Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Rusňák (* 1921)

• narozen 14. 5. 1921

• pochází z Podkarpatské Rusi

• jako osmnáctiletý přešel hranice do Sovětského svazu

• byl vězněn v několika sovětských pracovních lágrech

• nastoupil do československé armády

• účastnil se bojů druhé světové války jako záložní pilot na štábu velitelství

• po válce byl až do roku 1976 zaměstnán jako pilot sportovních i cestovních letadel

• pro neochotu vstoupit do KSČ mu byl pozastaven postup v hodnosti

• v roce 1989 byl rehabilitován a zpětně povýšen na plukovníka

Josef Rusňák pochází z Podkarpatské Ukrajiny, po vypuknutí války se několikrát pokoušel přejít hranice okupovaného území, poprvé s kamarádem už v roce 1939. Studoval reálné gymnázium, a když byl v septimě, jako osmnáctiletý překročil s kamarádem hranice. Důvodem byla neúnosná situace ve vlasti – zavírání lidí nacisty a odvážení do koncentračních táborů; Jan Rusňák zmiňuje tábor Nyíregyháza v Maďarsku, kam byli jeho krajané nejčastěji odváženi.

Zklamání za hranicemi

K hranicím se chodilo lesy pěšky 150 kilometrů. „Hned nás chytila hlídka, položili nás  na zem, následovala prohlídka, zda nejsme ozbrojeni. Řekli jsme, že jsme národnosti ukrajinské a chceme bojovat proti okupaci jak Podkarpatské Rusi, tak Československa.“  

Na první setkání se Sověty se Josef Rusňák pamatuje jako na velmi nepříjemné – tím okamžikem bylo zahájeno jeho putování po několika sovětských lágrech. „Strážní stáli proti nám a mířili na nás, pak nás zavřeli do nějaké stodoly a tam jsme byli do rána, než nás odvezli do první věznice. Nevěřili nám, že jsme studenti a chceme bojovat proti okupaci, stále křičeli: ,Lžete!‘“

Mrtvé zahrabávali do sněhu

Z první věznice Rusňákovi utkvěla v paměti místnost s padesáti lidmi, kam se chodilo na záchod, a strava s přídělem třiceti deka chleba a kaší nebo nejčastěji rybí polévkou. Ve věznicích byl mezi dalšími národnostmi – Poláky, Rumuny, Čechoslováky, ale i Sověty. Šaty dostávali vězňové až po určité době, někdy se dávaly šaty dokonce i po mrtvých. Jedním z měst, kde byl vězněn, byl Starobilsk na severu pod Uralem, dále tzv. Zelený Klín a Magadan. Zde se denní režim skládal z pobytu v baráku a dvanáctihodinové pracovní směny, jejíž náplní bylo těžit zlato. Práci ztěžoval šedesátistupňový mráz. Aby mrazivý vzduch nespálil člověku plíce, nesmělo se jít ven bezprostředně, ale přes další místnost. Josef Rusňák měl štěstí ve spoluvězni – profesorovi z Leningradu – který se ho jako velmi mladého ujal a vzal si ho k sobě na práci v kovárně, kde opravovali nářadí. Chování věznitelů pan Rusňák hodnotí, že bylo vůči různým národnostem obdobné. „Kdo měl lepší oblečení a umřel, tomu ho sundali, kdo ne, toho jen zahrabali do sněhu,“ komentuje vysokou úmrtnost v lágru Rusňák. V lágrech nebýval jediný lékař.

Chleba za kilo zlata

Ve věznici, kde vězni těžili zlato, se panu Rusňákovi stal zajímavý příběh – prodal kilogramový valoun zlata za třicet deka chleba svému veliteli. V lágru panoval dosti krutý hlad – Rusňák vypráví, jak mu jiný vězeň ukradl jeho příděl chleba při vydávání stravy, dozorce provinilého vězně za to na místě zastřelil. Rusňák pak dostal náhradní chléb.

Svoboda u velitele Svobody

Rozhodování, zda se hlásit do československé armády, bylo vzhledem k strašným podmínkám v lágru snadné. „V Magadani nás lákali, abychom tam zůstali, ale hlásili jsme se všichni, kdo jsme měli československou národnost. Ty pak soustředili do jednoho lágru,“ říká Josef Rusňák a dále vykládá detaily z cest do Buzuluku, kde se armáda formovala: „Nejdříve jsme jeli z Magadaně parníkem do Vladivostoku a odsud pak vlakem do Buzuluku. Po cestě byly přestávky, při kterých jsme dostávali nějakou stravu, sovětský vězeňský oděv jsme po cestě vyměňovali za chleba a vodku. Když nás viděl tehdejší velitel Svoboda nastoupené v tomto stavu, nařídil: ,Vykoupat, převléknout, znovu nastoupit! Jinak vás nepřijmu!‘ Dostali jsme jako první anglické uniformy s československými odznaky.“

Nejdříve tankistou, potom letcem

V době výcviku byli vojáci nově vznikající armády veselí a šťastní, změna životních poměrů se podle pana Rusňáka nedala ani porovnat. Samozřejmě že armáda měla zpočátku své nedostatky, nicméně kolektiv byl silný a jednotný. „Základní výcvik byl srovnatelný s tím dnešním,“ říká pamětník a myslí tím výcvik běžný na území Československa. Hned na začátku byli vojáci roztříděni podle vzdělání a zaměstnání – pana Rusňáka zařadili jako tankistu, než byl vybrán do pilotky, tedy letecké školy. Létat se piloti učili nejprve na dvoumístném sportovním letadle (UT-2 sovětský cvičný letoun), celkem hovoří plukovník Rusňák o třech typech letadel, které československé letky používaly ve výcviku a v boji. Druhým typem byla známá Lavočka, třetí typ letounu popisuje pamětník Rusňák bohužel nesrozumitelně. Vzhledem k tomu, že šlo o sovětské stroje, sloužili u nich sovětští technici. Ve volném čase se piloti věnovali studiu techniky a někteří se učili ruštině.

Přátelství mezi vojáky

Pan Rusňák si pamatuje dobu výcviku v Buzuluku, který trval asi půl roku. Završením letecké přípravy bylo prověřování schopností československých letců čtyřiadvaceti piloty z Anglie. V Buzuluku se stal Josef Rusňák svobodníkem, pak měla přijít důstojnická hodnost, ale Rusňáka povýšili jen na rotmistra: „Měli jsme dostat důstojnickou hodnost, naše vláda v Londýně to však neuznala,“ vzpomíná Rusňák zajímavou okolnost. Vztahy v československé jednotce i vztahy vojáků z jiných jednotek k československým vojákům popisuje pan Rusňák jako velmi dobré: „Všichni jsme si pomáhali, jak ve výcviku, tak ve výuce, kolektiv tam byl mezi námi velmi dobrý. A zvnějšku jsme byli přijímáni dobře, nikdo nepozoroval žádné nepřátelství.“ 

Pilotem až do penze

Na první bojové nasazení si Rusňák přímo nepamatuje, po dobu války byl záložním pilotem a sloužil na operačním štábu velitelství, kde předával zprávy a instrukce o bojovém terénu náčelníkům, navigoval piloty a zabýval se zakreslováním linie fronty do map.

„Po válce jsem hledal zaměstnání jako pilot a sloužil jsem až do roku 1976, než jsem šel do důchodu. Za dobu své služby jsem se stal podplukovníkem, v roce 1989 jsem byl rehabilitován a byla mi přiznána hodnost plukovníka. Naléhali na mě totiž, abych vstoupil do strany, a já odpovídal: Nepůjdu, až budete politicky vyspělejší, a to pochopitelně zastavilo můj postup,“ zakončuje plukovník Josef Rusňák své vyprávění.