Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Růžička (* 1933)

Stavěl jsem metro, když se vedle nás podpálil Palach

  • 13. 10. 1933 – narozen v Plané nad Lužnicí

  • základní vzdělání ukončil tamtéž

  • po škole začal pracovat jako zedník

  • podílel se na stavbě pražského metra

  • 16 .1. 1969 – svědkem podpálení Jana Palacha

  • celý život žije v Plané nad Lužnicí

Obdivovaly jsme labutě v zámeckém rybníku

Karel Růžička prožil celý svůj život u rybníka Hejtman nedaleko jihočeské Plané nad Lužnicí. Narodil se zde 13. října 1933 jako jedno ze šesti dětí Karlovi a Boženě Růžičkovým. Rodiče oba sloužili u hraběte Haracha, který si v roce 1903 vystavěl nedaleko zámek Strkov. Matka pracovala jako dojička na statku a otec sloužil jako kočí hraběte. „Vozil ho na výlovy a na hony. Když zrovna nejezdil, tak tahal v lese dřevo.“

V okolí panství hraběte Harracha trávili Karel a jeho sourozenci dětství. Na rybníku byl ostrov Markéta, který byl určen k relaxaci paní hraběnky. „Ostrov Markéta byl vyhrazený pro mladou paní Harrachovou. Tam jsme nesměli, tam byl pro ni postavený takový altánek a ona se tam koupala... Přeplavali jsme tam vždycky a koukali jsme se na ní.“ Veřejnost neměla také povolený vstup do parku okolo strkovského zámku. Děti tam ale stejně tajně chodily, protože je to místo fascinovalo. „Byl tam zámecký rybník a v něm plavaly labutě. To jsme jako děti obdivovaly.“

 

Harrach dal mému otci dům za službu

Karel vzpomíná, jak vždycky toužil po tom jet s tatínkem jako kočí na kočáru. „Měl krásný koně a chtěl jsem, aby mě svezl, a to nechtěl. Pořád říkal, že to je hraběte. Jednou přijel na Strkov a já jsem chtěl, že si ty koně popovedu. Ty jak cítili, že mi dal ty opratě, tak se dali do běhu a mně to vytrhlo z ruky. Splašili se a utíkali do zámku.“

Na hraběte Harracha vzpomíná rodina v dobrém. Vždy třeba na Nový rok pozval své zaměstnance i s rodinami na zámek a uspořádal pro ně oslavu. „Harrach dal mému otci dům za jeho službu a práci. Od té doby tu žijeme.“ Dům, který dostali Růžičkovi od hraběte, stojí na hrázi rybníka Hejtman. Harrach dokonce nechal pod domem zbudovat malou elektrárnu, která mu sloužila jako záložní zdroj energie. „Jako kluk jsem byl zvědavej, tak jsem jí pouštěl. Samozřejmě jsme tam nesměli.“

 

Brali nás jako poražený stát

Když bylo Karlovi šest let, tak začala v Evropě druhá světová válka. „Chodil jsme tady do školy až do příchodu Němců. Němci nás odsud vyhnali, protože tam byl Hitlerjugend. Do školy jsme chodili po hospodách.“ Karlovi se vybavují zástupy chlapců z Hitlerjugend, jak chodili po okolí a české děti se jich bály. „My jsme neměli tu svobodu jako máte dneska vy. Ve škole byl Hitlerjugend a my jsme je museli zdravit: ,Heil Hitler‘, když jsme nepozdravili, tak se s náma prali.“

Za války byl nedostatek potravin a Růžičkovi museli žít především z toho, co si vypěstovali. „Rodina žila z těch svých zdrojů. To, co sis připravil, to sis snědl.“ V květnu 1945 osvobodila Planou nad Lužnicí Rudá armáda. „V tom roce 45 jsme se hrozně těšili na ty ruský vojska. To šlo všechno tady kolem nás po té silnici... Ti první, co šli, tak to byla elita. Pak šla ta garda, která si myslela, že jsme prohraný stát, tak tu rabovali.“ Karel si vzpomíná i na návrat prezidenta Edvarda Beneše z londýnského exilu. Prezident pocházel z nedalekého Sezimova Ústí. „Když přijel Beneš z té Anglie, tak jsme se tam na něj jeli podívat, to byl průvod až do Tábora.“

Po druhé světové válce se dostal rod Harrachů do problémů, protože část rodiny kolaborovala s nacisty a tím pádem jim byl zámek Strkov zkonfiskován a propadl státu. Následně se o něj dlouhá léta nikdo nestaral a zámek postupně chátral. „Pak přijeli Sověti a všechno to někam odvezli. Nikdo neví kam, nenašla se z toho ani židle.“

 

Lidé křičeli, že se tam někdo podpálil

Po absolvování měšťanské školy začal Karel pracovat jako zedník. Mimo jiné se podílel na stavbě pražského metra. Na vojnu byl z pro něj z neznámých důvodů poslán k pomocným technickým praporům, kde byla vojenská služba náročnější a delší než standardně. „To jako mě Planá zklamala, že jsem tam musel. Byli jsme tu asi jenom tři, kteří jsme tam šli. To se ke mně zachovali dost špatně.“

O politiku se Karel nikdy příliš nezajímal. Takto třeba hodnotí komunistický puč v roce 1948.  „V tom roce 48 jsem pracoval a ani ta politika mě moc nezajímala. Byl jsem dělník, ani mi neměli co sebrat.“ Invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 prožil v Praze, když pracoval na stavbě metra. „Zrovna jsem měl noční na Václaváku, když ty letadla lítaly a to jsme s kamarádama říkali: ,To bude nějaký cvičení nebo co to mají.‘ A najednou jsme koukali, ruský tanky za náma, tak nikdo vůbec nevěděl, co se děje.“

Úplnou náhodou byl Karel Růžička svědkem jedné z nejsilnějších událostí období normalizace a československých dějin vůbec. „Byl jsem přítomen, když se podpálil Palach. Byl jsem u toho, když na něj kamarád házel kabát.“ Dne 16. ledna 1969 pracoval Karel s kamarády venku na stavbě stanice metra Muzeum na Václavském náměstí. „Byla tam otevřená stavba a najednou křičeli lidi: ,Hele, tam se někdo podpálil.‘ Tak jsme tam běželi, tenhle kamarád byl nějak blíž tomu místu pod tou kašnou, tak sundal kabát a házel ho na něj.“ Karel a ostatní pak s hrůzou přihlíželi situaci a Palachově odvozu do nemocnice.  „My jsme byli zvědaví, co tam je, tak jsem dostal taky pendrekem.“

Karel Růžička žije se svou druhou ženou Janou a dceřinou rodinou v domě na hrázi rybníka Hejtman, kde jeho manželka provozuje hospodu. Jeho největšími zálibami jsou celoživotně rybářství a myslivost. Rodiny se neblaze dotkly povodně v roce 2002. „V životě jsem si nemyslel, že když jsem čtyři metry výškou nad Lužnicí, že tady budeme plavat. Měli jsme na dvoře dva metry vody.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Vendula Müllerová)