Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lubomír Reichsfeld (* 1956)

• narozen 1. listopadu 1956 v Kyjově

• pochází ze smíšené židovské rodiny

• holokaust pamětníkův otec přežil díky evakuaci do Anglie

• vyrůstal ve Veselí nad Moravou

• v polovině 70. let odmaturoval na Střední zemědělské technické škole v Ivančicích

• v letech 1976 až 1978 absolvoval základní vojenskou službu ve Valašském Meziříčí

• v roce 1980 se podílel na organizaci festivalu Léto s muzikou ve Veselí nad Moravou

• o rok později se oženil s Hanou Brigitou Reichsfeld

• v roce 1984 jeho bratr emigroval do Vídně

• v roce 1989 s manželkou podepsal Několik vět

• byl jedním z hlavních iniciátorů sametové revoluce ve Veselí nad Moravou

• od roku 1992 působil v hlavní kanceláři ODS v Praze

Lubomír Reichsfeld patří společně se svou manželkou Hanou Brigitou k hlavním iniciátorům sametové revoluce ve Veselí nad Moravou. V tomto městě vyrůstal a podílel se zde také na přípravě řady hudebních akcí včetně legendárního festivalu Léto s muzikou 1980, který byl na poslední chvíli zakázán. Po rozpadu Občanského fóra založil ve svém městě stranickou buňku ODS a později pracoval v hlavní kanceláři této strany v Praze.  

Narodil se jako druhý syn 1. listopadu 1956 v Kyjově do smíšeného manželství a vyrůstal ve Veselí nad Moravou. Maminka Bohuslava byla katolička, otec Hanuš Reichsfeld, narozený v roce 1922, pocházel z židovské rodiny.

Prosperující továrnu na boty rodině Reichsfeld zabavili nacisti i komunisti

Jméno Reichsfeld bylo ve Veselí nad Moravou spjato s obuvnickou firmou Standard, kterou založil Lubomírův dědeček Emil a jeho bratr Adolf na konci dvacátých let 20. století. Bratři se narodili v Hrubé Vrbce a oba se vyučili ve Vídni jako svrškaři. Během první světové války museli narukovat: Emil do Itálie a Adolf do Ruska, kde se následně přidal k legiím.[1]

Firma Standard zpočátku vyráběla dětskou obuv, později i sportovní a lyžařskou. V roce 1939 dávala práci 280 dělníkům, denně se zde vyrobilo až 1500 párů bot.[2]

Po okupaci Československa v roce 1938 byl v podniku ustaven správce, protože majitelé továrny byli židovského původu, což bylo v rozporu s tehdejšími rasovými zákony. Adolf Reichsfeld musel v září 1939 nastoupit do transportu. „U polských hranic se mu podařilo utéct. Domů do Veselí se vrátil na kole, které má naše rodina dodnes schované,“ dodává jeho prasynovec Lubomír. Emil takové štěstí neměl, zahynul v koncentračním táboře v Osvětimi. Stejně tak další členové pamětníkovy rodiny. „Zvláštní je, že tatínkovi rodiče a jeho sestra měli vyřízená víza do Bolívie, ale nevyužili je,“ dodává pamětník.

Před holokaustem jeho otec unikl do Anglie

Pamětníkův otec Hanuš Reichsfeld válku přežil. „Děda Emil měl zlou předtuchu, a tak se rozhodl poslat mého tatínka v roce 1938 do Anglie, kde v Londýně pracoval v továrně na optické přístroje,“ uvádí pamětník a dodává, že jeho otec o svém azylu nikdy příliš nemluvil. Ví jen to, že se přidal k belgické armádě, se kterou během osvobozování Československa na konci druhé světové války dorazil do Plzně.

Z široké rodiny Reichsfeldů se po válce vrátili domů pouze Hanuš a jeho strýc Adolf. Na krátký čas se postavili do vedení navrácené rodinné firmy Standard. Jejich působení v ní ale netrvalo dlouho. V roce 1948 totiž došlo k zestátnění továrny a k jejímu přiřazení pod národní podnik Svit.

Maminka se jako malérečka věnovala slováckým ornamentům

Po válce se pamětníkův otec seznámil se svou budoucí manželkou Bohuslavou, se kterou se v roce 1950 oženil. Pamětník na ni vzpomíná jako na nejhodnější a nejobětavější maminku. V dětství prodělala klíšťovou encefalitidu, kvůli které částečně ohluchla. Byla však vynikající malířkou, která se věnovala fenoménu slováckých ornamentů. Jako malérečka se podílela na výzdobě budovy veselského a strážnického vlakového nádraží. Její rukopis je na zdech nádraží ve Veselí nad Moravou stále k vidění.

Dětství přerušila invaze v srpnu 1968

Lubomír Reichsfeld podle svých slov vyrůstal v harmonické rodině a byl vychováván v liberálním prostředí. Volný čas nejraději trávil na hřišti u orelského stadionu ve Veselí nad Moravou. „Scházelo se tam i sto lidí denně, hráli jsme fotbal, kouřili, poslouchali Radio Luxembourg. Dostávala se k nám v té době éra hippies a Beatles.“

Invazi vojsk Varšavské smlouvy prožil Lubomír ve svých dvanácti letech. Ze srpnových dnů roku 1968 se mu vybavují pouze střípky: „Ležel jsem na zahradě, díval jsem se skrz drátěný plot, jak kolem jedou ruské tanky. V centru města byl chumel lidí, podepisovali Dva tisíce slov. Všichni nosili trikoloru. Poslouchal jsem, jak se o tom baví moji rodiče, a hltal jsem každé slovo devatenáctiletých kluků, kteří nám o invazi povídali na hřišti.“

Normalizační šeď s partou nevnímal, jejich vášní byla hudba

Na počátku normalizace pamětníkův otec neprošel ideologickými čistkami v okresním stavebním podniku. Podle pamětníkových slov však tato událost rodinu nijak zvlášť nezasáhla. „Otec ani nikdo z naší blízké rodiny nebyl ve straně,“ dodává.

Ideologické změny ve straně a společnosti mladého Lubomíra příliš nezasáhly. Svůj volný čas trávil s partou a muzikou, která jej doslova pohlcovala. Scházeli se v parku, v kulturním domě nebo ve veselském Klubu Q, kde se pravidelně pořádaly koncerty. Vystupovali zde například Vladimír Merta, Vladimír Mišík, Vlastimil Třešňák nebo kapela Marsyas. „Na koncert skupiny Katapult se ve Veselí prodalo i pět tisíc lístků,“ dodává pamětník.

Kromě domácích kapel se Lubomír brzy dostal i k zahraničním deskám. „V raném mládí jsem objevil Led Zeppelin, Deep Purple, Uriah Heep a Black Sabbath. Později jsem narazil i na Pink Floyd, Jethro Tull nebo Yes.“

Podle něj šlo veselské partě hlavně o poslech dobré muziky. „Neměli jsme potřebu do toho tahat politiku. Nepodepsal jsem Chartu 77, policajti mě nikdy nezmlátili. Všichni mi dali pokoj, zažili jsme jen náznaky represe. Šlo nám hlavně o to, se dobře bavit,“ vysvětluje situaci tehdy mladý rocker. Dodává však, že poslední ročník střední zemědělské technické školy, kterou studoval ve Strážnici, musel „kvůli vlasům“ dodělat v Ivančicích. Maturoval v polovině sedmdesátých let. 

V roce 1976 dostal Lubomír Reichsfeld povolávací rozkaz. Na vojnu nastoupil k železničnímu vojsku ve Valašském Meziříčí. Zde zastával funkci výkonného praporčíka. „Psal jsem denní rozkazy, chystal jsem vycházky. Sám jsem měl od druhého roku falešnou vycházkovou knížku, díky které jsem mohl být každý víkend doma a setkávat se s přáteli na koncertech.“ Do civilu se vrátil po dvou letech, v roce 1978.

S přáteli připravoval festival pro několik tisíc lidí, na poslední chvíli byl zakázán

Doma ve Veselí se opět zapojil do kulturního života tehdejší mladé generace, a to i jako organizátor koncertů. „Pořádali jsme je pod hlavičkou třetí organizace SSM. Ta měla body za to, že dělá kulturu, a když viděla, že to vydělává i peníze, byla v sedmém nebi,“ popisuje tehdejší organizaci kulturních akcí Lubomír Reichsfeld.

V roce 1980 ve Veselí nad Moravou spoluorganizoval „jeden z největších koncertů v historii Československa“ nazvaný Léto s muzikou, který byl naplánován na 19. červenec 1980.[3] „Společně s Aťou Procházkou[4] jsme na tom pracovali více než půl roku. On domlouval kapely, měl výborné kontakty, a já jsem se staral o předprodej vstupenek. Koncem dubna jsme vytiskli plakáty a akci zpropagovali v rádiích. Záhy mi začaly chodit žádosti o vstupenky, celkem 25 tisíc žádostí. V předprodeji jsme jich prodali tisíc, měl jsem doma třicet tisíc korun.“

Vedení města Veselí nad Moravou však i přes dřívější povolení akci na poslední chvíli zatrhlo. „Zřejmě se zaleklo takového přílivu mladých lidí,“ dodává pamětník.

Přestože se organizátoři snažili dát veřejnosti vědět o tom, že akce je zrušená, přijelo onoho 19. července do Veselí kolem dvou až tří tisíc lidí. „Snažil jsem se je už na nádraží posílat zpět, ale většinou si nedali říct. Vykoupili obchody, posedávali v parku.“ Organizátoři nevěděli, co si v nenadálé situaci počít. Nakonec se jim podařilo alespoň část návštěvníků poslat na Horňácké slavnosti, které se v ten čas konaly v nedaleké Velké nad Veličkou, a tím situaci ve městě částečně uklidnit.

Poté byli všichni organizátoři za tuto iniciativu vyšetřováni Státní bezpečností v Hodoníně. „Po mně chtěli jen doložit, že jsem vrátil veškeré peníze z předprodeje vstupenek. Taky mi řekli, ať si takovou akci příště rozmyslíme, když na ni nemáme kapacitu. V tom měli pravdu,“ dodává Lubomír Reichsfeld, který byl stejně jako ostatní organizátoři akce vyloučen z třetí organizace SSM ve Veselí nad Moravou.

Krátce po založení rodiny emigroval jeho bratr do Vídně

Po návratu z vojny se i díky hudbě seznámil se svou budoucí manželkou Hanou. V roce 1981 uspořádali svatbu, kterou mladá nevěsta absolvovala v požehnaném stavu. Kromě prvorozeného Tomáše společně vychovali i mladší dceru Kristýnu a syna Vojtěcha.

Manželce pamětníka během normalizace občas přišla myšlenka na emigraci. Sám Lubomír Reichsfeld však o tom nikdy neuvažoval, na rozdíl od svého bratra, který s rodinou vycestoval na Západ v roce 1984. „Měli povoleno odjet na dovolenou do Jugoslávie. Z chorvatského pobřeží měli domluvený převoz do Itálie, odkud pokračovali vlakem do Vídně.“ Nikdo nevěděl, že se rodina už nevrátí. „Tatínek plakal, když se to dozvěděl, ale zároveň byl rád, protože věděl, co je tady ten režim zač. Kvůli bratrově emigraci pak musel na výslech.“

Otci komunistický režim nikdy nepovolil navštívit syna ve Vídni, matce pouze jednou, v roce 1988. Lubomír Reichsfeld mohl bratra navštívit dvakrát, v roce 1987 a 1989. „Byl to jiný svět. I ulice s auty voněly jinak než u nás. Na každém kroku a v každém obchodě to pro mě byl zážitek,“ vzpomíná Lubomír na návštěvu tehdejší Vídně.

S manželkou sháněli podpisy pod Několik vět

Když už byl komunistický režim nalomen i v Československu, dostali se manželé Reichsfeldovi k dokumentu Několik vět, vypracovanému hnutím Charta 77, který podepsali onoho léta 1989. Hana Reichsfeld jej získala v jazykové škole ve Zlíně, kterou v té době studovala. Lubomír Reichsfeld se k Několika větám dostal ve firmě Kovoděl v Moravském Písku, kde tehdy pracoval. Společně sháněli další podpisy. „Překvapilo nás, že to podepsali ti, do kterých bychom to neřekli, a naopak nás odmítli někteří z těch, kteří měli plno řečí o demokracii.“

Manželé Reichsfeldovi nebyli kvůli podpisu dokumentu Několik vět režimem nikdy popotahováni. „Na rozdíl například od mého kamaráda Ati Procházky, který za to dostal podmínku,“ dodává pamětník.

V té době si pamětník začínal uvědomovat zhoubnost a nesmyslnost tehdejšího komunistického režimu v politických a ekonomických otázkách. „Vyvrcholením toho všeho byl Jakešův projev. On sám byl karikaturou celého režimu.“

Iniciovali sametovou revoluci ve Veselí nad Moravou

O událostech 17. listopadu 1989 v Praze se manželé Reichsfeldovi dozvěděli ještě toho dne večer. „Přišel za námi můj otec a řekl mi, ať si pustíme Hlas Ameriky. Mluvilo se tam i o údajné smrti studenta Šmída.“ To manžele Reichsfeldovy vyprovokovalo k činnosti.

„Během soboty 18. listopadu jsme vypracovali seznam asi deseti lidí, se kterými bychom mohli organizovat revoluci ve Veselí. Všichni naši známí nabídku přijali.“ Mezi pevné jádro sametové revoluce ve Veselí tak kromě manželů Reichsfeldových patřili Jaroslav a Jarmila Pospíšilovi, Jaroslav Frídek, Miroslav Bahula, Dušan Leitgeb, Jan Faltus a další. Všechny schůzky právě se rodícího veselského Občanského fóra se tak uskutečňovaly v bytě manželů Reichsfeldových.

V pondělí 20. listopadu 1989 vydali dokument nazvaný Stanovisko k událostem v Praze z 17. 11. 1989,[5] ve kterém mimo jiné napsali, že to, co se onoho dne stalo, „odporuje všem prohlášením strany a vlády o přestavbě a demokratizaci naší společnosti. Ti, kteří poslali stejně mladé kluky z tzv. pořádkových oddílů proti bezbranné demonstraci studentů, nemají ve svých místech co dělat.“ Toto prohlášení adresovali tehdejší vládě a odeslali jej také do redakce Rudého práva, Mladé fronty a Svobodného slova.

„V úterý jsme se s tímto stanoviskem poprvé vydali do ulic. Na veselské náměstí jsme přišli s vlajkou, jednou židlí a stolkem. Dorazilo za námi ne více než deset lidí, kteří naše stanovisko podepsali. To jsme tenkrát považovali za úspěch,“ vzpomíná jeden z iniciátorů sametové revoluce ve Veselí.

Shromáždění tohoto typu se opakovala i v následujících dnech. „Ve středu nebo ve čtvrtek komunisti aktivizovali Lidové milice. My jsme stáli na náměstí a viděli jsme, že v kině stojí skupina milicionářů se samopaly a čekají, zda přijde příkaz proti nám zakročit,“ vzpomíná pamětník a dodává, že neví, zda milicionáři měli ostré náboje, či nikoli. „Nebál jsem se, bral jsem to jako jakousi hru. Nepřipouštěl jsem si, že by nás mohli zastřelit.“ Až později se dozvěděl, že mezi milicionáři byli lidé, které znal: například kolegové z práce či tehdejší předseda národního výboru. „Neměl jsem nikdy možnost se s nimi o tom bavit. Navíc by mi to přišlo dnes už zbytečné,“ dodává pamětník.

K zásahu veselských milicionářů nedošlo. Naopak se na náměstí začalo scházet čím dál více lidí. „Na konci listopadu už bývalo veselské náměstí plné. Vymýšleli jsme program složený z písní, recitací, prohlášení jednotlivců a zástupců firem.“ Během revolučních týdnů vydali i několik čísel Zpravodaje Občanského fóra ve Veselí nad Moravou.[6]

Manželé Reichsfeldovi se podíleli také na organizaci Živého řetězu, který se uskutečnil na Den lidských práv 10. prosince 1989. „Lidé se chytili za ruce a vytvořili dlouhý řetěz, který procházel centrem Veselí. Byly tam děti a mladé maminky s kočárky. Šlo spíše o poklidný happening než o demonstraci,“ dodává pamětník.

Kandidoval za Občanské fórum do městského zastupitelstva

První svobodné volby, tedy ty parlamentní z června 1990, ve kterých OF drtivě zvítězilo, vnímal Lubomír Reichsfeld s velkou euforií. „Najednou jsme tam šli ne proto, že musíme. Se skřípáním zubů jsem přijal i relativní úspěch komunistické strany. Bral jsem to jako nutné zlo. I to je přece princip demokracie,“ vysvětluje pamětník. Podle něj měli mnozí členové komunistické strany v roce 1989 dobrou startovací pozici: „Měli kapitál, kontakty a uměli v tom chodit. Mnozí proto začali podnikat.“

Po parlamentních volbách v listopadu 1990 se konaly komunální volby, ve kterých Lubomír Reichsfeld kandidoval za Občanské fórum, nicméně do městského zastupitelstva se nedostal.

Založil stranickou buňku ODS ve Veselí nad Moravou

Poté, co se Občanské fórum v roce 1991 začalo štěpit na Občanské hnutí a Občanskou demokratickou stranu, přidal se pamětník k ODS a buňku této strany založil také ve Veselí nad Moravou.

Záhy dostal nabídku od svého kamaráda a tehdejšího místopředsedy ODS Jiřího Kováře, ať jde pracovat pro ODS do Prahy. V roce 1992 tuto nabídku přijal a společně s manželkou a dětmi se přestěhoval do hlavního města. Pracoval v hlavní kanceláři ODS jako zástupce vedoucího manažerské sítě. Podílel se například na vytvoření malého volebního programu před parlamentními volbami v roce 1992.

Rozdělení Československa sledoval z ochozu vily Tugendhat

Byl také u toho, když se v roce 1992 rozdělovalo Československo. Dnes již symbolické jednání Klause a Mečiara ve stínu stromu na zahradě vily Tugendhat v srpnu 1992 měl možnost pozorovat z ochozu vily. „Vezl jsem tam propagační tiskoviny pro novináře. Bylo jich tam nejméně sto. Nejprve probíhalo jednání osmi lidí uvnitř. To nejzásadnější se ale upeklo právě pod tím stromem. Bylo nesnesitelné vedro.“ Tak pamětník vzpomíná na jednání, po kterém lídři ODS a HZDS oznámili, že se Československo rozdělí na dva státy.

Samotné rozdělení země pamětník podle svých slov neoplakával. „Když už to muselo být, dopadlo to nejlíp, jak mohlo. Bez ztráty kytičky.“

Pražskou kancelář ODS opustil krátce po tzv. sarajevském atentátu na Václava Klause.

Po dvou letech přešel do organizačního oddělení ODS. Měl na starosti organizaci programu výjezdů ministrů a tehdejšího premiéra Václava Klause.

Organizační oddělení této strany bylo v úzkém kontaktu s oddělením fundraisingu. „Byla to doba euforie, kdy ODS vyhrála volby a získávala velké částky od podnikatelů,“ říká Lubomír Reichsfeld a dodává, že z dnešního pohledu nebylo financování strany transparentní.

V souvislosti s tím se zmiňuje například o sponzorské večeři na pražském Žofíně v roce 1994, na které zástupci firem přispívali do stranické pokladny ODS. „Byla to naprosto exkluzivní záležitost, které se účastnilo asi osmdesát hostů. Kdo chtěl sedět u stolu s panem premiérem, musel zaplatit sto tisíc korun. Nižší částka byla za místo u stolu s ministry či náměstky. Byla to akce, kde se lobbovalo, nebylo to nic trestného.“ Tak Lubomír Reichsfeld vzpomíná na událost, za kterou ODS záhy sklidila kritiku. Sponzorské dary z velké části totiž pocházely z polostátních podniků. Přesto na spolupráci s Klausem nedal Lubomír Reichsfeld dopustit. „V devadesátých letech jsem jej považoval za ikonu a vzhlížel jsem k němu.“

Z hlavní kanceláře odešel na vlastní žádost záhy po tzv. sarajevském atentátu na Václava Klause, ke kterému došlo v listopadu 1997. Klaus byl tehdy vyzván místopředsedou strany Ivanem Pilipem a členem vedení Janem Rumlem k rezignaci kvůli netransparentnímu financování ODS. „Vadilo mi, že to zinscenoval Ruml, kterého jsem považoval za svého kamaráda. Byla to prasárna, kterou udělali, když byl premiér zrovna v Sarajevu,“ popisuje své pocity Lubomír Reichsfeld.

V roce 2003 se s manželkou a dětmi vrátil z Prahy do Veselí nad Moravou.

Firmu Standard získala rodina v restituci zpět

Po převratu došlo k rozsáhlým restitucím a v jejich rámci uplatnil svůj nárok na někdejší rodinnou výrobnu bot Standard i pamětníkův otec. Když v restitučním řízení po letech uspěl, měl vizi obnovit její zašlou slávu. „Firmu vedl mezi léty 1995 až 1998. Pak ji prodal rakouské firmě. I kvůli neschopnosti konkurovat asijskému trhu se firma ocitla v úpadku a zkrachovala,“ uzavírá pamětník příběh rodinného podniku, ke kterému sám nikdy neměl žádný vztah. 

Lubomír Reichsfeld je nyní (rok 2022) v důchodu. Jeho vášní je stále hardrocková hudba. Ve svém životě se snaží řídit latinským rčením carpe diem, ke kterému dodává: „Užívej dne, ale mysli na to, co bude za rok, s vidinou, že můžeš zítra umřít.“

 

[1] FUTÁK Peter, GROŠ Vladimír. 2018. Židovské rody ve Veselí nad Moravou.

[2] Tamtéž.

[3] Viz dokument Zpravodaj veselského Občanského fóra z 25. prosince 1989 v sekci Dodatečné materiály.

[4] Jeho příběh byl také zpracován pro Paměť národa.

[5] Viz dokument Stanovisko k událostem v Praze z 17. 11. 1989 v sekci Dodatečné materiály.

[6] Viz Zpravodaj veselského Občanského fóra v sekci Dodatečné materiály.