Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alžběta Reinoldová (* 1938)

Chtěli jsme se vystěhovat do Německa, ale s reformou to padlo

  • narozena 21. listopadu 1938 v Nise

  • pochází ze sudetoněmecké rodiny, vyrůstala v Kobylé nad Vidnavkou

  • otec musel v září 1939 narukovat k wehrmachtu, domů se vrátil až na jaře 1945

  • navzdory německé národnosti mohla s rodiči po válce zůstat v Československu

  • odsun však neminul většinu příbuzných

  • v roce 1965 vycestovala za vyhnanými příbuznými do západoněmeckého Bavorska

  • pracovala v závodě Gala Hukovice nedaleko Kobylé

Čechoslováci po válce vyhnali většinu jejích příbuzných. S rodiči však mohla v Sudetech zůstat – v obci potřebovali otce traktoristu. Když se později chtěli za příbuznými do Německa přestěhovat, měnová reforma je připravila o úspory. A tak se do západoněmeckého Bavorska podívala v polovině 60. let alespoň na návštěvu. Po invazi už nemohla ani to…

Všechno patřilo baronovi

Alžběta Reinoldová se narodila 21. listopadu 1938 v pohraničním městě Nisa v pruském Horním Slezsku (po druhé světové válce polské Dolní Slezsko). Na svět přišla jako nejstarší ze tří sourozenců, bratr Helmut se narodil za války v roce 1943, sestra Anna v revolučním roce 1948. Pochází z německé rodiny, dodnes se hlásí k německé národnosti. Celý její život je spojen s obcí Kobylá nad Vidnavkou na Jesenicku, necelých 30 km vzdálené od rodné Nisy, odkud pocházeli její rodiče. „Jesenická nemocnice neměla zrovna moc dobrý ohlas, tak maminka, a ani ta porodní asistentka, nechtěla, aby šla do Jeseníku. Narodila jsem se až v listopadu, to už byly otevřené hranice, to už byl protektorát.“

Oba rodiče, Marta a Jindřich Reinoldovi, pracovali na statku barona Ferdinanda II. von Skal. Skutečnost, že neměli vlastní hospodářství, je – coby sudetské Němce – v poválečném období zachránila před zabavováním majetku a vyhnáním z Československa. Baron Ferdinand II. von Skal byl významnou postavou Kobylé ve 30. a 40. letech. „V dolní části byli soukromí zemědělci a horní část, tam to patřilo všechno baronovi. Měl mlýn, pekárnu, pilu, několik hospodářství. V jedné ulici měl byty pro zaměstnance a hajného. On tam byl hlavní zaměstnavatel. Měl i les.“ 

Tou dobou dle vzpomínek v obci bydlelo přibližně 900 obyvatel. „Ta horní část obce mu vlastně patřila. My jsme bydleli ve služebním bytě, on měl byty. A jeho otec nechal pro obec postavit most a koupil varhany pro kostel.“ Sám baron byl údajně ke konci války povolán na frontu, podařilo se mu přežít a po válce se usadil v Mnichově. V poválečném období pak baronův zámek sloužil k mnoha různým účelům: jako policejní škola, skladiště obilí, zemědělské učiliště, rekreační objekt. Dnes (v roce 2021) se v bývalém zámku z 16. století nachází domov pro seniory. 

Potom šli do sběrného tábora

Na samém počátku války, v září 1939, musel otec Jindřich narukovat k wehrmachtu. „Ze začátku byl někde u francouzských hranic, podle toho, co vykládal.“ Domů se vrátil až na jaře roku 1945, do války museli i jeho bratři. O svých zážitcích z fronty pak nemluvil, nerad na to vzpomínal. Během válečného období se rodina snažila s otcem udržovat alespoň korespondenční vztah. „Maminka třeba říkala, že už půl roku nedostala dopis. Nebo mu poslala balík k Vánocům a on ho dostal na Velikonoce. Ještě dneska pečeme ,frontový‘ perník, který mu vždycky posílala.“ O Vánocích v roce 1942 se otec dostal domů za rodinou, což mu dost možná zachránilo život – vyhnul se tak bitvě u Stalingradu.

1. září 1944 nastoupila Alžběta Reinoldová do první třídy základní školy v Kobylé nad Vidnavkou. Jedním z jejich spolužáků byl i syn zmíněného barona Ferdinanda II. von Skal. „Aji si pamatuju, že jsem tam [na zámku] jednou byla, když měl narozeniny.“ Výuka však probíhala pouze do pololetí v lednu 1945. Do školy se pak vrátila až po dlouhé pauze v září 1948. „Německé školy zavřeli všechny. […] Ale tatínek mě nutil, musela jsem se hodně učit doma – číst, psát, násobilku, …“ 

Osvobození v Kobylé údajně probíhalo nenásilně. „Tam u nás jsme nic nezpozorovali. Horší to možná bylo tam, kde byli sedláci a měli nějaký majetek.“ S vojáky se v obci prakticky nesetkala. „Viděli jsme jenom pár jednotlivců, kteří prošli.“ Poklidný průběh měl dle vzpomínek i následný odsun Němců, kteří tvořili v Kobylé většinu obyvatel. „Lidi, co šli na odsun, tak to vždycky chodil pan Šafařík s bubnem a četl seznam, kdo musí následující den na to shromaždiště. A potom šli do Mikulovic do sběrného tábora.“

Pryč s učiteli, farář ať zůstane

Ačkoliv byli Reinoldovi rovněž německé národnosti, vyhnání je minulo. „My jsme nešli na odsun, protože když byl tatínek doma z války, tak dělal traktoristu, takže ho nemohli postrádat a zůstali jsme.“ V Kobylé údajně zůstalo více než dvacet německých rodin. „Dvě rodiny odešly do NDR, protože tam měly příbuzné, ale hodně jich tady zůstalo. Synové jim třeba padli ve válce, tak už tady potom zůstali.“

Odsunuti však byli všichni němečtí učitelé, naopak německý farář mohl zůstat a po válce tak v obci probíhaly i německé mše. Vyhnání však zasáhlo celou řadu příbuzných. Tatínek Jindřich pocházel ze třinácti dětí, maminka Marta z jedenácti. „Moje babička, tatínkova maminka, měla 40 vnoučat.“ Většina z nich musela svou vlast opustit. „Ještě tady zůstali tatínkovi dva bratři, jeden byl svobodný a jeden s manželkou. Ale jejich děti už byly dospělé a ty byly odsunuty. A maminka tady měla ještě sestru. Ti taky nebyli odsunuti, její manžel, můj strýc, byl taky traktorista, jezdil s traktorem, tak ho tady nechali.“ 

V neposlední řadě hrozil odsun také jejímu budoucímu manželovi. „Dokonce už byl i v tom sběrném táboře v Mikulovicích, ale on měl přestárlé prarodiče a nemocnou sestru, tak měl jet nějakým posledním transportem, nějakým takovým nemocničním, a to už byly Vánoce, tak nakonec nešel a poslali je zpátky zase do Vlčic.“ Z Vlčic se později přestěhoval do Kobylé, svatba se konala v roce 1960 a společně vychovali dvě dcery, Marianu a Renatu.

Tatínek měl našetřené nějaké peníze…

V roce 1948 nastoupila Alžběta Reinoldová do třetí třídy české školy. „Já jsem se tu češtinu naučila dost rychle. Tatínek uměl trochu slovensky, tak když jsem něco nevěděla, tak mi pomohl. Ale celkem mi to nedělalo problémy.“ S novými, českými spolužáky vycházela dobře. „Nemůžu si stěžovat, že bych měla nějaké problémy.“ Mezi novousedlíky po odsunutých Němcích bylo krom Čechů početné zastoupení Slováků z Rumunska. „S těma jsme hodně kamarádili, protože bydleli hned naproti nám.“

Podobně jako osvobození v květnu 1945, také dění po únorovém převratu v roce 1948 dle vzpomínek v Kobylé probíhalo poklidně. „Tam neměli co znárodňovat, protože tam nebyla žádná továrna. Sedláky potom nutili do JZD, ale JZD se nikdy žádné neudělalo a sedláci potom v roce 1960 přešli pod státní statek.“ Rodiče pak nadále pracovali v zemědělství, jen už ne pro barona Ferdinanda II. von Skal.

V roce 1953 dokončila základní školu, v tomtéž roce rodinu citelně zasáhla měnová reforma. „Tatínek měl našetřené nějaké peníze, chtěli jsme se vystěhovat do Německa. Ale to tehdy padlo.“ Ačkoliv původně chtěla studovat střední školu obchodní, nakonec nastoupila na zemědělské učiliště v Kobylé. Studium úspěšně zakončila v roce 1955.

Lidi křičeli hrůzou

V 60. letech, ještě před invazí vojsk Varšavské smlouvy, se podívala za tetou a strýcem do západoněmeckého Bavorska. „V tom roce šedesát pět jsme ještě mohli.“ Kontrole na hranicích se však nevyhnula. „Všechno ven, rozdělat všechno z kufru, peněženku vám prohlídli. Člověk ani nevěděl, jestli tam zůstalo všechno, co tam bylo. Proclili mi šaty, které jsem měla koupené už dva roky. V Žulové, ještě k tomu. Ale byly asi z dovozu. To bylo nejhorší na té hranici.“

Samotná invaze ji zastihla v Kobylé nad Vidnavkou. „Manžel vozil obilí, pak přišel domů a říkal, že šli lidi na autobus a křičeli hrůzou, co se stalo. Tak přišel domů poreferovat. Z toho jsme byli nešťastní,“ vzpomíná na srpen 1968. K žádným konfliktům však během okupace údajně nedošlo.

Sametovou revoluci pak prožívala především u televize. „To víte, že jsme byli rádi. Sledovali jsme to.“ Počátkem 90. let odešla do důchodu, do té doby pracovala v závodě Gala Hukovice nedaleko Kobylé, kde se vyráběly nákupní tašky. V továrně zastávala funkci technického pracovníka a pokladní. V době natáčení rozhovoru (v roce 2020) žila Alžběta Reinoldová v Kobylé nad Vidnavkou.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Václav Kovář)