Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michal Prokop (* 1946  )

Úspěšní můžete být jen v tom, co chcete dělat a čemu věříte

  • narozen 13. srpna 1946 v Praze
  • rodiče Jindřich Popper a Lota Mendlová židovského původu internovaní v terezínském ghettu
  • dětství a začátky hraní a zpívání, podmínky a poměry 60. let
  • 1967 první úspěch a rozhodnutí pro profesionální kariéru, album Město ER 1972
  • 70. léta v pop music, podmínky profesionálních hudebníků v komunistickém režimu, podpis tzv. anticharty
  • návrat k autorské tvorbě, vznik alba Kolej Yesterday 1984, vrchol kariéry
  • listopad 1989, vyhlášení stávky, stávkový výbor, rozhodnutí pro aktivní politickou činnost
  • politické působení v OF a ODA 1990–1998
  • návrat ke koncertování, pohled na současnou společenskou a politickou situaci

Nejdřív jsme si přísahali věrnost

a pak odcházeli za jinou.

Rostli na záhoncích suchopáru,

šli zaslíbenou krajinou.

Naší mysli občas velel zmatek,

nevěř nikomu přes dvacet.

Ještě doznívaly pionýrský sliby

a my už začínali obracet.1)

Michal Prokop se narodil 13. srpna 1946 v Praze. Rodiče, pražští židé Jindřich Popper a Lea Mendlová, se vzali těsně po válce. Přežili internaci v terezínském ghettu, ale většina ostatních příbuzných zahynula v koncentračním táboře Osvětim. Tatínek si po válce nechal změnit příjmení na Prokop. Zaměstnán byl v Československém rozhlase, působil jako amatérský dirigent a hrál na housle. Rodiče se brzy rozvedli a Michal vyrůstal s maminkou v Kouřimské ulici na Vinohradech. Dospíval jako většina z jeho generace za zpěvu budovatelských písní. Chodil na osmiletou, posléze jedenáctiletou školu, přesunutou z Čapajevova náměstí (dnes náměstí Jiřího z Lobkovic) na Pražačku, kde v roce 1963 odmaturoval. Zajímal se o historii, náruživě četl a zamiloval se do hudby.

Hlasy za oponou

Ve škole se skamarádil s Pavlem Křížkem, který ho učil hrát na akustickou kytaru. Kluci založili kapelu. Zkoušeli u Michala doma, měli piano. Rokenrolová hudba byla zároveň i protestem namířeným proti vkusu rodičů. Akce proti mladým kapelám, například Hells Devils, a rušení západních rozhlasových stanic, to byly okolnosti, kterévymezovaly  Michalovi hranici vůči vládnoucímu komunistickému režimu. Kapely jako The Shadows, The Animals, The Beatles ho okouzlovaly zvukem elektrických kytar. Interpreti Ray Charles, Chuck Berry, Little Richard zase písněmi a zpěvem.

Michal ke svým vzorům říká: „Já jsem nejdříve nevěděl, že to jsou černoši. My neměli desky ani časopisy, já je slyšel jen někde v rádiu.“ Zpravodajské vysílání rozhlasových stanic ze Západu bylo režimem rušeno, ale vysílání s hudbou se dalo například na Svobodné Evropě naladit i v Praze. Desky občas přivezl někdo, kdo vycestoval, a výjimečně se daly koupit také v Tuzexu. Alba se až k neposlouchatelnosti stále dokola kopírovala na páskových magnetofonech. S hudebními nástroji byla situace ještě horší. Elektrické nástroje se nedaly sehnat a problém byl rovněž s takovými věcmi jako struny nebo blány na bicí. K akustickým kytarám se přidělávaly snímače, hrálo se přes rádia a podobně.

Pohlcen hudbou

Michalovi ještě před maturitou vysvětlili, že republika nepotřebuje historiky, ale inženýry. Nastoupil tedy na strojní fakultu. Po dvou semestrech bylo jasné, že dál to nepůjde a přestoupil do druhého ročníku na Vysokou školu ekonomickou v Praze. Splnil všechny studijní předměty, ale v roce 1968, kdy měl promovat, ho pohltila hudební kariéra. Státnice ani závěrečnou práci nedokončil. Poštou mu tak po čase přišlo pouze vysvědčení na odchodnou.

Ve druhé polovině 60. let se politické poměry uvolňovaly a i hudba ze Západu se stávala dostupnější. Koncert rhythm and bluesové skupiny Manfred Mann v roce 1965 byl pro pražské publikum naprostým zjevením. Michal Prokop viděl v hudbě svobodu a nekonečné volné prostory, oceňoval opravdovost a hloubku amerických zpěváků a Ameriku obdivoval po všech stránkách. S kapelou amatérsky koncertovali a měli jasnou ambici stát se profesionály a vyrovnat se svým vzorům.

Zlomovým se stal rok 1967. Kapela se v dobrém rozešla se zpěvákem Karlem Zichem. Nemohli najít náhradu, nikoho, kdo by byl ochotný a schopný zpívat rhythm and blues. Z nouze se k mikrofonu postavil Michal. Vzpomíná na přelomové vystoupení: „Pamatuji si, že to bylo na Jezerce, ale někde jsem si přečetl, že to bylo v Tyry klubu, což bylo také na Praze 4… Zazpíval jsem takových pár prvních bluesových věcí, co jsem dělal podle Animals a podobně. Byl tam Otto Bezloja, basista Matadors a náš kamarád, a ten říkal: ‚Ty bys měl zpívat, to je ono!‘ To pro mě byl klíčový okamžik. Během jednoho roku jsem se ocitnul v elitě. Najednou jsem byl nejlepší zpěvák prvního Československého beatového festivalu. V lednu jsem byl neznámý amatér a v prosinci jsem najednou hrál s Olympikem a těmahle nejlepšíma kapelama.“ V roce 1968 dostal s kapelou nabídku studiově nahrávat. Vzniklo první album Framus Five a Michala Prokopa.

Temné vyhlídky

V noci z 20. na 21. srpna 1968 šel Michal z pražského New clubu, kde kapela zkoušela a koncertovala. Temnou oblohou nad Prahou hučely motory letadel okupačních vojsk. Druhý den Michal s kamarády demonstrovali na náměstí Jiřího z Poděbrad, lezli na tanky a vyzývali vojáky k návratu. Okupace je šokovala. Michal dodává: „Režimu jsem nikdy nevěřil, ale tohle bylo tak strašné a hovadské, že jsem si říkal, tak a teď už tomu nemůže věřit nikdo.“ Záhy se s kapelou vydali koncertovat do Frankfurtu. Tři týdny vyčkávali na vývoj situace a diskutovali nad emigrací a možným vývojem v okupované republice. Podobně jako například členové kapely Olympic, kteří byli také ve „zkušební emigraci“ v západním Německu, se všichni vrátili zpět. Nechtělo se jim v cizině začínat od nuly a podmínky života a koncertování se neměnily, prozatím. Druhý Československý beatový festival proběhl bez problémů i za účasti kapel ze Západu.

V průběhu roku 1969 nastaly výrazné personální výměny v televizi, rozhlasu i v hudebních agenturách. Komunistický režim začal přitvrzovat. Michalova otce vyhodili z komunistické strany i z Československého rozhlasu, protože se zasazoval o zrušení lidových milic. Nástup Gustáva Husáka a odsouzení kamaráda za účast na demonstraci k výročí okupace země přesvědčilo Michala, že situace je vážná a v budoucnu je nečeká nic dobrého. Hudebně se mu však stále dařilo. Slavili úspěch s komponovaným programem Večer hrůzy a strachu, hráli za projekce vystříhaných obrazů a scén z hororových filmů. Kapela získala prvního profesionálního manažera Michala Zelenku. Podařilo se mu vyjednat pravidelné koncertování v Polsku. Přestože se jednalo také o komunistický stát, poměry byly nejen v hudbě velmi odlišné od Československa. Kapely směly hrát na Západě, nesrovnatelně dostupnější byly hudební nahrávky i profesionální vybavení.

Před pádem

Framus Five s Michalem začali připravovat nové album. Jedním z projevů nastupující normalizace se stal zákaz anglických textů. Chtěli, aby texty o něčem byly, a producenta Hynka Žalčíka napadlo oslovit básníka Josefa Kainara. Pustili mu na magnetofonu hudbu, z které čerpali inspiraci, i ukázky vlastních nápadů, fragmentů nahraných a nazpívaných Michalem doma na piano. Hudba se Josefu Kainarovi líbila, ale argumentoval, že již nepíše a podobně. Nakonec se nechal přesvědčit a slíbil, že to zkusí.

„Za nějaký čas přišel a jmenovalo se to Město ER. Já jsem se ptal, co to je. A on, že bylo takové město v sumerské historii a jmenovalo se Ur a toto je na to odkaz, Město ER, to je civilizace povstalá z ruin. Já na to koukal a byl to první velký český text, který jsem před sebe dostal do ruky. Polovině těch věcí jsem vůbec nerozuměl, co se tím míní, a víc jsem se neptal. Ale hrozně se mi to líbilo a zdálo se mi, že to k té muzice sedí. To jsou takové věci, po kterých člověk nemusí podle mě moc pátrat. Já jsem nikdy nebyl ten, kdo by se pídil po tom, co tím básník mínil. Dodnes to tak mám i s texty Pavla Šruta, texty, co zpívám dodneška. Je spousta rovin, které se odkrývají, a je věcí posluchače, ať si on v tom najde, co chce. Já tady nejsem od toho, abych vysvětloval, jak to je,“ říká Michal Prokop.

Dali texty dohromady s hudbou a Michal oslovil tehdy začínajícího skladatele Petra Hanniga, aby dopsal hudbu pro velké obsazení. Album natočili na podzim roku 1970 a věděli, že je to poslední věc, na které spolu dělají. Členové kapely se rozešli většinou za prací v pop music. Deska Město ER vyšla v roce 1972 jako posmrtné memento kapely, měla skvělé recenze, ale již nikdy nezazněla na koncertním pódiu. Album bylo posléze staženo z prodeje. „Pak to šlo všechno do háje, moje největší životní chyba byla, že jsem to psychicky nevydržel a kapelu rozpustil,“ hodnotí Prokop. „Všichni někam šli a já neměl sílu hledat někoho dalšího… Sklapnul jsem, ztratil víru a sebedůvěru, jako když vypustí balon, a od toho se odvíjelo následujících deset let, kdy jsem se plácal v popíku, než jsem se začal hrabat zpátky… Nesmyslně jsem se domníval, že stačí, když umím zpívat, a budu tedy úspěšný i v pop music, ale já jsem vlastně tu popovou hudbu neměl rád, a tak jsem vlastně ani úspěšný být nemohl.“

Normalizace hudby

Michal vzpomíná, jak všichni profesionální hudebníci museli za normalizace procházet zkouškami. „Přehrávky byly vždycky, ale dříve měly jiný charakter. Kapela přišla, postavila se na jeviště a zahrála. Tam byla nějaká komise a oni řekli, hrají dobře nebo blbě. Dali nějakou kvalifikační třídu a od toho se potom odvíjel honorář. V roce 1974 došlo na kulturu a začali to kosit pořádně, byly takzvané rekvalifikační individuální zkoušky.“ Skládaly se ze tří částí: teoretické, praktické a z politického pohovoru.

Hudebníci, kteří ponižujícími zkouškami neprošli, nesměli profesionálně vystupovat. Ti, kteří prošli, museli působit pod některou ze státních hudebních agentur. Ty potom přes takzvaný agenturní prodej nabízely služby umělců a sazebníkové honoráře jim zpětně měsíčně vyplácely. Jednou z věcí, které kapela před koncertováním nutně potřebovala, bylo odevzdat takzvaný scénář komponovaného večera, kde se podrobně uvádělo, jak každý koncert bude probíhat. V agenturách také schvalovali oblečení, délku vlasů, oholení tváří. Nejhorší podle Michala byly textové komise, které zkoumaly nezávadnost textů písní. Měly je agentury, televize, rozhlas i vydavatelství Panton a Supraphon. Často chodily kontroly přímo na koncerty a výjimkou nebyly ani stížnosti místních soudruhů. Jakékoliv odchýlení se od schváleného programu nebo od schválené normy bylo pokutováno. Pravidelnými návštěvníky vystoupení se stali hygienici s měřiči hlasitosti hluku.

Nahrávání režimu

V první polovině 70. let Michal Prokop zpíval jako předskokan Evy Pilarové a Hany Zagorové. Hudba ho netěšila a ani podle svých slov nepodával takové výkony jako dříve. Jediné angažmá, na které z té doby rád vzpomíná, bylo hraní v inscenaci Erbenovy Kytice uváděné v divadle Semafor. Období shrnuje slovy: „Bylo to, jako to napsal Karel Kryl – Ryjeme držkou v zemi. Všechny ty tlaky režimu, co se smí a nesmí, támhle někoho vyhodili a textové komise, z toho byly největší deprese, to nám vlastně lámalo páteř. Nebylo snadné a trvalo, než člověk sebral odvahu říct: ‚Heleďte, jděte do hajzlu, tohle neudělám.‘ Člověk na tom byl existenčně závislý a asi to byla také věc odvahy. Byli lidé, kteří šli do undergroundu, a ti to měli vyřešené a byli lidé, kteří chodili odečítat plynoměry. Na to jsem neměl odvahu, měl jsem rodinu.“

V roce 1975 se rozhodl, že dál zpívat pop music nedokáže a musí se znovu vydat svou autorskou cestou. Ještě několik let trvalo, než se mu opět podařilo stát v čele své kapely. Do zoufalého životního období 70. let zapadá i nejviditelnější podvolení se režimu, podepsání propagandistické kampaně Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru, takzvané anticharty. Režim uspořádal dvě setkání umělců, na kterých bylo přečteno prohlášení, akce měla za cíl odsoudit prohlášení Charty 77 a ospravedlnit pronásledování jejích signatářů.

„Přišla pozvánka – setkání umělců, Divadlo hudby, za socialistickou něco… vypadalo to úplně stejně jako všechny ty pozvánky na školení, na která jsme si zvykli chodit… Když bych měl zvážit, co byla největší chyba v životě, tak to bylo spíše rozpuštění Framusu. Odstartovalo celý ten sešup, který zamířil až k té antichartě, to už byl poslední kamínek… celé to zapadalo do jedné břečky. Nejhorší bylo, že jsem tehdy na místě vůbec nedocenil, co se děje, a až zpětně, když to ukazovali v televizi, tak mi to došlo. Je to životní selhání, ke kterému se hlásím… Nevěděl jsem, o co v Chartě 77 jde, to se člověk z novin nedozvěděl. Některé, co ji podepsali, jsem znal a bylo mi jasné, že zločinci nejsou,“ vypráví Michal Prokop.

Cesta zpět

Posledním angažmá v pop music bylo přijetí nabídky Karla Gotta na pětitýdenní turné po západním Německu. Získal cenné zkušenosti a jako sborista si vydělal na celý rok živobytí. V čase, který získal, znovu založil svoji kapelu. Úřady v té době nepovolovaly anglická jména kapel, a tak začali v roce 1979 koncertovat pod názvem Framus 5. Michal začal pomalu budovat svoji kariéru, což se ukázalo jako mnohem těžší než rozjezd kariéry v druhé polovině 60. let. Zásadním bodem hudebního návratu se stala spolupráce s Ladislavem Kantorem.

„Sešli jsme se, začali si vyprávět a on mi otevřel dveře do komnaty, kde jsem v hudbě dodnes. On mi řekl: ‚Ty musíš mít v kapele osobnost, která sama o sobě něco znamená.‘ A to byl Honza Hrubý, houslista, který v tu dobu, protože měl Mišík zákaz, byl volný. Pak říkal: ‚Ty musíš zpívat texty, které jsou o něčem.‘ To jsem věděl, ale neměl jsem k tomu žádný systematický přístup a on mě seznámil s Pavlem Šrutem. S Petrem Skoumalem jsme se znali, ale až on nás dal hudebně dohromady. Vrátil mi víru. Pak to najednou šlo. Cítil jsem vítr v plachtách…“

Trojice alb Kolej Yesterday, Nic ve zlým, nic v dobrým a Snad nám naše děti… vynesly Michala v průběhu 80. let na vrchol kariéry. První deska jako zázrakem prošla bez cenzurního zásahu a na druhé musel dvě písně, které otextoval Vladimír Merta, nahradit jinými. Spolupráce a kontakty s lidmi ze „šedé zóny“, například s Janem Burianem, ho prý nakonec přivedla do aktivní politiky.

Možnost ovlivňovat chod věcí

„Sebral jsem odvahu a alespoň udělal něco pro svoji očistu,“ komentuje Michal připojení svého podpisu pod petici požadující propuštění Václava Havla z vězení a petici Několik vět. Dne 18. listopadu 1989 přerušil po dvou písních vystoupení v Humenném a překvapenému publiku oznámil zahájení stávky a konec koncertu. V Praze situaci opakoval na zahajovacím vystoupení takzvané burzy pro pořadatele, pořádané Pražským kulturním střediskem. Byl zvolen za předsedu stávkového výboru umělců československé populární hudby. Podílel se na koordinování stávky a organizaci koncertů na podporu sametové revoluce a Občanského fóra. Angažoval se při kampani za zvolení Václava Havla prezidentem.

Možnost ovlivňovat další směřování státu se stala rozhodující pro politickou dráhu. Michal dostal nabídku na kandidaturu do Federálního shromáždění. Na rozdíl od mnoha kolegů, kteří poskytli své jméno, ale nelákalo je dělat politiku, chtěl volitelné místo na kandidátní listině. V létě 1990 byl zvolen poslancem Federálního shromáždění. „Ještě jsem koncertoval, ale už cítil, že chci jít do politiky… Pokud šlo o hudbu, dosáhl jsem vrcholu svých možností, plné sály, zpěvákem roku – druhým byl Karel Gott. Došlo mi, že teď je doba na jiné věci a naskytla se možnost dělat politiku vážně, tak jsem řekl, jdu do toho,“ vypráví.

Rocker úředníkem

O politice neměl představu, ale zajímal se o historii a bavilo ho poznávat povahu a chod struktur a systémů. Pochopil, že politik je profese. Rychle se ji učil i od lidí, kterých si vážil – Daniela Kroupy, Milana Uhdeho, Pavla Bratinky, Jiřího Skalického. Stal se členem meziparlamentního klubu demokratické pravice a předsedal sociálnímu a kulturnímu výboru. Po rozpadu Občanského fóra přešel do Občanské demokratické aliance (ODA), která mu byla blízká personálním složením a především konzervativním politickým postojem. Tři a půl roku působil na místě náměstka ministra kultury, nejprve za Jindřicha Kabáta a později za Pavla Tigrida. Ve volbách v roce 1996 byl zvolen poslancem a předsedal výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. V roce 1998 z politiky odešel.

Ke konci ODA a o svém působení v politice říká: „Asi jsme v ODA neuměli prakticky vykonávat politiku a neměli touhu držet moc. Strašně mě bavilo budování státu a nejvíce mi vadila vnitropartajní loajalita… na to jsem asi moc velký solitér. Potom jsem už cítil, že nedokážu přinést nic nového, zčásti mě politika vyvrhla a zčásti jsem odešel sám.“ Rozpadu Československa jako federalista lituje, ale jedním dechem uvádí složitost a vážnost politické situace, která k rozdělení státu vedla. Transformaci po roce 1989 vidí jako cestu, na které se stalo mnoho chyb, avšak princip směřování změn hodnotí jako správný.

Po opuštění politiky vedl tři roky projekt Praha – Evropské hlavní město kultury 2000. Moderoval televizní diskusní pořady Nic ve zlým a Krásný ztráty. Začal se opět naplno věnovat koncertování. V roce 2012 vydal zatím své poslední studiové album Sto roků na cestě.

1) Úryvek z textu písně Snad nám naše děti prominou (M. Prokop / V. Merta).

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)