Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MgA. Rudolf Prekop (* 1959)

• narozen 13. dubna 1959 v Košicích

• během dospívání se skamarádil s literátem Erikem Grochem

• v polovině 70. let nastoupil na fotografický obor Střední uměleckoprůmyslové školy v Košicích

• v roce 1977 byl jedním z organizátorů výstavy …Od trinástej komnaty, předčasně ukončenou StB

• po dokončení střední školy nenašel v Košicích zaměstnání a přestěhoval se do Prahy

• následující dva roky pracoval jako asistent kamery u Krátkého filmu

• v roce 1982 byl přijat na Katedru fotografie pražské FAMU

• součástí proudu umělecké fotografie zvaného Slovenská nová vlna

• v polovině 80. let jej Anna Fárová přijala do svého okruhu a spolupracovala s ním i jako kurátorka

• po smrti Andyho Warhola v roce 1987 se s Michalem Cihlářem snažil otevřít jeho muzeum

• v roce 1991 se jejich snahy zúročily vernisáží stálé expozice Andyho Warhola v Medzilaborcích

• od roku 2002 je vedoucím Ateliéru studiové fotografie na FAMU

• je spoluautorem knihy Andy Warhol a Československo vydané v roce 2011

Vůně žvýkaček a Košická moderna

Rudolf Prekop se narodil 13. dubna 1959 v Košicích do rodiny dětského lékaře a knihovnice. Křestní jméno zdědil po otci, maminka se za svobodna jmenovala Marta Takácsová. Její tatínek Ján Takács byl instalatérem, který sbíral obrazy. Sbíral je bez jakýchkoliv znalostí o soudobé umělecké scéně, pouze podle vlastního vkusu. Jeho instinkt jej vedl neomylně, a tak se mu postupně dařilo vyplňovat stěny vlastního domu malbami lokálních autorů, později označených za Košickou modernu. Mladý Rudolf, který se už v té době nejraději bavil skicováním do svého notesu, se v dědečkově bytě cítil jako v jiné dimenzi. Snad i proto, že obrazy, které viděl, se neslučovaly s těmi, které opanovaly veřejný prostor tehdejších košických ulic.

Faktickým protikladem ke společensky utaženým šroubům se však stala především matčina korespondence se vzdálenými prastrýci a pratetami, kteří v meziválečném období emigrovali z ekonomických důvodů do Spojených států. Jejich návštěvy rodného kraje během konce 60. let se Rudolfovi jevily stejně nadpřirozeně jako obrazy v dědečkově domě. Už tenkrát jej jejich bezprostřední způsob chování a komunikace fascinoval. „Voněli mi po žvýkačkách,“ vzpomíná na období, kdy mu nebylo ani devět let.

Díky nespornému estetickému cítění se Rudolfova přihláška na místní uměleckoprůmyslovou školu může jevit jako logické vyústění jeho dosavadního směřování. Sám však k této rané životní etapě přidává tvrzení, že jej nástup do nového kolektivu zachránil od pouličního poflakování se sídlištními partami. Původní snaha dostat se na grafický obor však byla u přijímacích zkoušek přesměrována do prostoru nově založeného fotografického oddělení.

Shodou okolností se na košické střední v podobné době objevil v řadách pedagogů čerstvý absolvent FAMU Ivo Gil, který výrazně pozměnil výuku jednotlivých předmětů a zásoboval své studenty časopisy s aktuálními trendy o zahraniční fotografické i výtvarné scéně. „Přišel do Košic po studiích na FAMU a dotáhl s sebou kardanové přístroje, o kterých se lidem na jiných středních školách ani nesnilo. Ale nešlo jenom o techniku, pozměnil i náplň předmětů. Takže jsme mohli realizovat velmi podobné zadání, jako se tenkrát dělaly u Šmoka,“ vzpomíná Rudolf na nástup svého oblíbeného pedagoga a dodává, že jej řadí mezi jednu ze tří osob, která nejvýrazněji ovlivnila jeho následující směrování.

Výstava na čtyřiadvacet hodin

Ve třetím ročníku vzniklo mezi studenty neobvyklé autorské seskupení, procházející napříč jednotlivými obory školy. Společně se svým kamarádem Danielem Pastyrčákem se Rudolf stal jedním z jeho hlavních hybatelů. Výraznou postavou etablující se komunity byl i undergroundový básník Erik Groch, který na střední uměleckoprůmyslovou školu nedocházel. Byl nepatrně starší a v době formování výstavy již absolvoval gymnázium.

Snaha po manifestaci vlastního tvůrčího pole se záhy přetavila v organizaci společné výstavy naplánované na jaro roku 1977. Jako nejvhodnější prostor byl vybrán klub košické Ekonomické fakulty, který v té době rovněž platil za kultovní místo diskoték a všeobecného setkávání. Sterilní prostor se díky intervenci studenta aranžérství Luboše Badiára proměnil v koncepční skládačku podobnou postmoderním výstavním strategiím. Kompozice ze školních židlí suplovaly sochařské sokly, dvoje štafle s nataženou šňůrou se staly prostorem pro fotografickou kompozici. Celou výstavu pak otevíral velký klíč fungující jako symbolické memento zvoleného názvu přehlídky …Od trinástej komnaty.

Rudolf se při svém vypravování nechce ke genezi názvu přílišně vracet, ale chápe ho jako symbolický pro jakýsi vnitřní vzdor vůči tehdejšímu politickému uspořádání a snahu o otevření režimem zapovězených výrazových poloh. Pro Erika Grocha se pojmenování výtvarné přehlídky stalo po mnoha letech určující z hlediska edice samizdatových sborníků Trinástá komnata. Tento počin jako by zpětně ilustroval nejen osud samotné výstavy, ale i příběhy všech studentů a velké části pedagogů, kteří se na její přípravě podíleli.

Po dadaistické performanci zorganizované u příležitosti zahájení výstavy se mezi účastníky vernisáže objevil postarší pán jevící výrazný zájem o většinu exponovaných děl. Nadšení studenti mu věnovali velkou část své pozornosti a vysvětlovali nejen formální aspekty maleb, objektů a fotografií, ale i zamýšlený obsah celé instalace. „Samozřejmě že se z něj později vyklubal agent s krycím jménem Ekonom. Okamžitě nás nabonzoval a výstavu po dvaceti čtyřech hodinách zavřeli. Následující den jsme chtěli zorganizovat komentovanou prohlídku pro několik spřízněných duší z řad pedagogů. Přijeli jsme tedy na kopec, na kterém stála nad městem budova E klubu, a našli už jenom dveře zapečetěné páskami s razítky StB,“ popisuje abnormálně agresivní reakci tajné policie Rudolf.

Jste napojeni na Prahu?

Následovalo několik výslechů, během nichž se Rudolf cítil poněkud nepatřičně. Estébáci hnaní událostmi kolem Charty 77 si celou záležitost vysvětlovali spoluprací s někým zkušenějším, stojícím mimo košickou scénu. Vyslýchaná skupina mladých mužů nedokázala přesvědčivě odpovídat na kladené otázky, natož si uvědomovat závažnost situace. Vyslýchající důstojníci v nepřetržitém sledu opakovali své otázky, na které nikdy nemohli dostat uspokojivé odpovědi, jelikož je neznali ani samotní tvůrci výstavního počinu. „Na koho jste napojeni? Kdo vás vede? Je to někdo z Prahy, nebo z Brna?“ popisuje Rudolf dávný zážitek z výslechu a bouchá u toho pěstí do stolu.

Následky událostí byly komické i fatální zároveň. Bezprostřední pokračování příběhu se odehrálo hned po prázdninách, kdy na školním dvoře zaparkovala modrá Avie, ze které začali dva zřízenci vytahovat jeden zabavený obraz za druhým. Depozit košické StB zřejmě nedokázal pojmout takovéto množství uměleckých děl, a tak bylo nutné vrátit důkazy po ukončení vyšetřování na místo jejich zhotovení. Ředitel, kterému celá kauza naháněla strach, sundal svůj plášť a pohotově zakrýval obsah transportu zrakům několika desítek studentů postávajících opodál. Šuškanda však rezonovala školou natolik silně, že si ještě několik let po inkriminovaném dění chodili někteří zvědavci prohlédnout ono závadové umění na půdu školy.

Všichni ze zúčastněných byli s trojkami z chování podmínečně vyloučeni. Daniel Pastirčák, označený za hlavního aktéra, byl ze školy vyloučen nadobro. Podobný osud potkal i ty z pedagogů, kteří měli s výstavou co do činění. Poměry na Střední uměleckoprůmyslové škole se postupně zhoršily natolik, že se Rudolf nemohl dočkat zakončení studia. Dva roky obětního beránka, který byl nepřímo označován za viníka většiny mravních problémů, však neměly skončit pouhým odmaturováním. Fiasko postihlo i snahy najít slušnou práci po škole. Zajímavě rozjeté angažmá v místním loutkovém souboru bylo rovněž přerušeno díky špatným kádrovým posudkům. Celá situace vyústila v jediné možné řešení: opustit Košice.

Pražská sedma

Začátky východoslovenského mladíka v Praze nebyly příliš snadné. Necelé dva roky práce na pozici asistenta kamery u Krátkého filmu jej značně motivovaly k rostoucí urputnosti stočit svůj životní příběh směrem k vysněnému studiu na Katedře fotografie FAMU. Kolektiv natáčecích štábů oplývající oplzlými řečmi o dostupných prostitutkách střídal za postel plnou hmyzí havěti v jakémsi vlhkém podnájmu v Růžové ulici. Prvotní neúspěch u přijímacích zkoušek jej neodradil od toho, aby se po dvanácti měsících objevil před komisí znovu a otevřel si tak cestu ke konečnému přijetí.

Díky profesorovi Jánu Šmokovi byl na Katedře fotografie zaveden dělený náborový systém, spravedlivý k uchazečům všech národností. V rámci jeho struktury byli do studia přijímáni vždy tři studenti z Čech, tři studenti ze Slovenska a tři ze zahraničí. To umožnilo Rudolfovi nastoupit do stejného ročníku nejen s Tonem Stanem, ale i Martinem Štrbou, studujícím na Katedře kamery. Následující rok byli slovenští studenti doplněni o Miro Švolíka a Petera Župnika s Vasilem Stankem, aby se o dvě léta později mohli přidat Jano Pavlík a Kamil Varga. Tímto vzniklo uskupení, které později označil Šmok za Pražskou sedmu, tvořící základ Slovenské nové vlny.

Na podzim roku 1984 se na FAMU uskutečnila jedna z prvních stáží zahraničních studentů. Během jednoho semestru se výuky zúčastnila skupina mladých Švédů. Stejně jako dávné návštěvy amerických příbuzných, působili i začínající skandinávští fotografové v prostředí socialistického Československa na Rudolfa jako zjevení. Pražská sedma proto neváhala a jaksi instinktivně s nimi navázala nejen formální kontakt, ale i určitý druh přátelství. Na závěr jejich pobytu vyhřezla tato mezinárodní kolaborace v bytovou výstavu, uspořádanou se spolužáky z FAMU u Petera Župnika v Pštrossově ulici. Stěny byly pokryty balicím papírem, na kterém se objevily snímky přetvářející dobové konvence inscenované fotografie. Šlo o první společnou výstavu Slovenské nové vlny vymezující její budoucí diskurs. „Dnes už vystavené soubory řadím do kategorie s názvem Klasika,“ dodává s úsměvem Rudolf.

První společná výstava slovenského kolektivu autorů trvala sice jen jeden prodloužený víkend, je však zaznamenána na šestnáctimilimetrovém filmovém pásu, který Rudolf natočil na popud Anny Fárové. Známá kunsthistorička nikdy neustrnula na jednom místě a udržovala své povědomí o nově etablujících se autorech nejen na tuzemské scéně. Vznikající generace Pražské sedmy jí tedy neunikla a bez váhání přizvala většinu mladých autorů do svého okruhu. Instinktivní vycítění vnitřní energie skupiny ji vedlo k motivaci pro vznik krátkometrážního dokumentu, jehož produkci si snad i díky svým předchozím zkušenostem vzal na starosti právě Rudolf.

Fárová se také o dva roky později zhostila kurátorské role společné výstavy Michala Paciny, Tona Stana a Rudolfa s názvem Hra na čtvrtého, vytvořené pro prostor galerie Fotochema na Jungmannově náměstí. Koncepce prezentovaného materiálu odpovídá trojímu dělení lidského těla na hlavu, trup a nohy, přičemž klíč k výsledné instalaci je nastíněn v automatickém principu tvorby dadaistické poezie. Rudolfův vztah ke slavné kunsthistoričce shrnuje mimo jiné i tato citace: „Fárovou jsme tenkrát požádali, aby se pod kurátorským textem podepsala celým jménem. Nikoliv pouhými iniciálami A. F., jak se tomu dělo v běžných případech, kvůli jejímu zákazu publikování. Říkali jsme si, že kdyby nastal jakýkoliv problém, půjdeme do toho všichni. Myslím, že si toho tenkrát velmi vážila. Podobně konstruktivní spolupráci jsem už s žádným kunsthistorikem nikdy nezažil. Můžu tedy klidně říct, že paní Fárová je moje fotografická máma.“

Originál. Jak v Amerike!

Dokončení studií na FAMU znamenalo pro Rudolfa povinný nástup na roční vojenskou službu v Uherském Hradišti, kde jej také v roce 1987 zastihla zpráva o úmrtí Andyho Warhola. V té době si rovněž pronajímal ateliér ve Vršovicích hned vedle pracovny grafika Michala Cihláře. O tvůrčích principech i východoslovenských kořenech slavného amerického umělce předtím diskutovali mnohokrát, avšak teprve jeho smrt podpořená návštěvou jednoho z Warholových bratrů v místě rodové prakolébky, se jim stala zásadní motivací pro uvedení událostí do pohybu. Cíl byl jasný už tenkrát: otevřít muzeum Andyho Warhola v místě jeho genetických kořenů.

Cihlář díky svým studentským vazbám spojil síly s Michalem Najbrtem, který mu pomohl zorganizovat petici. Ta se stala jakousi první vlaštovkou pro zřízení kýžené instituce na východním Slovensku. V hlavní motor celé akce se však proměnilo mediální vystoupení Johnnyho Warhola, Andyho bratra a jednoho ze správců pozůstalosti, kterým nepřímo přislíbil zapůjčení originálních grafik do budoucího muzea. I přes postupnou transformaci společenských poměrů v závěru 80. let však bylo jasné, že jakákoliv manifestace původu zakladatele popartového hnutí postaveného na estetice konzumního způsobu života nebude v Československu možná.

Věci se tedy podařilo výrazněji rozhýbat až po revoluci. Kolem Rudolfa a Michala Cihláře tak vznikl systematicky pracující tým lidí, kterému se pro účely muzea podařilo získat budovu budoucího kulturního domu v šestitisícovém městečku Medzilaborce, jen několik kilometrů od polských hranic. Předimenzovaná brutalistní stavba byla v interiéru rozčleněna novou výstavní architekturou, zatímco čelní štíty z pohledového betonu pokryly pruhy sytých barev.

Divoký začátek 90. let se promítl i do nadšeneckého způsobu kurátorské realizace, a tak se stalo, že se slavnostní otevření muzea muselo odehrát hned dvakrát. Zaměstnanci Andy Warhol Foundation sice vyslyšeli dávný slib bratra Johna, avšak odmítli zapůjčit originální tisky nezavedené instituci sídlící v městečku, které téměř nedokázali dohledat na mapě. První vernisáž se tedy odehrála na jaře roku 1991 pouze s plakáty a dokumentačním materiálem, aby se o několik měsíců později mohla celá akce zopakovat s doplněnou sbírkou. „Bílá dodávka Kunsttrans přijela z Vídně až během léta. Lidé z nadace se mezitím přesvědčili, že se nám dá věřit. Dohromady bylo přivezeno jedenáct serigrafií Andyho Warhola. Dnes je tam těch obrazů asi sto padesát,“ vzpomíná na počáteční schizma Rudolf.

Největší vlna zájmu veřejnosti se odehrála během podzimního zahájení. Pro tyto účely byl zorganizován unikátní výlet s názvem Warhol tour. Kulturní nadšenci a undergroundoví soukmenovci se vydali vlakem z Prahy a překonali vzdálenost téměř sedmi set kilometrů, aby na východě zhlédli dílo západního umělce. Kromě fotografie Tonyho Ducháčka z kapely Garáž v objetí krojovaných děvčat je dostatečnou ilustrací atmosféry i příhoda malíře Vladimíra Borniševského, který do rozjetého popartového vlaku nastoupil v Košicích. Po příjezdu do městečka se společně s dalšími přáteli přesunul do nejbližší hospody, kde se u pisoárů hovorově optal jednoho z místních: „Tak čo? Jak u vás v Labircu?“ Z druhé strany místnosti se po rozpačité pauze ozvalo jasné zvolání: „Originál. Jak v Amerike!“

Čtvrt století s Warholem

V roce 2011 byla po dlouhých přípravách vydána publikace Andy Warhol a Československo, kterou Rudolf uzavřel jednu z nejvýraznějších etap svého života. Otevřením muzea v Medzilaborcích totiž pátrání po rodových kořenech neskončilo. Systematickým kontaktováním členů příbuzenstva, kteří zůstali v rodné vlasti, i těch, kteří dnes žijí ve Spojených státech, se Rudolfovi a Michalu Cihlářovi podařilo nasbírat unikátní množství korespondence i jiných, dosud neobjevených materiálů. Staleté východňárské domečky ukrývaly mimo jiné dopisy psané Andyho matkou Júlií i svědectví o prvním polaroidovém přístroji jejího syna: „Andyho máma Júlia na zadní straně fotografie píše o tom, jak si Andy koupil jakousi zvláštní mašinku, ze které hned po vyfocení vyleze obrázek, a jako první test udělal doma dva portréty své mámy s oblíbeným kocourem v náručí. V tu chvíli jsem si uvědomil, že poprvé v životě držím v rukou Warholův originál.“

Během rozdělaného projektu se Rudolf vrátil zpět na FAMU, tentokrát v roli pedagoga a vedoucího Ateliéru studiové fotografie. Stalo se tak v roce 2002 a jeho působení na Katedře fotografie trvá dodnes. „Do Warhola jsem se nakonec tak ponořil, že jsem mu věnoval téměř dvaadvacet let svého života, což je strašné,“ řekne trpce a vzápětí začne vyprávět o novém cyklu, v rámci kterého fotografuje členy tuzemského undergroundu i s jejich širokým příbuzenstvem. „Dělám to, stejně jako muzeum v Medzilaborcích, bez nároku na honorář. Vkládám do toho vlastní prostředky. Jednou bych rád vydal knížku, ale žádný osvícený nakladatel se zatím neobjevil,“ říká Rudolf a potvrzuje tím svá slova z jiné části našeho rozhovoru: „Celý život dělám svůj tvůrčí program, který je nezávislý na okolí.“