Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Průša (* 1943)

• narozen 20. ledna 1943 v Novém Bydžově

• jeho dědeček vlastnil v Praze na Žižkově hotel Ostaš, který byl v roce 1958 zkonfiskován

• jeho tatínek se pokusil o přechod hranic na Západ, ale byl dopaden a vězněn

• pamětník nebyl z politických důvodů přijat na vybranou střední školu

• vystudoval dopravní školu v Hořicích a po maturitě nastoupil do Dopravního podniku hlavního města Prahy, kde pracoval až do roku 1991

• v roce 1991 mu byl hotel Ostaš v restituci navrácen

Hotel Ostaš na pražském Žižkově byl ve vlastnictví rodiny Průšovy od dvacátých let 20. století, kdy ho Jan Průša starší koupil od hraběnky ze Zbraslavi. Hotel se tehdy ještě jmenoval Závist, což se ale novému majiteli nelíbilo, a proto se ho rozhodl přejmenovat podle hory ve východních Čechách, kam v mládí rád chodíval. Hotel Ostaš se stal ústředním místem života celé Průšovy rodiny. Syn Jana Průši staršího se v hotelu narodil a jeho vnuci sem přijížděli na prázdniny. V padesátých letech byl však hotel zkonfiskován a do vlastnictví rodiny se opět vrátil na počátku devadesátých let, kdy v restituci připadl vnukovi původního majitele, Janu Průšovi mladšímu, pro kterého byl návrat rodinného majetku nejen vítanou možností vyzkoušet si podnikání, ale především šancí pokračovat v dědečkově odkazu, v kterou po mnoha letech komunistické nadvlády už ani nedoufal.

Dědečkovi říkali Buržoust

Jan Průša mladší se narodil 20. ledna 1943 v Novém Bydžově. Jeho otec Jan se narodil v Praze a maminka Jiřina pocházela z Chomutic u Nového Bydžova. V roce 1948 přibyl do rodiny ještě mladší syn Jiří. Pamětníkův tatínek byl důstojníkem československé armády a jako štábní kapitán byl často překládán mezi vojenskými posádkami. Rodina se proto často stěhovala.

Ačkoli Průšovi nikdy nežili v Praze, trávil pamětník se svým bratrem každé prázdniny u prarodičů v hotelu Ostaš, kde dědeček s babičkou také bydleli. Pamětník vzpomíná, že ve spodní části hotelu byla restaurace se dvěma zaměstnanci a o úklid se staraly dvě pokojské. Vedení a provoz zajišťoval sám dědeček. „Recepce tu ale nebyla. Děda to řídil od sebe z obýváku.“

Po únoru 1948 zůstala budova hotelu ještě ve vlastnictví rodiny, ale její prostory začal využívat národní podnik Restaurace a jídelny (RaJ). Jan Průša starší v hotelu stále bydlel a byl zde zaměstnán jako správce. Ačkoli si podle pamětníkových vzpomínek dědeček na RaJ nikdy výrazně nestěžoval, společenské změny té doby ho trápily. „Babička mi vyprávěla, že když děda chodil na oběd do jedné místní restaurace, tak tam říkali: ‚Hele, Buržoust přišel.‘ Tak tam pak přestal chodit.“

Útěk přes hranice na Štědrý den

Zatímco pamětníkův dědeček se snažil s novým režimem smířit, pamětníkův tatínek se rozhodl odejít za hranice. Byl totiž propuštěn z armády a začal pracovat v Novém Bydžově v knihovně jako kulturní pracovník. S tímto osudem se ale neztotožnil. Pamětník vypráví, že otec nejspíš naletěl provokatérovi. „Matka říkala, že si zřejmě někde sedl do hospody a že si k němu někdo cizí přisedl a nabídl mu, že mu pomůže k přechodu na Západ.“ Otec se pokusil přejít hranice hned dvakrát. Při druhém pokusu o přechod, ke kterému si vybral Štědrý den roku 1949, byl však zatčen a uvězněn. Svůj trest si odpykal také v Jáchymově.

O otcově osudu se v rodině příliš nemluvilo, protože, jak pamětník dodává, „říct i to, že někdo chtěl přejít hranice, se dobře nenosilo“. Rodina žila v Novém Bydžově a mamince se zajištěním živobytí pomáhali její rodiče. Pamětník byl s tatínkem v kontaktu prostřednictvím dopisů, které mu jako malý školák do vězení posílal. S psaním dopisů mu pomáhala maminka i paní učitelka místní základní školy. Po návratu z Jáchymova tatínek nemohl sehnat v Novém Bydžově zaměstnání, a tak odjel do Prahy, kde začal pracovat jako sanitář v nemocnici. Pobyt v Jáchymově však podlomil jeho zdraví. V roce 1957 u něj propukla rakovina hltanu a o rok později zemřel.

Přece nevezmeme do školy syna reakcionáře!

Tatínkovo odsouzení ovlivnilo i další pamětníkův osud. Po absolvování osmi tříd základní školy chtěl jít Jan Průša mladší nejprve na dopravní školu do Hořic, kam byl přijat. Později si však na radu maminčiny známé podal přihlášku na průmyslovou školu do Nového Bydžova, kde byla volná místa a kam by nemusel dojíždět. „Ale situace byla taková, že tam měli rozhodující slovo členové KSČ. Pamatuji si na paní Zahrádkovou, to byla uklízečka na té průmyslové škole, a ta řekla: ‚Přece nebudeme dávat do školy syna reakcionáře, který chtěl opustit republiku! To v žádném případě.‘ Tak jsme dostali vyrozumění, že jsem nebyl přijatý a že se se mnou nikdo bavit nebude.“

Po prázdninách roku 1957 tak pamětník dorazil na dopravní školu do Hořic, kde ho hned první den čekal šok. „V tělocvičně se četla jména všech prváků, a moje jméno tam nečetli. Tak jsem jel domů s brekem. Mamka pak zjistila, že jsem sice přijatý byl, ale když jsme přihlášku vzali pryč, tak už s námi nepočítali. Naštěstí tam byl ale výborný ředitel, který byl lidumil, tak se nade mnou slitoval, přihlášku z toho Bydžova vzal a přijal mě.“

Děda chtěl umřít na Žižkově

I během studia na střední škole pamětník navštěvoval své prarodiče v hotelu Ostaš. Při vzpomínce na prázdniny na Žižkově si nejvíce vybavuje návštěvy místních kin a plaveckého bazénu a také neustálé cinkání tramvají, které bylo z Husitské ulice slyšet až do hotelu Ostaš. Do hotelu jezdil s bratrem na prázdniny až do roku 1958, kdy byla budova zkonfiskována a dědeček s babičkou vystěhováni.

Pamětníkovi prarodiče si jako náhradu za hotel mohli vybrat městský byt. Jan Průša vzpomíná, že jim byl nabízen byt na Vinohradech, kde bylo i ústřední topení, „ale děda řekl, že chce umřít na Žižkově“. Proto se nakonec přestěhovali do bytu v Jičínské ulici. Nejednalo se však o příliš komfortní bydlení, protože byt se nacházel v přízemí nad sklepem a byl velmi chladný. Zimu nepomohly odstranit ani nové podlahy. „Pamatuji si, že babička musela sedět u kamen, když koukala na televizi. Ale dědovo přání bylo splněno.“ Jan Průša starší zemřel v roce 1962.

V bytě v Jičínské ulici bydlel několik let i sám pamětník. V roce 1961 odmaturoval, ale nepodařilo se mu získat zaměstnání v Novém Bydžově. Odstěhoval se proto k prarodičům do Prahy a začal pracovat v Dopravním podniku hlavního města Prahy jako ekonom, a protože byl nedostatek zaměstnanců v provozu, musel nejdříve nastoupit na povinnou tříměsíční praxi jako průvodčí elektrických drah. Poté začal pracovat na osobním oddělení.

Na kamarády práskat nebudu

Vojenskou službu prožil pamětník v častém stěhování. V říjnu 1962 nastoupil do Jaroměře a pak do Nového Města nad Metují. Poté byl přeložen na Slovensko, odkud odešel nejprve do Milovic a poté do Benátek nad Jizerou. Problémy v souvislosti s minulostí svých příbuzných na vojně prý nikdy neměl. Přeložením na Slovensko se stal dokonce součástí vojenského útvaru, který byl budován pro rakety, což ho velmi překvapilo. „V Jaroměři a v Novém Městě nad Metují jsme byli v dílnách u dělostřelectva a asi tři z nás byli převeleni na Slovensko. Já jsem dělal řidiče velení, jezdil jsem s gazem a nic moc jiného jsem neuměl. A najednou byly střelby a dozvěděli jsme se, že jsme rakeťáci, kteří byli tenkrát tajní. Nevím, jak jsem se tam mohl s tátovou minulostí dostat.“

Mohla to však být právě minulost pamětníkova tatínka, která způsobila, že se Jan Průša stal objektem zájmu příslušníků vojenské kontrarozvědky, kteří ho chtěli získat ke spolupráci. „Jednou jsme si na vojně s kamarády kopali fotbal a přišel za mnou politruk a vzal si mě stranou. Začal mě ‚oblbovat‘ a vyšlo najevo, že chtěl, abych práskal na ostatní vojáky. Ale já jsem to kategoricky odmítl a řekl jsem: ‚Nezlobte se, ale takovou sviňárnu dělat nebudu.‘ Pak mě požádal, abych se nezmiňoval o tom, že mě kontaktoval, a měl jsem pokoj, už se o mě nestarali.“ Tuto vzpomínku dokládají také záznamy v registračním protokolu vojenské kontrarozvědky, z nichž lze vyčíst, že vojenská kontrarozvědka založila v květnu 1963 k osobě Jana Průši spis v kategorii „kandidát informátora/kandidát agenta“ a o tři měsíce později spis skartovala.

Po návratu z vojny pracoval pamětník ještě několik let v závodě elektrických drah Dopravního podniku hlavního města Prahy, kde dělal zástupce vedoucího oddělení. Poté přešel do Dopravního podniku Metro, kde pracoval nejprve jako vedoucí oddělení a poté jako vedoucí odboru. Na tuto pozici však potřeboval vysokoškolský titul. Vystudoval proto dálkově vysokou ekonomickou školu. Po reorganizaci přešel do Dopravního podniku Investor dopravních staveb a poté na generální ředitelství, kde pracoval až do roku 1991.

Hoteliéři a restauratéři znovu ve svém

V návrat hotelu Ostaš začal Jan Průša doufat na počátku roku 1991. „V sobotu 20. ledna jsem si koupil noviny a čtu: ‚Hoteliéři a restauratéři, hlaste se, majetek, který byl zkonfiskován, se bude navracet.‘“ Po přečtení článku navázal pamětník spolu se svým bratrem, kteří byli z rodiny poslední, kdo mohl hotel převzít, kontakt s ředitelstvím RaJ Praha 3 a začal s ním jednat o předání hotelu. Na Jana Průšu staršího si přitom ředitel RaJ stále pamatoval. „Když jsme hotel přebírali, tak se nás ptal: ‚To byl váš, ten děda, co měl tu bradku a fousek?‘“ Jan a Jiří Průšovi převzali hotel Ostaš k 1. dubnu 1991.

Začátek podnikání však příliš optimistický nebyl, jelikož stav hotelu po čtyřicetileté „péči“ RaJ neodpovídal představám nových majitelů ani nárokům tehdejších hostů. Hotel Ostaš v té době patřil do kategorie C, což znamenalo společné sociální zařízení na patře a studenou vodu na pokoji. „RaJ měl navíc v té společné sprše šedesátilitrový elektrický bojler a na patře bylo kolem pětadvaceti šestadvaceti lůžek. Tak si dovedete představit, že když se do šedesátilitrového ohřátého bojleru šel někdo vykoupat, tak se dalších pětadvacet lidí klepalo zimou.“ Ačkoli byl do hotelu přiveden plyn, vytápěly ho kotle na uhlí. „Pamatuji se, že když jsme to převzali, snídali tu hosté, a najednou přijeli uhlíři a začali nosit putny uhlí k těm kotlům. Tak to bylo takové komické, protože lidi tu ráno snídali a oni tady chodili s putnami.“

Po sedmi měsících provozu se Průšovi rozhodli hotel zavřít a vybrat firmu, která měla provést jeho rekonstrukci. „Ale báli jsme se půjčit si peníze, protože nám řekli, že to bude tak deset jedenáct milionů, a v té době byla výplata dva tisíce korun hrubého.“ Rekonstrukce nakonec trvala devět měsíců a z hotelu při ní zůstaly jen holé zdi. Ačkoli se Průšovi nákladné rekonstrukce nejprve obávali, investice do oprav se jim brzy vrátila. „Půjčku se nám během prvních čtyř pěti let podařilo splatit, protože když jsme hotel předělali, tak jsme byli kromě hotelů Vítkov a Tichý jediný hotel v okolí, který byl v provozu.“

V současné době prochází hotel Ostaš, do jehož fungování později neblaze zasáhly neurovnané majetkové vztahy mezi bratry i epidemie koronaviru, další postupnou rekonstrukcí. Jan Průša se stále podílí na provozu hotelu, v čemž mu pomáhají i oba jeho synové s manželkami a dětmi. Hotel Ostaš je tak opět ústředním bodem života celé rodiny. „Prostě rodinný podnik, jaký by si děda u té hory Ostaš přál.“