Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lidmila Rajbrová (* 1939)

• narozena 2. května 1939 ve Strážově na Šumavě

• její otec Karel Fiala byl učitel, aktivní katolík a představitel Československé strany lidové

• po roce 1948 byl otec zbaven všech funkcí ve straně, v roce 1952 zatčen a odsouzen k šesti letům za údajné spolčení s Vatikánem

• Lidmila vyrůstala s maminkou a čtyřmi mladšími sourozenci

• absolvovala zdravotnickou školu, pracovala v nemocnicích ve Strakonicích a po svatbě v Praze

• otec byl propuštěn z vězení v roce 1958, nikdy se nedožil rehabilitace

• od druhé poloviny 60. let pracovala v PNS

• po roce 1989 se její bratr zasadil o otcovu soudní rehabilitaci

• žije v Praze, je praktikující katoličkou

Lidmila Rajbrová, za svobodna Fialová, se narodila 2. května 1939 ve Strážově na Šumavě. Vyrůstala v katolické rodině, její tatínek Karel byl ředitelem místní měšťanky. Oba rodiče se angažovali v katolickém tělovýchovném spolku Orel, kde se také seznámili. Karel v té době učil v Hati ve Slezsku, a aby mohl žít se svojí nastávající ženou na Šumavě, musel si zařídit přeložení. K získání potřebného povolení mu pomohl Jan Masaryk, což dokládá dopis v rodinném archivu. Lidmila byla nejstarší z pěti dětí, postupně se jí narodili bratři Karel, Václav a Jan, v roce 1953 nejmladší sestra Klotilda.

Válečná léta

Za války tatínek ukryl ve školním kabinetu čtyři ruské vojáky, kteří zběhli z pochodu smrti. Pomáhal také odbojářům dostat se přes hranice. Ve Strážově rodina zažila osvobození americkou armádou: „Maminka šila celou noc americkou vlajku, abychom ji mohli vyvěsit,“ vzpomíná Lidmila. Později se rodina přestěhovala do Prachatic a brzy poté do Strakonic, kde tatínek na gymnáziu učil matematiku a fyziku. Lidmila vzpomíná na krásné dětství a na tatínka, který byl „přísný, ale spravedlivý a naše prohřešky řešil domluvou a vysvětlením“. Po válce Lidmilini rodiče ve strakonickém sirotčinci a chorobinci pomáhali dětem a rodinám vracejícím se z válečných oblastí. Karel Fiala byl v tomto období zároveň okresním předsedou Československé strany lidové a významnou osobností místního katolického života.

Zatčení a odsouzení tatínka

Po převládnutí prokomunistického křídla v Československé straně lidové byl Karel Fiala vyloučen ze všech stranických funkcí. Na začátku listopadu 1952 byl v Praze zničehonic zatčen. Následovala mnohahodinová domovní prohlídka. „Nic jsme netušili. Prohledávali byt, všechny věci nám vyházeli, knížky postupně brali… Když jsme přišli ze školy, tak jsme chtěli jíst a oni řekli: ‚Pro jednou hlady nechcípnou!‘“ vzpomíná Lidmila. Prohlídka pokračovala ještě druhý den, během ní Státní bezpečnost našla mimo jiné svatební gratulaci rodičům od pozdějšího papeže Pia XII. „To byl pro ně hrozně velký dokument – že to je spojení s Vatikánem a špionáž,“ říká Lidmila.

Rodina celý rok netušila, za co bude tatínek souzen. Více než půl roku byl vězněn v Českých Budějovicích na samotce. Při životě ho drželo stálé modlení. Děti a žena Karla Fialu viděli až po roce u soudu v Písku. Během této doby zhubnul 20 kilo a zbělely mu vlasy. Ve stejné době jako Lidmily tatínek byl zatčen i maminčin bratr. Karel Fiala byl souzen jako hlavní obžalovaný ve skupině deseti lidí, z nichž znal jediného – zbylých osm byli soukromí zemědělci z Milevska. Jako údajný vedoucí protistátní skupiny byl Lidmilin tatínek za velezradu v podobě spojení s Vatikánem odsouzen na šest let vězení, deset let ztráty občanských práv a byl mu zabaven veškerý majetek. Vězněn byl ve Valdicích a na Mírově. Zde jednu noc strávil i vězněný Gustáv Husák, kterému tatínek půjčil deku, protože měl horečku. „Tehdy Dr. Husák sliboval, že až se vrátí do civilu, tak mu to oplatí.“

Maminka sama s pěti dětmi

Rok po tatínkově zatčení se maminka Klotilda s pěti dětmi musela odstěhovat ze školy do menšího bytu. Naštěstí se jim dostalo pomoci od širší rodiny a stejně tak i místních lidí, včetně tatínkových studentů a řeholních sester. Maminka musela ale bezprostředně po narození nejmladší Klotildy nastoupit do rybárny, aby uživila rodinu. „Doteď obdivuji, co musela moje maminka prožít – jaké to muselo být hrozné – a nám dětem se snažila všechno vynahradit. Abychom měly to samé, co jiné děti. Maminka byla velice silná osobnost, a proto statečně obstála ve výchově nás dětí po dobu tatínkova zatčení a perzekuce.“ Lidmila se jako nejstarší dcera snažila mamince doma všemožně pomáhat. „Myslím, že jsem na svůj věk v té době hodně dospěla,“ konstatuje Lidmila.

Rodina byla pod stálým dohledem StB. Tatínka mohli navštívit zřídka, balíčky byly dovolené dvakrát ročně a dopisy z vězení jednou za měsíc. „Nejhorší bylo, že nebylo ani o čem psát. Když se něco napsalo, tak mu to přeškrtali a my jsme dostali přeškrtané dopisy. Tatínek ale vždycky nejvíc apeloval na to, abychom se dobře chovali, abychom poslouchali maminku, abychom vytrvali ve víře, abychom nezapomněli na modlitby a pomáhali jiným,“ vzpomíná Lidmila.

Zákaz studia a tatínkův návrat

Lidmila byla přijata na pedagogické gymnázium v Prachaticích, ale po dvou týdnech se ředitelka dozvěděla o souzení jejího tatínka a znemožnila jí pokračovat. Vystudovala poté zdravotní školu ve Strakonicích. Všem jejím sourozencům však bylo zakázáno studovat – bratři dokonce nemohli jít ani na učební obory v celém okrese Strakonice. Všichni se tak vyučili mimo okres a později si při zaměstnání doplňovali vzdělání.

Tatínek se z vězení vrátil v roce 1958. Příliš se toho od něj doma ale nedozvěděli: „Když se vrátili z kriminálu, museli podepsat, že nebudou o ničem doma hovořit, jinak by je zase zavřeli.“ V civilním životě byl od té doby vystrašený, protože byl stále sledovaný. Také pro něj nebylo jednoduché znovu najít svoji roli v rodině. „Asi se musel cítit jako kůl v plotě, protože my jsme se ve všem obraceli na maminku,“ říká Lidmila. Na dobu ve vězení ovšem nenadával, nezahořknul. Naopak si cenil toho, s jakými lidmi se tam mohl setkat. Pracoval v panelárně jako pomocný dělník, později mu bylo krátkou dobu opět dovoleno učit. Ze svého platu musel splácet pobyt ve vězení. Snaha o rehabilitaci v roce 1968 byla po sovětské invazi marná, Gustáv Husák už se ke Karlu Fialovi dále neznal.

Rodina a život v Praze, tatínkova rehabilitace

Lidmila po maturitě nastoupila jako sestra na ORL ve strakonické nemocnici. Po roce byla z kádrových důvodů donucena odejít a nastoupila do léčebny kostní tuberkulózy ve Volyni. Z této práce si odnesla podlomené zdraví. V té době se seznámila se svým budoucím mužem Václavem žijícím v Praze. Ve svých dopisech jí přibližoval život a dění ve velkoměstě. Po svatbě, k níž došlo 19. srpna 1961, nastoupila na internu v Praze-Vršovicích. První roky žili s manželovými rodiči. Lidmila se učila poznávat starou Prahu, manžel ji také bral na koncerty vážné hudby. V roce 1963 se jí narodil syn a v roce 1964 dcera. Díky politickému uvolnění mohla v druhé polovině 60. let absolvovat biřmování u kardinála Tomáška.

Po mateřské se Lidmila kvůli alergiím a ekzémům nemohla vrátit k práci v nemocnici. Nějaký čas vedle starosti o děti roznášela ráno noviny a poté nastoupila jako administrativní pracovnice u Poštovní novinové služby, kde působila až do důchodu. V roce 1989 se Lidmila s manželem zúčastnila všech významných demonstrací.

Tatínek Karel Fiala zemřel v roce 1982. Maminka Klotilda se ještě dožila manželovy rehabilitace, o kterou požádal bratr Karel v roce 1990. Každé z dětí a manželka následně obdrželi po 33 000 korun jako odškodné.

Lidmilin manžel Václav zemřel v roce 2005 na rakovinu tlustého střeva. „Mohu říct, že ty poslední dva roky před svou smrtí se velice změnil. A pro mě to byly – i když bolestné – nejhezčí roky manželství. Snad ta bolest a trápení nás daleko víc spojily a upevnily,“ říká Lidmila. Už v důchodovém věku absolvovala univerzitu třetího věku na Katolické teologické fakultě a na 2. a 3. lékařské fakultě Karlovy univerzity. Její syn pracuje ve spořitelně, dcera je zubní lékařkou. Lidmila Rajbrová má tři vnoučata. Trápí ji však jejich vlažnější přístup k náboženství: „Denně se modlím, aby opět více našli víru.“ Životem ji provází motto pátera Toufara: „Žijme tak, jako bychom měli již dnes zemřít.“