Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miluše Řezaninová (* 1953)

• narozena 11. ledna 1953 v Malhostovicích na Brněnsku

• otec Richard Janků za války zapojen do odbojové činnosti

• roku 1942 otec zatčen

• následoval soud za přípravu velezrady

• až do konce války otec vězněn – na území protektorátu a v Bavorsku

„Nehotoví, nezkušení šli jsme do boje, v našich srdcích byl plamének proletářské revoluce, nenávist k okupantům, k válce a zabíjení, milovali jsme svou vlast a její slavnou minulost, milovali jsme Leninovu zemi Sovětů, v nerovné bitvě jsme padli. Lidé, mějte nás ve svých srdcích, bděte,“ stojí na pomníku v Malhostovicích. Ten je věnován třem odbojářům, kteří zaplatili životem za svou odvahu postavit se nacismu. Odbojáři však byli ve skutečnosti čtyři: Josef Hornoch, František Koláček, Karel Strnad a Richard Janků – otec Miluše Řezaninové.

Mohli je postřílet

Miluše Řezaninová, rozená Janků, se narodila 11. ledna 1953 v Malhostovicích na Brněnsku. Matka Vlasta, rozená Kočí, pracovala jako skladnice v tamní vápence a otec Richard přednášel na brněnském Vysokém učení technickém (VUT). Za války se otec – ve svých devatenácti letech – zapojil do odbojové činnosti. „Oni se domluvili, čtyři kamarádi. Němci tady měli převážet zbraně, z Čebína do Kuřimi. Tam je most a oni že ten most vyhodí do povětří, aby tam nemohli projet a převézt ty zbraně.“ K sabotáži však nakonec nikdy nedošlo. „Někdo je musel udat, protože mi babička říkala, že v noci zabouchalo gestapo na dveře a že tatínka zatkli. Šli najisto, na všechny ty čtyři adresy, šli najisto a všechny čtyři zatkli.“ Jednalo se o Josefa Hornocha, Františka Koláčka, Karla Strnada a otce pamětnice Richarda Janků. Psal se rok 1942.

Zátah gestapa podle zprostředkovaných vzpomínek doprovázely vypjaté momenty: „Dědeček, tatínkův tatínek, tak ten snad prý vzal sekyru a chtěl toho jednoho Němce nějak to… Ale naštěstí ho zadrželi. To mně vyprávěl můj bratranec, že jinak to mohlo dopadnout mnohem hůř. Mohli je postřílet nebo něco.“ Všichni čtyři odbojáři skončili ve věznici. Karla Strnada nacisté popravili ve Vratislavi v roce 1943, Josef Hornoch zemřel na Mírově roku 1944, František Koláček se dožil osvobození, na následky věznění však zemřel krátce po válce – roku 1947. Richardovi Janků se jako jedinému podařilo následky nacistického věznění ustát, zemřel v roce 2004. O jeho zapojení do odboje Miluše nezná žádné bližší podrobnosti, na pomníku v Malhostovicích[1] stojí, že mělo jít o ilegální organizaci komunistické mládeže.

Věřil, a pak věřit přestal

Díky dochovaným dopisům víme, že otce Richarda nacisté věznili nejprve v Brně a poté na Mírově, kde čekal na soudní přelíčení. To mělo původně proběhnout v Berlíně, nakonec však otce soudili ve Vratislavi, a to 17. listopadu 1942 za přípravu velezrady. Dopisy z Mírova mají – ze zcela pochopitelných důvodů – povahu jakési zdvořilostní konverzace. Richard Janků se ptá svých rodičů a sourozenců, jestli jsou zdrávi, jak se jim daří a co dělají, nebo třeba jak dopadlo jeho vlastní pololetní vysvědčení. Korespondencí rezonuje pokora a úcta k rodičům i víra v Boha. Miluše přitom na svého otce nevzpomíná jako na věřícího. „Na konci [dopisů] vždycky píše – i když v Boha nevěřil – tak vždycky píše: ,Nebojte, maminko, Bůh nám pomůže, Bůh je s námi.‘ Tak nevím, jestli [ve vězení] věřil, a pak věřit přestal. Nevím,“ přemýšlí pamětnice.

Z dopisů, které otec mohl psát jednou za tři měsíce, se o podmínkách na cele nebo o každodennosti vězňů dozvídáme jen střípky. „Na světnici je nás 6. Jelikož zde nyní lepíme sáčky na prášek proti vším, čas nám lépe utíká, každý den máme ½ hod. vycházku, máme tu i české knihy. Prádlo, šatstvo i obuv (dřeváky) máme erární. Je tu krásně a také počasí je pěkné,“ stojí v korespondenci ze 14. června 1942. Tou dobou otce stále drželi na Mírově. Kromě dopisů se dochovaly i otcovy kresby – na nich vyobrazuje vězeňskou celu s číslem 207, pohled na kříž skrze zamřížované okno nebo dav vězňů v potrhaných mundúrech, který prochází úzkou uličkou z ostnatých drátů s ozbrojenými dozorci za zády.[2] Otcův osud po listopadovém soudu v roce 1942 zůstává z větší části nejasný.

Říkal, ať už se ho na to nikdy neptají

Na některých kresbách je napsáno Kaisheim (věznice v Bavorsku) a uvedena datace v rozmezí ledna až července 1944. Na jednom z obrazů stojí nápis Nördlingen (rovněž v Bavorsku) s datací 28. ledna 1945. Za bližší zmínku stojí zmíněná kresba cely číslo 207. Na její zadní straně je napsáno: „Pátek 27. dubna 1945. Asi o ½ 1 odp. se dozvídáme, že jsou tu Američané. […] Ano, Američané jsou tu, ve věznici celá budova burácí. Jsme vysvobozeni!! Svobodní. Jeden americký mladý voják přišel k okénku u naší cely. Bohudíky.“ Po více než třech letech věznění se otec vrátil do Malhostovic. „To mi vyprávěl můj bratranec, že pobíhal po dědině a u křížku viděl někoho klečet na zemi a přes sebe kabát. […] Říkal, že tam hrozně dlouho klečel na zemi. Jestli se bál jít domů, nebo proč nešel, nevím.“

Léta v nacistických kriminálech se podepsala na otcově zdraví. „Babička mi říkala, že dlouho ležel. Ona sbírala bylinky, vařila mu čaje a dávala mu různé mastičky a obklady. No a rok se potom držel jenom doma.“ O období 1942 až 1945 otec nikdy nemluvil, a to ani s odstupem mnoha dalších let. „U nás se nesmělo o ničem mluvit. […] Kluci [bratři], když byli malí, tak se zeptali: ,Tati, řekni nám, jaký to bylo v kriminále, v koncentračním táboře.‘ A on se hrozně rozzlobil, hrozně. Dolískal je a říkal, ať už se ho na to nikdy neptají. Takže u nás se o tom nemohlo mluvit.“ O tom, nakolik traumatizující musela být otcova zkušenost, svědčí i následující vzpomínka z pozdější doby: „Když dávali film, dávali ty ruské válečné filmy, tak chodil v obyváku z jednoho rohu do druhého a okusoval si nehty. A měl je tak okousaný, že mu z nich tekla krev. Byl přitom nervózní, těžko to snášel.“

Když ho přivedli z výslechu, tak mu dával obklady

Roku 1959 Miluše nastoupila do malhostovické základní školy, od páté třídy pak chodila do sousedního Drásova. Základní vzdělání ukončila v okupačním roce 1968. „My jsme tady na dědině vůbec o ničem nevěděli. Byly prázdniny a já akorát vím, že jednou tatínek přijel z Brna a byl hrozně rozčílený. […] A něco tam padlo o revolveru, že si sežene. A maminka mu říkala: ,A ty budeš střílet do těch, co tě osvobodili?‘ A to je jediné, co si pamatuju,“ vypráví pamětnice o invazi vojsk Varšavské smlouvy. Dodejme, že otec Richard byl členem komunistické strany, avšak podle vzpomínek zastával odlišné postoje: „Přišel z práce a my jsme slyšeli pořád: ,To jsou darebáci!‘ A pořád nadával. A vím, že maminka mu říkala: ,Prosím tě, proč tam teda seš, když v jednom kuse nadáváš?!‘ A on říkal: ,Však já vystoupím, já tam nebudu.‘ Ale nevystoupil.“

Po základní škole Miluše vystudovala obchodní školu v Brně a roku 1973 se provdala za Svatoslava Řezaninu, se kterým vychovala dvě děti. S manželem v roce 1977 zavítala do Vídně na návštěvu za Emerichem Hanzlíkem, rodinným přítelem, se kterým se otec Richard seznámil ve vězení. „On k nám pak po válce jezdíval každý rok za tatínkem. A ten pan Hanzlík mi říkal, že měl tatínka jako vlastního syna. A vždycky, když ho přivedli z výslechu, tak mu dával obklady. A tak se o něho staral jako o svého syna. Až do smrti se pořád stýkali, on sem každý rok jezdil.“ Jak Miluše vzpomíná na cestu za železnou oponu v dobách normalizace? „Moc jsem to nepociťovala, ba naopak jsem si říkala: ,Dobře, že žiju tady.‘ Protože například Irena, dcera Emericha Hanzlíka, […] když mně říkala, jak pracuje, že začíná ráno a večer končí, tak jsem si říkala: ,Jé, co je lepší?‘“

Druhý může říct, že to stálo za houby

Miluše Řezaninová se nikdy nestala členkou komunistické strany, byť se soudruzi snažili jejího otce – coby straníka – přesvědčit, ať jeho děti do KSČ také vstoupí. Za svůj profesní život vystřídala vícero zaměstnání. Pracovala v masně, v obchodě nebo v brněnských domácích potřebách. „Tam jsem pracovala na OTŘ, oddělení techniky řízení,“ upřesňuje. Po sametové revoluci byl dům, ve které se domácí potřeby nacházely, v rámci restitucí navrácen původním majitelům a Miluše si musela najít jiné místo. Do důchodu odešla v roce 2002, předtím ještě pracovala v malhostovickém hostinci. V době natáčení vzpomínek pro Paměť národa žila stále v Malhostovicích, v domě, ve kterém vyrůstala. Za životem v minulém režimu se ohlíží smířlivě. „Za toho komunismu jsem necítila, že bych se měla nějak špatně. Ale to můžu říct já, druhý může říct, že to stálo za houby,“ uzavírá své vyprávění Miluše Řezaninová.

 

[1] Fotografie pomníku k 18. 8. 2022 je dostupná z: https://vets.estranky.cz/clanky/vpm-okres-brno-venkov/malhostovice.html

[2] Skeny kreseb z vězení jsou dostupné v sekci Dodatečné materiály.