Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Ručková (* 1932)

• narozena jako Doleželová 26. prosince 1932 ve Frýdku-Místku

• vyrůstala v chudé rodině u textilní továrny

• pamětnice německé okupace a osvobození Rudou armádou v květnu 1945

• provdala se do rodiny popraveného generála Heliodora Píky

• jejím strýcem byl Vít Angetter, který v roce 1950 zorganizoval únos letadel do Německa

• pracovala jako profesionální řidička a aranžérka

• po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 byla vyloučena z KSČ

• v roce 2023 žila v Ostravě

Vlasta Ručková byla od mládí členkou komunistické strany. O její ideologii ani totalitní povahu režimu, který komunisté nastolili po únoru 1948, se ale zpočátku nezajímala. „Do strany mě přihlásila maminka, kterou tam po válce jako prostou a naivní dělnici nahnali. Když dostala za úkol získat nové členy, vyřešila to tak, že tam přivedla mě,“ říká. Oči se jí začaly otevírat až poté, co se přivdala do rodiny generála Heliodora Píky. Otec její tchyně Heleny Ručkové, rozené Píkové, a otec generála byli bratři.

„Do té doby jsem nevěděla, kdo to byl Heliodor Píka. Když jsem se začala s rodinou mého muže stýkat, udivilo mě, jak strašně pořád nadávají na komunisty. Byla to přitom velmi slušná a zbožná rodina. Byla jsem z toho nadávání až špatná. Seděla jsem u nich jako na jehlách,“ vypráví Vlasta Ručková.

Když se v roce 1951 provdala za Josefa Ručku, Heliodor Píka už byl po smrti. Komunisté ho popravili po vykonstruovaném procesu v roce 1949. Postupně pochopila, jakého bezpráví se na generálovi dopustili a už se nedivila, že Píkovi nemůžou přijít komunistům na jméno.

U komunistů přesto zůstala až do velkého kádrování straníků po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. „Neměla jsem odvahu být disidentkou, ale myslela jsem si svoje. Jen tak vystoupit ze strany tenkrát nešlo. Po roce 1968 mě vyhodili sami, protože jsem si dovolila diskutovat o přítomnosti sovětských vojsk,“ vysvětluje.

Angetter je gangster, hřímali komunisté na náměstí

V devadesátých letech začala chodit na pietní akce za zavražděného generála a navštívila také věznici v Plzni na Borech, kde ho oběsili. Přátelila se s jeho synem Milanem, který zemřel v roce 2019. Milan Píka působil za druhé světové války u československé jednotky britské Royal Air Force (RAF) podobně jako její strýc Vít Angetter, bratr jejího otce. A válečného veterána a pilota Víta Angettera by komunisté také popravili, kdyby mohli – s kolegy z Československých aerolinií se mu v roce 1950 podařilo uletět za železnou oponu. Unesli najednou tři letadla vnitrostátních linek a přistáli i s desítkami cestujících na americké základně v Mnichově.

„Pamatuji si na strýcovu poslední návštěvu před útěkem. Stěžoval si, že mu vzali všechny zahraniční lety a nechají ho létat jen s matricemi Rudého práva do Košic,“ říká. Vysvětluje, že bývalé letce RAF komunistický režim považoval za nespolehlivé, šikanoval je a perzekvoval. Když strýc tehdy uletěl do svobodného světa, chodila do učňovské školy ve Frýdku-Místku. „Nahnali nás na náměstí na veřejné odsouzení jejich činu. Někdo tam hřímal, že Angetter je gangster. Já jsem ho znala jako milého a hodného člověka. Jezdila jsem k jeho mamince do Přáslavic na prázdniny,“ vzpomíná.

Vít Angetter zemřel v roce 2009 v americké Arizoně. „Dopisovala jsem si s ním a zprostředkovala jsem i jeho kontakt s Milanem Píkou. Vzpomněli si, že se znali z RAF. Začali si dopisovat. Žasla jsem, jak je ten svět malý.“

Vítejte v Hotelu Prd, hlásal nápis na latríně

Vlasta Ručková se narodila jako Doleželová 26. prosince 1932 v tehdy samostatném městě Frýdku. Za války protektorátní úřady sloučily Frýdek s Místkem. Otec Karel Doležel pracoval jako dělník v textilní továrně v tkalcovně. Během okupace začal dělat správce sportovního areálu válcoven plechu v Lískovci. Matka si přivydělávala praním a posluhou. Vlasta měla čtyři sourozence, nejmladší bratr se narodil až 17 let po ní. O dva roky mladší bratr tragicky zemřel, když mu bylo 14 let.

Rodiče žili v dělnické kolonii v bezprostředním sousedství textilní továrny. Jednalo se o největší textilní fabriku v tehdejším Místku. Vlastnila ji židovská rodina Lembergerů, které se podle pamětnice podařilo na začátku války uprchnout před nacisty do Ameriky. Matka u nich do té doby posluhovala. „Když Lembergerovi utíkali, dali rodičům pár pěkných věcí na památku. Šachový stolek, křesílko, maminka dostala talíře, krabičku na šperky. Otec měl po fabrikantovi i nějaké košile.“

Bydleli v 300 let starém domě. „V našem bytě prý byla dříve maštal a byly tam strašně mokré zdi,“ vzpomíná. V okolí stály i novější domy, kde bydleli další nájemníci. Doleželovi měli jeden pokoj s kuchyní bez vody a toalety. „Na dvoře byla užitková voda, pro pitnou jsme chodili k frýdeckému mostu, který jsme měli na dohled. Vozili jsme ji v kýblech na starém kočárku, v zimě na saních. Do nedaleké Ostravice maminka chodila máchat prádlo,“ vypráví.

Ráda vzpomíná na souseda, starého nočního hlídače, který je obveseloval. „Když přišel ráno z práce, hlasitě zpíval a do rytmu mlátil do skříně. A také si pamatuji, jak vyzdobil jeden ze dvou suchých záchodů, které byly na dvoře. Pověsil tam staré hodiny bez ručiček a na ciferník napsal: ‚Hotel Prd‘.“

Když začala v polovině března 1939 německá okupace a Frýdek se stal součástí Protektorátu Čechy a Morava, byla s babičkou u zápisu do první třídy ve Sviadnově, který okupační úřady sloučily s Frýdkem a Místkem. „Potkaly jsme kolonu německých vojáků. Jeli hlavně v sajdkárách,“ vypráví. Viděla také, když v červnu 1939 vybuchla v Místku synagoga.

Při výbuchu vozu s municí létali vzduchem koně

Vzpomíná na učitele Josefa Šlosara, který ji měl jako pilnou a nadanou žačku v oblibě. V roce 1941 ho zatklo gestapo a o dva roky později zahynul v koncentračním táboře. „Předtím jsem byla v ozdravovně, protože jsem byla slabá a nemocná. Když jsem se vrátila do školy, pan učitel mě krásně uvítal rozhlasem. Říkal: ‚Vlastička se vrátila.‘ On se nám ale nevrátil. Bylo to velmi smutné,“ říká.

Válku nepřežil její nevlastní strýc, který musel narukovat do wehrmachtu. Padl asi jako dvacetiletý u Stalingradu. Její matka v útlém věku osiřela. Nevlastní rodiče a sourozenci žili ve Smilovicích v Těšínském Slezsku, které připadlo v roce 1939 Německé říši. I další strýcové museli bojovat v německé armádě. „Jeden se vrátil z ruského zajetí až pět roků po válce,“ říká.

Vlasta Ručková kroutí hlavou nad tím, že matka ji s bratrem posílala za okupace do Smilovic samotné. „Matčini nevlastní rodiče tam měli pekárnu a také statek. Maminka nás posadila na vlak do Stříteže, což bylo tenkrát už Německo. Neměli jsme jako děti propustky, tak jsme se snažili přifařit k nějakým dospělým. Ze Stříteže jsme chodili pěšky do Smilovic, kde jsme vždycky dostali chleba, trochu mléka, někdy kousek masa, a zase jsme jeli domů,“ vypráví. Koncem války zažila útok amerických stíhaček na vlak, ve kterém s bratrem jela.

Když v květnu 1945 dorazila do města fronta, trávila asi týden ve sklepě. Její otec se jednou vypravil na kole do válcoven a cestou potkal sovětské vojáky. „Byl nadšený, že ve Sviadnově jsou už Rusové, ale u nás ještě byli němečtí vojáci. Cestou viděl s kamarádem ve vrbinách německé důstojníky převlékající se do civilu. Zůstaly tam po nich hromádky s oblečením. Chtěli si vzít prádlo nebo košili, ale nachytal je ozbrojený německý voják, který je s rukama nad hlavou dovedl do sklepa. Seděla jsem tam, naproti maminka s nejmladší sestřičkou na klíně. Trnuli jsme hrůzou, že nás ten mladý Němec všechny postřílí, ale nikomu nic neudělal,“ vypráví.

Sověti vyrabovali likérku. Pili z naší špinavé vázy

Pak už přišli sovětští vojáci. Vyrabovali podle jejích slov textilní továrnu i likérku, která dříve patřila Hermannu Löwimu. „Nosili odtamtud demižony s alkoholem. V našem bytě, kde měli radiostanici, používali místo skleničky vázu. Když jsme odcházeli do sklepa, byly v ní vadnoucí kytky. Jenom vylili zatuchlou vodu i s kytkami a pili z toho,“ říká. Přivlastnili si otcův dalekohled. „Tatínek se ale nezlobil. Pil s nimi. Všichni muži, Sověti i naši, byli opilí a nadšení, že je konec války. Rusové lítali s puškami kolem záchodů. Byli tak rozjuchaní, že jsem se bála, aby tatínka omylem nezastřelili. A hledali ženské. Naši lidé je posílali za Němkami,“ říká.

Jedna sousedka měla ve Frýdku na náměstí sestru provdanou za Němce, který musel narukovat. Měla o ni velký strach, chtěla ji zkontrolovat a varovat. Vlasta, které bylo 12 let, ji doprovázela. Na náměstí ale nedošly. „Hlavní most pod zámkem byl vyhozený do vzduchu, proto jsme šly podél řeky směrem na Sviadnov, kde němečtí ženisté postavili provizorní dřevěný most. Zrovna přes něj jeli sovětští vojáci. Viděla jsem vůz s koňmi a jak jsem se dozvěděla později, na voze byla munice. Odněkud přiletěla střela a nastal obrovský výbuch. Koně létali vzduchem,“ popisuje.

Těsně předtím potkala kamarádku ze školy, která jí sdělila, že jednu jejich spolužačku zabila zbloudilá kulka. Vlasta byla vyděšená a kamarádka ji vzala k nim, aby se trochu vzpamatovala. Domů se dostala až navečer. Rodiče ji už začali oplakávat.

Mistrová, mohl bych vás zabít, řekl po převratu tovaryš

Po válce dokončila měšťanku a v roce 1947 se začala učit na dámskou a pánskou krejčovou v dílně Aloise Ťapťucha v Místku. Tam prožívala nástup komunistů k moci. Mistr sledoval vývoj situace z rádia, které v dílně neustále hrálo. Zpětně si uvědomila, že začátek totality výstižně ilustruje příhoda s tovaryšem Gustavem, který se v únoru 1948 dal k Lidovým milicím.

„Gusta tenkrát asi dva dny chyběl v práci a pak přišel v montérkách, rádiovku na hlavě, na ruce červenou pásku LM. Nevím už, jestli měl i pušku, ale řekl mistrové: ‚Kdybych chtěl, můžu vás zastřelit.‘ Paní Ťapťuchová z toho byla úplně vyděšená. Říkala: ‚Gusto, co to mluvíš?‘ Všichni jsme byli překvapení, protože v dílně vládla rodinná pohoda. Ani Gusta si nikdy nestěžoval. Nevím, kde se to v něm vzalo. Bylo to zrůdné. Asi tak na lidi fungovalo to, že jim komunisté rozdali zbraně,“ říká.

Vlasta Ručková se stihla u mistra Aloise Ťapťucha vyučit. Pak musel dílnu zavřít, protože komunisté chtěli živnostníky postupně zlikvidovat. Chtěla jít na střední textilní školu do Liberce, avšak matka jí to neschválila. „Postavila jsem si hlavu, že když tedy nemůžu do školy, nebudu šít. Udělala jsem si autoškolu a začala jsem jezdit jako profesionální řidička,“ vypráví. Inspirovala ji slavná česká automobilová závodnice Eliška Junková. Dvě řidičky poznala také v nemocnici, kde se léčila z těžké revmatické horečky.

Nastoupila v garáži válcoven plechu. „Bavilo mě jezdit, ale bylo to těžké, protože muži nás neměli jako řidičky rádi. Nevěřili nám, že to umíme. Navíc jsme jezdili se starými hadimrškami. Tenkrát, v padesátých letech, bylo všechno staré a nekvalitní. Měli jsme Tudory nebo Tatru 57. S tou jsem si užila,“ říká. Protože byla drobná a sedadla se tenkrát nedala zvyšovat, musela si dávat pod zadek polštář. Vozila na služební cesty třeba inženýry nebo kádrováky.

Aranžérky musely dělat hlavně politické výlohy

V té době už byla vdaná za o šest let staršího Josefa Ručku. Byl vyučený obchodní příručí, ale skončil v provozu válcoven plechu. Jeho matka Helena Ručková, sestřenice Heliodora Píky, byla vdova po italském legionáři z první světové války. Dostal trafiku ve Frýdku, ale brzy zemřel na následky válečného zranění. „Tchyni, která sama vychovala dva syny, pak samozřejmě trafiku znárodnili. Mohla tam zůstat jako zaměstnanec,“ vysvětluje.

Vlasta Ručková jezdila ve válcovnách přes dva roky. K práci řidičky se vrátila v sedmdesátých letech, kdy ji zaměstnalo okresní kulturní středisko. V posledních letech před důchodem jezdila dvanáctsettrojkou pro muzeum ve Frýdku-Místku. Mezitím absolvovala aranžérský kurz a aranžovala výlohy pro podnik Pramen. „Nebyla to žádná sláva. Vystavovali jsme obyčejné potraviny jako ovesné vločky, mouku, cukr, mléko. Třeba alkohol se propagovat nesměl. Hlavně jsme museli pořád dělat politickou výzdobu. Při výročí Velké říjnové socialistické revoluce nebo února 1948 musely být výlohy samé fangle a hesla,“ vzpomíná.

Do roku 1969 nebo 1970, kdy ji soudruzi vyloučili ze svých řad, chodila na schůze komunistické strany. „Už předtím jsem si dovolovala. Jednou jsem přišla pozdě a omluvila se, že jsem byla na angličtině. To se mohli zbláznit. Také se jim nelíbilo, když jsem navštívila schůzi Klubu angažovaných nestraníků,“ říká. Toto politické hnutí vzniklo na jaře 1968 v době, kdy reformní křídlo komunistické strany prosadilo liberalizační reformy. V srpnu 1968 ale nadějné politické uvolnění ukončil vpád vojsk Varšavské smlouvy.

Po invazi se na schůzi zapojila do diskuze na téma oprávněnosti zásahu cizích armád. „Maminka mě tahala za rukáv a prosila, abych držela pusu a myslela na děti. Měla jsem dvě malé dcery,“ říká. Nemohla si pomoct. Okupaci sovětských vojsk neschvalovala a také to řekla, když ji soudruzi prověřovali. Nevadilo jí, že ji vyloučili ze strany. Trápilo ji ale, že její nadané dcery, které posílala na soukromé hodiny angličtiny a němčiny, se nedostaly na střední školy.

Když v listopadu 1989 padl komunistický režim, prožívala to s nadšením. Zajímala se o rehabilitace obětí komunistického režimu. Zvláště sledovala očištění památky strýce jejího manžela Heliodora Píky i jeho syna Milana, kterého komunisté také věznili a perzekvovali. „Nejsem přímá příbuzná, ale snažím se, aby se vědělo o bezpráví, kterého se komunisté nejen na Píkových dopustili.“