Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Růžička (* 1941)

• narozen 23. ledna 1941 v Praze

• zažil bombardování Prahy koncem 2. světové války

• po válce byl rok v sirotčinci, aby rodiče mohli dostudovat

• na pedagogické fakultě se spřátelil s básníkem Václavem Hrabětem

• v 60. letech se podílel na představení Obestín s Evou Olmerovou a Jiřím Ostermannem, zakladatelem Violy

• spolupracoval s Baletem Praha

• v roce 1968 se rozhodl pro emigraci

• ve švýcarském Bernu vystudoval hudební skladbu na místní konzervatoři

• pracoval jako skladatel pro švýcarskou televizi i různá divadelní představení

• přerodil se v divadelního režiséra

• po roce 1989 zažil nepříjemné zkušenosti s prodejem restituované nemovitosti

• v roce 2013 definitivně přesídlil zpátky do Prahy

Z náletu jsem byl nadšenej

Jiří Růžička se narodil 23. ledna 1941 v Praze, ale válku trávil s rodiči v Hýskově u Berouna, aby se vyhnuli bombardování. Z konce války si Jiří pamatuje na nálety kotlářů na německé vlaky.  „Aby je nepoznali radary, tak shazovali takové celofánové kousky a ty jsme pak o Vánocích používali jako ozdobu na vánoční stromeček.“ 

Ke konci války jel Jiří s tatínkem do Prahy. Když vystoupili na Smíchovském nádraží, tak začaly houkat sirény. „Já jsem koukal a byl jsem nadšenej. Byl to první ohňostroj, který jsem viděl. Létaly kameny, blýskalo se.“ V roce 1944 se Jiřímu narodil bratr. Po konci války se rodiče potřebovali vrátit ke studiu medicíny, kterou za války nemohli studovat, protože nacisté české vysoké školy uzavřeli. Než dostudovali školu, tak rodiče umístili oba syny do sirotčince. „Nikdo se o nás nějak nestaral, tak jsem byl rok v sirotčinci u jeptišek v Slatiňanech.“ Na tento rok nevzpomíná Jiří vůbec rád. 

 

Odvezli mi mýho bratra pryč

V období třetí republiky onemocněl Jiřího bratr tuberkulózou. Otec působil u Červeného kříže a podařilo se mu zařídit pro syna místo v sanatoriu ve Švýcarsku. „Odvezl mi mýho bratra, když mu byli asi čtyři roky, do nějaké sanatoria do Švýcarska a tam ho nechali.“

Po návratu ze sirotčince žil Jiří s rodinou opět v Praze. „Po tý válce to bylo pro mě něco naprosto jiného, iritovalo mě to.“ V tu dobu začalo pro Jiřího nepříjemné období, jeho bratra odvezli rodiče pryč a následně se rozvedli. „Byla to pro mě celý nesnesitelná situace. Měli jsme doma klavír a když mi bylo smutno, tak jsem si začal pro sebe hrát. Udělal jsem si takovej svět, kde mi bylo příjemně, kde se dalo žít a to ostatní mě nezajímalo.“

Mezitím v Československu začal komunistický režim a v 50. letech dostali rodiče na výběr, že buď syna přivezou zpět nebo se už přes železnou oponu nebude moct vrátit. „Oni ho přivezli v roce 1951 zpět. Já už jsem ho skoro neznal, bratr přijel a neuměl slovo česky.“ 

 

Dokažte, že to Marx nenapsal

 V Praze nastoupil Jiří do školy. „Během mé školní docházky jsem prošel deseti školskými reformami.“ Změny ve výuce nastaly hlavně po nástupu komunistů k moci. „V každé třídě muselo viset nějaké heslo od Marxe, ale ten Marx toho napsal! Jedna učitelka třeba napsala: ,Všechno jde, jen chtít se musí.‘ A dokažte, že to Marx nenapsal.“  Po maturitě chtěl jít studovat hudební skladbu, ale rodiče mu to zakázali, protože by se tím podle nich neuživil, a tak nastoupil na Vysokou školu pedagogickou ke studiu češtiny a hudební výchovy. „Skladbu jsem studoval daleko později ve Švýcarsku a byl jsem o deset let starší než moji spolužáci. A pak jsem se tím celý život živil.“

Po dostudování vysoké školy dostal Jiří umístěnku na pedagogickou školu ve Šluknově. „Nevím, kdo na to přišel, že tam udělali pedagogickou školu. My jsme tam měli dálkové studium pro učitelky mateřských škol, ty chudinky jezdily třeba z Liberce.“ Na škole učili především učitelé se špatným kádrovým posudkem, takže tam byl Jiří v dobré společnosti. Ve Šluknově učil Jiří dva roky, mezitím se oženil a jeho žena dostala práci v Praze. Jiří se snažil najít práci taky v Praze, ale severočeský kraj ho nepustil, takže ho v hlavním městě nikdo nesměl zaměstnat. „Dělal jsem třeba v lidový knihovně v hudebním oddělení, ale to byla chvilka a museli mě propustit.“

Nakonec si našel alespoň práci v baru, kde hrál po nocích na piano. „Žena ráno vstávala a šla učit a já jsem šel spát a hrál jsem od večera od devíti do čtyř do rána.“ Vystřídal několik zaměstnání a když v roce 1963 vzniklo divadlo Viola, tak pro něj Jiří s jazzovou zpěvačkou Evou Olmerovou připravili představení. „Udělali jsme tři představení a přišli pánové z HSTD – to byla Hlavní správa tiskového dozoru a ti nám to zakázali.“

 

Dědo, kde máte lístek?

Po dalších marných pokusech o zaměstnání, například učil na Žižkově nebo pracoval jako korepetitor v kladenském divadle, skončil Jiří opět bez práce. V tu dobu se rozvedl, neměl kde bydlet a nějakou dobu žil na ulici. „Spal jsem na nádraží Praha – střed, dnešní Masaryčka… Tak ve dvě ráno přišli takoví hoši od železnice, co zrovna vyšli z vojny a šli: ,Dědo, kde máte lístek?‘ A stavěli to na mráz, takže já jsem si opatřil lístek do Roztok a ten jsem ukazoval.“ Jiří vzpomíná, jak se v tu dobu bál, že potká nějaké známé a styděl se za situaci, ve které se ocitl.

Do toho přišlo období pražského jara v roce 1968 a Jiřího najednou mohli zaměstnat na několika místech. Dostal nabídku od Baletu Praha i ze Státního divadelního studia. Nějakou dobu to vypadalo, že bude vše v pořádku a do toho přišel srpen 1968 a Československo obsadily armády Varšavské smlouvy. „Snad jen v tu dobu jsem byl hrdej, že jsem Čech, co všechno lidi dělali proti tomu. To bylo úžasný, co se dělo, ale pak bylo jasný, že to jde do starých kolejí.“

 

Co jste to vy Češi za lidi? 

Jiří vzpomíná, že v tu dobu přespával u kamaráda na Hlávkových kolejích, kam Rusové stříleli do oken. „Najednou se otevřeli dveře, vyšel vietnamský student a šel na záchod způsobem, že se ho to jako netýká. Nic se mu nestalo. My jsme řvali: ,Běž k zemi, běž k zemi.‘ Nic se mu nestalo, zase odešel.“

Jiří se okamžitě rozhodl, že v zemi nezůstane. Koupil si kufr a kamarád ho dovezl na hraniční přechod s Rakouskem do Dolního Dvořiště. Jiří měl tu výhodu, že měl domluvený výjezd s baletem a už měl vydanou výjezdní doložku. Přes hranice ho tedy museli pustit. Na rakouské straně ho zadrželi celníci do příjezdu policie. „Najednou ke mně přiběhl ten celník a říká: ,Proboha, pojďte se podívat, co se děje.‘ Rozsvícený reflektory na český straně, psi štěkali, megafony: ,Stůjte, ruce vzhůru.‘“ Viděl rozsvícená světla a slyšel štěkot psů. Do světel vběhly tři postavy a najednou se ozvaly výstřely. „Takhle je zastřelili, to padlo, světla zhasla, psi doštěkali. Ten rakouskej celník se na mě podíval a říkal: ,Proboha, co jste to vy Češi za lidi? Vy takhle Češi proti Čechům?‘“

 

Do toho posledního vlaku jsem nastoupil 

Druhý den se Jiří dostal do Vídně, kde bydlel v ubytovnách pro utečence a marně se snažil najít práci. „Byl jsem ve Vídni na české škole, jestli by mě nevzali a oni říkali: ,My bychom vás rádi vzali, ale nás financuje na půl ministerstvo školství v Praze, takže nemůžeme.‘“ Po nějaké době se na ulici potkal s kamarádem z Prahy a ten mu poradil si zařídit vízum do Švýcarska.  „U toho víza byla doložka, která opravňovala držitele odjet vlakem do Švýcarska. Já jsem neměl žádný peníze, ale do toho posledního vlaku jsem prostě nastoupil a takhle jsem se dostal do Švýcar.“ 

Ve Švýcarsku mu zajistili ubytování a stravu. „Na začátku jsem nesměl pracovat. Řekli mi, že český školy mi tam neuznaj, tak jsem tam šel studovat konzervatoř.“ Až v emigraci si Jiří konečně splnil svůj sen o studiu hudby a studoval konzervatoř v Bernu. Ve Švýcarsku se setkal i se svým bratrem a podařilo se jim z Československa přivézt i maminku. „Nějaký kamarád jí převezl a ona tam zůstala, získala tam místo jako lékařka…Já jsem měl velký problém, jak byla máma lékařka, tak já jsem neměl nárok na stipendium.“

 

 Když máte jejich přízvuk, tak vás neodstrčí

Peníze na studium si Jiří vydělával na brigádách.  „Hrál jsem v taneční škole za 6 franků na hodinu. Chodil jsem do menzy a tam jsem čistil ty podnosy, a když jsem to čistil hodinu, tak jsem dostal oběd.“ Po čase Jiřího přes cizineckou policii kontaktovali z Křesťanské mírové služby a zařídili mu stipendium. Přes jednoho pana faráře si pak našel práci jako varhaník v Bielu.  „Hrál jsem tam v sobotu, pak jsem dostal večeři a mohl jsem tam přespat a druhý den jsem hrál při další mši a dostal jsem oběd, úžasnej farskej s vínem a tak.“

Němčinu se Jiří naučil poměrně rychle. Korepetoval komedii se zpěvy a při tom pochytil z jazyka dost.  „Jako muzikant dobře slyším, takže jsem se naučil švýcarskej dialekt a to bylo moc důležitý. Švýcaři jsou opatrný k cizincům, ale když slyší, že máte jejich přízvuk, tak už vás neodstrčí.“

 

Těšil jsem se z obou zemí

 Ve Švýcarsku se Jiří věnoval hudbě a později i divadelní režii. Dostal místo na gymnáziu, kde učil divadlo, což ho velmi bavilo. „Když hrajete divadlo a mluvíte o charakterech a tak, tak to je pro ty puberťáky velmi podstatná věc. Ti ostatní učitelé na ně nemaj čas.“ Založil si i firmu, která dělala hudbu do divadelních představení. „V divadle tečou energie. I ten, kdo jenom poslouchá, něco vysílá.“

Po sametové revoluci se vracel do Čech, ale zůstával žít v Curychu. „Těšil jsem se z obou zemí. Doufal jsem, že tady něco vznikne a zase mě to tu začalo štvát, když mě tady poučovali, co je to demokracie. Ona ta švýcarská demokracie má něco, co jiné nemají a to, že je pro blaho lidu a Boha… Ti lidi se tam pak v parlamentu chovají jinak než tady. Já už tady nemůžu koukat na tu hrubost a neomalenost.“

 

Mám trochu strach o vás

V Curychu měl Jiří krásný byt, kde se ale vyměnil majitel a najednou byl nájem mnohem vyšší. Kvůli nedostatku peněz na drahé nájmy se Jiří ocitl v ubytování pro staré. „Mě tam najednou začalo být tak úzko, říkal jsem si, že tohle je předstupeň k hřbitovu, tak jsem se vrátil.“ V roce 2008 se tedy po čtyřiceti letech vrátil zpět do Prahy, kde se znovu setkal se svou bývalou kolegyní, se kterou dnes žije.

V restituci získal dům a po mnoho letech se viděl se svým synem, který se mu narodil v Praze před jeho emigrací. Muzice se věnuje stále, ale nyní se hlavně stará o svou přítelkyni, která již dva roky nemůže chodit. Současné generaci vzkazuje Jiří následující: „My jsme v tomhle světě ztratili pojem pravda a láska. Já mám strach z toho, že zjišťuju, že byly takový vlny a pak byla válka… Mám trochu strach o vás.“