Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Procházková (* 1929)

• narozena narodila 20. ledna 1929 do chudé rodiny z Chýně o šesti sourozencích

• základní školu absolvovala v Chýni, vyšší třídy už pak vychodila v mnohatřídce v Hostivicích

• vzhledem k nedostatku rodinných financích se nemohla vyučit a musela začít pracovat, nejprve v kartonárně, později ve Stavebních strojích, a nakonec v Tesle

• na počátku 50. let se seznámila se svým mužem a žili spolu až do jeho smrti roku 1990

• dnes žije paní Jarmila v Praze na Zličíně a její vzpomínky zpracovala v rámci soutěže Příběhy 20. století její pravnučka Lucie

„Při náletech jsem byla ve strachu, přitisknutá ke zdi a čekala jsem, co se stane. Když to přestalo, doběhla jsem, ráda, že jsem zůstala naživu,“ vypráví Jarmila Procházková na dětství za druhé světové války. Když z krytu vylezli, zjistili, že pouhé dva metry od jeho vchodu padla střela do stromu.

Jarmila Procházková se narodila 20. ledna 1929 do chudé rodiny z Chýně o šesti sourozencích. Z dětství vzpomíná na život v nedostatku, tísnivé bydlení, nákupy potravin na dluh a to, jak se jejich rodinná situace zkomplikovala po smrti otce. Základní školu absolvovala v Chýni, vyšší třídy už pak vychodila v mnohatřídce v Hostivicích. Vzhledem k nedostatku rodinných financích se nemohla vyučit a musela začít pracovat, stejně jako všichni jejich sourozenci.

Druhá světová válka

Na počátku druhé světové války přes Chýni projížděly tanky a přistávala letadla na blízkém Ruzyňském letišti, otec musel vystavět na zahrádce kryt, ve kterém se při náletech celá rodina tísnila. Řadu rodin z Chýně válka zasáhla, paní Jarmila vzpomíná třeba na známou své maminky, paní Chalupovou, která přišla v Lidicích o svou dceru, a dlouhá léta pak chodila bosa, říkaje „Když ona trpěla, tak já musím taky“.

Vstup do strany za štamprli

Konec války a nástup komunistické strany k moci rovněž klid do rodiny nepřinesl. Její otec chodíval do hospody, kde ho „za štamprli“ přemluvili ke vstupu do strany. „Chtěli ještě, aby přihlásil jednu dceru. No a on přihlásil mě. Přišel domů a řekl mi to. Byla jsem zticha a neříkala jsem nic,“ vypráví paní Jarmila o svém poměrně kuriózním způsobu vstupu do strany, který ji nikterak netrápil až do chvíle, kdy její sestru nevzali na školu. Tou dobou paní Jarmila pracovala ve Stavebních strojích na Zličíně a ptala se svého nadřízeného na okolnosti nepřijetí své sestry, a když se nedobrala odpovědi, odevzdala na výboru stranickou knížku. „Hodila jsem jim tam knížku a oni mě strašili, že mě předvolají. Na to jsem jim řekla, ať mě zavolají, kam chtějí, že z toho strach nemám. A nikdo nepřišel. A kdyby přišel, tak by odešel z nepořízenou,“ vypráví paní Jarmila.

Práce v Tesle

Později pracovala se sestrou v Tesle ve výrobě televizí, na což vzpomíná jako na těžkou ruční práci. Jednou, kolem roku 1950, se na zábavě seznámila se svým budoucím manželem, kterého záhy povolali na vojnu. Po jeho návratu se vzali, ale po dvou letech onemocněl těžkou cukrovkou. „Byli jsme na tom špatně, ani jeden jsme moc nevydělávali,“ vzpomíná na další těžké životní období paní Jarmila. Dostali od závodů přidělenou jednu místnost k žití, a později se přestěhovali do bytovek vystavěných pro zaměstnance.

Manžel

Z finančních důvodů musela paní Jarmila po dvou letech mateřské dovolené nastoupit do práce a dcerku umístit do školky. „Držela se mě za oblečení a plakala. A já jsem plakala cestou do práce,“ vzpomíná. Manželův zdravotní stav se stále zhoršoval, dostával záchvaty a paní Jarmila ho musela často hledat ze strachu, aby se mu něco nestalo. I přesto, že nakonec skončil v invalidním důchodu, jezdíval na motorce na ryby na Slapy. „V srpnu 1968 se domů vracel v koloně Rusáků, co sem přijížděli. Měla jsem zase strach, viděli jsme vojáky. Byli už ve vesnici a on nikde,“ vzpomíná na chvíle vstupu vojsk Varšavské smlouvy. Manžel paní Jarmily zemřel roku 1990 a paní Jarmila dnes bydlí na Zličíně se svou dcerou, jen ulici vedle od vnučky Lucie, která v rámci Soutěže Příběhy 20. století vzpomínky své prababičky zaznamenala.