Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

major v. v. Václav Rachač (* 1921  †︎ 2015)

Těžko se to prožívá

  • narozen 20. května 1921 v Českých Budějovicích

  • v roce 1941 vstoupil do vládního vojska, 6. prapor v Hradci Králové

  • v květnu 1944 odjel s vládním vojskem do Itálie

  • přešel k italským partyzánům

  • přešel přes Švýcarsko do italské Neapole

  • odjel do skotského Glasgow

  • 22. prosince 1944 odveden do 1. československé samostatné obrněné brigády

  • prodělal spojařský kurz

  • sloužil jako radista u dělostřeleckého pluku

  • 1944-1945 – obléhání Dunkerque

  • po válce zaměstnán v Českomoravské-Kolben-Daněk v Hradci Králové

  • zemřel 10. března 2015

Václav se narodil tři roky po ukončení první světové války v Českých Budějovicích. Otec pracoval na železnici a maminka byla v domácnosti. Václav vychodil obecnou a měšťanskou školu. Poté chtěl odejít do Spojených států. Následoval by tak masovou českou emigraci na americký kontinent. Na rozdíl od dalších emigrantů však nemohl kvůli válečnému konfliktu vycestovat. Později se vyučil holičem.

České Budějovice měly napůl české a napůl německé osídlení:  „U nás v rodině byl otec na dráze a mluvil německy a italsky. Bratr dělal sazeče na sázecích strojích a ovládal perfektně český i německý pravopis. Také týral redaktory, byl to slovíčkář. Každý u nás musel umět řeč a hrát na nějaký hudební nástroj. Já jsem hrál na křídlovku a brácha na klarinet.“

V roce 1941 se Václav rozhodoval, jak dále naloží se svým osudem. Už věděl, že by mohl být nuceně nasazen. Měl na výběr - vstoupit do vládního vojska, anebo pracovat v Rakousku či Německu. Přihlásil se ke službě v protektorátní armádě a byl zařazen do šestého praporu v Hradci Králové.

S „vladaři“ v Itálii

Vzpomíná, že pro vstup do vládního vojska bylo potřeba jen přihlášení a pohovor. Celkem v protektorátu existovalo dvanáct praporů vládního vojska, které původně vznikly kvůli udržení pořádku. Do služby se hlásili bývalí vojáci československé armády i nováčci, naopak z vojska museli odejít Židé a později také legionáři z první světové války. Po tzv. vladařích, jak se lidově označovali vojáci těchto útvarů, se vyžadovala právní bezúhonnost, samostatnost a bezdětnost. Kromě šestého praporu v Hradci Králové byl ve východních Čechách umístěn také sedmý prapor v Josefově, osmý prapor v Jičíně a Turnově a jedenáctý prapor v Rychnově nad Kněžnou a v Kostelci nad Orlicí.1

Václav nejraději jezdil na koni: „Jezdit na koni není jednoduchá věc. Kůň je živý tvor a není hloupý. Je chytřejší než jezdec, který na něm sedí.“

Ve dnech 23.– 29. května 1944 bylo vládní vojsko přesunuto do Itálie, kde se vojáci měli hlásit do strážních služeb a pomocných prací, mj. na železnicích. „Vladaři“ však přešli k italským partyzánům. Václav potom putoval do Švýcarska: „Převáděli nás přes hranice. Byl tam nějaký pašerák, který to tam znal. Přetáhl sto dvacet lidí. To byl machr. Kousek od nás byla italská strážnice, ale Italové o to neměli zájem. (A kde jste byli ve Švýcarsku ubytovaní?) Tam jsme byli v internátu a pak jsme šli na různá pracoviště.“

Dostal se do Sankt Gallenu (častěji uváděný jako St. Gallen) v severním Švýcarsku, kde pracoval jako holič. „Vladaři“ byli nejdříve internováni ve škole a poté umístěni k sedlákům. Někteří měli nedostatek peněz, nikoli však Václav, který vydělával obstojně.

Následně odjel se skupinou „vladařů“ do Neapole: „Tam jsme dost dlouho čekali. A já tam byl bohatý, měl jsem strašně peněz. Poláci, Američané i Angličané měli kantýnu, kde jsem si mohl koupit celých dvě stě cigaret. To mi jako vojákovi prodali. Když jsem obešel tři kantýny, šel jsem dolů k moři a prodal jsem je za velké peníze. Italové [cigarety] kupovali jako blázni. Vždycky na mě nahoře čekal Zdeněk a říkal: ‚Já čekám, kdy ti tam některý z nich vrazí kudlu do zad.‘ Říkám: ‚Nevrazí. Když mi ji tam vrazí, tak je bez cigaret. Nikdo mu je tam už nepřinese.‘“

„V Neapoli jsme chodili [po městě]. Jenomže jít tancovat s nějakou holkou bylo nemyslitelné. Ty koukaly, aby pro ně šel Američan nebo někdo takový. O nás nestály. My jsme taky o to ani moc nestáli.“

Přes skotský Glasgow do francouzského Dunkerque

Z Neapole se bývalí vojáci vládního vojska plavili přes Středozemní moře a Biskajský záliv do Skotska. Cesta lodí trvala přibližně tři týdny a konečnou stanicí byl Glasgow. Vlakem pak pokračovali do Chalkwellu u Southend-On-Sea v jihovýchodní Anglii. Zde Václav absolvoval spojařský kurz.

„[Anglie] je úplně jiný svět. Když jsme cestovali vlakem dolů [na jih Anglie], tak jsme jeli celou noc. Na každé zastávce stály sestry, měly teplé čaje, ovoce a cigarety. Chodily po vlaku [a ptaly se], kdo co chce. Přinesly vám čaj a všechno vám daly. Po této stránce bylo o nás perfektně postaráno.“

V Chalkwellu měli vojáci často volný čas, ale nevěděli, jak s ním naložit. Večerky neexistovaly, a tak chodili do hospody. 

S autem Bedford2 u Dunkerque

Po výcviku byl Václav poslán na frontu jako člen dělostřeleckého pluku. Jezdil s autem Bedford s vysílačkou na určená místa. Kromě něho byl v autě ještě velitel, dva mířiči a kulometčík: „Tam nás naučili jezdit autem. Já jsem neuměl řídit auto, ale za týden jsem jezdil. Jak jde o život, jak jde o všechno, tak se člověk snaží. Jezdil jsem s velitelem baterie, poněvadž dělostřelci mají oči venku. [Jezdili jsme] k Dunkerque do pásma nikoho3 a tam jsme byli čtyřiadvacet hodin.“

Německá posádka admirála Friedricha Frisia se totiž bránila v obléhaném přístavu Dunkerque, kde je kromě Čechoslováků drželi v obklíčení také Kanaďané, Francouzi, Poláci a Britové. Měli jim zabránit v případném spojení s ustupujícím wehrmachtem. Posádka neměla příliš velké šance, jak se z obleženého postavení vymanit, a tak se snažila spojeneckým armádám ztížit život: „Nejhorší bylo, že když byl příliv, [Němci] zvedli stavidla a voda se nahrnula do vnitrozemí. Když měl být odliv, zůstala tam. Tak tam pořád stála voda a Němci jezdili po vodě, měli čluny, a šmejdili.“

Václav na rozdíl od ostatních vojáků nepotřeboval pušku, ale měl také náročnou službu: „Nebyla to sranda, když vás celou noc na telefonu kontrolují, jestli nespíte. Ke konci [války] se už říkaly všelijaké věci: ‚Dej mi pokoj‘ a podobně. To už je člověk tak z toho zblblý. To se snad nedá vydržet.“

„Jednou Němci ostřelovali a dva chlapi jeli v pancéřovém autě. Jeden ho řídil, nechal otevřené okénko a dostal šrapnelem do hlavy. To bylo nepříjemné. Rovnou to napálil do zdi. Pak ho vytahovali. Mrtvých jsem viděl více. Jednou jsme přijeli před fabriku [Filature] a bylo tam asi šest Kanaďanů. (…) Taky to koupili naplno. Byla válka, takže takových mrtvých bylo [dost].“

Německá posádka kapitulovala až 9. května 1945, kdy už bylo jasné, že veškeré snahy hitlerovského Německa jsou nenávratně pryč. Václav se s dalšími vojáky z obrněné brigády vracel přes Německo do osvobozeného Československa. Sám pamětník skončil v Kolínci: „Jediná nevýhoda byla, že jsem přišel o všechny cigarety, co jsem měl. Lidé křičeli. Tak co s tím? Měl jsem toho nadbytek, tak jsem to rozdal po cestě a pak jsem zase žebral, abych měl co kouřit.“

Poválečná služba v armádě?

Václav chtěl po válce sloužit v armádě, ale jak sám říká: nebyl v kurzu. Podobně jako další vojáci ze západní fronty byl ze strany komunistického státu „šikanován“. Armádu tedy opustil, záminkou prý byla jeho neznalost ruského jazyka. Vrátil se do východních Čech, pracoval v Českomoravské-Kolben-Daněk. V současnosti žije jeden z posledních veteránů od Dunkerque v Předměřicích nad Labem u Hradce Králové.

Nahrávku z roku 2010 natočil Luděk Jirka, nahrávku z roku 2014 natočil Martin Reichl. Zpracoval v roce 2014 Luděk Jirka.

  1. K vládnímu vojsku viz: Kalousek, Miroslav. Vládní vojsko 1939-1945. Praha: Libri, 2002.
  2. Viz: http://en.wikipedia.org/wiki/Bedford_Vehicles
  3. Demilitarizované území, kde neměli být ani němečtí, ani spojenečtí vojáci.