Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Ruszelák (* 1938)

• narozen 16. června 1938 v Nětčicích u Zdounek na Kroměřížsku

• dětství a druhou světovou válku prožil v Těšnovicích u Kroměříže

• v roce 1946 se s rodiči přestěhoval do Zlína

• 1953–1957 studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti

• po návratu z vojny pracoval v Divadle pracujících v tehdejším Gottwaldově jako propagační výtvarník a scénograf

• v roce 1962 se oženil s Jarmilou Mlýnkovou

• v roce 1992 odešel ze zlínského divadla a věnoval se volné tvorbě. Ilustroval a graficky upravoval knihy, časopisy a katalogy a zabýval se i komerční grafikou

• v době natáčení v roce 2023 žil ve Zlíně

Život Josefa Ruszeláka je těsně spjatý se Zlínem, kam se ve svých osmi letech s rodiči přestěhoval. Noční osvětlený Zlín mu tehdy učaroval a mnohokrát ho později zvěčnil ve svých obrazech. V tamním divadle strávil třicet tři let. Vytvářel plakáty, katalogy a scénické výpravy, organizoval tam výstavy. Stejně tak i mnoho knih nejen regionálních básníků a spisovatelů zdobí jeho kresby a grafiky.

Díky své pracovitosti, šíři uměleckého záběru i rozmanitosti své tvorby se během svého života setkal s mnoha osobnostmi z oblasti výtvarného umění, divadla, filmu i literatury, včetně svých malířských vzorů - Maxe Švabinského, Jana Zrzavého a Josefa Šímy.

V kurníku našel zvláštní vajíčka

Josef Ruszelák se narodil 16. června 1938 v Nětčicích u Zdounek na Kroměřížsku. Brzy se s rodiči přestěhoval za babičkou do nedalekých Těšnovic, kde prožil druhou světovou válku. Jeho otec Jan Ruszelák (1911-2003) pracoval u firmy Baťa a dojížděl vlakem do Zlína. Bratr pamětníkovy maminky (Františka Ruszeláková 1912-1990) Bartoloměj Pláňava byl za odbojovou činnost a spolupráci s partyzány zatčen gestapem a v roce 1943 popraven. Pamětníkův otec později vzpomínal, jak ve Zlíně uviděl náhodou při cestě do práce svého zatčeného švagra: „Tady ho vyvlekli z auta a já ho tehdy ráno viděl naposledy.“

Pamětník v souvislosti se strýcem vzpomíná na jednu zvláštní příhodu: „Jednou jsem viděl svého otce se strýcem, jak něco kutili na dvorku v kurníku. Šel jsem se tam pak podívat, co tam dělali, a vyhrabal jsem tam taková zvláštní, velice těžká železná vajíčka. A já jako malý čtyřletý klučina jsem je vzal a šel jsem s nimi naší uličkou a chlubil se s nimi kamarádům.“ Naštěstí si ho všiml kolemjdoucí pán a zvláštní vajíčka-granáty mu vzal. „Měl jsem tenkrát dvojnásobné štěstí. Jednak, že to nevybouchlo, a taky, že to nikdo nenahlásil. To bychom celá rodina skončili špatně.“

Mezi zážitky z války patří také vzpomínka na hořící věž kroměřížského zámku, kterou pozorovali lidé z těšnovského kopce Hertlov, i svezení na povozech rumunskými vojáky při osvobozování.

Noční Zlín mi učaroval

V roce 1946 se Ruszelákovi stěhují do Zlína. Pamětník vzpomíná na své okouzlení osvětleným městem: „Seděli jsme na pohovce na otevřeném nákladním autě, přijížděli jsme do Zlína a já jsem z toho byl celý vykulený. My jsme měli na ulici jednu lampu a teď najednou osvětlený mrakodrap, osvětlená fabrika. To mě učarovalo a od té doby jsem namaloval několik obrazů podvečerního a nočního Zlína.“

Klukovské hry na vojáky pod vlivem nedávno skončené války vyústily až v přihlášku na vojenskou školu. Josef Ruszelák si od mala rád kreslil, bavilo ho portrétovat kamarády i sousedy z ulice. A jeho talentu si naštěstí všiml třídní učitel František Pospíšil a přiměl ho přihlášku zrušit a složit přijímací zkoušku na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, kam byl přijat. Otvíral se tam tehdy první ročník po přesunutí ze zlínské Školy umění i s učiteli a staršími spolužáky.

Studentská léta

V roce 1953 nastoupil Josef Ruszelák na UMPRUM v Uherském Hradišti – obor malba a užité malířství. Při hledání modelů pro svoje malby v ulicích Uherského Hradiště potkal svoji budoucí ženu Jarmilu.

Během studentského zájezdu do Prahy v roce 1955 se osmělil a navštívil svého oblíbeného malíře-portrétistu, Maxe Švabinského. Coby kroměřížský rodák byl Švabinský k mladému studentovi z rodného kraje vstřícný a ukazoval mu svoje ilustrace, na kterých zrovna pracoval.  „U toho povídání pracoval, a protože věděl, že mi tím udělá radost, podal mi to pero a říkal: ,Namočte mi to pero, studente.´ A během toho jsme si vyprávěli,“ vzpomíná Josef Ruszelák.

Významnou událostí pamětníkova studia na střední škole byl studentský majáles v roce 1956 v Uherském Hradišti. Průvod masek znázorňující historické postavy i dějiny umění se neobešel bez pozornosti úřadů i represivních složek. Student v montérkách představující socialistický realismus s koulí na noze s nápisem „Přežitky doby“ byl odveden k výslechu přímo z průvodu. A cedule s heslem „11 let v lavici seděl jsem, mlčel jsem“, kterou studenti pověsili na reklamní panel hotelu Grand, visela na místě jen pár minut.

Zkoušky na VŠUP v Praze Josef Ruszelák úspěšně zvládl a byl přijat. Po prázdninách mu ale přišlo oznámení, že kvůli snížení kvóty přijatých studentů se jeho nástup o rok odkládá s možností navštěvovat roční přípravku. Slibu neuvěřil a do přípravného ročníku nenastoupil: „Já byl z toho tak zklamaný a říkal jsem si, že když to jednou takhle nedopadlo, tak kdoví, jak to bude a budu někde zase čekat.“ Později svého rozhodnutí často litoval.

Divadlu zasvětil většinu života

Již v posledních dvou ročnících střední školy pomáhal o prázdninách v Divadle pracujících ve Zlíně (tehdejším Gottwaldově). Po skončení studia v roce 1957 začal v divadle pracovat jako malíř dekorací. Velmi krátce nato mu přišel povolávací rozkaz a následující dva roky strávil na vojně. Po jejím skončení se vrací do divadla (dnes Městské divadlo Zlín) jako propagační výtvarník a nakonec v něm pracoval až do roku 1992.

Jako tvůrce propagačních materiálů a tiskovin neušel pochopitelně pozornosti tehdejší cenzury (HSTD – Hlavní správa tiskového dohledu). Josef Ruszelák vzpomíná, jak v roce 1965 připravoval program k inscenaci hry Václava Havla Zahradní slavnost, kde použil úryvky univerzálního bezobsažného jazyka, používaného postavami Havlovy hry: „Při korektuře v tiskárně si cenzor program dával na okno a všelijak s ním otáčel a říkal: ,Máte tam něco schovaného?´ A já odpověděl: ,To nenajdete, ani kdybyste se rozkrájel.´“

V rámci funkce divadelního výtvarníka Josef Ruszelák organizoval též ve foyer divadla výstavy různých umělců. Během šedesátých let mu do výběru autorů nikdo nemluvil. Až v době normalizace mu bylo vytýkáno, že dělá výstavy bez povolení. Díky těmto aktivitám i mnoha kontaktům z divadelního prostředí ho oslovil pracovník StB a snažil se získat informace o pracovnících divadla včetně ředitele a předsedy místní organizace KSČ. Ty pamětník neposkytl a odmítl i o tomto kontaktu pomlčet. Obratem o tom informoval ředitele divadla Miloše Slavíka. Tím ztratil v očích StB do budoucna důvěryhodnost coby potenciální donašeč.

Spolupracuje s Ludvíkem Kunderou

Problémy se státním aparátem měl Josef Ruszelák i díky kontaktům s básníkem Ludvíkem Kunderou (bratranec spisovatele Milana Kundery) se kterým se seznámil v roce 1972. Schvalovací orgány měly problém s tím, že výstavu Josefa Ruszeláka měl zahajovat právě Ludvík Kundera. V roce 1988 mu zase nepovolily použít ve vydání katalogu k výstavě v pražské galerii verše Ludvíka Kundery, Josefa Skácela, Oldřicha Mikuláška a Jana Zábrany. Pamětník si ale nechal verše vytisknout a rozvěsil je mezi obrazy. Vernisáži byl přítomen i herec Josef Kemr, který spontánně zarecitoval Mikoláškovu báseň Les.

Josefa Ruszeláka spojovalo s básníkem Ludvíkem Kunderou doživotní přátelství. Byl stejně jako Kundera členem uměleckého Sdružení Q Brno, ilustroval mu sbírky básní a ten na oplátku zahajoval výstavy a psal k nim průvodní texty. O vydání jejich rozsáhlé korespondence se uvažuje.

Cestoval na Oravu i do Paříže

Cestování patří neodmyslitelně do pamětníkova života. Již v dětství pozoroval v Těšnovicích z kopce Kroměříž a okolní krajinu a snil o cestách do dálky. „Od té doby jsem milovník kopců, protože mám rád rozhled,“ říká Josef Ruszelák.

Cestovatelskou vášeň v něm zažehly pořady Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda, které poslouchal s kamarády. Vydali se v roce 1952 na výlet na kolech na Slovensko na Oravskou přehradu. O rok později byli se školou na promítání filmu a besedě s Hanzelkou a Zikmundem po jejich návratu z cest kolem světa. Pod silným dojmem z besedy si začal psát po vzoru cestovatelů deník. Později se s Miroslavem Zikmundem spřátelil.

Hodně cestoval i se svou ženou Jarmilou. V roce 1964 se vydali autostopem do Polska, chtěli k moři. Svezl je třeba tehdejší polský ministr kultury, nebo Pařížanka polského původu. Ta přežila pobyt v Osvětimi a cestovala se svou dcerou po rodné vlasti. Díky ní a jejímu pozvání do Francie si pamětník splnil sen a v roce 1966 odjel do Paříže. Tam navštívil mnoho památek, galerií a divadel a osobně se setkal se svým malířským vzorem - Josefem Šímou. V pařížské opeře viděl dalšího svého malířského hrdinu Marca Chagalla, který byl přítomen premiéře baletu s jeho výpravou.

Z Ruska jsme se vrátili rozhodnuti varovat Dubčeka

Na jaře 1968 nabízeli Josefu Ruszelákovi spolupracovníci členství v KSČ s tím, že obrodný proces potřebuje mladé a perspektivní „kádry“ ve straně a že je to už jiné než dřív. Josef Ruszelák nabídku odmítá: „To v žádném případě, já do žádné strany nikdy nevstoupím. A já tomu nevěřím, že to takhle zůstane, ti Rusové to tak nenechají. Všichni chtějí teď na Západ a já pojedu do Sovětského svazu, přesvědčit se, jak to tam vedou. Podívám se, jak to tam je a pak si o tom promluvíme.“

Brzy nato si pamětník vyřídil cestu po vlastní ose do Ruska a Finska. Chtěl vidět Moskvu, leningradskou (dnes Petrohrad) galerii Ermitáž, ale také odlehlejší oblasti na sever od Moskvy. Kromě shlédnutých památek byly pro něj silné zážitky týkající se reakcí Rusů na probíhající demokratizační proces v Československu: „Lidé se nás začali vyptávat, odkud jsme a co se to u nás děje. V místním rádiu vykládali, že se u nás věší komunisti, a já jim vysvětloval, že to není pravda. Museli jsme přísahat. Někteří byli zvědaví a jiní od nás odcházeli, báli se. A to nás provázelo všude.“

Nejdramatičtější debata na toto téma proběhla v Leningradu, kde Josef Ruszelák v hotelu seděl společně u stolu s důstojníky sovětské armády. Ti se také vyptávali na situaci u nás a opět musel mnohokrát přísahat, že žádné násilí na komunistech nikdo nepáchá. Podivovali se nad svobodou slova a obhajovali nutnou cenzuru a stávající pořádky. Josef Ruszelák jim říkal: „Proboha, nejezděte k nám, lidi vás nebudou mít rádi, nikdy vám to neodpustí, to bude špatné.“

Při další cestě vlakem z Finska mu dokonce jeden z ruských spolucestujících sděloval svoje vize: „Všemu je konec, letadla přiletí.“    A kreslil na papír letadlo a trasu se jmény měst: Praha a Moskva. Pokračoval šeptem: „Dubček, Smrkovský směr Moskva, Pražské jaro něbudět´.“ (Alexander Dubček – předseda UV KSČ, Josef Smrkovský – předseda Národního shromáždění ČSSR). Potom ten papír vzal, zmačkal a snědl ho. Zažil prý stalinské represe a nechtěl by to znovu prožít. Jejich známý, se kterým se Ruszelákovi v Leningradu seznámili, jim při loučení též říkal, že je konec, že už je to domluvené a plakal u toho.  „Mluvili jsme o tom, že musíme jet do Prahy říct to Dubčekovi, vždyť oni to neví. Jak to, že tady se o tom mluví a doma nic. Bylo to takové naivní,“ dodává Josef Ruszelák, který se do vlasti se vrátil na začátku srpna.

Přes všechna tušení byl Josef Ruzselák srpnovou invazí překvapený. Sledoval přelétávající letadla a projíždějící tanky: „S malým jednoletým synem jsme stáli v noci u okna a jely tanky od Zlína. Já jsem nějak zahrozil a posádka tanku otočila kulomet a namířila ho na nás do třetího poschodí. Pak ho ale naštěstí vrátil zpátky a odjel.“

Fotil potom Zlín oblepený protestními plakáty a nápisy, přepsané cedule a směrovky i atmosféru pohnutých dní.

Dělám věci po svém

Období normalizace vyplňuje pamětník prací v divadle i vlastní rozmanitou tvorbou. „Žádnou revoluci jsem nechystal, nikdy jsem se necítil jako nějaký hrdina. Dělal jsem věci po svém, říkal jsem věci na rovinu, a když přišla cenzura, nějak jsem to vždycky udělal. Dovedl jsem i věci odmítnout.“

V roce 1992 odešel z divadla a věnoval se vlastním výtvarným pracím, užité i reklamní grafice. Z rané umělecké tvorby Josefa Ruszeláka jsou nejvíce ceněny jeho grafické listy, cykly reliéfních tisků. Po rodinné tragédii hledá vnitřní klid a v přírodě našel své velké umělecké téma-stromy, s nímž velmi úspěšně vystavuje. Později se věnuje fotografiím s tématem ohně a abstraktní malbě.

V době natáčení v roce 2023 žil stále ve Zlíně se svojí ženou Jarmilou, kterou považuje za svou životní oporu i uměleckého rádce. Jako životní motto uvádí: „Nejvíc ze všeho si vážím dobrých přátel.“