Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Rejchrt (* 1946)

Nechtít toho mnoho, ale trvat na svém, a furt

  • narozen 19. října 1946 v Ostravě do evangelické rodiny

  • vystudoval teologii s cílem stát se farářem

  • v roce 1968 se angažoval ve studentském hnutí

  • po invazi strávil rok studijně ve Švýcarsku

  • mezi lety 1970 a 1972 působil jako farář v České Lípě, poté mu byl odebrán státní souhlas

  • jeden z prvních signatářů Charty 77, v letech 1980–1981 její mluvčí

  • byl zatýkán a vyslýchán

  • po sametové revoluci se vrátil k farářské profesi

Od faráře k topiči

Miloš Rejchrt se narodil 9. října 1945 v Ostravě. Vystudoval gymnázium a roku 1970 absolvoval evangelickou teologickou fakultu. V témže roce začal profesní život jako evangelický farář v České Lípě, po dvou letech byl ale zbaven státního souhlasu. Na čtyři roky nastoupil do kotelny v České Lípě, po přestěhování do Prahy pracoval jako topič v Národním muzeu. „A tam mě ta Charta zastihla.“

Před vznikem Charty připomínala životní situace pana Rejchrta „rozpouštějící se kru“. Okruh lidí, kteří prožili např. okupační týden 1968, se zvolna rozpadal, s upadáním Miloše Rejchrta v nemilost „zůstali člověku ti, co na tom byli podobně. Ale nebylo jich mnoho a nebyla jich většina. Člověk k nim hodně přilnul, ale zároveň jsme byli jako namačkáni v koutě.“

Podpis Charty 77

S Chartou 77 přišel za panem Rejchrtem na Štěpána roku 1977 Jiří Němec. „Z radosti, že se něco děje,“ se Miloš Rejchrt okamžitě nabídl jako sběrač dalších podpisů, získal např. podpis Ladislava Hejdánka. „Měl jsem však pocit, že podepisuji něco mírnějšího, než jsem podepisoval do té doby. Že to je takovej důstojnej text, ale žádným radikalismem to na mě nepůsobilo.“

Vládnoucí komunisté však zareagovali až hystericky: „Měli jsme z toho ale zároveň i prču. Kampaň mě nijak neděsila, existenčně se mě to nedotklo – topiče potřebovali.“

S StB měl pan Rejchrt zkušenosti již z počátku 70. let. S Chartou se to obnovilo – nastaly domovní prohlídky, zadržování. Antichartu považuje za ukázku mravní úrovně společnosti, která se blížila nule: „Jsme ochotni k čemukoliv, kohokoli odepíšem, kohokoliv prodáme, kohokoliv pomluvíme, když nám samým to přinese prospěch. Co by ses staral o druhý. Je dobrý to připomínat – to, čemu se říká mravní vědomí, jak to je věc křehoučká. Napadá mě ta analogie s druhou republikou.“

Mluvčím Charty

V roce 1980 se Miloš Rejchrt stal na návrh Ladislava Hejdánka mluvčím Charty. „Nebylo možný mu říct že ne, cítil jsem vůči němu dluh – dříve si v podstatě za mě odseděl rok v jedné letákové aféře.“

Mluvčí svým podpisem „stvrzovali autenticitu dokumentů. Pouze to, co tři mluvčí podepsali, byly autorizovaný dokumenty Charty.“ Plnili též koordinační funkci a reprezentativní roli vůči zahraničním novinářům. Mluvčí bývali též zadržováni, „naštěstí u mě vždycky jen na 48 nebo 96 hodin“. Vzpomíná na bachaře Fouska, bývalého vzpěrače, v Konviktské ulici v Praze, který zadrženým chartistům pomáhal, např. zařídil dobrou celu nebo nechal vyspat a nosil informace – o plánovaném propuštění atp. „Vůči těmto výjimečným lidem, kterých bylo velice málo, jsme asi nevděční.“

Při krátkodobých zadrženích byla ceněná samotka; na hromadných celách se Rejchrt často potkával s veksláky apod. „Tady byli lidé, kteří byli schopni na (bonbonech) ,tiktakách‘ vydělat miliony, možná dnešní velcí podnikatelé. Je třeba říci, že s nimi policisté zacházeli méně vybíravě než s námi.“ Jindy se na celách setkával s dalšími disidenty – takto se seznámil např. s Janem Rumlem, Jiřím Dienstbierem, Rudolfem Slánským...

Smysl Charty

Smysl Charty vidí Miloš Rejchrt především ve schopnosti nalézt společného jmenovatele porozumění pro lidi řady různých osudů a vidění světa. Charta dodala podle něj sametové revoluci určitý patos ve chvíli, kdy se mohly objevit „patosy jiné: mohl nějaký místní Miloševič, třeba Štěpán, se postavit komandům a říct – ,Moje Pražany nikdo mlátit nebude!‘ A jak by to pak dopadlo? Mohl jeden tajemník zastřelit jiného tajemníka jako v Rumunsku... To, že vůbec se objevila myšlenka, že bychom se měli očistit od toho komunismu, za to může taky trochu ta Charta. Proč jsme my měli dopadnout líp než Bělorusko?“

Důležité bylo také ukázat, že to, co „vypadá, že bude zašlapáno, se také někdy ujme“. Přiznává však, že i ze strany lidí, kteří mu vyjadřovali podporu, šlo vždy o jasné vymezení na diváky a hráče-chartisty, kterým se maximálně může fandit nebo projevit sympatie.

Metody StB

Pracovníky Bezpečnosti nikdy nebyl fyzicky napaden, jednou však bylo noční zatčení zdůvodněno podezřením ze znásilnění: „To jsem se bál, že se tam ta ženská objeví a řekne: ,To je on!‘ Pak se třeba najde na mým kabátě její vlas...“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století