Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Rajdl (* 1922  †︎ 2018)

Nebylo to jednoduché, ale vždy jsem se snažil obstát

  • narozen 13. prosince 1922 ve vesnici Ostrov č. p. 22 u Ledče nad Sázavou

  • navštěvoval školu v Ledči nad Sázavou

  • roku 1942 povolán na nucené práce do rakouského Enzesfeldu

  • zvolen předsedou Jednotného zemědělského družstva v Ostrově

  • roku 1957 odmítl studovat politickou školu a vstoupit do KSČ

  • ve funkci předsedy musel skončit

  • dále pracoval jako technik (mechanizátor) a traktorista

  • žije v Domově seniorů ve Světlé nad Sázavou

O narození a rodině

Josef Rajdl se narodil 13. prosince 1922 ve vesnici Ostrov č. p. 22, poblíž Ledče nad Sázavou. Jeho otec, také Josef, byl povoláním kovář a na vyučenou odešel do Plzně do pivovaru. Svému synovi vyprávěl o patnácti párech koní, kterým se při rozvážení sudů s pivem rychle opotřebovávaly podkovy. Bylo nutné jejich časté kování, a tak brzy získal praxi. Vyprávěl mu též o plzeňském pivu, jak tehdy drželo pěnu. „Když se ráno přinesla dížka s pivem, ještě odpoledne na něm byla pěna!“

Maminka Marie Kafková se narodila v Chřenovicích a pocházela z pěti dětí. Její bratr Jan Kafka se vyučil ševcem a odešel do Vídně. Tam byl velmi váženým člověkem, a dokonce svého času i předsedou ve vídeňském spolku České srdce. Za druhé světové války mu na pohřbu hrála vídeňská sokolská kapela českou hymnu!

V mládí nezahálel

Vzpomínky Josefa Rajdla na mládí jsou spojené s dobou, kdy nejezdila žádná auta. Za celý den projelo po hlavní silnici mezi Světlou nad Sázavou a Ledčí jedno nebo dvě. V létě chodil bosý do školy, po silnici do Ledče nad Sázavou. Na polích rodného čtyřhektarového statku v Ostrově se pěstovalo všechno, od brambor po obilí. Jako dítě se účastnil všech polních prací. Pletl ze slámy povřísla, pásl husy a dobytek. Po ukončení školní docházky pracoval dále u rodičů na statku. Bylo mu asi patnáct let, když měl těžký úraz po pádu z kola, rozbil si lebeční kost a údajně viděl sám sebe mrtvého. 

Vychováván jako katolík

V mládí působil v pobočce Sdružení katolické mládeže, která se nazývala Zelený ostrov. Byl svými rodiči vychováván v katolickém duchu. Na duchovních cvičeních v Zahrádce se účastnil akce, tzv. exercicií, na kterých byl přítomen farář Josef Toufar. V jedné publikaci, která se týkala této akce, je s ním vyfotografován. Tento kněz později působil v Číhošti a po vykonstruovaném procesu na následky zranění po jednom z brutálních výslechů vedených příslušníky StB zemřel. 

Odjezd do Rakouska

Po zahájení druhé světové války byl v roce 1942 nasazen na nucené práce. Z důvodu, že byl povoláním zemědělec, byl nasazen do Rakouska. Spolu s ostatními se dostavil na nádraží v Ledči nad Sázavou, odkud byl vypraven vlak, který odjel neznámo kam. Jeli přes Havlíčkův (tehdy Německý) Brod a Jihlavu. V Jihlavě byl přistaven zvláštní vlak, do kterého všichni přestoupili. Dozorci stále křičeli: „Nerozcházejte se, nastupujte, rychle, rychle…!“ Josefa Rajdla a jeho spolucestující doslova obcházela hrůza. Všichni dostali strach. Oslovil jednoho dozorce, který se nezdál tak přísný, s otázkou, kam jedou. Dozorce mu odpověděl, že do Vídně, ale pouze pod podmínkou, že o tom nebude s nikým hovořit. Pamětník se domníval, že by mohl pracovat u nějakého rakouského sedláka.

Přišlo však velké rozčarování. Bylo totiž rozhodnuto, že půjde kopat zákopy na hranicích s Maďarskem. Spolu s ostatními odjel vlakem přes Baden s nádhernými vinicemi do Vídně, kam přijeli v noci. Všechno bylo potemnělé, z Vídně toho mnoho neviděli. Zněly neustálé rozkazy dozorců, aby zůstávali na místě, jinak budou zastřeleni. Josef Rajdl byl s ostatními hlídán, aby od vlaku neuprchl, neměl možnost navštívit svého strýce Jana Kafku, bratra jeho maminky, který zde byl obuvníkem a pracoval pro zmíněný krajanský spolek.

Skupina z vlaku byla rozdělena a pamětník se dostal mezi zbylých asi třicet lidí, kteří čekali, co s nimi bude dál. Ostatní odjeli na maďarské hranice budovat protitankové zákopy, jak se později dozvěděl. Zbytek českých pracovníků nastoupil po rozednění do přistavených vozů a Němci je odvezli asi třicet kilometrů jihozápadně od Vídně do města Enzesfeld. Zde se nacházely továrny na lehké kovy a velké muniční sklady, kde pracovalo několik tisíc dělníků. Vyráběla se tu munice všeho druhu, od dělostřeleckých nábojů až po miny.

Dva a půl roku u tavicích pecí

Němci rozdělovali chlapce podle řemesel. Josef Rajdl byl povoláním rolník, a tak nikdo nevěděl, kam ho zařadit. Nakonec dostal práci ve slévárně, kde pracovali Rakušané a několik francouzských zajatců, se kterými se šlo domluvit jen velmi těžko. Pracovalo se zde na tři směny a byla to práce velice nezdravá. Nejhůře se pracovalo a dýchalo v noci, kdy bylo na oknech kvůli náletům zatemnění a chybělo odsávání nebezpečných výparů.

V pecích se tavil hliník a mangan, určený zejména pro výrobu letadel. Němci přiváželi vagony, na kterých byla rozbitá sestřelená letadla. Vytříděné se všechno dávalo do pecí. Rozžhavený kov se lil do různých forem a vyráběly se z něho různě tvarované kovové prvky (plechy, vingle, trubky apod.). Pracovní náplní pamětníka bylo přebírání haraburdí v železničních vagonech a jeho transport k roztavení v pecích. Pracoval také přímo u pece a rozžhavený kov míchal tzv. řeblem, aby se hmota správně roztavila. Při této práci měl na očích ochranné brýle a na nohou boty s dřevěnými podrážkami. To kvůli žáru, aby se mu neroztavily. 

Žádné práce se nebál, a mistr ho proto odměnil přídavkovými lístky na potraviny. Za ty si mohl pořídit chleba, a dokonce i některé uzeniny. V továrně byla také kancelář a laboratoř, která odebírala vzorky a kontrolovala jejich složení a kvalitu. Slévači byli výhradně Němci a v provozu továrny pracovaly zejména mladé Rusky a Polky.

V dřevěných ubikacích

Lágr v Enzesfeldu byl od fabriky vzdálen asi dva kilometry. Nasazení byli ubytováni v nízkých dřevěných barácích. „Byly tam tři místnosti a byli jsme tam ubytováni po patnácti,“ vzpomíná Josef Rajdl. V lágru byli hlavně pekaři a mládenci z Havlíčkobrodska. Z kamarádů z Ledečska to byli Kabeláč a Panský. Z nalezené fotografie se díky podpisům na její zadní straně podařilo identifikovat další osoby, a to Josefa Jaroše, Františka Zvolánka, Miroslava Jircháře, Jana Dundáčka a Aloise Tvrdíka.

V každé místnosti byly palandy. V létě zažívali nesnesitelné horko a v zimě zase měli sníh až na přikrývkách, protože prkna byla rozeschlá a byly mezi nimi škvíry. V lágru měli také kuchyně, vařilo se tu špatně, nebylo prakticky z čeho. Hlavní komponenty byly chleba, řepa, kukuřice a výjimečně i uzenina. Brambory a knedlíky byly velice málo. „Spíše byla řepa a nějaké ty těstoviny.“ K pití dostávali nuceně nasazení černou kávu. Jednou se jim však podařilo sehnat i soudek piva. Strava se podávala na zaznění signálu, a kdo se opozdil, měl smůlu a nic nedostal. V tomto směru zde panoval přísný režim.

Hygiena byla žalostná. Voda byla pouze studená a v zimě zamrzala. Z doby pobytu v lágru v Enzesfeldu se dochovaly vzácné fotografie pamětníka s jeho spolubydlícími. Je na nich vidět i nízká dřevěná budova, ve které byli mládenci ubytováni.

Josef Rajdl často trávil volný čas procházkami a měl možnost vidět hospodářství a způsob hospodaření v okolních vesnicích. Měl dokonce i několik přátel mezi místními obyvateli. Někteří ho hostili a dávali mu kukuřičný chléb, který se v době nedostatku pekl.

Výbuch muničky

Druhá továrna vedle slévárny byla muniční fabrika, ve které se pro německou armádu vyráběla munice. Pracovaly zde hlavně Rusky a Polky na plnění třaskavin do tzv. hilsen, nábojů, které se pak posílaly na frontu. Po mnoha letech se na tato místa jel pamětník podívat se svým synem. Továrna již nestála, bylo tam pouze zbořeniště. V minulosti v ní totiž došlo k mohutnému výbuchu. Ten má Josef Rajdl stále v živé paměti. Byl tou dobou v lágru, vzdálen asi dva kilometry od muniční továrny, a užíval si volna. Když uslyšel výbuch a spatřil mohutné záblesky, začal spolu s ostatními utíkat pryč. Okruh osm kilometrů kolem továrny však obsadilo vojsko, a to rozprchlé pracovníky nahánělo zpět. „V noci nás stahovali vojáci, abychom nikam neutekli.“ 

Byl to děsivý zážitek, spojený s křikem, střelbou a hrozbami. Příčinou neštěstí bylo rozlití třaskaviny, a to v místech, kde byl vysypaný střelný prach, který se vzňal. Vše začalo hořet a vybuchovat, oheň se šířil z budovy do budovy a nakonec skončilo v plamenech i nedaleké překladové nádraží. Pracovníci v muničce, jak později slyšel z vyprávění, se snažili zachránit, ale nestačili utéci a byli při výbuchu zasypáni troskami. Pracovali tam v té době Češi, Poláci, Rusové, Italové, Francouzi a mnoho jich tam zahynulo. Byla tam prý i čtrnáctiletá a patnáctiletá polská a ruská děvčata. Hovořilo se dokonce o tom, že se jednalo o sabotáž.

Nálety byly čím dál častější

V Enzesfeldu zažil Josef Rajdl nálet spojeneckých letadel na trať vedoucí směrem do Itálie. Spojenci rozbombardovali koleje, aby nepřátelská vojska nemohla po této trati ustupovat. Jeho maminka byla právě doma v Čechách na nějaké pouti, dozvěděla se o tomto velkém bombardování a psala mu v dopise: „Pepo, jsi zdráv, co s Tebou je?“ Měla starost o svého syna, aby se mu nic zlého nestalo. Psal jí tehdy zpět, že je všechno v pořádku. Viděl na vlastní oči dopad bomby, která po sobě zanechala kráter osm metrů hluboký a dvanáct metrů široký.

Dovolená bez návratu

Po poškození továrny začali Němci pracovat na opravách. Za pamětníkem přišel mistr, válečný invalida, který měl manželku z Moravy. Josefu Rajdlovi důvěřoval a požádal ho, aby ještě s několika ostatními odjel do Alp a přivezl materiál na opravy.

Začali vozit z jedné rakouské pily dřevo, zejména prkna. Střechy byly totiž původně skleněné, natřené nátěrem kvůli zatemnění, a po výbuchu byly vyskleny. Místo skel dostali naši pracovníci za úkol přitloukat prkna. Do Enzesfeldu jich s ostatními přivezl asi pět vozů. Mistr byl spokojen a dal v červenci 1944 pamětníkovi dovolenou. Netušil, že Josefa Rajdla, který odjel za svými rodiči do Ostrova, vidí naposledy.

K pamětníkovi do protektorátu dorazily zprávy, že 19. srpna se dostala fronta až do oblasti jeho dřívějšího působení, a tak již neměl důvod se vracet. Někdo ho však udal a v noci si pro něho přišli. Měl štěstí – utekl po půdě a pěšky došel k příbuzným u Zruče nad Sázavou. Hledala ho však stále policie, a tak se začal schovávat na různých místech. Mnohokrát nocoval na slámě u Čechtic, kde v té době seskočili výsadkáři – partyzáni. Vojáci pročesávali vesnice a hledali je.

Maminka mu nakonec sehnala úkryt u své sestřenice v Rýzmburku u Zruče nad Sázavou. Pomáhal na statku oficiálně jako student z Prahy, který nemohl studovat kvůli zavření vysokých škol.

Tajné schůzky v soutickém kostele

Když se chtěl podívat domů za rodiči, jezdil do Ostrova v noci na kole, což bylo velké riziko. Navštěvoval své příbuzné, rodinu Novotných ve Štěpánovské Lhotě u Trhového Štěpánova, kde měl bratrance. Tajně se s ním scházel v kostele v Souticích a ten mu dával informace o situaci, zda ho někdo hledá, či nikoliv.

Problémem v Rýzmburku byl jeden soused. „Měl jsem tam špatného souseda, on mne stále hlídal, že jsem se nevrátil zpátky. Byl to horlivý Němec.“ Josef Rajdl též jezdil do Trhového Štěpánova do biografu na večerní promítání a chodil se koupat ke Švihovskému mlýnu, kde je dnes přehradní nádrž. V Rýzmburku byl až do Vánoc 1944. Blížil se konec války a fronta již dosahovala přes Vídeň. Přestal se tedy schovávat a šel se přihlásit na úřad do Ledče nad Sázavou. Dostal tzv. šatenky a potravinové lístky. Do konce války zbývalo několik měsíců, které přečkal doma.    

Je mír

Po válce v roce 1946 nastoupil do Čáslavi na základní vojenskou službu. V roce 1951 mu zemřela maminka Marie na souchotiny. Na statku v Ostrově zůstal s otcem a bratrem Janem a musel se naučit i některé domácí práce, jako bylo například pečení chleba.

27. září 1952 se Josef Rajdl oženil s Marií Hermanovou z Přemilovska a začal na rodném statku hospodařit. Choval hříbata a všechno se pro rodinu začalo slibně odvíjet. Přišla však kolektivizace a združstevňování, které v Ostrově nemělo nijak dramatický průběh. Bylo zde asi sedmadvacet čísel a sousedé se shodli, aby funkci předsedy Jednotného zemědělského družstva vykonával právě pamětník. Měl důvěru všech a i rozorávání mezí prý proběhlo v poklidu, bez nějakých protestů. Pouze někteří hovořili o tom, že se mělo ještě počkat, až jak dopadne politická situace. S manželkou Marií měli tři syny: Josefa, Jana a Jiřího.

Nechtěl být komunistou, stal se traktoristou

Josef Rajdl se stal předsedou družstva, a to na dlouhých deset let. Když překonal nejtěžší období hospodářských problémů, přišli za ním z okresu, aby nastoupil do Čáslavi do politické školy. Předpokládalo to vstup do Komunistické strany Československa, což rezolutně odmítl. Ostatně, v mládí se aktivně účastnil práce ve spolku katolické mládeže a také jeho přesvědčení mu bránilo v tom, v čem jiní neváhali. Totiž začít dělat s pomocí komunistické strany kariéru.

Velkou roli také sehrála rodinná situace. Měl malé děti, starého otce, a nemohl se tedy od rodiny vzdálit. Brzy po této události přestal být z rozhodnutí z okresu předsedou družstva a začal vykonávat funkci mechanizátora. Nastala etapa střídání předsedů. Na místo mechanizátora musel nastoupit člověk s titulem inženýr, a Josef Rajdl se tedy stal traktoristou. Vykonával manuální práci, a jak říká, dost ho to poškodilo. Vydělával málo peněz, a tak měl později i menší důchod. Když šel do penze, jezdil ještě s traktorem a vypomáhal svým synům při stavbě a rekonstrukci domu.

Bohužel jeden z jeho synů po dostavění domu onemocněl a zemřel. Zůstaly po něm dvě děti, pamětníkova vnoučata. Druhý ze synů zrekonstruoval dům v Ostrově a stal se tam i starostou.

Nový domov ve Světlé

Píše se rok 2015 a Josef Rajdl žije již třetím rokem v Domově seniorů ve Světlé nad Sázavou. Měl zde i jednu spřízněnou ženskou duši, ale ta již odešla na věčnost. Některé vzpomínky ho stále dojímají k slzám. Na pokoji má dobrého spolubydlícího, kterému říká Jaroušek. Rád sleduje televizi a i v pokročilém věku se zajímá o dění kolem sebe.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jan Holík)