Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Richter (* 1954)

• narodil se 5. prosince 1954 v Praze

• dědeček Josef Pobuda byl jako člen Orla vězněný komunistickým režimem

• s hokejem začínal v klubu Motorlet Praha, odkud přestoupil do Sparty

• v roce 1978 se poprvé účastnil mistrovství světa, kde národní reprezentace vybojovala stříbrné medaile

• vojenskou službu (1979/1980) trávil v Dukle Trenčín

• na Zimních olympijských hrách v Sarajevu získal stříbrnou medaili v ledním hokeji

• v roce 1985 se stal mistrem světa v ledním hokeji

• po zisku mistrovských medailí přestoupil do Švýcarska, kde odehrál jednu sezónu

• od roku 1986 hrál hokej v Německu, kde roku 1992 po zranění ukončil sportovní kariéru

• více jak 25 let působil jako hokejový expert v České televizi

• v době natáčení (2025) žil v Praze

Zimní olympijské hry (ZOH) v roce 1984 se konaly v jugoslávském Sarajevu a patřily k velmi úspěšným a dobře zorganizovaným hrám své doby. Soutěže probíhaly v přátelské atmosféře a Sarajevo se na čas stalo centrem světového sportu. Československá výprava zde navázala na silnou olympijskou tradici a výrazně se prosadila především v kolektivních sportech.

Lední hokej byl jedním z vrcholů her pro československé fanoušky. Národní tým předváděl bojovné a kvalitní výkony a po dramatickém turnaji si vybojoval stříbrné medaile. Československo nestačilo pouze na tým Sovětského svazu, ale i tak byl zisk stříbra považován za velký úspěch a potvrdil vysokou úroveň československého hokeje v 80. letech.

Tím, kdo se podílel na tomto velkém sportovním úspěchu, byl i Pavel Richter – hráč pražské Sparty, který již měl ve sbírce několik medailí ze světových šampionátů. Stříbrná medaile ze ZOH proto pro něj znamenala obrovský úspěch. Polovina 80. let znamenala pro jeho hráčskou kariéru vrchol, což potvrdil i následující rok, kdy národní mužstvo získalo zlaté medaile na mistrovství světa konaném na domácí půdě v Praze.

Za dědou jsme jezdili vlakem do vězení

Pavel Richter se narodil 5. prosince 1954 v Praze jako starší ze dvou synů do rodiny výstupního kontrolora Milana Richtera a vedoucí v Družstvu invalidů Ludmily Richterové (roz. Pobudové). Rodina byla silně protikomunisticky zaměřená, což pramenilo i z toho, že dědeček Josef Pobuda (otec maminky) byl jako člen organizace Orel během 50. let uvězněn.

„Děda byl členem Orla a během 50. let byl zatčen a odsouzen k trestu smrti. Babička prý do druhého dne zešedivěla. Nakonec se s právníkem odvolal a trest mu byl snížen na doživotí a nakonec na 14 let. Jako malý chlapec si ještě matně vzpomínám, jak jsme jezdili vlakem na návštěvy do vězení, kde byl zavřený,“ vzpomíná Pavel Richter. I díky této zkušenosti rodina nesympatizovala s komunistickým režimem. Pamětník například vzpomíná, jak čelil otec Milan pravidelným udáním za to, že odmítal do oken vyvěšovat na výročí sovětskou vlajku.

Oba synové, Pavel i Jan, se od dětství věnovali hokeji. Možná i díky tomu, že otec Milan hrál druhou ligu a syny k tomuto sportu přivedl. Hokej byl finančně náročný sport a rodiče si vedle svého stálého zaměstnání museli ještě přivydělávat. Otec tak například dělal ještě instruktora v autoškole, aby se mohli oba synové sportu naplno věnovat.

V pěti letech si stoupl na brusle

S bruslením začal pamětník ještě před zahájením školní docházky. Jelikož rodina žila v Praze Na Štvanici, měl to kousek na kluziště a v pozdějších letech pravidelně docházel na veřejné bruslení. Hokej začal Pavel Richter hrát pod hlavičkou Motorlet Praha, který tehdy nesl název TJ Spartak Motorlet Praha. Zde hrál nejvyšší soutěž a od roku 1971 začal nastupovat za dospělý A tým, který v tu dobu hrál druhou ligu.

Mladého talentu si všimla pražská Sparta, která už v roce 1973 nabídla mladému hokejistovi přestup a tím možnost hrát nejvyšší československou soutěž. Pro Pavla Richtera to byla změna a jako nováček si poměrně rychle osvojil tamní herní styl. „Vzpomínám, jak jsem přišel do kabiny a řekl jsem: ‚Dobrý den.‘ Všichni se na mě podívali a Gusta Havel mi řekl, ať zkusím přijít znovu. A já opět: ‚Dobrý den.‘ Až na potřetí jsem to pochopil. Přišel jsem a řekl jsem: ‚Ahoj.‘ (…) Později mi hráči říkali, že na to, jak jsem byl mladý, tak jsem byl přidrzlý,“ vypráví a připomíná spoluhráče Jana Havla.

Tréninkový plán byl ve Spartě náročnější. Sám pamětník přiznává, že dostat se mezi devět nejlepších útočníků bylo těžké, protože konkurence byla obrovská a každý chtěl ve třech hrajících lajnách nastupovat. Tréninky bylo důležité také zkombinovat se školní docházkou. Po absolvování základní školy nastoupil Pavel Richter na sportovní gymnázium, ale během třetího ročníku přestoupil na večerní gymnázium, kde úspěšně složil maturitu. Rozhodoval se, kam dál. Uvažoval o Fakultě tělesné výchovy a sportu (FTVS UK), ale na radu starších studentů se rozhodl studovat zcela jiný obor. Nastoupil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kterou zdárně zakončil získáním titulu magistr.

První mistrovství a stříbro

Pavel Richter se pravidelně účastnil jak klubových, tak i národních turnajů. Jeho prvním velkým úspěchem byla účast a zisk bronzových medailí na mistrovství Evropy juniorů, které se konalo v tehdejším sovětském Leningradu. V roce 1975 dostal pozvánku do národního mužstva. Přiznává, že v tu dobu ještě výkonnostně nedosahoval takových kvalit, aby se mohl s hráči porovnávat. Přesto se díky své píli a vytrvalosti probojoval na mistrovství světa 1978 konané v Praze, kde s národním týmem vybojoval stříbrné medaile.

V době působení ve Spartě po absolvování vysoké školy přišla povinnost zaměstnání. Tehdejší československé zákony nedovolovaly živit se sportem profesionálně a všichni sportovci proto museli mít v občanském průkazu razítko zaměstnavatele. Sparťanští hokejisté byli proto zaměstnaní v ČKD, kam však chodili minimálně. „Sportem jsme se živit nesměli, tak jsme měli razítko, že pracujeme v ČKD. Nikdo tam nechodil, jen jednou za měsíc pro výplatu, a to nám pak řekli přesný čas, kdy máme chodit, abychom se tam nepotkávali s dělníky. Nejprve jsem působil jako zámečník, ale kvůli vyšší výplatě mě překvalifikovali na uměleckého zámečníka,“ vzpomíná pamětník. 

Pavel Richter hrál naplno hokej, trénoval, ale blížila se jeho povinná vojenská služba. Díky tomu, že byl vysokoškolským studentem, se ho týkal pouze rok aktivní služby. Vojnu sloužil nejprve dva roky v rámci vojenské katedry v Motole, kde absolvoval teoretickou část jako velitel tankistů, a následně pak byl na rok odvelen do Trenčína. „Nejlepší hokejista, tzv. jednička, šel do Jihlavy, dvojka a trojka do Trenčína, čtyřka a pětka do Jihlavy a takhle se to střídalo. Já jako dvojka šel do Trenčína,“ vysvětluje. Zde v letech 1979/1980 hrál za místní klub nejvyšší hokejovou soutěž a po absolvování vojenské služby se opět vrátil do pražské Sparty. 

Tréninky byly hrozné galeje

Pavel Richter několikrát během vyprávění zavzpomínal na trénink, který během své sportovní kariéry zažil. Trenér Luděk Bukač byl známý svým důrazem na náročné tréninky. Pamětník vzpomíná, jak například museli hráči v rámci kondice vybíhat sjezdovku a autobus je vozil dolů. Pět nejrychlejších pak získalo vysněné boty značky Karhu. 

Náročné tréninky však přinášely své ovoce. Pavel Richter s národním mužstvem vybojoval ve dvou letech dvě stříbrné medaile na mistrovství světa. V roce 1982 se konal světový turnaj ve Finsku a československý tým zde prožil i emigraci jednoho z hráčů, Petra Ihnačáka. To však morálku hráčů nijak nerozhodilo a domů odjížděli se stříbrným kovem.

Mistrovství světa v hokeji mělo jiný charakter než dnešní turnaj. Dnes postupují týmy v play off až do finále, kde proti sobě stanou dva nejlepší celky. Naopak starší systém byl postaven na jedné finálové skupině, kam se probojovaly čtyři týmy, kde se každý utkal s každým a medailové umístění bylo určené bodovým ziskem. Světový šampionát roku 1983 se konal v Německu a sám pamětník vzpomíná na náročný program. „Jeden den jsme hráli se Sověty v Düsseldorfu a museli jsme přejet do Mnichova, kde nás čekali Němci, kteří však měli den volna,“ vypráví. Ale i přesto všechno si československá reprezentace opětovně dovezla stříbrné medaile. 

Polovina osmdesátek byl vrchol

Polovina 80. let byla nejen pro pamětníka, ale celkově pro československý hokej vrcholem sportovní éry. Pravidelná účast na světových šampionátech, odkud si Československo dováželo drahé kovy, byla ideální přípravou na blížící se Zimní olympijské hry konané v roce 1984 v Sarajevu. Československo odjíždělo do Jugoslávie ve své nejsilnější sestavě a očekával se zisk cenných kovů.

„Do Sarajeva jsme jeli autobusem a před námi vládní delegace v čele s Antonínem Himlem,“ vzpomíná pamětník. Olympijské hry byly pro většinu sportovců vrcholem a už na jejich zahájení vzpomínají účastníci celý život. Pamětníkovi se například vryl do paměti moment, kdy vedle něj stál malý černošský sáňkař, který se třásl zimou a ostatní sportovci mu půjčovali oblečení.

Olympijský turnaj se nesl v duchu obrovského úspěchu československých hokejistů, kteří ve finálové skupině podlehli pouze sovětským hokejistům. „Pro nás to bylo zlaté stříbro. Prohráli jsme akorát se Sověty, kdy jsme dostali tak smolný gól. Vystřelili a puk spadl na záda našemu brankáři a ten s ním zacouval do brány. Druhý gól jsme pak dostali v závěru,“ vypráví pamětník. Přesto se stal zisk stříbrných medailí na olympijských hrách doposud největším sportovním vrcholem československých hokejistů.

Dalším obrovským úspěchem, na kterém se podílel i sám pamětník, byl zisk titulu mistrů světa následující rok. Turnaj probíhal v Praze a na samotné hráče byl kladen o to větší tlak. Pamětník dodnes vzpomíná na jeden ze svých největších zážitků, kdy se československým hokejistům podařilo porazit sovětskou sbornou a na krk si pověsili vysněné zlaté medaile.

Estébák měřil sto šedesát centimetrů

Vedle mezinárodních turnajů a reprezentace hrál Pavel Richter stále nejvyšší ligu za pražskou Spartu. Ta se pravidelně umisťovala mezi nejlepšími kluby tehdejšího Československa. Právě se Spartou zažil několik nezapomenutelných chvil včetně legendárních zážitků při výjezdech do zahraničí. 

S těmi je spojen i povinný doprovod výpravy z řad důstojníků Státní bezpečnosti, který měl na chování sportovců dohlížet a v případě jakéhokoliv porušení pořádku, nevhodného chování či styku s emigrantem zasáhnout. Ale jak sám pamětník přiznává, vše uhlídat nešlo a několikrát se nejen sešli s emigranty, ale zašli s nimi i na večeři nebo jim jeden z nich dokonce obstaral prohlídku střediska NASA.

„Jednou s námi cestoval estébák, který měřil zhruba 160 centimetrů. Jezdil s námi poměrně často a byl známý tím, že psal projevy předsedovi ČSTV Antonínu Himlovi. Trenér Bukač si z něj jednou udělal legraci. Zničehonic dal povel a pronesl: ‚Pánové, pozor! Prochází vysoký státní úředník,‘“ vypráví s úsměvem na tváři pamětník.

V Dikobrazu mě parodovali

Po úspěšném mistrovství světa přišla na Pragosport nabídka angažmá pro Pavla Richtera ze švýcarského Klotenu. Splňoval veškeré podmínky pro zahraniční angažmá, o jeho osudu však rozhodovala ještě Sparta – nikoli pouze hokejový oddíl, ale i jiné sporty pod hlavičkou klubu. Hlasování dopadlo nakonec v jeho neprospěch 2:3 a Pavel Richter tak do zahraničí odjet nemohl. Ale po odvolání a jisté domluvě se hlasování opakovalo s výsledkem 3:2 a Pavel Richter mohl s rodinou vycestovat do Švýcarska.

Zde však hrál pouze jednu sezónu. Po nešťastném zranění, kdy utrpěl úraz na ruce a byl operován v Československu, se do Klotenu již nevrátil a využil nové nabídky, kterou bylo Německo a klub ESV Kaufbeuren. „To byla sranda, protože o mně psal Dikobraz. Vydělávám švýcarské franky, ale operovat se nechávám u nás. To byl výborný vtip,“ vzpomíná.

Hokej hrál Pavel Richter aktivně až do roku 1992, kdy mu kariéru v německém Weidenu ukončilo zranění způsobené spoluhráčem, shodou okolností krajanem. „Přikopnul jsem mu puk a jemu to skočilo. Viděl jsem, jak mi puk letí mezi oči, tak jsem uhnul hlavou a přistál na čelisti. Otevřená zlomenina, ale ještě jsem dohrál střídání,“ vzpomíná na svůj závěr kariéry.

Říkali mi Čombe

Pamětník po svém zranění odmítl operaci. Čelist se úspěšně zahojila, ale do aktivního hokeje se již nevrátil. Po konci kariéry vystudoval FTVS UK a začal trénovat. Nejprve pražskou Slavii a po několikaleté pauze i svou domovskou Spartu, kde jako hráč odehrál 11 sezón.

Pavel Richter byl známý také velkým množstvím přezdívek, které mu jeho spoluhráči vymysleli. V době, kdy začínal ve Spartě, vynikal menší váhou a mrštnou postavou. Díky tomu, že se hbitě na ledě protáhl, mu spoluhráči říkali Těsto. Kvůli jeho módnímu výstřelku, kdy si nechal udělat trvalou, mu spoluhráči říkali Prdelatý andělíček či Národní umělec s normalizačními pružinami. Ale jedna přezdívka mu zůstala celý život – Čombe.

„Sám mám na sobě více než 70 stehů, hlavně v obličeji. Dokonce mě během jednoho zápasu dvakrát šili. Protože jsem byl často zraněný, měl jsem nateklý ret a vypadal jsem jako konžský politik Tshombe. Přezdívka se tak uchytila, že mi lidé dodnes říkají Čombe. Dokonce i můj syn je ‚mladý Čombe‘ a já už jsem ‚starý Čombe‘,“ vysvětluje.

Pavel Richter nakonec u hokeje zůstal celý život. Nikoli jako trenér, ale jako hokejový expert a komentátor České televize. Tato profese ho velmi bavila, což dokládá i fakt, že se jí věnoval více jak 25 let. Své vyprávění zakončil krátkým, ale o to výstižnějším poselstvím: „Vydržet a bojovat.“