Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tomáš Rimpel (* 1946)

• narodil se v 22. června 1946 v Praze

• rodiče byli oba židovského původu, přežili koncentrační tábor

• vychován v nenáboženském duchu

• vyučil se soustružníkem

• v letech 1965–1967 sloužil u Pohraniční stráže v Ašském výběžku

• po vojně nastoupil jako řidič na ministerstvu financí v Praze

• týden po invazi vojsk Varšavské smlouvy se rozhodl k emigraci do SRN

• žil v Kolíně nad Rýnem či jeho okolí

• zpočátku pracoval jako soustružník, řidič a zámečník, později nastoupil jako servisní technik u firmy, která vyráběla reprodukční kamery

• v osmdesátých letech se osamostatnil a podnikal ve stejném oboru

• po sametové revoluci, začal podnikat v České republice, prodával a servisoval reprodukční kamery

• české podnikání předčasně ukončil, podnikal opět jen v Německu

• od roku 2013 se natrvalo vrátil do České republiky

• v době natáčení v roce 2022 bydlel v Praze – Lipencích

• občanský aktivista, řadový člen TOP 09

,,Když máte někoho před sebou, kdo už překonal ty drátěné zátarasy a utíká, v hlavě pohraničníka se odehrává: když ho zastavím, dostanu opušťák, když mi uteče, půjdu až na půl roku do vězení. Tomu každý neodolal.“

To jsou slova Tomáše Rimpela, která shrnují jeho vlastní životní zkušenost s Pohraniční stráží, u níž sloužil během základní vojenské služby, a kterého jsem poprvé potkal při připomínce 30. výročí událostí roku 1989 v Dobřichovicích. Aktivně tuto akci, kterou pořádalo Město Dobřichovice, zaznamenával se svým fotoaparátem a později zveřejňoval stejně jako jiné akce na svých facebookových stránkách. V prvních momentech o své vojenské službě u Pohraniční stráže nechtěl vůbec mluvit, protože se již mnohokrát za svůj dlouhý život setkal s mnohými předsudky. Dali jsme se do řeči a vysvětloval, že mnoho let prožil v Německu. Vyprávěl též o tom, že byl zadržen sovětskými vojáky v roce 1968 v prvním týdnu po sovětské invazi.

Stejně tak jako v Dobřichovicích bych ho mohl potkat i na jiných akcích či demonstracích pořádaných například spolkem Milion chvilek pro demokracii.  Mohl by se považovat za občanského aktivistu a fotodokumentaristu. S fotožurnalistikou měl určité zkušenosti již z Německa, focení a novinařina ho vždy lákala. Tomáš Rimpel emigroval do Německa týden po vpádu vojsk Varšavské smlouvy, žil v Kolíně nad Rýnem či v jeho okolí a od roku 2013 žije opět natrvalo v České republice. Nebyl však spokojen, kam se česká společnost v druhém desetiletí posouvala a cítil povinnost se vyjadřovat k politickému dění. To že byl Miloš Zeman ve stejném roce zvolen prezidentem republiky, byl rozhodující moment. Vstoupil do TOP 09, která byla nejblíž jeho politickému přesvědčení, a jako řadový člen se snaží ovlivňovat směřování České republiky. Mezi členy a aktivisty TOP 09 má i mnoho přátel. 

Vášeň pro fotografování podědil po svém otci, architektovi a amatérskému fotografovi Jindřichu Rimpelovi. Již jako malé dítě ho bral do temné komory. Od svého otce se naučil, jak fotit a jak si své fotky vyvolávat. Oba rodiče byli židovského původu, přežili koncentrační tábory. Otec pocházel z Ostravy, matka, překladatelka z němčiny v podniku zahraničního obchodu, pocházela z Teplic. Narodil se 22. června 1946 v Praze a vyrůstal v pražském Podolí, do základní školy chodil na Pankráci. Doma se o jejich válečné zkušenosti moc nemluvilo, stejně tak se nezmiňoval židovský původ, oba rodiče byli asimilovaní a nenábožensky založení. Nebyl nejlepším studentem, s některými učiteli se dostával do konfliktu. Místo nějakého soustavného studia se radši věnoval opravám rádií, později se začal vrtat v autech či jiných strojích. Vyučil se černému řemeslu, soustružníkem.

Pohraničníkem na Chebské brigádě

Po vyučení musel jít na vojnu. Sice ve škole nějaké konflikty bývaly, ale politicky to prý měl dobré. Jeho otec, architekt, byl ve straně, prý se nijak neangažoval, ale také se snažil nijak nevybočovat. Tak se stalo, že byl vybrán do „elitní“ jednotky Pohraniční stráže. Nijak zvlášť z toho nadšený nebyl, ale vzal to tak, jak to bylo. Vojna u pohraničníků tehdy znamenala 26 měsíců – o dva měsíce víc než běžné útvary. Prodloužení spočívalo v delším „příjímači“ a výcviku. Sloužil u chebské brigády, u roty v Újezdu u Aše v Ašském výběžku. Služeb se zbraní mnoho nezažil, ale využili jeho technických schopností a nastoupil u roty jako řidič.

O vojně nechtěl zpočátku moc mluvit. Při vyprávění se Tomáš Rimpel ocitá mezi dvěma póly. Na jedné straně musí vysvětlovat, že z jeho pohledu běžní vojáci Pohraniční stráže nebyli žádní vrazi, jak se mu to snaží někteří lidé podsouvat. Důstojníci možná, ale vojáci základní služby určitě ne. Na druhé straně se mu protiví setkávání s bývalými vojáky Pohraniční stráže, zejména takovými, kteří se organizují ve sdružení Klub českého pohraničí. Tento spolek a podobné „vlastenecké“ organizace považuje za to nejhorší, proti čemu se snaží Tomáš Rimpel bojovat. Národovectví a nostalgie po komunistickém režimu. Když se vrátil natrvalo do Česka po roce 2013, chtěl se podívat i na místa, kde sloužil u chebské brigády. Zkontaktoval jednoho svého známého, „spolusloužícího“ u roty, že se tam spolu vydají. Poté, co zjistil jaké má názory na politiku a současného prezidenta Zemana, zájem o společnou návštěvu ztratil.   

„U nás na rotě za ty dva roky, co jsem tam byl, nebyla ani jednou použita střelná zbraň. To také měla být pro pohraničníka poslední možnost, jak narušitele hranice zastavit a zadržet. Na druhou stranu, když tam máte někoho před sebou, kdo už překonal ty drátěné zátarasy a utíká, v hlavě pohraničníka se odehrává: když ho zastavím, dostanu opušťák, když mi uteče, půjdu až na půl roku do vězení a ten půlrok budu muset nasluhovat. A když je to dvě stě metrů před ním, tak už není jiná volba než použít samopal. Tomu každý neodolal,“ zdůrazňuje pamětník.   

Sám u žádného zadržení nebyl, ale jako řidič na rotě zadržené převážel, byli to vesměs východní Němci, často rodiny s dětmi. Českoslovenští pohraničníci se prý k nim chovali relativně dobře. „Většinou byli promočení, hladoví, byli tam dva tři dny a pozorovali hranici, než se odvážili k přechodu. U nás dostali najíst, půjčili jsme jim tepláky, než se jim usušilo jejich oblečení v kotelně. Pak přijeli z Chebu „kontráši“, když to bylo složitější, tak třeba i z Prahy a udělali výslechy. Poté jsme je odvezli zpátky do Německa. Tam byla u Trojmezí první východoněmecká pohraniční rota. Předali jsme je východoněmeckým pohraničníkům, to byli hajzlové. Křičeli na ně, pažbou přes záda je praštili a chovali se k nim jako k šíleným zločincům.“

Po tom projevu jsem musel pryč

Po vojně nastoupil jako řidič na Ministerstvo financí. Vozil prý především náměstka ministra financí. S ostatními řidiči si v předvečer 21. srpna vyrazil do malostranských hospůdek. Celé se to prý trochu protáhlo, a tak přišel domů do Podolí až po půlnoci. Tak se stalo, že ráno zaspal, a bez snídaně vyběhl ke stanici autobusu. Tam prý stála spousta lidí, víc než obvykle a většina mlčela, někteří měli rádio u ucha. Tušil, že se něco stalo, ale nenašel prý hned odvahu se někoho zeptat, co se děje. Až u Národního divadla potkali sovětský tank a až v té chvíli mu plně došlo, co se stalo.

Další dny byly hektické. Několik dní vozil funkcionáře ministerstva financí na různá jednání po Praze. V noci z 26. na 27. srpna nocoval na ministerstvu financí, spolu s dalším řidičem, v místnosti určené pro Lidové milice, tam byla provizorní lehátka. „Někdy po půlnoci tam vtrhly sovětské jednotky a držely nás tam jako zajatce. Celé ministerstvo obrátily naruby, všechny kanceláře prohledaly, když bylo něco zamčeného, tak to vypáčily, byl tam hrozný binec. Sepsali s námi protokoly. V místnosti Lidových milicí byly zamykací skříně se samopaly, to všechno ti Rusové vzali. Druhý den to vystavovali na Staroměstském náměstí, že jsou to zbraně ukořistěné kontrarevolucionářům,“ vzpomíná Tomáš Rimpel. Říká, že strach tehdy neměl, ony dny má spojené s pocity hořkosti, vzteku, zklamání a zrady bývalého spojence.

K večeru druhého dne je propustili. Domu šel pěšky, hromadná doprava v Praze stále pořádně nefungovala. Další den, 28. srpna, týden po začátku invaze se stavil cestou z práce v jeho oblíbené hospodě u Malvaze zapít černým pivem chmurnou náladu a tam náhodou zaslechl rozhlasový projev prezidenta Svobody. Právě se vrátil z Moskvy, kam byl se členy vlády a politbyra unesen. Zaslechl poprvé slovo normalizace, dále věty jako upevňování socialistického řádu pod vedoucí silou KSČ, po boku Sovětského svazu. Bylo mu jasné, že se na dlouho nic nezmění, spíš naopak. „Musel jsem pryč, což jsem nikdy před tím neplánoval.“ O další den později dvacátého devátého seděl ve vlaku směr západní Německo.  

Rodiče chtěli emigrovat také, již v roce 1968 si zjišťovali, zda mají v Německu nárok na starobní důchod. Teprve intervence jejich budoucího zetě a budoucího právníka je ujistila, že šanci mají. O rok později na podzim roku 1969 obdrželi pozvánku na svatbu jejich dcery, která v té době ještě legálně v SRN studovala. Komunistické úřady jim udělily mimořádné povolení na čtyři dny vycestovat, a když se sourozenci a rodiče po delší době sešli, padlo rozhodnutí, že rodiče i sestra se do Československa nevrátí.

Podle vyšetřovacího spisu V25096 v Archivu bezpečnostních složek byl Tomáš Rimpel spolu se svými rodiči Jindřichem a Markétou Rimpelovými v roce 1977 odsouzen v nepřítomnosti na dolní hranici sazby na jeden rok nepodmíněně za nelegální opuštění republiky a k propadnutí majetku. Tomáš Rimpel uvažoval o legalizaci svého pobytu, ale po zkušenostech z návštěvy na diplomatické misi, se rozhodl, že tuto ponižující proceduru nepodstoupí. Do Československa se tak poprvé mohl podívat až na přelomu roku 1989–1990. 

Podnikání v Německu

Ačkoli oba rodiče pocházeli z dvojjazyčných rodin a němčinu měli perfektní, Tomáš Rimpel se jí jako dítě odmítal učit. V době emigrace uměl jen pár frází, ale učil se prý docela rychle. Snad to bylo tím, že měl něco odposloucháno z domova, rodiče se občas mezi sebou bavili německy, pokud chtěli, aby jim děti nerozuměly. Zpočátku se tak věnoval černému řemeslu, kterému se vyučil v Praze. Chtěl studovat, ale na škole dlouho nevydržel. Jednalo se totiž o katolickou střední školu, kde panoval přísný režim, svobodomyslný duch Tomáše Rimpela se tomuto režimu nechtěl podřídit.

V Německu žil po většinu času v Kolíně nad Rýnem či v jeho okolí. Pracoval několik let jako strojní zámečník, dostal se do firmy, která vyráběla a servisovala reprodukční kamery, které se používaly v tiskařském oboru k sazbě a předtiskové přípravě pro následný tisk. Jednalo se o největšího výrobce reprodukčních kamer na světě. Stal se jejich servisním technikem. Po pár letech a příchodu nového nadřízeného se s kolegou rozhodli osamostatnit a začali podnikat s vlastní servisní firmou. Živil je prodej a servis reprodukčních kamer a po roce 1989 rozšířil pamětník své podnikání i do Československa.

Po revoluci byla obrovská poptávka po těchto reprodukčních kamerách a jiných zařízeních pro přípravu tisku. Dovážely se sem především z druhé ruky, na novou techniku čeští tiskaři většinou neměli. Devadesátá léta byla zpočátku úspěšná, v té době žil ještě trvale ve Spolkové republice a do Česka přijížděl jen jednou až dvakrát do měsíce na prodloužené víkendy.  Jeho české podnikání tak dopadlo špatně. Jeho čeští společníci měli jiné představy o podnikání, ze zisku firmy skoro nic neviděl, a nezbylo mu nic jiného, než z firmy vystoupit a o to více se věnovat podnikání v Německu. „Zapomněl jsem na to, že v České republice se podniká jinak,“ komentuje to dnes s trochou hořkosti Tomáš Rimpel.

Jeho německá firma svoji českou dceru přežila skoro o dvacet let. Ale i ji zasáhly horší roky. Především do oboru začala pronikat digitalizace a počítače, technika se zásadně změnila. Další ránu podnikání přinesla ekonomická krize roku 2008. Zakázky se prý ze dne na den zastavily, mnoho zákazníků přestalo splácet. Později se to trochu rozeběhlo, ale už to zdaleka nedosáhlo předkrizové úrovně. Postupně začal podnikání utlumovat a kolem roku 2013 se Tomáš Rimpel vrátil do Česka natrvalo. V současnosti žije v Praze – Lipencích.