Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Riedlová (* 1924)

„Přála bych si, aby se lidé vždy dokázali domluvit a žili spolu svorně a přátelsky. To by prospělo všem.“

  • volyňská Češka

  • dětství a mládí prožila v Bocánovce

  • bratr Vladimír strávil šest let v sovětském pracovním táboře

  • od roku 1947 žije v Čechách

  • od roku 1949 v Litoměřicích

Dětství a rodina

Marie Riedlová, roz. Solarová, se narodila 15. 3. 1924 v Bocánovce na Volyni v tehdejším Polsku. V její rodné obci žilo asi sto padesát obyvatel. Byla to jedna rovná ulice s devatenácti domy, kde žili jen obyvatelé české národnosti. Zde prožila celé své dětství, školní léta a mládí.

Její otec Vladimír Solar a matka Emílie, roz. Delflerová, měli velké hospodářství, na kterém později pracovala i Marie spolu se svojí sestrou Olgou. Marie měla ještě bratry Vladimíra a Antonína, ten zemřel v šesti letech na zápal plic.

Postupně si rodiče přibírali a zúrodňovali další půdu, kterou jim úřady nabízely, až měli dvacet hektarů pole a jeden hektar lesa, kam si jezdili pro dřevo na topení. Na polích pěstovali chmel, řepu cukrovku a obilí. Měli také drůbež a hospodářská zvířata. Svou produkci prodávali většinou židovským kupcům. Vzhledem k velikosti rodinného hospodářství potřebovali pomocníky, celoroční i sezonní, které našli mezi Ukrajinci z okolních obcí.

V Bocánovce měli i vlastní českou školu, zřízenou Maticí školskou, kterou si rodiče platili, aby jejich děti nemusely docházet do škol ve větších obcích v okolí.

„My jsme měli svoji školu, tu jsme si vydržovali. Měli jsme českého pana učitele a rodiče to platili.“

Byla zde čtyřtřídka, do každé třídy chodilo nanejvýš pět žáků. Učil je český učitel, pan Masopust, který ve škole také bydlel. Žáci se učili i hře na různé hudební nástroje. Marie se učila hrát na kytaru, její sestra Olga na mandolínu a bratr Vladimír na housle. V rodné obci navštěvovala Marie Riedlová školu šest let. Na poslední, sedmý, školní rok nastoupila do velké školy ve Zdolbunově, kde bydlela se sestřenicí vždy celý týden u tety a v sobotu jezdívaly vlakem domů.

Nejvíce si hrávala se sestřenicí Libuší, protože kamarádek v obci moc nebylo. Společně také pracovaly, pásly husy, sekaly jim trávu... Jedna trávu držela, druhá sekala. Není divu, že Marie jednou málem přišla o prst.

„Bylo nám tehdy asi osm let. Řízla mě nechtěně srpem tak, že mám ještě dnes na prstě památku.“

Jindy zase Marie nechtěně ublížila sestřenici Libuši, když společně sekaly dřevo. Jedna držela polínko a druhá sekala.

„Dopadlo to tak, že jsem ji sekla sekerou. I ona má na ruce dodnes znamínko.“

Češi přinesli na Volyň pokrok

Čeští osadníci přinesli na konci 19. století na zaostalou Volyň pokrok. Ukrajinci se od nich učili lépe stavět domy, hnojit, správně osívat a obdělávat pole, sázet stromy a jiné zemědělské práce. Na Volyni bylo také plno českých řemeslníků, od kterých se místní naučili řemeslo.

Válečná léta 1939–1941

V době sovětské okupace v letech 1939–1941 nebývali Sověti v obci moc vidět. U Solarů si ale občas vyměňovali koně, když potřebovali nové, odpočaté a někdy u nich i přenocovali. Ve stodole si vzali seno nebo slámu a ve světnici přespali. Ráno vše uklidili a šli dál.

Sedláci v obci museli tvrdě pracovat a odevzdávat povinné odvody, tzv. kontingenty. Do roku 1941 nestihli Sověti v Bocánovce založit kolchoz.

Do blízkého Dubna jezdívali Solárovi nakupovat oblečení, koření i jiné věci, protože u nich v obci obchody nebyly. Ve městě naopak Marie se sestrou prodávaly domácí buchty.

Sovětskou okupaci odnesl bratr Vladimír, kterého odvezli Sověti do pracovního tábora na Sibiř, protože byl synem kulaků. O tom, že ke svému štěstí pracoval v pekárně a neměl se tam tedy špatně, se dozvěděli až po delší době. Na Volyň se bratr Vladimír vrátil ze Sibiře až po šesti letech, v roce 1947.

„Bratr Vladimír byl v pracovním táboře, to bylo něco jako PTP. Za trest nešel na vojnu, ale musel dělat v pracovní četě, a tak se dostal až na Sibiř.“

Když v červnu 1941 přišli Němci, lišili se od sovětských vojáků na první pohled. Byli čistí, lépe oblečení i vybavení. Bocánovkou jen procházeli. Obec měla štěstí, že ležela mimo hlavní tahy, jimiž vojska proudila. V některých obcích v okolí to bylo horší, tam se i bojovalo. V Bocánovce byl ale klid. Nejdramatičtější válečnou událostí v obci bylo, když do pole za vsí spadla bomba. Nikomu se nic nestalo, jen tam zůstala velká jáma, na kterou se všichni chodívali dívat.

O Židech a banderovcích

Špatně se během německé okupace Volyně vedlo zejména místním Židům. Ti šťastnější se schovávali po stodolách a v lesích, ostatní byli zavíráni do ghett a posléze masově vražděni na různých místech. Jedno z takových míst leželo mezi Dubnem a Mirohoští v polích nedaleko železnice.

„Němci Židy zabíjeli, kde je viděli. Přikázali jim vykopat jámu a potom je tam naházeli. Tohle dělali ledaskde.“

Během německé okupace začaly po celé Volyni řádit různé bandy ukrajinských nacionalistů. Chodívali vykrádat stavení a brali si, co se jim hodilo. Jednou přišli také do stavení Solarových a chtěli seno pro koně. Otec s nimi musel do stodoly. Všichni měli strach, aby tatínka nezabili, a tak napjatě pozorovali, co se bude dít. Banderovci si ale v klidu nabrali seno a tatínek se naštěstí vrátil v pořádku domů.

Návrat Sovětů

Když se v zimě 1944 vrátili Sověti, zakázali Solarovým najímat si pracovní sílu, a tak museli snížit produkci. Marie se sestrou Olgou musely pomáhat rodičům v hospodářství. Děvčata dojila krávy, kydala a rozhazovala hnůj, s koňmi orala a sila. Naučila se vše, co bylo potřeba. Bratr Vladimír byl tehdy stále ještě v sovětském lágru.

Protože měli Solarovi velké hospodářství, považovali je Sověti za kulaky. Žili tedy ve strachu, že i zbytek rodiny vyvezou na Sibiř. K tomu ale naštěstí nedošlo. V červnu 1947 se vydali opačným směrem, do Čech. To byla jejich záchrana, protože v té době již byli na seznamu pro deportaci nepohodlných osob na Sibiř. Před odjezdem do Čech se domů šťastně vrátil bratr Vladimír.

Přesídlení do Čech

Na cestu vlakem s sebou vzali jen koně a krávu, nádobí a oblečení. Víc si s sebou vzít nemohli, vše zůstalo na Volyni. Byli ale rádi, že zachránili holé životy a svou svobodu.

Vlakem jeli asi týden, než přijeli do Jiřetína u Mostu. Tam zůstali několik dní. Pak dostali nabídku od příbuzných Delflerových ze Zimoře, aby se k nim prozatím nastěhovali, než si najdou nějaké vlastní stavení. A tak u nich nějaký čas bydleli. Vždy, když se dozvěděli o nějakém volném stavení, jeli se na ně podívat, a tak se nakonec usadili v Pnětlukách u Třebenic. Dostali deset hektarů půdy, koupili si hospodářské stroje a až do kolektivizace pracovali na svém novém hospodářství.

Marie Riedlová absolvovala v roce 1949 v Litoměřicích kurz vaření, což byl její velký koníček, a už tam zůstala bydlet. Našla si byt a začala pracovat v mrazírnách.

V roce 1951 se provdala za Karla Riedla z Podsedic. Mají spolu dvě děti, syna Karla a dceru Alenu. V mrazírnách pracovala Marie Riedlová až do důchodu.

V roce 1984 se Marie Riedlová s dalšími rodáky jela podívat na Volyň. Po menších peripetiích navštívila i rodnou Bocánovku.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Lukáš Krákora)