Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Říha (* 1936)

Nechtějte zažít něco podobného

  • narozen 2. října 1936 v Pravoníně

  • svědkem odchodu nacistických vojsk na jaře 1945

  • vyučený strojní zámečník s nástavbou na střední průmyslové škole ve Vlašimi

  • základní vojenskou službu absolvoval v Českých Budějovicích a v Praze

  • desítky let pracoval v Blanických strojírnách

  • vstoupil do Komunistické strany Československa

  • KSČ opustil v rámci normalizačních prověrek

  • dodnes žije v Pravoníně

Karel Říha se narodil 2. října roku 1936 ve vesnici Pravonín vzdálené asi čtyřiadvacet kilometrů od města Benešov. Ve svém rodném kraji vychodil měšťanskou obecnou školu. Následně se vyučil strojním zámečníkem. Vzdělání si doplnil dvouletou nástavbou na střední průmyslové škole ve zhruba jedenáct kilometrů vzdálené Vlašimi.

V průběhu Karlova studia však přišla válka. Bombardování a vše spojené s událostmi druhé světové války a jejím průběhem se podle slov pamětníka Pravonínu vyhnulo. Obyvatelé této vesnice na vlastní kůži pocítili až děje související s koncem války, stahováním nacistických vojsk a osvobozením Československa spojeneckými armádami. „Když válka skončila, tak Němci utíkali pryč a sem na Pravonín, to šlo od Dobřichovic tou cestou. A jely sem tanky a všechno možné sem najelo. Všechno nechali tady a jeli dál podél kostela a rybníka na Blaník a pryč. A muselo být zatemníno. To nás upozorňovali, zatáhnout okna a neodkrývat. To Němci pořád koukali. A bohužel se tady stala ta věc, že zastřelili pana Těšínského,“ vzpomíná pamětník na tragickou událost a poslední výstřel nacistických vojsk, který byl bohužel pro jednoho z obyvatel Pravonína smrtelný. Vesnice se však obešla bez dalších ztrát na životech nebo majetku a po osvobození sovětskou armádou mohl život na Benešovsku pokračovat dál, stejně jako život Karla Říhy.

 

Byla to makačka

V padesátých letech musel Karel absolvovat dvouletou základní vojenskou službu. Poslali ho na letiště do Českých Budějovic. Sloužil v pluku protivzdušné obrany státu. „Byly tři pluky na republice: Budějovice, na Slovensku byl jeden a na Moravě byl jeden. Systém byl takový, že tam byly radary, které prostě odchytávaly letadla až k hranici,“ vzpomíná pamětník na své působení na základně, kde spolu s dalšími hlídali vzdušný prostor republiky a v případě podezření na jeho narušení vysílali za příslušnými letouny stíhačky. Tak tomu bylo celý rok a tři měsíce. Na zbytek své služby Karla převeleli do Prahy na takzvanou hlavní hlásku státu, tedy ústředí, v němž se stahovaly údaje protivzdušné obrany státu z celé republiky. Jeho pluk sídlil tehdy ve vojenských kasárnách na Smíchově. „Byla to makačka, nebylo to jednoduché,“ dodává pamětník.

Po návratu z vojny Karel začal pracovat v Blanických strojírnách, které jsou dnes známy jako zbrojovka Sellier & Bellot. Zde jeden rok působil jako zámečník. Brzy nato vstoupil do komunistické strany. Během svého působení v ní se účastnil rozhodování o stavbě tamního takzvaného jižního města. S jeho výstavbou tehdy nesouhlasila jen jedna rodina, ale i její nesouhlas převážil tehdejší státní zájem. Tamní zámek byl z poloviny znárodněn rodině Sekaninových a po jejich smrti padl celý do rukou komunistické strany, která zde zřídila kanceláře národního výboru a jednotného zemědělského družstva (JZD). Nakonec byl však v Pravoníně vystavěn nový komplex určený přímo pro administrativní a úřední účely. „JZD postavilo kulturní dům, což v té době byl majetek JZD – byla tam kuchyň, velký sál a podobně,“ komentuje pamětník a dodává, že v dnešním kulturním domě byla organizována veškerá činnost tamní komunistické strany. V pravonínském zámku pak již nikdo nepřebýval, a tak začal chátrat. Podle původního návrhu měl být kulturní dům postaven na místě zámku, takovou intervenci však zastavili památkáři, a tak se zámek zachoval, i když zchátralý, dodnes.

 

Jsi ve straně a musíš jít

Karel Říha ani obyvatelé Pravonína se výrazně neangažovali v politice nebo v tehdejším společenském dění, dějinné události spojené s érou komunismu v Česku tak měly na tuto vesnici na Benešovsku pramalý dopad. Karlovi rodiče byli drobnými zemědělci s vlastními asi šesti až sedmi hektary polí, kteří se dokonce sami se svými sousedy podíleli na založení jednotného zemědělského družstva v Pravoníně – Karlův otec následně působil v družstvu i na vyšší úřednické pozici. Se vznikem JZD tak prý problém nikdo neměl, až na pár výjimek z řad movitějších zemědělců a velkostatkářů.

Karel Říha věnoval během svého života pozornost hlavně lokálním dějům, působení v divadle, se kterým odehrál čtyři operety, a samozřejmě v neposlední řadě práci. V Blanických strojírnách mu už rok po jeho práci na zámečnické pozici byla nabídnuta nová pracovní příležitost. „Vedoucí školního oddělení za mnou přišel a povídá: ‚Hele, Karle…‘ To byl provozák, vedoucí provozu tam byl Pešl. ‚Pešl potřebuje výrobního inženýra.‘ Já povídám: ‚Pane Nerudo, mě baví tady to řemeslo, já budu…‘ On: ‚Ne, ne, maminka ti dala školu.‘ To už jsem měl dva roky té průmyslovky. ‚Maminka ti dala školu, prostě musíš jít. Jseš ve straně a musíš jít.‘ No tak jsem skončil v řemesle a šel jsem dělat na provoz výrobního dispečera. To byl takový plánovač.“ Na této pozici Karel zůstal asi deset let, než za ním přišli z vedení znovu s další nabídkou na to, aby dělal úředníka ve fabrice v oddělení nazvaném ekonomika práce, kde působil dvacet let, než byl opět přeřazen jinam – na provozu výroby munice byl zapotřebí jako výrobní dispečer.

Během Karlova pracovního nasazení však přišlo pozastavení jeho členství v Komunistické straně Československa. Vzpomíná na to následovně: „Snižovali stavy komunistů z řad úředníků. A systém byl takový, že udělali seznam úředníků – a to nekecám teď, já si to pak ověřil – a jeden, dva, tři, čtyři, pět. Jeden, dva, tři, čtyři… Takže každý pátý dostal dopis, ne že ho vyhazují, ale že mu pozastavují členství. A byly takové komise tříčlenné, tam se šlo a tam ho zpovídali, co dělal v osmašedesátém,“ říká Karel o svém vlastním předvolání před komisi, během kterého se rozhořčil natolik, že se rozhodl sám ukončit své členství v komunistické straně, a tedy ji opustit. Na Karlovu pracovní kariéru to však dopad nemělo, tamní komise se totiž prý více zabývala lidmi, kteří se angažovali v dění roku 1968.

 

Dodnes v Pravoníně

Kromě ukončení své stranické dráhy se Karel Říha za svůj život nesetkal s výraznými negativními dopady historických událostí na jeho život nebo prostředí, ve kterém se pohyboval. Obyvatelé malé vesnice Pravonín na Benešovsku se zabývali spíše lokálními problémy a ty celorepublikové už k hranicím jejich obydlí příliš nedolehly. Vesnice se dle slov pamětníka nedotkla ani měnová reforma, ani rok 1968. I dění roku 1989 a sametové revoluce se v dějinách Pravonína příliš neobtisklo.

Karel Říha za svůj život vycestoval ještě za dob komunismu do řady zemí, například do Sovětského svazu nebo do Řecka, a dodnes žije aktivním společenským životem v domě ve svém rodném Pravoníně.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Matěj Senft)