Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Richterová (* 1965)

• Jana Richterová se narodila 16. února 1965 ve východních Čechách

• po roce 1985 studovala VUT v Brně a aktivně se zapojila do činnosti Společenství svatého Gorazda a druhů, které zdůrazňovalo hloubku východní liturgie a spirituality opřenou o cyrilometodějskou křesťanskou tradici

• v 80. letech spolu se společenstvím absolvovala řadu cest za hranice Československa, kde společenství slavilo úspěch se svým duchovním pásmem

• členové společenství a jejich činnost byla svým burcováním k víře v Boha i jinými protirežimními aktivitami trnem v oku komunistickému režimu

• v roce 1994 se Jana provdala za vůdce společenství Miroslava Richtera (1951 - 2017)

Když není Bůh a duše, proč se říká duševní a duchovní?

„Jako dítě jsem zažila prázdné kostely a za víru jsem se spíše styděla. Společenství svatého Gorazda a druhů sdružovalo velké množství mladých lidí, to pro mě bylo velmi silné. Už jen to, že jsme zpívali duchovní skladby a burcovali lidi k víře, komunistům vadilo, “ říká Jana Richterová, manželka vůdce zmiňovaného společenství Miroslava Richtera.

Jana Richterová se narodila v roce 1965 ve východních Čechách. Vyrůstala na malé vesnici. Její rodina před rokem 1948 hospodařila a patřili do ní i kněží, což zásadně určovalo život rodiny. Víra se předávala z generace na generaci. Vzhledem k tomu, že mladé v kostele tehdy Jana neviděla, připadala si podle svých slov v této souvislosti spíše jako exot. Měla dojem, že víra je něco, co není společné většině. „V páté třídě jsem si také musela stoupnout před celou třídou a říct, proč chodím do kostela, do náboženství. Učitel mluvil o tom, že jeho samotného k tomu babička také nutila. V té chvíli jsem na sebe ale byla hrdá. Řekla jsem mu, ať mi tedy vysvětlí, když není Bůh ani duše, proč se říká duševní a duchovní.“ Učitele tím Jana podle svých slov velmi zaskočila a babička jí posléze sdělila, že jí to vnukl Duch Svatý. Teprve až v době, kdy studovala brněnskou VUT, začala v kostele potkávat mnoho svých vrstevníků, což pro ni bylo v tomto ohledu velmi povzbuzující. 

S kamarádkou jsme přemýšlely, zda půjdeme za zábavou nebo do kostela

„Nakonec jsme se tehdy rozhodly pro šlapanický kostel, kde pro mladé přednášel P. Pavel Dokládal a pak tam dělal nábor mladých zpěváků Moravský cherubínský sbor patřící ke Společenství svatého Gorazda a druhů,“ vzpomíná Jana na první setkání se společenstvím, které je pro své protirežimní aktivity nazýváno křesťanským disentem. Jeho vůdcem se stal Miroslav Richter. Vyrůstal na malé moravské vesnici. „Oproti tomu, co jsem zažila já, to pro něj bylo jiné v tom, že tam byli naopak odlišní ti, co do kostela nechodili. Mirek mi vyprávěl, že ho kdysi ovlivnilo kázání P. Vojtěcha Fuglíka, který mluvil o tom, že v západních Čechách kostely padají, že tam nikdo nechodí a že je potřeba s tím něco udělat.“ Miroslav Richter proto začal organizovat brigády s vrstevníky a asi na přelomu 80. let minulého století se pak zrodila jeho myšlenka, že by bylo dobré udělat něco pro Moravu a pro navázání na cyrilometodějskou tradici. „Mirek chtěl, aby si Moravané uvědomili, že mají velké poslání, že můžou udělat most mezi západní a východní církví, mezi jejich duchovním vnímáním. Říkal, že Cyril a Metoděj jsou společní nám všem a liturgie Jana Zlatoústého je umožněna i pro západní liturgii.“ Následně Miroslav Richter sestavil pásmo o životě Cyrila a Metoděje podbarvené východními zpěvy, se kterým pak sbor objížděl moravské kostely i další místa.

Do každé země jsme vozili prsť rodné země, což symbolizovalo duchovní myšlenku míru a přátelství

V roce 1985 se společenství aktivně účastnilo i proslulé pouti na Velehradě. „Vylepovaly se plakáty, aby tam lidé přišli. Lidé ze společenství měli problém i s SNB, ale zadržen nebyl nikdo.“ Na Velehradě sbor také zpíval. Podařilo se mu, že zazněly východní zpěvy, a to mimo domluvený program. Věřící byli i díky tomu povzbuzeni a hlasitým pískotem pak dali najevo svůj nesouhlas s předními představiteli komunistického režimu, kteří se přítomným snažili vnutit, že nejde o pouť, ale o mírovou slavnost. Pro katolickou církev to znamenalo naprosto přelomovou událost. Tímto se totiž do té doby ´mlčící´ církev v Československu veřejně přihlásila k obraně svých práv.

Jana se ke sboru a společenství připojila až po roce 1985. Účastnila se pak mnohých společných cest i za hranice Československa. „Vozili jsme s sebou vždy prsť rodné země, jako symbol přátelství a míru. Prosili jsme za to, aby se křivdy, které se případně staly, rozmělnily.“ Na cestách po zemích tzv. komunistického bloku vznikala nová přátelství, která podle Jany pojilo i určité spiklenectví. Všichni totiž věděli, že dělají něco, co jejich státy nepodporují.

Mezi zeměmi, které v té době společenství navštívilo, bylo i Rusko. „Měli jsme tam stejný cíl jako vždy, přinést modlitby za sblížení národů, uctít památku Cyrila a Metoděje. Cesta musela být přesně naplánovaná, aby byla vůbec schválená.“ Problémy měli členové společenství ale i tak už na hranicích, když převáželi několik kusů bible. Později dostali někteří úplavici a skončili v tamní nemocnici. „Vzhledem k úrovni tehdejšího ruského zdravotnictví jsme se opravdu báli, že už své kamarády neuvidíme.“

Dostalo se mi poučení, že jde o protistátní jednání

Nepříjemný zážitek ze setkání s neustálým dohledem režimu si Jana odnesla také například při cestě společenství do Maďarska. „Jeli jsme tehdy vlakem na setkání mladých s papežem Janem Pavlem II.“ V Maďarsku se v té době dalo koupit i něco hezčího, než bylo k dostání u nás, a tak si Jana ve vlaku schovala nějaké forinty do deštníku. „Za chvíli přišla kontrola a hned se obrátila na mě.“ Jana  musela vystoupit z vlaku, podle jejích slov ji musel někdo udat. „Nedošlo mi, že tam se mnou v té chvíli sedí někdo, kdo to viděl.“ Jana dostala naštěstí jen poučení, že šlo o protistátní jednání, a dalším vlakem mohla opět odjet za ostatními.

Že je společenství nebo i já pod kontrolou, bylo jasné

Společenství získávalo svými cestami čím dál větší sebevědomí a také ohlas. Členové se proto shodli, že zkusí uspět na přehlídce chrámových sborů v Salcburku v roce 1988. „Měli jsme problémy s tím, aby nás pustili.“ Nakonec se to podařilo. Jako sbor ale museli být zahrnuti pod církevního tajemníka. Na radnici v Brně za ním šla právě Jana. „Tehdy to byl velký papaláš. Rovnou mi řekl, že o činnosti společenství ví, že ví o Mirkovi, ať prý rychle uteču, že to není činnost, kterou by někomu schvaloval. A jednou mě také na VUT vyučující vyvolal jménem někoho jiného ze společenství. Brala jsem to jako upozornění, že o nás o všech prostě ví. A těsně před revolucí byl také někdo ze společenství zván na výslech StB,“ dokresluje Jana tlak režimu, který ona i ostatní často cítili.  

Už jen to, že jsme zpívali duchovní skladby a povzbuzovali lidi k víře, režimu vadilo

Už jen to, že společenství duchovně lidi oslovovalo, bylo režimu trnem v oku. A právě to bylo podle Jany také hlavním smyslem společenství. „Snažilo se lidi burcovat, aby se vzchopili, aby projevovali svou víry, uvědomili si, že na Moravě je víra přirozená. Pro Mirka se moravanství vždycky rovnalo křesťanství. Byl to protest proti bolševikovi, který toto potlačuje. Na konci pásma k Cyrilu a Metodějovi znělo, aby se člověk probudil z poroby, z pohanství a aby kráčel k Bohu. A také to, že věrozvěstové k nám přišli evangelizovat. Celé to pásmo tak bylo jasnou paralelou k tomu, že tehdy také byla doba, kdy je potřeba evangelizovat. Což bylo samozřejmě v rozporu s hlavní ideologií socialistického režimu. Bylo jasné, že to vadilo.“

Miroslav Richter nechtěl společenství spojovat s dalšími protirežimními aktivitami, například s činností skryté církve nebo chartistů, i když s mnoha představiteli těchto disidentských proudů udržoval kontakt.

Mirek pocitu neúspěchu svého poslání totálně propadl

Jana se později stala druhou manželkou Miroslava Richtera. Do jeho hodnocení se proto, podle svých slov, nechce pouštět. „Uměl vyložit skladby tak, že členové sboru byli schopni předat jejich duchovní poselství. Bylo pak zřejmé, že to, co z nich jde, je více než pouhé správné odzpívání noty. Zároveň uměl ve sboru udržet přátelskou atmosféru.“

Na druhou stranu podle Jany vůdce společenství velmi narážel na své okolí a svou cestu si mnohdy prošlapával docela trnitě. Cyrilometodějství byl zcela oddán a až do konce života si kladl otázku, proč se mu v této souvislosti nepodařilo své vize ve společnosti prosadit.

„Po sametové revoluci to pro něj bylo docela fiasko. Jak už jsem říkala, moravanství se pro něj rovnalo křestanství. Po listopadových událostech se radil s biskupem Stanislavem Krátkým, zda má jít do politiky. Ten mu řekl, že rozhodně.“ Zformoval proto Moravské občanské hnutí a hledal, kdo by mohl moravanství a křesťanství spojit. V té době ještě další podobná uskupení neexistovala. Nakonec se ale podobné myšlenky podle Jany chytily i další dva bloky. Jejich představitelé později prý Miroslavu Richterovi vytýkali, že se právě kvůli němu se nemohli Moravané spojit. „Mirek ale nebyl schopen udělat ústupek k těmto uskupením. Ani jednomu totiž nevěřil. Jedno bylo ryze komunistické a druhému nevěřil, že jde o čisté křesťanství spojené s moravanstvím.“ Do prvních polistopadových voleb šel tedy s lidovci. „Z naší strany jsme to pak ale brali do jisté míry jako zradu. Podle našeho názoru po volbách lidovci nedodrželi dohody, které byly.“

Podle svědectví jednoho z pamětníků nabídl biskup Felix Maria Davídek Miroslavu Richterovi tajné biskupské svěcení. Ten ale odmítl s tím, že se na to necítí. „Mirek měl problematické první manželství a říkal, že by se o to zkrátka nemohl opřít. A naše manželství také nebylo úplně typické pro katolickou církev. Mirkovi to také asi znemožnilo aktivnější působení v církvi.“ Miroslav Richter usiloval o to, aby i jeho druhé manželství bylo z pohledu církve legální. Snažil se tedy o zneplatnění prvního manželství. „Už ale to, že se musely hledat kličky pro zneplatnění toho prvního, bylo rozporuplné. Já se s tím neztotožňuju. Pro Mirka to bylo vnitřně těžké. První církevní soud manželství zneplatnil, ale druhý, který byl v církvi v této souvislosti nutný, ne.“ Podle Jany právě to, spolu s neúspěchem Moravy a Miroslavových myšlenek po sametové revoluci, vyústilo v jeho těžký diabetés. Propadl se do neúspěchu svého poslání. Nedokázal si prý vysvětlit, jestli to dopustil Bůh, nebo zda on zklamal. Své nemoci podlehl 16. února 2017, v den Janiných narozenin. „Když umíral, nebyl zlomený, ale vyrovnaný také ne,“ zakončuje své vyprávění Jana. 

Podle svědectví některých členů Společenství svatého Gorazda a druhů před rokem 1989 byl jeho vůdce Miroslav Richter rozporuplnou osobností. Na jednu stranu vizionář, na druhou pak člověk, který měl velmi blízko k autoritativnímu vedení společenství. Charakteristika a aktivity Společenství svatého Gorazda a druhů nejsou podle dostupných informací dodnes odborně systematicky zpracované.