Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumil Řeřicha (* 1944  )

S pocitem viny budu žít do konce života

  • narozen 22. prosince 1944 v Cvrčovicích u Kladna
  • celý život prožil v severních Čechách
  • vystudoval zemědělskou technickou školu v Kadani
  • do roku 2006 pracoval v zemědělství
  • v letech 1980 až 1990 byl členem KSČ
  • v 80. letech byl předsedou Spartaku Lubenec a místopředsedou závodního ROH
  • roku 1993 se stal členem Kruhu přátel česko-německého porozumění
  • zasloužil se o zřízení památníku masakru sudetských Němců v Postoloprtech

Bohumil Řeřicha se narodil 22. prosince 1944 ve Cvrčovicích u Kladna. Jeho otec byl jako dělník Poldi Kladno totálně nasazený v Chomutově, na konci války zde pracoval se sudetskými Němci a po porážce říše zažil v pohraničí divoký odsun. Ačkoli byli jeho rodiče chudí a po druhé světové válce se v Sudetech usadili, odmítli si vzít cokoli z německého majetku. „Když Němci odcházeli, nabízeli otci své domy a byty. On byl ale přesvědčený o tom, že na to, co není jeho, nemá nárok,“ dosvědčuje Bohumil Řeřicha.

Celé jeho dětství se odehrávalo v kulisách, které upomínaly na nedávné události: spolu s dalšími chlapci si hrál v torzu německého transportéru, v kráterech po bombách chytal karasy a mnoho jeho kamarádů pocházelo ze smíšených či německých rodin. „Měli trochu problémy s češtinou, ale byli to bezvadní kluci,“ míní pamětník a dodává, že vyhnání německé menšiny považuje za jednu z velkých tragédií v novodobých českých dějinách. Bohumil Řeřicha prožil na Chomutovsku a Lounsku celý život a mohl pozorovat, jak se část sudetských Němců v průběhu padesátých a šedesátých let stěhovala do Německa či jak se proměňovala krajina na české straně hranic.

Po dokončení základní školy se pamětník zapsal ke studiu na zemědělské technické škole v Kadani. Roku 1962 odmaturoval a jako veterinární technik nastoupil do chomutovského veterinárního střediska. Během následujících dvou let Bohumil Řeřicha splnil základní vojenskou službu v Hradci Králové a poté pracoval jako zootechnik na státním statku Radonice. Právě tam byl svědkem invaze vojsk Varšavské smlouvy a ve vypjaté atmosféře roku 1969 odjel se ženou na svatební cestu do Německé demokratické republiky a do Švédska. Přestože před návratem ze Stockholmu zvažoval emigraci, rozhodl se svou zemi neopustit. Roku 1970 se odstěhoval do Kadaně a o osm let později do Lubence, kde působil jako zootechnik na státním statku a po roce se stal šéfem chovu prasat.

Komunistou z přesvědčení

Společenský vývoj za normalizace nesl Bohumil Řeřicha nelibě: všímal si toho, že komunistické orgány v tzv. Poučení z krizového vývoje ve společnosti svévolně překrucují fakta a nutí občany lhát. „Do určité doby jsem byl dokonce pravicově zaměřený, byl jsem v opozici k tomu, co se tehdy u nás dělo, a nesouhlasil jsem s tím, co se do nás tlouklo,“ říká. Po přestěhování na vesnici však u Bohumila Řeřichy nastal významný obrat. „V Lubenci do mě vjelo velké sociální cítění. Pocházím z rodiny, která byla chudá, a to ve mně zůstalo: chtěl jsem chudým pomáhat. Když komunisté viděli, jak se chovám, přišli za mnou s nabídkou, jestli bych nechtěl vstoupit do strany. Myslel jsem si, že ve straně budu moct něco změnit, a souhlasil jsem.“ Roku 1980 se tak Bohumil Řeřicha stal členem KSČ, nadto se angažoval jako předseda Spartaku Lubenec. Jak sám popisuje, členství ve straně mu žádné výhody nepřineslo. „Pro výhody jsem to nedělal, pro mě to byla jen práce. Myslel jsem si, že podporuju něco dobrého, jiné úmysly jsem neměl,“ vysvětluje.

V osmdesátých letech Bohumil Řeřicha komunistické propagandě podlehl do té míry, že začal číst Leninovy spisy, s vyznamenáním vystudoval Večerní univerzitu marxismu-leninismu, kráčel v čele prvomájových průvodů a jako delegát se několikrát účastnil sjezdu KSČ v Lounech. Ke stalinismu se ovšem nikdy nehlásil a ve svém okolí si všímal jistých nesrovnalostí. „Byl jsem tak přesvědčený, že jsem sekal kosou trávu, sušil ji a peníze, které jsem za seno dostal, jsem dával do společné pokladny výrobní organizační jednotky chovu prasat. Pamatuju si, že v roce 1988 měla naše buňka ROH největší známku solidarity ze všech podniků celého Severočeského kraje. Pak proběhlo vyhodnocení všech lidí, kteří prodali statku seno, a ti, kdo si vzali traktory, za peníze statku vjeli do doupovského vojenského prostoru, posekali, obrátili, usušili a přivezli, dostávali ohromné dárkové koše. A já, který jsem trávu sekal ručně a peníze jsem odevzdal do společné pokladny, jsem dostal obraz. Bylo to postavené na hlavu.“

Ze všech absurdit nesl Bohumil Řeřicha nejhůře aroganci vysoce postavených členů strany. „Hádal jsem se s nimi a ve svých projevech jsem se zastával dělníků, což mi u ostatních vedoucích pracovníků vynášelo nenávist. Na podzim 1989 jsem byl jediným kandidátem na předsedu celozávodního výboru KSČ, a když jsem kandidoval, netajil jsem se tím, že se v podniku musí úloha KSČ oslabit: komunisté do všeho mluvili, ale odpovědnost neměli žádnou,“ líčí pamětník.

Iluze o spravedlnosti komunistického uspořádání Bohumilu Řeřichovi vydržely do sametové revoluce, zlom nastal přesně 25. listopadu 1989. „Děti mě vytáhly do Prahy, vnímal jsem tam nadšenou atmosféru a prohlížel si plakáty, které odsuzovaly prolhanost režimu. Vedle mě stál starý muž se ženou, říkali, že jsou z Prostějova, a jásali: ,My jsme tak strašně rádi, že komouši padli!‘ Tehdy jsem si uvědomil, že jsem prohrál, a celou cestu z Prahy domů jsem probrečel.“

Aktivismus angažovaného nestraníka

Po pádu komunistického zřízení byl rozpuštěn celozávodní výbor KSČ, a proto se Bohumil Řeřicha jeho předsedou již nestal. V březnu 1990 se rozhodl z komunistické strany vystoupit a při doplňovacích volbách do místního národního výboru v Lubenci kandidoval na pozici tajemníka jako nestraník. Tuto funkci zastával do listopadu 1990 při práci, na podzim téhož roku pomáhal s organizací voleb a na obecní úrovni se angažoval i později: roku 1992 do Lubence pozval končícího předsedu vlády Petra Pitharta a další významné postavy polistopadové scény na besedu s občany; dvanáct let po odchodu z KSČ znovu kandidoval do místního zastupitelstva a ve volbách uspěl.

Roku 1993 se Bohumil Řeřicha zapojil do Kruhu přátel česko-německého porozumění a navázal tak na své dřívější snahy o rozvíjení česko-německých vztahů. Jeho největší zásluhou v této oblasti je zřízení památníku masakru sudetských Němců v Postoloprtech. První podnět k výstavbě památníku dal Bohumil Řeřicha postoloprtské radnici v roce 2005, tehdy však byla žádost zamítnuta: osmnáct z devatenácti zastupitelů hlasovalo proti, pouze jeden se zdržel hlasování. Iniciativu však převzal pan Löbl a spolek žateckých rodáků, kteří celou věc dotáhli do zdárného konce. Ironií osudu zůstává, že pamětní desku odhalil týž starosta, který původní návrh Bohumila Řeřichy označil jako neproveditelný.

Odpustit lze, ale zapomenout se nedá

Když na konci roku 1989 Bohumil Řeřicha prohlédl lživost komunistického systému, snažil se o minulosti a o fungování režimu dozvědět více pomocí četby. S odstupem pětadvaceti let svůj vstup do KSČ považuje za intelektuální a charakterové selhání: „Otci se to nelíbilo, žena nechtěla, nebyl jsem pod tlakem, neměl jsem informace a nepídil jsem se po nich.“ Za své členství v KSČ se Bohumil Řeřicha poprvé veřejně omluvil v roce 1993, kdy se svým projevem vystoupil na schůzi Konfederace politických vězňů v Žatci. „Od té doby se omlouvám všem lidem postiženým komunistickým režimem, se kterými se setkám. Jako prvnímu jsem se osobně omluvil plukovníku Luboši Hruškovi, který seděl deset let v nejhorších žalářích za nelegální přechod hranice. Ten mi říkal: ,Odpustit lze, ale zapomenout se nedá.‘ Všem občanům této země bych se chtěl omluvit za svou komunistickou minulost. Také bych chtěl vyjádřit upřímnou a hlubokou lítost těm, kteří trpěli, kteří byli pronásledovaní, jejich rodinám a hlavně těm, kteří zahynuli nebo byli popraveni za komunistického režimu. Napsal jsem o tom více statí. Podobné projevy nikdo moc nepřijímal, ale musím říct, že přiznání viny mě osvobodilo: cítím se svobodný, ačkoli vina je trvalá. Přiznávám, že s ní žiji a budu žít do konce života.“

Jak ze své pozice bývalého straníka Bohumil Řeřicha hodnotí jednání představitelů minulého režimu? „Přiznání viny, pokání, pokoru nelze nařídit, to je věc každého z nás, nic podobného proto bývalým komunistům nařizovat nemohu. Ale pro společnost je jejich chování přinejmenším nevhodné: jestliže je člověk za něco vinný, musí se přinejmenším omluvit – a nikdo z těch, kteří dodnes sedí na vysokých postech, se neomluvil! K současným komunistům necítím nenávist. Jen jsem přesvědčen, že jejich ideologie třídního boje, kterou stále prosazují, je anachronismus, který do této doby nepatří,“ uzavírá pamětník.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)