Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Richter , CSc. (* 1935)

If something happens, there is a soldier

  • born on March 13, 1935 in Olomouc

  • after his mother‘s death he grew up on a farm in Moravská Huzová near Šternberk

  • witnessed the expulsion of the Sudeten Germans

  • trained as a metal modeler in Sigma Olomouc

  • was employed by Moravské železárny

  • in 1954 he entered compulsory military service

  • after the war he became a professional soldier

  • in 1990 he left the army due to a change in political circumstances

  • perceived the Velvet Revolution as a counter-revolutionary coup

  • at the time of filming the interview (2019) he was a member of the Czech Border Club

Milan Richter se narodil 13. března 1935 v Olomouci. Jeho otec František Richter byl městský tajemník, matka Růžena, rozená Sazimová, pracovala na finančním úřadě. Když bylo Milanovi šest let, matka zemřela a otec ho musel dát ke své sestře na statek do Moravské Huzové u Šternberka.

Válka na statku                                   

„Z městského života jsem přešel do naprosto jiného systému každodenního života, který byl poznamenán usilovnou prací od nevidím do nevidím,“ vzpomíná Milan Richter. Musel se podílet na chodu statku a říká, že ho tato práce formovala. Poznal život jak sedláků, tak chudých vesničanů. Děvečky a pacholci nosili sváteční šaty jen o Vánocích nebo do kostela, a to si ještě v kostele nemohli sednout, ale museli klečet.

Jejich obec neležela v Sudetech, vedlejší Stádlo, jehož obyvatele znal, ano. „Byli jsme kamarádi, sportovali jsme a najednou se mezi nás vloudila hranice,“ komentuje dobu druhé světové války. Milan se věnoval sportu a o dění se jako dítě příliš nezajímal. V jejich vesnici žili hlavně Češi, ale byla tu i smíšená manželství. Vesnici podle něj rozdělovalo, že někteří lidé donášeli.

Lidé žili ze zemědělských produktů, přitom kvůli zabití prasete mohli skončit v koncentračním táboře. Pamatuje si, že měli doma rádio s cedulkou, na níž stál nápis, že poslech zahraničního rozhlasu je zakázán. Otec měl v rámci svého zaměstnání na starosti finanční agendu a během války byl k záležitostem Čechů benevolentní. Nakonec byl totálně nasazen v Německu a rovněž v Pardubicích.

Když na konci války procházela fronta, schovávali se ve sklepě. Lidé měli za sebou strach z doby nacistické okupace, a tak vojáky Rudé armády podle Milana Richtera vítali květinami. Jeho otec ho naučil dvě věty rusky, které vojákům řekl, a ti pak prý Milana „nosili na rukou“. Několik rudoarmějců v okolí zahynulo a byl jim vystrojen pohřeb.

Vesnice po válce

Po válce se vrátil do Olomouce, ale do Moravské Huzové jezdil a byl svědkem odsunu Němců. Říká, že z obcí v kopcích Nízkých Jeseníků museli Němci odejít do zemědělských usedlostí a tam pracovali, než opustili Československo. U nich na statku pomáhal pan Vrána. Choval se prý slušně a poctivě pracoval. Milan Richter líčí, že mnoha odsunutým lidem se v časech první republiky vedlo dobře, často přijali německé státní občanství a rasovou teorii. Podle něj rozvrátili republiku a připravili ji k okupaci. O odsunu říká, že probíhal podle mezinárodního práva. Viděl nákladní auta s Němci projíždějící jejich obcí. Neví o tom, že by Němců někdo litoval.

Milan Richter také vzpomíná, jak chodil do rodin kovozemědělců nebo jiných nádeníků. Ti se často vyjadřovali kriticky vůči sedlákům, kteří se v době první republiky chovali špatně. Kolektivizace zemědělství podle něj národu prospěla – zajistila soběstačnost, dovolenou či zdravotní a sociální pojištění, uznává však, že donucovací metody byly na škodu.

Horáková si trest zasloužila. Ale popravena být neměla

V poválečných časech studoval v Olomouci dva roky na gymnáziu a poté, co byla gymnázia zrušena, dva roky na tzv. jednotné škole. V roce 1948 žil v Olomouci. Jeho otec změny v únoru toho roku nepřijal, neboť v nich spatřoval porušení demokracie; angažoval se u národních socialistů. Milan v souvislosti s novými politickými poměry hovoří o tom, jak se Francie a Anglie Československa v době druhé světové války zřekly. „V Sovětském svazu jsem viděl záštitu míru,“ říká. Únorové změny dnes hodnotí jako ústavní, nikoliv jako puč.

Po povinné školní docházce nastoupil do podniku Sigma Olomouc, kde se učil modelářem kovů. Se zápalem vykládá o práci zdejších mistrů. „Od té doby mám obrovskou úctu k dělníkovi, k prostému člověku, který svou prací vytváří hodnoty, ze kterých žijeme. V zemědělství a pak v této fabrice jsem získal vztah k práci jako k největší lidské hodnotě,“ konstatuje. Po vyučení nastoupil do Moravských železáren, kde bylo snad až na jediného člověka prostředí výrazně komunistické. Měnová reforma v roce 1953 poměry trochu otřásla, protože i někteří dělníci přišli o peníze, ale žádné bouře prý nenastaly.

Politické procesy v 50. letech bral tak, jak je socialistický stát prezentoval. „Milada Horáková si ten trest zasloužila,“ myslí si například Milan Richter. „To nebyl zmanipulovaný proces. Ona se postavila na stranu, která chtěla zlikvidovat nově vzniklý režim. Jiná věc je, že neměla být popravena. Ale trest byl v souladu s trestním řádem této země. Země, která byla uznaným státem.“ Vyjadřuje se i k procesu s Rudolfem Slánským: „Však chodily široké podpory z celé republiky na potrestání zrádců a kolaborantů. V té době jsem neměl vyšší politické vzdělání, abych pochopil jiné souvislosti.“

Na vojně

Na začátku listopadu 1954 nastoupil povinnou vojenskou službu, nabádaný kolegy z fabriky, aby se vždy správně choval. Vojenský výcvik mu nečinil problémy. Pochvaluje si, že se dozvídal nové věci například z oblasti topografie, výroby zbraní nebo ovládání radiostanic. Dobře se vyjadřuje také o svých velitelích, kteří byli velmi nároční na sebe i na ostatní. Když Milanovi vojna v lednu 1957 končila, velitel mu nabídl místo. Vznikala nová armádní funkce týkající se spojovacích technických prací. Otec už žil v Olomouci s jinou ženou a Milan se v té době zamiloval a v dubnu 1958 se oženil s Annou, rozenou Horčičkovou, se kterou žije dosud. Velitelovu nabídku proto přijal a podepsal smlouvu na dva roky. V armádě nakonec zůstal celý svůj profesní život. Hned se také z vlastní vůle stal kandidátem komunistické strany a od roku 1959 jejím členem.

Za pamětníkův vzor můžeme označit strýce z matčiny strany Františka Sazimu. Během první světové války působil v legiích a byl aktivní rovněž za druhé světové války. Jako přítel anglických letců byl v 50. letech perzekvován a mučen, zůstal však vlastencem i rusofilem. Mezi Milanem a strýcem se vytvořilo silné pouto. Právě strýc mu radil, ať v armádě zůstane a vojensky se vzdělává.

Pohraniční stráž

Podle Milana Richtera se mohlo stát, že příslušníci pohraniční stráže, u níž působil, někdy na hranicích použili střelnou zbraň neoprávněně. Myslí si ovšem, že jde o malé procento případů. Sám zbraň nepoužil, jednou však zadržel vojáka, který chtěl utéct za hranice. Na dotaz, proč nenechal vojáka jít, odpovídá, že to bylo v rozporu se zákonem: „Ten voják složil vojenskou přísahu. Copak je to možno přehlédnout? To bylo vážné provinění. Navíc jsem nevěděl, jakou trestnou činnost za sebou má.“ Účastnil se výslechů zadržených a zdůrazňuje, že tito lidé jako důvody útěků nikdy neuváděli politickou situaci. Neplatili prý například alimenty nebo se dopustili trestných činů.

„Svět v té době byl naprosto antagonisticky rozdělen. Uvědomte si, že v té době tady Západ usiloval o změnu režimu. V roce 1950 byla zřízena Svobodná Evropa v americkém žoldu. Ta lidi přímo naváděla, aby odcházeli, že budou mít dobrý život. Svobodná Evropa má zásadní vinu, že byla na státních hranicích prolita i krev. Někteří samozřejmě odcházeli, protože měli podnikatelské schopnosti, mysleli, že se mohou na Západě uplatnit. I toto byly důvody. Ale mnozí odcházeli proto, že měli za sebou trestnou činnost, někteří na přelomu 40. a 50. let i s milionovými majetky. Nemuselo být všechno namířeno proti této republice, ale republika se bránila proti úniku bohatství a tomu, aby se lidé, kteří odešli, stali agenty zahraničních služeb,“ vykládá Milan Richter.

Říká, že neví o případech, kdy byly u výslechů použity donucovací prostředky. Zmiňuje naopak muže z americké hlídky, kteří se snažili dostat ze západního Německa na území socialistického Československa. Byli zadrženi, vyslýcháni, nějakou dobu pobyli na Státní bezpečnosti v Plzni a pak byli propuštěni. Po roce 1989 jeden z těchto Američanů přišel do Československa a chtěl se vidět s těmi, kteří jej před lety zadrželi. Prý jim děkoval za to, jak s ním zacházeli.

V souvislosti s hlídáním státní hranice hovoří Milan Richter rovněž o služebních psech. Používala je hlídka, jejíž úsek na hranicích byl dlouhý. „Byli cvičeni tak, že dohnali příslušného narušitele a vyštěkávali ho,“ vysvětluje. Pokud dotyčný zůstával stát, psi jen štěkali, dokud nedorazí hlídka. Psi byli naučeni zasáhnout, až když by utíkající například sahal po zbrani.

Náročná služba a vlastenectví

Uznává, že služba v armádě byla náročná. Zná vojenské zběhy a většinou to podle jeho slov byli vojáci, kteří ve službě zastřelili své kolegy. Ví i o sebevraždách. Šikana panovala, ale podle něj šlo o jednotlivce, navíc ne ve smyslu mučení, nýbrž rozdělení rolí, tedy kdo je mazák a kdo je bažant. Milan Richter takto například kdysi musel umývat toalety.

Myslí si, že armáda vychovávala k vlastenectví. Demonstruje to na příběhu z roku 1967. Jeden voják byl u potoka, na jehož druhé straně již leželo Německo. Žena na německé straně mu přes potok hodila krabičku cigaret, ale on ji napíchl a hodil zase zpět. Když Milan Richter o pár týdnů později projížděl Prahou, hrál se zrovna zápas Ajaxu Amsterdam s Duklou Praha. V metropoli pobývali Nizozemci, kteří po zemi pohazovali bonbony a cigarety, a Pražané se o ně prý prali. Vzpomněl si tehdy na vojáka od potoku a domnívá se, že výchova k vlastenectví, hrdosti a uniformě měla dopady.

Rok 1968

Milan Richter hodnotí i změny v druhé polovině šedesátých let. Situace v pohraničí byla podle něj jiná než v Praze. Bál se však změny režimu a toho, že by na československé území mohla vtrhnout západoněmecká vojska. „Chtěl jsem, aby zůstal systém hodnot, kde je na prvním místě lidská práce, a ne kapitál,“ říká. „V hospodách docházelo k nějakým názorovým debatám, ale to jsem nepovažoval za až tak důležité. S odstupem času jsem viděl, že v této zemi docházelo k určité ekonomické a politické krizi, která nakonec vyústila ve vstup vojsk Varšavské smlouvy,“ vysvětluje svůj pohled Milan Richter.

Ráno 21. srpna 1968 mířil v Chebu do práce, to už o vstupu vojsk věděl od okrskáře Sboru národní bezpečnosti. Podle Milana Richtera někteří lidé Sověty vítali, jiní ne. V kasárnách byly tendence k protestování, ale on čekal na stanovisko velitelů. Za sovětskými vojáky, kteří byli v Chebu, se navíc vypravil. Ti mu říkali, že je v Československu kontrarevoluce a Západ se připravuje k vtrhnutí do naší vlasti, čímž by oslabil sílu států Varšavské smlouvy. Informaci předal dál a říká, že jiné vysvětlení neměl. Zprávy z televize se mu zdály příliš nacionalistické, výroky typu „Ivane, táhni domů!“ neuznával. „Bál jsem se, že se národ postaví proti lidem, jejichž rodiče nás osvobozovali,“ vzpomíná Milan Richter. Čekal, až vystoupí nějaký představitel státu a situaci vysvětlí, což se stalo po návratu prezidenta z Moskvy. „To bylo po tom úplně jasný, co máme dělat. Voják je, aby byl, kdyby něco bylo.“ Vstup vojsk jako okupaci dodnes nevnímá. Tento pojem totiž chápe tak, že armáda agresora zajistí, aby měl cizí stát v tom okupovaném trvalý vliv. To se podle něj nedělo.

Říká, že někteří čeští velitelé v té době nezaujali potřebná stanoviska. V Chebu hranice otevřena nebyla, ale například v Sušici ano, což vnímá negativně: „Stát bez hranic nemůže fungovat tak jako bez jazyka. Z pozice Ústavy Československé socialistické republiky to byla absolutní chyba.“ Poté přišla doba politických prověrek a s nimi různě závažné postihy. Členem těchto komisí nebyl, ale jejich průběh sledoval. Opatření se zpravidla týkala lidí, kteří selhali jako velitelé. Podotýká ovšem rovněž, že někdy rozhodnutí ovlivnily osobní vztahy mezi tím, kdo prověřoval, a tím, kdo byl prověřován.

Cesta k sametové revoluci

O Chartě 77 a dalších událostech 70. let, jako byly třeba procesy s undergroundem, mnoho nevěděl. Byl o Chartě informován, ale její text neznal, z televize se dozvěděl o tzv. antichartě. I v této souvislosti podotýká, že v pohraničí a na hranicích byl život jiný než v Praze. Nástup Michaila Gorbačova v Sovětském svazu vnímal zpočátku pozitivně, neboť prý jednal podle zákonů dialektiky. Až pak došlo k zneužití Gorbačovových hesel, což vedlo až – řečeno pamětníkovými slovy – ke kontrarevolučnímu převratu.

Těsně před 17. listopadem 1989 se v Praze účastnil narozenin jednoho vojenského velitele. Od něj se dozvěděl, že začátkem ledna 1990 dojde ke změně ochrany státních hranic. Plánovalo se zrušení drátového zátarasu a výjezd měl být umožněn všem, kteří dostanou devizový příslib a nebudou nositeli státního vojenského tajemství. Milan Richter ostatně uznává, že taková změna se měla uskutečnit už dřív. Říkával prý rovněž, aby se mladým lidem umožnilo vycestovat na Západ. Pamatuje si emigranty, kteří třeba o Vánocích z území západního Německa smutně koukali do své bývalé vlasti.

Vojenská kariéra

V roce 1990 měl za sebou pětačtyřicet let působení v armádě. Během té doby postupně získal všechny vojenské hodnosti od vojína po plukovníka. Jen podporučíka přeskočil, protože z vojenského učiliště vnitřní stráže, které absolvoval na přelomu 50. a 60. let, odešel rovnou jako poručík. Později získal i akademické tituly RsDr. a CSc. Působil v různých funkcích, třeba i jako proděkan fakulty ochrany státních hranic Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti v Holešově nebo jako zástupce velitele pro věci politické. Práci tzv. politruků nevnímal negativně: „Jestliže v armádě kapitalistického typu existují feldkuráti a působí na psychiku a chování člověka, tak působili v lidové armádě politruci. Proč v tom vidět něco špatného?“

Po sametové revoluci však v armádě již nechtěl dál působit. Svůj odchod zdůvodňuje tím, že jednu přísahu již složil a nemohl nyní přísahat na něco jiného. Přál si ještě, aby se mohl v úseku státní hranice, jejž měla na starosti jeho brigáda, rozloučit s vojáky. Když se svým pochodem začal, dostal telefonicky rozkaz od velitele, aby s tím okamžitě přestal. Američané prý věc považovali za provokaci. Milan Richter tehdy váhal, jestli poprvé v životě neuposlechnout rozkaz. Nakonec však opět poslechl. Na dělnickou průkazku odjel vlakem do Prahy, kde tehdy bydlel. Stal se z něj důchodce.

Po revoluci

Nastolení nových poměrů nehodnotí pozitivně. Sametovou revoluci považuje za pokračování roku 1968 a myslí si, že šlo o velký podvod, který začal údajnou smrtí studenta Šmída. Vyhraňuje se vůči Václavu Havlovi, který při svém prvním zvolení na konci roku 1989 přísahal na Ústavu ČSSR. Podle Milana Richtera se měl totiž přihlásit k západním vzorům. „Nedovedu pochopit lidi, kteří ho vzývají jako morální vzor,“ říká.

Kritizuje rozpad ekonomiky a zadluženost. „Když byli Sověti odsud vyhnáni po převratu v roce 1989, odvezli tomuhle národu nějaký majetek? Vzali si něco s sebou? Nebo to odvezli ti, kteří přišli po nich po listopadu 1989? Došlo k tomu, že naše vlast má rozhodující výrobní prostředky až z 80 procent v zahraničních rukách! Pro mě je toto mnohem horší provinění. Zná někdo větší totalitu, než je totalita peněz?“ trápí Milana Richtera. Uznává, že se lidé před rokem 1989 nemohli veřejně svobodně vyjadřovat. Namítá nicméně, že oproti dnešní době mohl dělník vyjádřit svou nespokojenost, aniž by riskoval výpověď. Vyzdvihuje čtyři jistoty, které komunistický režim na rozdíl od dnešní doby zajišťoval: jíst, pít, šatit se a bydlet.

Klub českého pohraničí

V 90. letech vznikl Klub českého pohraničí, podle Milana Richtera jakožto reakce na omluvu Václava Havla odsunutým sudetským Němcům. Hlavním heslem klubu je: „Jen zůstane-li naše pohraničí české, zůstane českou i celá naše vlast.“ Milan Richter se jeho akcí účastní a dostal již od klubu i vyznamenání.

Jeho jméno bylo možné zaznamenat v souvislosti s činností klubu v médiích v roce 2016. Tehdy byla na vrcholu Dyleň nedaleko Chebu vztyčena socha pohraničníka, která od 50. let do sametové revoluce stála v Chebu. Kvůli protestům byl pomník nakonec opět odstraněn. Je však zřejmé, že by byl Milan Richter rád, kdyby tento pomník jednou opět stál. „Věřím ve slova Tomáše Garrigua Masaryka, že pravda vítězí, ale také jeho syna, který k tomu dodal, že to dá fušku. Pravda se určitě nakonec prosadí, i když to budou třeba celé generace. Ale stát, který si nestřeží své hranice, není státem,“ je přesvědčen Milan Richter.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Juan Zamora)