Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Karel Prokop (* 1940)

• narozen 25. června 1940 v Klatovech

• vyrůstal v Borovech u Klatov, kde jeho rodina vlastnila velký mlýn

• otec Karel Prokop působil v protinacistickém odboji, byl zatčen v roce 1944

• v roce 1948 rodinný mlýn znárodněn

• otec podruhé zatčen v roce 1950 za údajnou velezradu

• otec odsouzený na 12 let, 10 let strávil v Jáchymově, propuštěn na amnestii v roce 1960

• Karel Prokop vystudoval ČVUT, pracoval v klatovské pobočce plzeňské Škodovky

• v prosinci 1989 zvolený ředitelem klatovského závodu

• v době restrukturalizace plzeňské Škodovky se stal prvním náměstkem generálního ředitele

• na počátku 90. let restituoval mlýn v Borovech a znovu ho uvedl do provozu pod jménem Prokop

• v roce 2025 žil v Borovech u Klatov

Poprvé byl otec Karla Prokopa zatčený v červnu roku 1944. Tehdy ho zatýkali příslušníci německé tajné policie. Malý Karel ten samý měsíc oslavil své čtvrté narozeniny a vzpomínku, jak mu odvádějí tatínka, nikdy z paměti nevymazal. Podruhé jeho otce zatkli v říjnu roku 1950 příslušníci československé Státní tajné bezpečnosti (StB). „Když se pak táta v roce 1960 vrátil z Jáchymova, řekl, že komunistický lágr byl mnohem horší než německý koncentrák. Za války měl naději, že to brzy skončí. V komunistickým lágru žádná taková naděje nebyla,“ říká Karel Prokop. 

Druhá lehká tajná divize

Nedaleko města Přeštice v západních Čechách stojí na řece Úhlavě dva velké vodní mlýny. Jeden ve vesnici Borovy, druhý v blízkých Nezdicích. Borovský mlýn je největším mlýnem na řece Úhlavě a první zmínky o jeho založení se datují až do 16. století, z toho 300 let byl v majetku jediné rodiny. Až do roku 1948, kdy byly oba mlýny znárodněny, byl majitelem borovského mlýna Karel Prokop a nezdického Jan Prokop. A ačkoli měli stejná příjmení, v příbuzenském vztahu až do roku 1939 nebyli. V tom roce si totiž Karel Prokop vzal za ženu Annu Prokopovou, sestru nezdického mlynáře. O rok později se jim narodil první syn, jméno dostal po otci, Karel. A v roce 1943 se manželů Prokopovým narodil druhý syn Petr. Oba chlapci přišli na svět do nelehké doby, kdy jejich otec i přes zákaz protektorátních úřadů mlel pro místní mouku načerno a odváděl nezanedbatelné dávky pro potřeby německých vojáků. Především se ale zapojil do protinacistického odboje.    

Karel Prokop st. se narodil roku 1910, byl vzdělaný a kromě provozu mlýna navíc hospodařil na dvaceti hektarech polí, které k mlýnu patřily. Byl poddůstojníkem  prvorepublikové Československé  armády a nebyl mu lhostejný osud jeho vlasti. Jeho bratr Otakar padl při obraně československých hranic v roce 1938.  Když v roce 1943 ústředí domácího protinacistického odboje (tzv. ÚVOD, Ústředí vedení odboje domácího),  rozhodlo o založení vojenské odbojové skupiny na Plzeňsku, vstoupil Karel Prokop do jejích řad. Odbojová skupina, která na území západních Čech měla připravovat podmínky pro vypuknutí protiněmeckého povstání, dostala název ‚Druhá lehká tajná divize‘ a stala se jednou z nejvýznamnějších nekomunistických protinacistických odbojových organizací v této části Protektorátu. Její činnost ale byla vyzrazena a Němci v červnu 1944 desítky jejích členů pozatýkali. Ti, kterým se podařilo uniknout nebo se na konci války vrátili z nacistických koncentračních táborů domů se pak 5. května 1945 zapojili do povstání v Plzni. 

Vlak do Drážďan

V červnu 1944, kdy gestapo přijelo zatknout jeho otce, oslavil malý Karel Prokop své čtvrté narozeniny. „Dodnes vidím matku s mladším bratrem v náručí a osvětlenou ložnici, protože dvůr byl plný gestapáckých aut a reflektory svítily na celý mlýn,“ vzpomíná dnes. Ukryté zbraně se jim najít nepodařilo, v poslední chvíli se je podařilo přenést na jiné místo. Karel Prokop st. ale byl té noci přesto zatčen a převezen k výslechům do vily klatovského gestapa. Odtud měl být podle slov jeho syna převezený do věznice v Malé pevnosti Terezín a nakonec do soudní věznice v Drážďanech. „Měl tam odjet ke stannému soudu a hrozil mu trest smrti. Jenže Drážďany byly v té době bombardované a ten vlak, který tam tátu vezl, do Drážďan už nedojel. A tátu pak vrátili zpátky do Terezína,“ vypráví Karel Prokop. 

Podle evidenčních záznamů Památníku Terezín se informace o vězni Karlu Prokopovi, v záznamech vedeného pod číslem 2958, mírně liší. Z nechvalně proslulého klatovského gestapa měl být převezený 4. října 1944 ne do Malé pevnosti, ale do pražské věznice Pankrác. A odsud v prosinci téhož roku do koncentračního tábora Gollnów na severu Polska. Tam ale z nejasných příčin nedojel a od 9. února 1945 už byl vedený jako vězeň Malé pevnosti. Je ale více než pravděpodobné, že jako politický vězeň měl být souzený v Drážďanech. A protože tam měl být převezen na konci zimy 1945, nestalo se tak ze zřejmých příčin, kvůli ničivému náletu na město v únoru 1945.  

Byl jsem na tátu hrdý

Poslední tři měsíce druhé světové války prožil Karel Prokop st. nejen jako vězeň Malé pevnosti Terezín, ale současně i jako jeden z vězňů pracovního komanda Richard. Z vězení byli denně převáženi někteří z vězňů na stavbu podzemní továrny v Litoměřicích. Karel Prokop dál pokračuje: „Na úplném konci války v Terezíně vypukla epidemie tyfu a díky ní se snížila ostraha a tátovi se podařilo utéct. Dostal se do Prahy, kde jsme měli příbuzné a strávil tam poslední dny války. Když se vrátil domů, byl taky nakažený tyfem, měl skoro polovinu své původní váhy.“ Domů se jeho otec vrátil v době, kdy v Plzni vypuklo povstání. V čele plzeňského Revolučního národního výboru stanul plukovník Jindřich Krejčík, velitel Druhé lehké tajné divize. Podle slov Karla Prokopa se jeho otec se svými spolubojovníky revolučního dění na Plzeňsku už také účastnil. Plzeň byla osvobozená už 6. května 1945, v ten den do města přijely první jednotky americké armády. Nějaký čas se pak část amerických vojáků ubytovala také ve mlýně v Borovech a polní ležení vojáci vybudovali i na okolních loukách. Rodina Karla Prokopa uchovává ve svém rodinném archivu i několik fotografií z květnových dnů roku 1945.  Jsou na nich zachyceni usměvaví američtí vojáci společně s obyvateli mlýna. 

Až do roku 1948 se ve mlýně scházeli také někteří z bývalých členů Druhé tajné divize, spojovalo je nejen přátelství, ale i těžko sdělitelné zkušenosti z pobytu v nacistických vězeních. „Po válce k nám jezdili tátovi kamarádi, se kterými byl v Terezíně, a mluvili spolu o tom, co tam prožili. Tak jsem něco z toho vyslechl. Byl jsem na tátu hrdý, protože tehdy byli Němci to nejhorší, co mohlo být a můj táta se účastnil odboje proti nim. Ale o tom, co prožil pak v kriminálu v 50. letech, tak o tom už mluvil velice málo,“ vzpomíná Karel Prokop.

Vůně benzínu

Těžko se ale mluvilo i o tom, co se dělo v německých vězeních. „Táta říkal, že nejhorší byl Terezín, kde šlo každý den o život a nejhůř že snášel, jak se Němci chovali k Židům.  Stříleli po nich při každé příležitosti, bylo to nelidské. Víc vyprávěl, jak to vypadalo v té podzemní továrně Richard. Že to tam vypadalo spíš jako fabrika a ti esesácký dozorci už je tam tolik nehlídali. Byli tam společně s francouzskými zajatci a s těmi Němci zacházeli zase o poznání lépe. Ale hrozné to bylo, když v Terezíně vypukla epidemie tyfu a celý Terezín se stal jedním velkým pohřebištěm,“ vypráví Karel Prokop.  

Symbolem vítězství nad nacisty se pak nejen pro rodinu Karla Prokopa, ale pro celé jihozápadní Čechy, stali američtí vojáci. Karel Prokop dál vzpomíná: „Ten den, kdy přijela do Borov první kolona amerických vojáků, si dodneška pamatuju. Měli jsme na sobě pláštěnky, protože z nebe padal teplý déšť. A dodnes si dokážu vybavit vůni amerického benzínu. Celá ta skupina se pak ubytovala u nás ve mlýně. Postavili si tam polní kuchyni a samozřejmě nám rozdávali čokoládu a dospělým cigarety. Táta uměl dobře anglicky a tak se s nimi často bavil. Pamatuju si taky, jak u nás v jídelně jedli třešňový knedlíky, ale největší zážitek pro mě byl, když mě vzali do letadla, do toho jejich Piperu. To byla moc pěkná doba, i když komunisti už začínali s agitací. I u nás v Borovech, mezi našimi zaměstnanci. A pak přišel rok 1948 a všechno se změnilo.“

Banda velezrádců a špionů

Krátce po komunistickém převratu v únoru 1948 byl mlýn rodiny Prokopových znárodněný a do Borov přijel národní správce, který ho měl od té chvíle spravovat. „Národní správce byl vyučený mlynářský dělník odněkud ze severních Čech, aby se vyloučilo, že bude solidární s původním majitelem. Asi byl dobře zapsaný v komunistický straně, bez toho by to nešlo. Jenže měl trochu problém, protože byl negramotný a musel se naučit, jak se podepsat. Pak ho odvolali a přišel už lepší odborník. Ale to už jsme tam my nebyli,“ vzpomíná Karel Prokop. Prokopovi museli svůj byt ve mlýně opustit, náhradní ubytování dostali v domku pro bydlení nepříliš vhodném. Prokopovi měli původně šest zaměstnanců ve mlýně a čtyři na statku. Karel Prokop říká, že sice levicově zaměření byli, ale umírněně, spíš tíhli k sociální demokracii než ke komunistům. „Když pak tátu zatkli, pomáhali mámě se stěhováním a pokud se vyloženě nebáli, tak se k nám vždycky chovali solidárně,“ pokračuje Karel Prokop.

2. října 1950 zatkla Státní bezpečnost Jana Prokopa, bratra Karlovy maminky Anny a 10. října pak jejího muže Karla Prokopa. 28. června 1951 pak „za účasti pracujících z celého plzeňského kraje byl zahájen v Odborovém domě v Plzni proces se třinácti člennou bandou velezrádců a špionů…Tato banda složená vesměs z příslušníků předúnorových reakčních stran a pravicových sociálních demokratů, pracovala již od roku 1945 a zejména po únoru 1948 v úzkém spojení s agenty západních mocností a svou velezrádnou činností se snažila o zvrat našeho lidově demokratického zřízení a násilně znovu nastolit kapitalistický řád,“ píše se v dobovém tisku (noviny Pravda z června 1951). Jan Prokop patřil mezi oněch třináct „zrádců“ a byl odsouzený na 18 let. Karlův otec byl z nejasných příčin souzený v neveřejném procesu v Praze v říjnu 1951 a odsouzený byl na 12 let.  

Tátu odsoudili za velezradu, koho ale zradil, těžko říct

Dobový tisk do značné míry obsahem a především použitou rétorikou koresponduje s vyšetřovacím spisem se signaturou V-2505 PL uloženým v Archivu bezpečnostních složek. Hlavními obviněnými ve veřejném procesu v Plzni, na který se „pracujícím plzeňského kraje“ prodávaly vstupenky, byli ředitel plzeňského muzea, univerzitní profesor Jindřich Čadík a přednosta transfúzní stanice plzeňské fakultní nemocnice, MUDr. Antonín Čech. Jak je dále uvedeno v novinách Pravda z té doby, svých „zločineckých cílů měli dosáhnout díky spolupráci se západními imperialisty, kterým měli vyzrazovat státní, vojenská a hospodářská tajemství. A ve své slepé nenávisti k pracujícímu lidu chtěli rozpoutat třetí světovou válku.“  Podle záznamu výslechů Karla Prokopa z vyšetřovacího spisu vyplývá, že byl obviněn za účast na jediné schůzce s Antonínem Čechem, na kterou ho přivedl jeho švagr Jan Prokop. Během této půlhodinové (!) schůzky měli Jan Prokop a Antonín Čech naplánovat státní převrat za použití zbraní a současně prodiskutovat situaci v Nezdicích. Podle zápisu z výslechu byly tyto informace pro Karla Prokopa neznámé a pouze naslouchal. S nikým dalším se z této údajné ilegální skupiny již nesešel a ani nebyl pověřen žádným úkolem. 

V zápisu výslechu je ale opakovaně Karel Prokop označený za odpůrce lidově-demokratického zřízení, stejně jako jeho švagr Jan Prokop. Současně patřili mezi „vesnické boháče“ což bylo tím rozhodujícím, čím se provinili. „Tátu odsoudili za velezradu. Ale co zradil, to těžko říct. Koho by taky mohl zradit u nás ve mlýně…,“ dodává  jeho syn s trpkou ironií.

Báli jsme se, že dopadneme stejně

Dále měli být na základě záznamů z výslechů Jan Prokop i Karel Prokop obviněni, že jednali s plk. v. v. Svobodou a Brůnou o umístění ilegální vysílačky. Mezi obžalovanými bylo i několik důstojníků prvorepublikové Československé armády a za Protektorátu patřili pravděpodobně i mezi členy Druhé tajné divize. „S tátou byli zatčení i ti jeho spolubojovníci nebo kamarádi z odboje. A plukovníka Svobodu umlátili při výsleších na plzeňské StB. Jeho rodina k nám domů jezdívala, měli dva kluky, asi v mém věku. Zatkli pak i jeho ženu a ty dva kluky odvezli do nějakého zařízení a už jsme je nikdy neviděli. A my s bráchou jsme se pak báli, abychom nedopadli stejně,“ vzpomíná Karel Prokop. Celý vyšetřovací spis je velmi obsáhlý a plzeňská „protistátní skupina Čadík a spol.“ byla zřejmě pouze jednou z podskupin, jejichž protistátní činnost tehdejší Státní bezpečnost postupně „rozkrývala.“     

Karel Prokop byl rok v samovazbě. „A ten rok měl na to, aby se naučil to své přiznání nazpaměť. O tehdejších vyšetřovacích metodách je lepší nemluvit. Táta se jednou zmínil, že pro něj bylo nejhorší, když na něm zkoušeli spánkovou deprivaci. Neustále ho probouzeli, nemohl spát a pak ho odvedli  k výslechu…,“ pokračuje Karel Prokop. Po odsouzení byl jeho otec rok vězněn ve věznici v Pardubicích a od března 1953 v jednom z nejkrutějších komunistických lágrů, totiž v Jáchymově. 

Tátu znovu nadlouho opouštíte

Malý Karel Prokop ve svých devíti letech podruhé ztratil svého otce. Dalších deset let ho mohl vídat jen během návštěv ve vězení. „Snášel jsem ty návštěvy špatně, ale vyhýbat jsem se jim taky nechtěl. Máma se mě pokaždé ptala, jestli chci nebo nechci jet a já pokaždé odpověděl, že chci. Jenže pak mi dlouho trvalo, než jsem se z toho vzpamatoval. Nejhorší bylo, že ta návštěva byla krátká a hned zase odcházíte a tátu znovu nadlouho opouštíte. A pak jsme začali dostávat zprávy, co se tam uvnitř děje…,“ pokračuje dál Karel Prokop. Strýc malého Karla, bratr jeho maminky Jan Prokop během následujících deseti let prošel několika věznicemi, pak lágrem v Příbrami a poslední roky také v Jáchymově, kde se setkal se svým švagrem. I jeho žena se musela vystěhovat z bytu v zabaveném nezdickém mlýně. „Vystěhovali jí do jedné místnosti, kde nebyla ani voda a zaměstnaná byla jako krmička vepřů,“ říká Karel Prokop. Součástí trestů, jak bylo v procesech v 50. letech obvyklé, bylo i zabavení veškerého majetku a také ponižující ztráta občanských práv pro odsouzené. A sekundárně byli potrestáni i jejich blízcí.

Do složité situace se tak dostala i Karlova maminka. „Máma nás musela uživit, a když živíte tři lidi z ničeho, je to problém. Nikde ji nechtěli zaměstnat, nesměla být v kolektivu, aby jako manželka reakcionáře někoho nenakazila. A tak doma šila rukavice a my jsme jí pak aspoň pomáhali tahat těžký kufry s těmi rukavicemi do vlaku do Přeštic. A po měnové reformě v padesátém třetím roce, nám nezbylo už vůbec nic,“ vzpomíná Karel Prokop. 

Místo dětí doma našel dva dospělé syny 

Karel i jeho bratr se snažili mamince v její nelehké situaci pomáhat. Museli se stát odpovědnějšími a dospělejšími než ve skutečnosti byli. Obyvatelé Borov se k nim vesměs chovali dobře, Karel Prokop říká, že si většina z nich jeho otce vážila. Přesto často cítil, že do většinové společnosti vlastně nepatří. „Byli jsme vyčlenění, i když se k vám nikdo nepřátelsky nechová, stejně cítíte, že tam nepatříte,“ dodává. Dalším trestem pro syny „zrádce“ bylo, že se nesměli hlásit ke studiu na střední školu. Karel se proto vyučil soustružníkem a Petr zámečníkem. Teprve po vyučení dostali oba doporučení ke studiu. Karel odmaturoval na střední průmyslové škole a nastoupil do zaměstnání v plzeňské Škodovce, tehdy ovšem Závodů Vladimíra Iljiče Lenina. Prospěchové stipendium během studia na průmyslovce mu bylo zamítnuto, ačkoli na něj měl reálně nárok a ani doporučení k dalšímu studiu na vysokou školu nedostal. V téže době, přesněji v roce 1960, vyhlásil tehdejší prezident Antonín Novotný velkou amnestii politických vězňů a po letech tak brány věznic mohlo opustit 5600 politických vězňů. Domů se vrátili i Karel Prokop a Jan Prokop.  První setkání s otcem na nádraží bylo radostné i rozpačité. Když byl v roce 1950 Karel Prokop zatčený, doma zůstali jeho dva malí synové, po deseti letech na něj na nádraží čekali dva dospělí mladí muži. 

Karel Prokop i jeho švagr se domů vrátili s podlomeným zdravím, Jan Prokop utrpěl ve věznici vážný úraz páteře a Karel byl v pokročilém stádiu tuberkulózy. Deset let ve výkonu trestu se jim nezapočítávalo do nároku na důchod a další dlouhé roky museli i přes vážné zdravotní problémy dál pracovat. Navíc bývalé politické vězně nikdo zaměstnat nechtěl, Karel Prokop pak našel práci až na stavbě v pohraničí a to jen díky svému kamarádovi z protinacistického odboje. 

Všechno, co komunisti udělají, dopadne špatně

Museli k sobě znovu najít vztah a Karel Prokop říká, že se jim to podařilo. Jen už to nemohl být vztah otce a syna, tak jak by si bývali byli přáli. Situace Karla Prokopa st. nebyla ani po propuštění jednoduchá, měl obavy stýkat se svými přáteli, měl obavy udělat cokoli, co by ho mohlo vrátit tam, kam už nikdy nechtěl. Navíc ho trápily výčitky vůči své ženě a svým dětem, a to i přesto, že mu nikdy nic nevyčetli. Byl opatrný a to i přesto, že vláda plánovala reformy, kterým spousta lidí uvěřila. Karel Prokop syn pokračuje: „Táta říkal, že to stejně špatně dopadne, protože to mají v režii zase komunisti a ti na co sáhli, tak špatně dopadlo. Zažádal si o rehabilitaci a vypadalo to nadějně. S nástupem Husáka se ale rehabilitace stejně zastavily. Jinak se moc neangažoval, jen ho někdo přesvědčil, aby vstoupil do klubu K231 a na jedno jejich zasedání přišel. Ale pořád říkal, že to špatně dopadne a taky že to špatně dopadlo. Přišel srpen 1968.“

Karla v roce 1968 konečně přijali ke studiu na Vysokou školu strojní a elektrotechnickou v Plzni a studium mohl dokončit. Jeho mladší bratr Petr se po událostech, které následovaly po 21. srpnu 1968, rozhodl Československo opustit a emigroval do Kanady. Karel byl už v té době ženatý, zůstal a dál pracoval ve Škodovce v Klatovech. A bydlel se svou rodinou a rodiči v domku v Borovech, který před lety dostali jako náhradu za byt ve mlýně. „A život šel už normálně dál,“ říká.

Dovětek

V listopadu 1989 ukončila sametová revoluce čtyři desetiletí dlouhou vládu komunistů. A v prosinci  téhož roku tisícovka zaměstnanců klatovské Škodovky zvolila nového ředitele závodu Karla Prokopa. „Když vás zvolí tolik lidí…to byl samozřejmě dobrý pocit. A taky určitá satisfakce, pro mě i pro moje rodiče. Ale současně to byla zodpovědnost, protože v té době na tom byla Škodovka velice špatně. Do té doby byla navázaná na sovětský trh a ten se zhroutil,“ říká Karel Prokop a dál pokračuje: „A pak jsem přešel do plzeňský Škodovky, jako první náměstek generálního ředitele.“ V této funkci pracoval v nelehkém období, kdy se jednalo o budoucnosti „rodinného stříbra,“ jak Škodovku nazval tehdejší ministr financí Václav Klaus. A Karel Prokop na počátku 90. let současně také restituoval mlýn a znovu ho uváděl do provozu pod jménem své rodiny. 

„Podařilo se mi vyřídit restituci, ještě než táta umřel. Dožil se osmdesáti, zemřel v roce 1990 a máma v roce 1992. Prožili spolu konec života a zažili konec komunismu i to, že nám mlýn zase vrátili. Díky tátovi a tomu co musel vytrpět, byly moje postoje vůči komunistům dané. Nikdy jsem do komunistické strany nevstoupil, ani kvůli dětem, ani kvůli kariéře. Ale vyloženě nepřátelsky jsem se vůči nim taky nestavěl, kvůli té zkušenosti s tátou. Tátu jsem obdivoval, protože jemu šlo skutečně o život. A proti tomu, co prožívali vězni v Jáchymově, se všechny problémy rázem zdají jako nicotnost..., “ říká na závěr Karel Prokop.