Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bořivoj Rak (* 1932)

Zakazujete mi činnost, tak budu opravovat svaté

  • narozen 17. srpna 1932 v Praze na Břevnově

  • po 2. světové válce se stal skautem oddílu Legio Angelica

  • roku 1950 maturoval na Vyšší škole bytového průmyslu u profesorů Damiána Pešana a Václava Markupa

  • roku 1950 se z kádrových důvodů nedostal na UMPRUM

  • roky 1952 až 1954 strávil na vojně v Boru u Tachova

  • v letech 1954 - 1960 vystudoval sochařství na UMPRUM

  • do roku 1969 úspěšně tvořil v Plzeňském kraji a žil v Praze

  • po zákazu tvůrčí činnosti našel nové uplatnění jako restaurátor

  • v 70. letech se přestěhoval do Mostu

  • do roku 2015 působil jako restaurátor

Ze sochaře se Bořivoj Rak v době normalizace stal restaurátorem. V časech, kdy památky spíše chátraly a v dřívějších sídlech šlechty a odsvěcených kostelech se mnohdy proháněl jen vítr a propadaly střechy, opravoval sochy Matyáše Brauna a zlatil kříže. Prostřednictvím své druhé ženy Heide Mannlové se také roku 1975 stal svědkem zachování a přesunu kostela Nanebevzetí Panny Marie ze starého Mostu na jeho nynější místo.

Bořivoj Rak (*1932) pochází z početné rodiny a narodil se společně se svým dvojčetem Přemyslem jako jeden z nejmladších sourozenců tří starších bratrů a jedné sestry. Vyrůstal v rodině malíře Josefa Raka, který se za první světové války stal ruským legionářem. Během zajetí si psal deník, který se dochoval dodnes, a kreslil skici. Z mnohých náčrtů se pak v letech po návratu domů roku 1920 staly obrazy. Vzpomínky, kresby a fotografie svého otce Bořivoj společně s dcerou Klárou a synem Lukášem uspořádali a vytiskli vlastním nákladem roku 2009.

Eldorádo

Břevnov v době před druhou světovou válkou byl rájem pro dobrodružství chtivé kluky. Síly si poměřovali v pískovně nebo zahradě břevnovského kláštera. Zde později vznikla i klubovna družiny Jelenů skautského oddílu Legio Angelika (LA), původně spolku ministrantů, založeného roku 1927 páterem Methodem Klementem. K členství v oddílu se Bořivoj dostal až po válce, když byla jeho činnost znovuobnovena. S chlapci z družiny se ale setkával už dříve. Jednak proto, že jeho tři starší bratři Jiří, Vladimír a Miroslav byli členy LA od vzniku střediska Inyankara roku 1936, ale také díky nerozlučnému přátelství s Vladimírem Domanjou, se kterým v kostele sv. Markéty o nedělích ministroval.

„Na začátku války byl břevnovský klášter z větší části obsazen německou armádou, která tam vegetovala. Museli jsme se trochu uskrovnit, v zahradě už jsme neměli takovou volnost. Ale věnoval se nám páter Robert, který byl filosof a astronom a i člověk z venkova. Takže nás třeba i učil, jak lézt na strom a slézat dolů. Učil nás hrát fotbal, v klášterní zahradě nám udělal hřiště. A také nás krotil, abychom na ty Němce nekřičeli nebo neházeli do okna, což jsme jednou udělali,“ vypráví Bořivoj. Během války nastoupil společně se svým dvojčetem Přemkem do školy Na Marjánce. S bratrem, který ale následkem špatného porodu v učení zaostával, zůstal ve třídě jen rok. Vzpomíná si především na učitele Šmause, který trval na tom, že musí, ač levák, psát pravou. Od dětství ho těšilo kreslení a rád si listoval v otcových knihách o dějinách umění a architektuře.

Rodina Rakových přečkala druhou světovou válku bez úhony. Nejstarší bratr Jiří byl sice totálně nasazený, ale jen krátce a navíc na ruzyňském letišti. Silnou vzpomínku má ale Bořivoj na dny Pražského povstání. Jelikož žili s rodiči v tehdejší Husově ulici (dnes Heleny Malířové) nedaleko parku Královka, kde na Bělohorské ulici vznikla barikáda, měl dění přímo před očima. A nevydržel doma. „Málem jsem tam přišel o život. Nahoře na Drinopolu mě zachránil jeden pán. Začala revoluce a já samozřejmě utíkal do kláštera, protože to pro mne pořád byl takový druhý domov. Utekl jsem z domova a běžel po Bělohorské nahoru. Ale jak Němci utíkali, tak měli tanky a konvoje. Přijížděla kolona ve směru od Marjánky a stříleli. Lidi prchali a já tam stál na chodníku. Vyběhl pán, popadl mě a hodil do domu a zavřel dveře. Tím mě zachránil,“ líčí Bořivoj poslední okamžiky války. Vzpomíná si také, že oběti z řad Němců byly pak pohřbeny v hromadném hrobě na hřbitově břevnovského kláštera.

Činnost oddílu LA se obnovila téměř okamžitě a již v létě proběhl první tábor. Do zákazu roku 1949 se stihly ještě další dva. Bořík, skautskou přezdívkou Bo, složil v Sepekově slib, pod Ostaší posbíral Orlí pera a nakonec i vedl družinku asi pěti hochů. To už ale studoval řezbářství na Státní ústřední škole bytového průmyslu na Žižkově. Jelikož Bořivoje zajímalo umění již od dětství a otec ho v jeho talentu podporoval, bylo rozhodnuto, že se vydá tímto směrem.

Rodinné osudy

Výtvarné nadání v rodině projevil i nejstarší bratr Jiří, ale coby vystudovaný aranžér a písmomalíř se své profesi věnoval jen krátce. Od 50. let musel kvůli svému nestranictví a špatnému kádrovému profilu nastoupit tzv. do výroby a celý život pak strávil jako mechanik Tesly Hloubětín. Malbě a kreslení diplomů se věnoval jen ve volném čase.

Nové poměry nastolené komunistickým pučem v únoru roku 1948 přinesly řadu změn i pro otce. Jeho protibolševické postoje a to, že náležel k živnostníkům a navíc do legionářské obce, nebyly položky, které trend nově vzniklého kádrování podporoval. Po zákazu živností se z otce stal dělník komunálu a později skončil jako noční hlídač. Nepříznivě se osud podepsal i na Bořivojově bratru Miroslavovi, který snil o studiu bohosloví. V době vojenské služby musel nadsluhovat několik měsíců u Pomocných technických praporů, kam byl převelen za trest. Nechtěl se totiž smířit s nemožností docházet o nedělích na bohoslužby, a tak z kasáren utekl na mši. Po návratu do civilu pak našel zaměstnání jen jako obsluha v chemickém provozu, kde mu jedy trvale poškodily zdraví.

I Bořivojovu cestu k sochařině zkomplikovaly důsledky radikální politické výměny. Na UMPRUM se roku 1950 nedostal, ačkoliv přijímací zkoušky složil velmi úspěšně. V mezidobí, než nastoupil na vojnu, se živil různými pracemi, které mu domlouval jeho bývalý pedagog Damián Pešan. Vojenskou službu prožil v Boru u Tachova a nejraději vzpomíná na období, kdy se stal nástěnkářem a kreslením mohl alespoň trochu uniknout k tomu, co ho těšilo.

UMPRUM

Vytrvalost se mu nakonec vyplatila. Snad díky členství ve svazu mládeže, kam musel na vojně vstoupit, nebo na přímluvu profesora Markupa se nakonec na studium sochařství dostal. Jak se ale záhy přesvědčil, i umělecké školy začaly podléhat ideovému diktátu a o svobodné tvorbě si studenti v 50. letech mohli nechat jen zdát. Pnutí se projevovalo i mezi novými kádry a starými profesory, kteří na sebe naráželi, a vznikaly konflikty. Bořivoj si vzpomíná na spor s asistentem profesora Kavana: „Když zemřel profesor Wagner, tak jsme poslední rok přešli k profesoru Kavanovi, a ten tam měl svého asistenta. To byl bolševik jak Brno. Strašně nafoukaný chlap. Dělal a mluvil přesně tak, jak se dělat a mluvit mělo. Měli jsme vytvořit kompozici na volné téma, ne politické. Udělal jsem trochu abstrahující kompozici a ten asák, který nás kontroloval, se přišel s profesorem ke mně podívat a řekl, že to ne, že už to připomíná imperialistické umění.“

Dělení umění na to správné a zavrženíhodné byla asi ta nejvíce svazující věc, která umělce nutila přizpůsobit své vize novým požadavkům. Důraz na realistické ztvárnění figur a dostatečnou ideovou náplň přibližuje pamětník takto: „Mohli to být třeba dva kluci, ale museli mít pionýrský šátek s uzlem. Matka s dítětem. Horníci a dělníci s lopatou nebo krumpáčem a putnou. Tato témata. Jak se to vymklo ze vzorce, šáry témat, stalo se to uměním imperialistickým, a to tam nepatřilo a bylo postižené. Nesmělo se to ani odlít, muselo se to zničit.“
Bořivoj nakonec studium úspěšně zakončil. Jeho absolventská práce Rodina ale vydržela na svém místě jen dva roky. Pískovcové sousoší matky s dítětem umístěné na sídlišti v Čakovicích poničili vandalové a skončilo bez hlavy.

Plzeň

Po absolutoriu si Bořivoj vybral pro své působení Plzeň, kam denně dojížděl z bytu na Letné, který společně s první ženou Markétou zrekonstruovali z původní půdy. Dařilo se mu. Hned zkraje vyhrál několik soutěží a jak bylo tehdy zvykem, spolupracoval pak na řadě realizací projektů společně s architekty. Systém zakázek byl totiž nastaven tak, že deset procent obnosu určeného na výstavbu muselo padnout na výtvarnou věc.

V období 60. let se postupně otevíraly možnosti tvořit svobodněji. Bořivoj se stal členem Svazu výtvarných umělců a rozšířil svou působnost i dál do Plzeňského kraje. V tomto období vznikly například experimentální skulptury z litého betonu Tvoření figury a Silné zvíře. Pracoval i s kovem. Pro hrobku rodiny Topolových v Poříčí nad Sázavou například vytvořil funerální reliéf s abstrahujícím motivem Kalvárie.

Přátelství ho pojilo například i se spisovatelkou a pozdější členkou disentu Edou Kriseovou nebo třeba hudebním skladatelem Iljou Hurníkem. „Ve svazu jsme odmítali nařízení z vládnoucích vrstev. I jsme se proti svému vedení stavěli, protože tam také byli dosazení komunisti, kteří z toho žili a tyli. A také tam byl ten, se kterým jsem měl incident ve škole,“ vzpomíná Bořivoj a připojuje vysvětlení, proč ho v době normalizace dostihl zákaz sochařské činnosti: „V Plzni jsem byl na jednom shromáždění umělců a příznivců výtvarného umění. Byl to takový večer a mluvil jsem tam stejně.“ Stejně znamenalo v Bořivojově podání tak, že hájil svobodu tvorby bez ideologických zásahů. Za projevení vlastního názoru, nestranictví a otevřeně protikomunistický postoj ho ale v době normalizace stihl trest. „Mělo to ten dopad, že mě z Plzně vyloučili a zakázali mi jakoukoliv činnost. Pohrozili architektům, že kdyby se mnou spolupracovali, budou za to perzekvováni,“ říká.

Most

Nelehké období se nakonec ukázalo téměř výhrou. Podobně jako i řada jiných kumštýřů, přeorientoval Bořivoj roku 1970 svou tvůrčí sílu k restaurování. Říkal si: „Zakazujete mi činnost, tak já vám to vrátím tak, že budu opravovat svaté. Ničíte památky, tak já je budu restaurovat a kříže budu zlatit!“ Dva roky pracoval pod dohledem a doplnil si vzdělání v oboru. Začínal na dílech Matyáše Brauna v Klášterci nad Ohří. Postupně se stal respektovaným a ceněným restaurátorem. Z Plzně se přesunul do Ústeckého kraje a zakotvil v Mostu. Tady se seznámil se svou druhou ženou Heide Mannlovou, muzejnicí mosteckého muzea. Setkali se v době, kdy se již začínalo s těžbou hnědého uhlí a stará část Mostu včetně jedinečných gotických památek měla navždy zmizet.

Rozhodnutí o demolici historického města pocházelo již z roku 1964. Neprovázely ho žádné velké protesty. Řada vystěhovaných obyvatel centra přijala s povděkem možnost bydlet v panelových domech. A ani lidé stěhující se do Mostu za prací v dolech si nestěžovali. V tisku a na veřejných fórech se proti demolici ohradilo jen pár odborníků, jejichž hlas zůstal oproti státní mašinérii zprvu osamocen. Přesto se však nakonec povedlo prosadit zcela unikátní projekt. Přesun děkanského pozdně gotického kostela Nanebevzetí Panny Marie. Po pěti letech příprav se pak v září roku 1975 vyztužený kostel bez své věže vydal na 841 metrů dlouhou cestu. Kolos vážící víc jak 10 tisíc tun se dal do pohybu díky speciálnímu podvozku a po kolejích za 500 hodin bezpečně doputoval rychlostí přibližně 2,8 cm za minutu na své nové místo, kde stojí dodnes.

Světová jedinečnost celého řešení po realizaci a poté, co inženýři plzeňské Škodovky sklidili slávu, ale jakoby usnula. Podnik Transfera zanikl. A také jako by se pro samotný projekt docela zapomnělo na důvod přesunu a hodnotu samotného kostela. Ten se totiž už znovu neměl stát tím, čím byl, ale jen výstavním prostorem, galerií dělnického hnutí. „Vedl jsem restaurátorské práce z pověření pražské komise. Měl jsem tým sochařů, kteří tam se mnou pracovali, a dávalo se to dohromady. Bylo ale zakázáno instalovat věci, které tam byly původně. Třeba kříž a objekty, které připomínaly kostel.“

K nynější podobě se kostel vrátil až po roce 1989. Firma Transfera, která kostel tehdy stěhovala, se znovu přihlásila a rozhodli, že vrátí oltář. Za pomoci speciálního jeřábu se nakonec původní zařízení kostela vrátilo zpět. Kostel pak byl i znovu vysvěcen. Podoba Mostu i krajina Mostecka a značná vykořeněnost tamějších obyvatel je ale dodnes mementem minulé doby.

Po sametové revoluci roku 1989 se Bořivoj v čase svobody věnoval dál restaurování. Teprve roku 2015 odešel na odpočinek. Medailon Bořivoje Raka k retrospektivní výstavě v Mariánské Týnici, která byla uspořádána roku 2012, končí slovy PhDr. Tomáše Pavlíčka: „Dílo Bořivoje Raka odráží složité osudy naší země druhé poloviny dvacátého století. Přesto nebo možná právě proto má v sobě určitou mravní naléhavost, odhodlání nerezignovat na lidství, nerezignovat na něco, co nás přesahuje, co nás činí nebo může učinit lepšími.“ 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Helena Kaftanová)