Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Richter (* 1919  †︎ 2007)

• narozen 4. prosince 1919

• vyučil se obchodníkem, ale živil se jako manuální pracovník, od mládí tíhl k levici, v roce 1936 vstoupil do KSČ

• za války se zapojil do židovské komunistické odbojové skupiny působící na Rakovnicku

• v roce 1942 nastoupil do transportu do Terezína, v prosinci 1943 byl transportován do Osvětimi

• v Osvětimi získal místo na marodce, což ho zřejmě zachránilo, a dokázal přežít až do roku 1944, kdy byl vybrán na práci do Říše

• v roce 1944 transportován do pracovního tábora ve Schwarzheide do továrny na výrobu syntetického benzínu

• na jaře 1945 se v pochodu smrti dlouhém 300 km vrátil zpátky do Čech

• po únoru 1948 jako komunista si vybudoval úspěšnou kariéru ve školství, vystudoval Vysokou školu politickou, stal se univerzitním profesorem a vyučoval politologii na UK

Mládí a odboj v prvních letech války

Jiří Richter se narodil v pražské židovské dělnické rodině 4. prosince 1919. Otec Oskar Richter byl vyučeným kovářem a zámečníkem. „Patřili jsme mezi nižší třídu. Bydleli jsme na Žižkově. Jsem takový ten typický žižkovský kluk.“ Richter měl od mládí hudební nadání, ale rodina si po materiální stránce příliš mnoho dovolit nemohla: „Byli jsme čtyři, táta vydělával 200 korun týdně. Maso jsme měli maximálně dvakrát do týdne a hlavně ho musel dostat táta, protože těžce pracoval.“ Částečně vypomáhala i širší rodina: „Maminka pocházela z jedenácti dětí, a i když nás vnoučat bylo plno, my byli nejchudší, takže tety mi platily školu. Učil jsem se na housle, což bylo 50 korun měsíčně. To máma nemohla zaplatit.“ Nakonec se Richter vyučil v obchodě. „Nikdy jsem to však nedělal. Hned po vyučení mě vyhodili a dělal jsem pomocné práce – jako třeba dělníka na stavbách.“

Židovský původ předznamenal další Richterův osud, i když se do koncentračních táborů dostal až v létě roku 1942: „Když přišel rok 1938, založili jsme ilegální skupinu. Napojili jsme se na skupinu, kterou vedl Dušan Šubrt, v roce 1942 byl popraven. Když přišel v březnu Hitler, utekl jsem z Prahy a schovával se na Rakovnicku. Naše skupina se scházela u známé hospody U rozvědčíka. Představovali jsme jedinou skutečně židovskou ilegální skupinu.“ Šlo o součást tehdejšího komunistického odboje a dalšími členy skupiny byli např. V. Ganc, manželé Frišmanovi nebo J. Oestereicher. „Na židovské obci jsme například vytvářeli falešné kenkarty (průkazy). Z lidí, co se mnou byli vy skupině, už nikdo nezůstal naživu. Jsem jedinej, kdo to přežil.“

Terezín

Richter se i s bratrem ukrýval u jednoho sedláka na Rakovnicku, když se k němu donesly špatné zprávy: „Moji rodiče v roce 1942 dostali výzvu do transportu do Terezína a já je nechtěl nechat samotné. Tak jsem se napojil, abych šel s rodiči.“ Richter tak dobrovolně nastoupil nejhorší část svého života: „Otec v Terezíně velmi brzy zemřel – na úplné zeslábnutí. Ještě jsem mu dával krev, ale za dvě hodiny zemřel.“ Vzhledem k tomu, že Terezín měl představovat výkladní skříň pro uklidnění veřejnosti svobodného světa, žilo se v Terezíně podle Richtera ještě celkem snesitelně: „Byli jsme tam prakticky volní. Spal jsem v kasárnách. Pracoval jsem v nemocnici.“

Tábor měl vlastní židovské vedení. „Měli jsme tam i specielní peníze – ‚lagergeld‘, ale nic se za to nedalo koupit.“ Jídlo samozřejmě za moc nestálo, ale Richter měl alespoň trochu štěstí: „Měl jsem přítele v kuchyni. Když se fasovalo jídlo, tak mi přidal. Byl to otec Tomáše Töpfera.“ Rodiny už však nesměly žít pohromadě: „Ženy zvlášť, muži zvlášť a děti byly izolovány. Nesměly být vychovávány. Byly tam však učitelé, kteří je tajně vychovávali.“

Do tábora nebyli umísťováni jen Češi: „Stávalo se, že tam přišli z Německa bývalí důstojníci wehrmachtu, Židé, kterým namluvili, že jedou do lázní.“ Něco na tom bylo. Oproti Osvětimi, kam se Richter následně dostal, byl totiž Terezín skutečně ještě relativně slušným táborem: „Akorát jednou tam došlo k popravě. Nějaká parta kluků měla ilegální styk přes četníka na rodiče nebo známý. Přišli na to a popravili je.“

Osvětim

V prosinci 1943 se Jiří Richter s matkou a dalšími dostal do transportu, který směřoval do Osvětimi. Do čeho jedou, netušili: „Vyhnali nás z vagónů za strašnýho řevu. Ležela tam nějaká babička, která nemohla. Z nádraží to bylo poměrně daleko, tak jsem jí nesl na rukou až do Osvětimi.“ Na příjmu museli dlouho čekat: „Stál jsem deset hodin bos ve sněhu. Samozřejmě mám omrzlý nohy. Byli ale lidi, že jim nohy zčernaly a upadaly. Nejdřív nás všechny ostříhali do hola, dole ostřihali, tetovali, byli to Poláci. Najíst nám samozřejmě nedali.“

V Osvětimi se Richter opět dostal na marodku, což ho zřejmě zachránilo: „Byla to jedna z místností s palandami. Lidi neměli ani deky. Většinou šlo o průjmy. Všechno teklo odshora dolů. […] Na marodce nebyly léky. Obvazy byly jenom papírový. Léčilo se všelijak, jak to šlo.“ Richter vzpomíná, jak pomohl jedné dívce: „Tenkrát z nedostatku vitamínů lidi dostali vyrážku – impetigo. Jde o takové pupínky po celym těle, není to hezký. Nastala selekce, tedy výběr do plynu a na práce. Měla toho plný tělo. Kdyby kolem Mengeleho přešla, tak jí pustěj do plynu. Ukradl jsem zmrazovací krém, holky udělaly kruh, ona se svlíkla a já jí boláky zmrazil. Byla mladá, tak prošla. Když jsem se po válce vrátil, našla si mě a měsíc mě doma krmila.“

Občas se v Osvětimi odehrávali i poněkud absurdní scény: „Jednou jsme v Osvětimi na place hráli fotbal. Naši kluci, já osobně ne, a Němci. Nemohli jsme to vyhrát, i kdybychom na to měli. To bylo dohodnutý.“ Jindy se i sám Richter dostal do zvláštní situace: „Uměl jsem hrát na housle, kytaru, mandolínu, všechny strunný nástroje. Jednou mě pozvali, abych šel nahoru na komando hrát na kytaru. Šel jsem v domnění, že tam něco slaví, či co. Pučili mi kytaru a já jsem hrál k exekucím. Tam mlátili lidi a já k tomu musel hrát.“ Jindy se Richter zase zúčastnil promítání: „Jednou mě asi ještě se třemi lidmi – nevím proč – odvezli v koncentráku do místnosti, kde nám promítali pokusy na zvířatech s cyklonem B. Byla tam nějaká srnka, liška, pak něco většího – prase, zřejmě kvůli váze. To se nedá zapomenout. Nedá.“

Hlavní vládkyní tábora byla smrt: „Děti zabíjeli tak, že jim dali dvacet kubíků vzduchu. To stačí na vytvoření embolie.“ Mezi samotnými vězni byly vztahy často stejně kruté: „I mezi takovejma lidma se našly mrchy, který byly za kus chleba ochotný zradit. Měli jsme tam jednoho Vídeňáka a dozvěděli jsme se, že chodí žalovat. Třeba že si někdo někde tajně ubalil cigaretu. Tak jsme ho seřezali a hodili do drátů. Člověk musí chránit svůj život.“

„Jednou tam Poláci, to byla taková elita, strčili kluka do kotle s polívkou a uvařili ho. Pak nám to dali sežrat.“

Schwarzheide

Richter měl ale štěstí a z Osvětimi v roce 1944 vyvázl živý. Maminku však tehdy viděl naposled: „Už neměli lidi na práci, tak vybrali z Osvětimi tisíc mladejch lidí. My mysleli, že jdem do plynu a oni nás posadili do vagónu a jeli jsme do Schwarzheide, což je asi 40 km od Drážďan. Byla tam továrna, která z uhlí vyráběla benzín. Vedle našeho lágru tam pracovali i italští zajatci, Francouzi, Poláci.“ Hlavní náplní práce bylo udržet neustále bombardovanou továrnu v chodu.

Zacházení s lidmi bylo stejně bezohledné jako jinde: „Esesák třeba dostal rozkaz, aby zpátky přivedl o pět lidí míň. Zabil je. Anebo to udělal tak, že někomu sebral čepici, hodil jí ven a nařídil mu, aby si pro čepici došel. Když tam běžel, zastřelil ho a ohlásil to jako útěk.“ Z práce se vězni vraceli často mokří: „Spalo se jen na prknech. Měli jsme dvě deky. Jednu jsme položili na prkna, svlíkli se a na ní položili oblečení. Na to položili druhou deku a do všeho se zabalili. Ráno bylo oblečení suchý.“

Bombardovaná byla i samotná vesnice Schwarzheide, takže i tam vězni občas pracovali: „Nahnali nás tam na vyklízení. Ještě s jedním klukem jsme se dostali do nějakého hospodářství. Místní paní, která utekla, tam nechala dřevěný žlab a v něm připravený rozšťouchaný brambory s kopřivama pro husy. Jak my jsme se nažrali. To mi tak chutnalo, že to cejtim dodneška.“ Jídlo na přilepšenou Richterovi jednou přišlo i poštou: „Měl jsem křesťanskou tetu a ta mi poslala dva bochníky chleba. Protože se ale couraly čert ví kde, tak byly uplně zelený. Bylo tam několik lékařů. Ptám se jich: ,Co s tim?‘ – ‚Uvař to na kamínkách, rozkrájej, něco jako polívku. Klidně to sněz.‘ Sežral jsem to.“

„Člověk se toho nezbaví.“

Kdo dokázal všechna příkoří přežít, dočkal se na jaře 1945 návratu domů: „Pak jsme šli pochod smrti – 300 kilometrů. Z tisíce nás zůstalo naživu asi šest set. Kolem utíkali běženci (Němci) z Polska. Padl jim tam jeden kůň, tak jsme si ho vyprosili a sežrali ho. Při pochodu jsme byli přivázáni k provazům vždycky po dvou. Táhli jsme vůz, na kterém měli esesáci svoje věci a jídlo. Když už někdo nemohl, vytáhli ho a zastřelili. Do Prahy nás došlo asi dvě stě. Šli jsme asi čtrnáct dní. Pásli jsme se na louce, žrali jsme pampelišky. Na konci jsem vážil 28 kilo. Esesáci pak od nás utekli. Ještěže nás nezastřelili, asi už neměli náboje. Zachránili nás Rusové. Já ležel ve škarpě. Odvezli nás do Terezína.“ V Terezíně byl tehdy tyfus, takže kdo mohl, jel rychle do Prahy. Richter přijel 8. května. Vzápětí se dostal do nemocnice, čímž jeho válečné martyrium skončilo. Až na jednu tetu sice zůstal sám, ale přežil.

Vzpomínky na koncentrák se mu však dodnes vracejí: „V člověku to je. Někdy večer, snažim se na to nemyslet, ale nedá mi to. Třeba něco čtu a nějaký citát mě tam odvede. Stačí jenom maličkost a začnete přemýšlet. Beru denně 25 prášků, většinou právě na nervy. Byl jsem v situaci, že jsem myslel, že skočím z okna. Když mě pustili z nemocnice, nemohl jsem usnout. Když jsem usnul, tak jsem tam byl. Nedá se s tím nic dělat. Člověk se toho nezbaví.“