Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

četař Ludvík Rapan (* 1923)

Naším jediným cílem bylo dostat se při nejbližší příležitosti na druhou stranu

  • narozen 29. 6. 1921 v obci Dlhé Pole nedaleko Žiliny (Slovensko)

  • pracoval v Německu a Rakousku do konce roku 1941

  • v říjnu 1942 odveden do slovenské armády, stal se telegrafistou

  • 1943 nasazen na východní frontě

  • 1943 přeběhl a stal se zajatcem sovětské armády

  • později člen 2. československé paradesantní brigády – podpora SNP a další letecké operace

  • člen 1.československé letecké divize, palubní střelec, bojoval na severní Moravě

  • po válce telegrafista na ministerstvu zahraničí a ministerstvu vnitra

  • 1943 nasazen na východní frontě

  • 1943 přeběhl a stal se zajatcem sovětské armády

  • později člen 2. československé paradesantní brigády – podpora SNP a další letecké operace

  • člen 1.československé letecké divize, palubní střelec, bojoval na severní Moravě

  • po válce telegrafista na ministerstvu zahraničí a ministerstvu vnitra

Ludvík Rapan se narodil 29. června 1921 v obci Dlhé Pole nedaleko Žiliny na Slovensku. Jeho otec byl alkoholik a o rodinu se nestaral, a proto pan Rapan vyrůstal prakticky pouze s matkou. Vychodil základní školu a poté se chtěl vyučit. Jeho rodný kraj byl však poměrně chudý a získat místo učně bylo téměř nemožné. Odešel proto do východních Čech, kde krátce pracoval jako podomní obchodník. Když mu bylo patnáct let, začal se učit strojním a stavebním zámečníkem v Solnici (okres Rychnov nad Kněžnou). Do konce učení mu chybělo jen půl roku, když přišel rozpad Československé republiky. Vzhledem ke zhoršení vztahů mezi Čechy a Slováky byl mistr nucen pana Rapana propustit. Nepodařilo se mu již sehnat nové učňovské místo, a tak se vrátil zpět na Slovensko. Kraj kolem Žiliny ale příliš pracovních příležitostí neposkytoval, a proto se pan Rapan připojil ke skupině přátel, kteří se chystali za prací do německého Regensburgu. Přestože neuměl německy, podařilo se mu uplatnit vzdělání v oboru zámečník. Dostával tedy téměř dvakrát vyšší mzdu než jeho přátelé pracující v nekvalifikovaných pozicích.

Později změnil místo a pracoval na rakouském území říše. Nejprve jako topič na lokomotivě a pak jako dělník na stavbě továrny. Právě tam, v průběhu roku 1941, se mu přihodila první událost, při které (jako ještě později mnohokrát) visel jeho život na vlásku: „Stal se mi případ, že tam byli jugoslávští zajatci. A tak já jsem jim vykopnul asi čtyři brambory – prosili, že mají hlad. A nebylo ani hodinu a už mě volali k takzvanému pavlajtovi, to znamená vedoucímu. Pistol k hlavě a nejhnusnější nadávky... Já už myslel, že mě skutečně zastřelí! Ale stalo se, že jsem ho uprosil, že jsem měl po celou dobu čistý štít a že jsem nic politického neprovedl. No, tak se stalo, že on povídá, že však on si na mě dá ještě pozor!“ (7:41 – 8:42)

Ke konci roku 1941 odjel Ludvík Rapan na svátky domů na Slovensko. Rozhodl se, že už se zpět do Rakouska nevrátí. Odmítnout práci ale nebylo jednoduché, protože pro něj přišli četníci a požadovali, aby se do Rakouska dostavil. Pan Rapan je odmítl s tím, že bude muset nastoupit k povinné vojenské službě. Zároveň se obrátil na svého učitele – majora, aby tuto jeho povinnost četníkům potvrdil. Odveden byl v březnu 1942, ale k armádě nastoupil až 1. října 1942. Díky svým schopnostem a díky tomu, že ovládal němčinu, byl zařazen k telegrafistům do Nového Mesta nad Váhom. Tam absolvoval telegrafický výcvik.

Samotnou přípravu k boji popisuje Ludvík Rapan jako velmi tvrdou. „Německá disciplína“ a železný dril, šikana od starších vojáků i od velitelů, to vše přispělo k tomu, že vojíni chtěli co nejdříve opustit výcvikový tábor. Odjezd na frontu v červnu 1943 pro ně byl vysvobozením z krutých podmínek výcviku. „Roku 1943, v červnu, jsme šli, všechny ty ročníky, co jsme byli odebraní, na frontu proti Sovětům. A chci podotknout, že to byla hnusná vojna! Že to byla německá disciplína, že jsme byli skutečně věnovaní Tisem a vládou na tu frontu. A sice proto, že jsme nebyli ženatí, neměli jsme děti a že i ta vláda s tím počítala, že když tam zůstaneme na té frontě, tak že po nás nezůstanou siroty. Ve čtyřicátém třetím roku jsme odešli. Disciplína – taková hnusná! To nebylo šikanování jako dneska! Jakýkoliv voják starší než ty, neměl ani hodnost, ti mohl dát facku, mohl tě kopat! To bylo k nevydržení! A počítalo se s tím, že půjdeme na tu frontu, tak proto nás naschvál tak... to bylo mučení! To se stalo, že i čtyřikrát za noc jsme měli poplach! Přišel jsi, odstrojil se a už zase poplach. Kopali, facky... Čili jsme byli moc rádi – skutečně radši na frontu než takový život snášet!“ (12:16 – 14:23)

V roce 1943 Ludvík Rapan bojoval na východní frontě. Podle jeho slov bylo hlavním cílem mnoha slovenských vojáků přeběhnout na druhou stranu. Jednak cítili, že se průběh války otáčí ve prospěch Spojenců, jednak je k přechodu na druhou stranu dohnaly nesnesitelné podmínky ve slovenské armádě. Ještě v roce 1943 se mu přechod od sovětského zajetí za velmi dramatických podmínek podařil:

„To nám na štábu řekli, že Rusové jsou ještě daleko, že je to ještě asi šedesát kilometrů. To nebyla pravda! Ještě do rána byl provedený útok. Rusové útočili, Němci se postavili proti tomu. A bylo to tam tak strašné! A my jsme zůstali obklíčení, nikde jsme se nemohli dostat. Byla tam veliká rovina, nikde ani strom. A teď přiletěla německá letadla. Všecko to tam kropili a metali granáty! Zůstalo tam tehdy spoustu zabitých. A my jsme měli štěstí, že nás vzali do zajetí. Byli jsme pochopitelně šťastní, že to máme za sebou. Ale ještě předtím jsme měli hrozný strach! Asi čtyři německé tanky se probíjely k nám. Tam, kde byli ti Rusové a kde jsme byli my, kdo jsme chtěli přejít k těm Rusům. A pochopitelně – kdyby se k nám ti Němci dostali, tak nás všechny postřílejí!“ ( 15:59 – 17:47) 

Pobyt v zajetí sovětské armády byl obdobím hladu a strádání. V té době Ludvík Rapan onemocněl tyfem. Ale dokázal se uzdravit. Poté se dostal k 2. československé paradesantní brigádě, která byla budována na území Sovětského svazu v Jefremovu. Tam probíhal parašutistický výcvik jak s použitím letadel, tak i s použitím horkovzdušných balonů. Právě k nácviku seskoků z balonu se vážou dvě vzpomínky pana Rapana:

„V té paradesantní brigádě při seskoku z balonu takové dvě zvláštní věci se přihodily. Byli jsme ve výšce asi šest set, sedm set metrů, zima třicet stupňů... A v tom balonu, tam byli dva Rusové – instruktoři a tři jsme byli, kteří jsme skákali. První byl jeden takový, druhý byl Ukrajinec, asi čtyřicet roků, a třetí jsem byl já. A když jsme přišli do té velké výšky, tak byl povel připravit se a ten první seskočil. Za chvilku přišli k tomu druhému, ale ten se pevně držel. Chtěli ho vyhodit, ale nemohli! Viděli, že s ním nic neudělají, tak přišli ke mně. Já jsem vyskočil. Doskočil jsem, všechno v pořádku. Potom jsem viděl toho Ukrajince tam stát. Neudělali s ním nic! Museli ho poslat ke Svobodově armádě.

 Potom takový druhý případ. Vyskočil z letadla nějaký ten voják a my jsme se dívali. Neotevřel se mu jeden padák, neotevřel se mu ani druhý padák (to byl rezervní padák). A teď vidíme, dopadl na zem. Běželi tam, přijela sanitka. A představte si, že on se nezabil! Spadl do asi metrového sněhu, pod tím byl močál, takže byl v bezvědomí, zlámaný, ale skutečně se nezabil! A dostal ještě v Rusku asi čtrnáct dní dovolené.“ (21:55 – 24:39)

2. československá paradesantní brigáda byla vytvořena za účelem podpory plánovaného Slovenského národního povstání. Ještě před touto operací však byla brigáda nasazena v bojích v Karpatech. Jak ale říká pan Rapan, vojáci byli vrženi do situace, pro kterou neměli potřebnou výzbroj (disponovali například jen lehkými zbraněmi). Naštěstí byli z těchto operací včas odvoláni.

Podpora Slovenského národního povstání se uskutečňovala z letiště Rzeszow v Polsku. Odtud letadla dopravovala parašutisty na slovenské letiště Tri Duby. Ludvík Rapan se osobně Slovenského národního povstání nezúčastnil. V přesunu mu vždy zabránily nepříznivé okolnosti. Dvakrát jejich letadlo nepřistálo v místě určení kvůli špatnému počasí a potřetí se dostali kvůli navigační chybě pilota dokonce pod palbu německých jednotek: „Já osobně jsem letěl dvakrát. Poprvé jsme nepřistáli, protože bylo hnusné počasí. Podruhé jsme nepřistáli, protože bylo též strašné počasí. Potřetí ten ruský letec si to tak nějak spletl. Tam bylo letiště Tri Duby, to bylo naše. A bylo zase letiště, kde byli Němci. A ten letec myslel, že kde byli Němci, že to je naše letiště! A už jsme byli asi sto metrů nad zemí, když po nás začali Němci pálit. Měli jsme tam asi dva mrtvé a několik zraněných.“ (27:39 – 29:15)

Místo přímých bojů v rámci SNP tedy tyto jednotky v Polsku připravovaly materiál, který byl pak dodáván partyzánům bojujícím ve slovenských horách. Krátce poté Ludvík Rapan úspěšně prošel zkouškami a stal se palubním střelcem u československé letecké divize, jejíž členové byli cvičeni v polském Przemyslu. Účastnili se potom bojových operací na severní Moravě.

Ale ani řádný výcvik nepřipravil Ludvíka Rapana na pozici střelce na palubě bombardéru dokonale. Během výcviku totiž letadla pochopitelně neshazují ostré bomby, a tak se může stát, že nováčci neznají jejich přesné efekty. „Při mém prvním ostrém náletu jsme začali zaměřovat na cíl a prudce klesat. Pilot poté samozřejmě odpálil ostrou bombu. Já jsem jen najednou viděl, jak všude kolem nás vyšvihly obrovské plameny. Jako bývalý parašutista už jsem se chystal katapultovat a povídám dopředu pilotovi: ,Pane poručíku, hoříme!‘  Ten na mě začal řvát: ,Ty idiote, já ti taky asi pohořím. Mám tě nakopat teď, nebo až přistanem?!‘ Ovšem že jsme nehořeli, byly to jen plameny z té ostré bomby, kterou předtím odpálil. Všichni si pak ze mě utahovali.”

Štěstí zachránilo život mnohokrát nejen Ludvíku Rapanovi (například když jeho letadlo jen o několik centimetrů minula děla), ale i jeho kamarádovi. Jeho letadlo bylo zasaženo a pilot ještě dokázal přistát. Kamarád Ludvíka Rapana se dostal z letadla, které krátce nato začalo hořet!

Přibližně dva týdny před koncem války Ludvík Rapan onemocněl se žaludkem a léčil se v nemocnici v Gliwicích. Tam ho také zastihl konec války. Když se uzdravil, jel za svými rodiči na Slovensko. Po celou dobu o něm rodina neměla vůbec žádné zprávy. Bál se dát o sobě vědět, aby se Němci rodině nepomstili. Po krátkém pobytu doma se vrátil k armádě do Prahy.

Tam se pak také seznámil se svou ženou. V lednu 1946 na vlastní žádost z armády odešel. Oženil se a zůstal v Praze, kde střídal různá zaměstnání. Trvaleji zakotvil až jako telegrafista na ministerstvu zahraniční. V rámci této služby se dostal na několikaměsíční pracovní pobyty v Bernu a Varšavě. Kvůli svému zdraví ale odmítl služební pobyty v zemích jako Mongolsko, Afghánistán či Habeš, a proto z ministerstva zahraničí odešel. Díky známosti se Ludvíku Rapanovi podařilo získat místo telegrafisty na ministerstvu vnitra, kde pak pracoval až do důchodu. V současnosti (rok 2003) žije s manželkou v Praze. 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Zuzana Ringlerová)