Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Václav Pošta (* 1949)

• narozen 27. června 1949 ve Slaném, ve středních Čechách

• absolvoval Střední hornickou průmyslovou školu v Kladně

• těsně po příchodu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 odešel do Ostravy

• studoval na Hutnicko-geologické fakultě Vysoké školy báňské

• začínal jako revírník a bezpečnostní technik na Dole Rudý říjen v Ostravě

• v roce 1978 se stal dobrovolným báňským záchranářem

• vedl závodní báňskou záchrannou stanici na Dole Rudý říjen

• roku 1986 přešel na Hlavní báňskou záchrannou stanici v Ostravě

• po pádu komunistického režimu báňskou záchranku v Ostravě dvacet let řídil

• v roce 1995 se podílel na vytažení tří obětí vražd z Orlické přehrady

• v roce 2023 žil ve vesnici Pstruží v Beskydech

Báňský inženýr a záchranář Václav Pošta pracoval téměř čtyřicet let pro doly na Ostravsku a Karvinsku. První polovinu své kariéry prožil v komunistickém režimu, který preferoval těžký průmysl a uhlí neměl nikdy dost. Státní podnik Ostravsko-karvinské doly (OKD) zažil největší rozmach na začátku osmdesátých let, kdy zaměstnával sto tisíc lidí a ročně vytěžil dvacet pět milionů tun černého uhlí. Výbuchy metanu, požáry, otřesy a závaly provázely hlubinné dobývání uhlí od počátků tohoto odvětví a ani za normalizace o ně nebyla nouze.

Technické zabezpečení důlních pracovišť se sice zlepšovalo, ale tlak na rekordní výkony často odsouval bezpečnost na druhé místo. V podzemí OKD umíraly ročně desítky lidí. Václav Pošta patřil k elitním báňským záchranářům, kteří byli u každé havárie. „Zatímco ostatní utíkali pryč, my jsme sjížděli dolů. Nikdy jsme nevěděli, co nás čeká, ale byla to otázka cti pomoci tomu, komu se v dole něco stalo. Kolikrát nás i dvacet nebo třicet riskovalo pro záchranu jednoho života,“ říká pamětník.

Druhou polovinu profesní kariéry Václava Pošty odstartovala sametová revoluce v listopadu 1989, kterou skončila komunistická totalita. V té době byl u Hlavní báňské záchranné stanice v Ostravě hlavním mechanikem. Občanské fórum si ho jako nestraníka s čistým lustračním osvědčením vybralo za nového ředitele záchranky. Nedlouho poté rozhodla demokratická vláda o útlumu dolů. Společnost OKD začala nejprve zavírat silně ztrátové šachty v Ostravě. Produkce uhlí výrazně poklesla a práce ubylo také báňským záchranářům.

Ostravská báňská záchranná stanice měla špičkové lidi i vybavení a její záchranáři se začali uplatňovat i mimo důlní prostory. V roce 1995 to byli potápěči z ostravské báňské záchranky, kteří vylovili ze dna Orlíku sudy se zavražděnými podnikateli. Vytrhli tak trn z paty pražským kriminalistům, kteří potřebovali těla najít, aby mohli vrahy usvědčit. Policie ani hasiči tenkrát neměli na ponory do hloubky kolem šedesáti metrů vybavení.

Na hornictví a Ostravu mě navedla máti

Václav Pošta se narodil 27. června 1949 v městě Slaný, ve středních Čechách. Byl jediným potomkem Václava a Jaroslavy Poštových. Otec byl učitel. Jeho dětství poznamenal rozvod rodičů. Od svých devíti let žil jen s matkou, která na něj měla velký vliv. Rozhodla i o tom, že se má hlásit na hornickou průmyslovku v nedalekém Kladně. „Přímo ve Slaném se začal hloubit nový důl a maminka si představovala, že bych tam mohl jednou pracovat,“ vysvětluje pamětník.

Studoval obor důlní měřičství a v rámci praxe začal poznávat, co obnáší práce v černouhelném dole. „Poprvé jsem fáral na šachtě Nejedlý II. Dali nás k vězňům z Vinařic, kteří tam tehdy pracovali. Čistili jsme žlaby a dělali i jiné pomocné práce. Z vězňů jsme měli zpočátku strach. Jeden z nich mě požádal, abych příště přinesl svačinu i pro něj, a řekl si taky o cigarety Lípa. Pak jsme se spřátelili,“ vzpomíná Václav Pošta.

Maturoval v době Pražského jara v roce 1968. Původně neměl v úmyslu ze Slaného odejít. Měl tam totiž svoji první lásku a také basketbalový klub, kterému věnoval spoustu času. O vysoké škole nechtěl ani slyšet, dokud mu nepřišel povolávací rozkaz. „Povolali mě k raketovému vojsku. Máti přišla s tím, abych to ještě zkusil na Vysokou školu báňskou do Ostravy. Měl jsem štěstí, že v tom pohnutém roce brali prakticky všechny. Zkoušky jsem dělal dodatečně a vojnu mi odložili.“

Mezi jeho maturitou a nástupem na vysokou školu obsadila Československo vojska Varšavské smlouvy v čele s armádou Sovětského svazu. Moskva rozhodla, že je třeba zastavit reformy a udělat přítrž domnělé kontrarevoluci. Václav Pošta liberalizaci režimu fandil a vpád cizích vojsk těžce prožíval. Když do země začaly proudit tanky, byl právě na táboře ve Vlkančicích u Sázavy. „Dostali jsme autobus s vlajkou Červeného kříže, kterým jsme rozváželi děti podle adres domů. Rodiče byli šťastní, když jsme jim dítka předávali,“ říká pamětník.

Na pohřeb Jana Zajíce jely z báňské školy dva autobusy

S matkou bydleli ve Slaném v přízemí rodinného domu. Nahoře žil strýc s rodinou. Tenkrát v srpnu 1968 byli všichni na dovolené v Itálii, doma zůstal jen on a bratranec. „Vyvěsili jsme na baráku československou vlajku. Vystrašení sousedé pak volali, ať to okamžitě sundáme. Taky jsme měli strach, ale vlajku jsme nesundali. Také jsme telefonovali do rozhlasu informovat o situaci,“ vzpomíná. Sovětští vojáci se utábořili v poli za Slaným a obyvatelé jim nechtěl dát ani vodu. „Když se máti vrátila, ihned mi zařídila brigádu ve státní traktorové stanici, abych prý neměl čas na voloviny.“

Do Ostravy přijel Václav Pošta v říjnu 1968. Nedlouho poté komunistická vláda posvětila pobyt sovětských vojsk v republice. Československo zažívalo nebývalou vlnu emigrace. Vedoucí funkce nuceně opouštěli komunisté, kteří prosazovali reformy. V lednu se v Praze upálil student Jan Palach. Chtěl vyburcovat společnost z letargie, se kterou začala přijímat návrat nesvobody po invazi. V únoru ho následoval středoškolák Jan Zajíc z Vítkova, nedaleko Opavy.

Státní bezpečnost nepovolila pohřbít Jana Zajíce v Praze, a tak se poslední rozloučení uskutečnilo ve Vítkově. Václav Pošta byl u toho. „Z vysoké školy báňské tam jely asi dva autobusy studentů. Byla hrozná zima a přišlo strašně moc lidí. Za rakví šly holky v bílých šatech. Bylo to velice smutné,“ vzpomíná. Všichni ve škole prý měli strach, že budou následovat další živé pochodně.

Poslední ročník bez marxismu-leninismu

Po těchto tragických událostech se ještě jednou, nadlouho naposledy, celý národ radoval. Českoslovenští hokejisté totiž porazili v březnu 1969 na mistrovství světa ve Švédsku dvakrát reprezentanty Sovětského svazu. Lidé výhry bouřlivě oslavovali. Brali to jako malou satisfakci za okupaci. Statisíce lidí po celé zemi vyšly do ulic. Skandovali například: „Vy nám tanky, my vám branky!“ Václav Pošta sledoval zásadní utkání na kolejích v Ostravě-Porubě. „Pak jsme vyšli do ulic. Vzali jsme si smetáčky a lopatky a mlátili jsme tím o sebe. Zapalovali jsme noviny. Celou Porubou se rozléhala písnička Běž domů, Ivane.“

Blížil se konec liberální politiky, jejíž nejznámější tváří byl Alexander Dubček. V dubnu 1969 ho ve funkci prvního tajemníka Komunistické strany Československa (KSČ) vystřídal Gustáv Husák. Tím začala takzvaná normalizace. Některé výdobytky Pražského jara ale ještě nějakou dobu přetrvaly. Václav Pošta to pocítil při studiu. „V roce 1968 škrtli politické zkoušky. Vydrželo to po celé moje studium až do státnic. Ti, co přišli po nás, už museli z marxismu-leninismu dělat i státnice.“

Po prvním ročníku se mu také podařilo podívat se na Západ. Využil nabídku školy vyjet na praxi do města Duisburg v Porúří, kde pracoval na šachtě. „Tam jsem si uvědomil, jak je svět rozdělený,“ říká pamětník. Nezapomenutelným zážitkem pro něj bylo, když v barevné televizi sledoval přistání Američanů na Měsíci. Nedlouho po jeho návratu Československo opět uzavřelo hranice se Západem.

Václav Pošta studoval na Hornicko-geologické fakultě Vysoké školy báňské nejprve techniku požární ochrany a později absolvoval obor hlubinné dobývání. Po promoci a roční vojně nastoupil jako praktikant na Důl Rudý říjen v Ostravě-Heřmanicích. „Přišlo nás tam po škole pět mladých inženýrů. Když jsme se rozkoukali, zavolal si nás ředitel a řekl: ‚Myslím, soudruzi inženýři, že jste přišli pomoci tady soudruhům horníkům.‘ A začali jsme fárat,“ vzpomíná na své začátky v OKD v roce 1974.

Bez tiché angažovanosti bych neměl šanci

Komunistická strana v čele s Gustávem Husákem utužila svoji moc a Václav Pošta se musel rozhodnout, do jaké míry bude s režimem spolupracovat. Odmítal vstoupit do komunistické strany, ale členství ve Svazu československo-sovětského přátelství (SČSP) se nevyhnul. „Pocítil jsem tenkrát poprvé politický tlak. Došlo mi, že když neprojevím aspoň tichou angažovanost, nemám šanci. Neměl jsem režim rád, ale nebyl jsem žádný disident. Aby mě do SČSP přijali, musel jsem souhlasit se vstupem vojsk. Souhlasil jsem. Bylo to jako facka,“ popisuje pamětník.

Poté, co si odbyl asi půl roku dělnické práce, dělal revírníka a pak bezpečnostního technika. V roce 1978 absolvoval kurz báňského záchranářství a stal se dobrovolným záchranářem. S oborem důlního záchranářství se seznámil už na vysoké škole a k záchranářům, které poznal na šachtě, vzhlížel. Záchranáři byli i v rodině jeho manželky Evy. Ze sportu měl výbornou fyzickou kondici, která byla vedle psychické odolnosti pro tuto práci nezbytná.

„Jako dobrovolný záchranář jsem také chodil na šichty v sobotu a v neděli. To jsme dělali takzvané nehavarijní zásahy ve starých důlních dílech. Bylo tam potřeba zajistit odvětrávání, čerpání vody a podobně. Pracovali jsme v nedýchatelném prostředí v dýchacích přístrojích, museli jsme být připraveni na možnost propadnutí stropu, zatopení a jiná nebezpečí,“ vysvětluje Václav Pošta. Už tenkrát zažil situace, kdy měl strach, že z dolu nevyjde živý. Ještě mu nebylo ani třicet let, když se stal na Rudém říjnu vedoucím závodní báňské záchranky.

Informace o úrazech se skoro nedostávaly ven

Po sedmi letech se dostal mezi profesionály na Hlavní báňskou záchrannou stanici se sídlem v Ostravě-Radvanicích. Měl na starosti vývoj techniky. Kromě toho sloužil týdenní pohotovosti a vyjížděl s kolegy k nejrůznějším haváriím po celém revíru. Viděl hodně mrtvých a stále více si uvědomoval, jak těžká a nebezpečná je hornická práce. Dobře to věděl i stranický aparát, a protože horníky potřeboval, a potřeboval jich hodně, zahrnoval je výhodami a vyzdvihoval je jako elitu.

„Je pravda, že horníci měli za socialismu finanční výhody, bytové výhody, rekreační výhody. Nemuseli na vojnu. Na Den horníků si mohli koupit nedostatkové zboží jako televizi, mrazák nebo šusťák, ale kdo tu práci nezkusil, netušil, v jakém prostředí pracovali a za jakých okolností. Informace ohledně bezpečnosti nebo úrazovosti se dostávaly ven minimálně,“ říká pamětník. Je přesvědčený, že horníci si své výhody zasloužili. A bez nich by si podle něj v dolech dobrovolně ničil zdraví málokdo.

V kolektivu záchranářů byl Václav Pošta spokojený. Zprvu odmítl, když mu po pádu komunistického režimu nabídli ředitelské místo zaměstnanci, kteří na stanici založili Občanské fórum. „Práce hlavního mechanika mě velice bavila. Teď jsem měl být v čele pelotonu a nést velkou zodpovědnost, navíc v porevoluční době, kdy nikdo nevěděl, co bude,“ říká. Hlavní báňskou záchrannou stanici Ostrava, která přešla do soukromých rukou, nakonec řídil dvacet let, až do svého odchodu do důchodu.

Když na začátku roku 1990 nastoupil do funkce, musel hned řešit dvě velké havárie. Nejdříve vypukl požár na Dole Zárubek v Ostravě, který nešel uhasit. Nezbylo než uzavřít celý důl. „Byl to začátek útlumu ostravské části revíru,“ dodává pamětník. Ještě horší situace nastala na podzim toho roku na Dole 1. máj v Karviné, kde při výbuchu metanu zahynulo třicet mužů. Likvidace havárie trvala půl roku. Těla obětí záchranáři nacházeli postupně, protože chodby byly následkem výbuchů zdevastované. „Dostat postižené na povrch je pro důlního záchranáře otázka cti. Ostatky posledního horníka jsme objevili až za půl roku.“

Potápěčům pomáhala na Orlíku miniponorka

V týmu ostravských báňských záchranářů byli i potápěči, kteří tenkrát měli nejlepší vybavení v republice. Když pražští kriminalisté rozmotávali případ mizejících podnikatelů, kteří měli být pohřbeni na dně Orlické přehrady, obrátili se na Václava Poštu. Předtím vyjednávali s německou policií, která sice také měla potřebnou techniku, ale ta si prý řekla o dvacet milionů.

„Od začátku jsme věděli, že je třeba najít sudy, ve kterých by měly být mrtvoly. Věděli jsme také, že vrazi jsou stále na svobodě. Také proto jsem váhal, jestli práci na přehradě vezmeme. Na druhou stranu bylo dobré, že by nás platil stát a zaplaceno bychom dostali i v případě neúspěchu,“ říká pamětník. Na Orlík odjel v červenci 1995 s asi patnáctičlenným týmem.

Přivezli si i tehdy unikátní miniponorku. Tento robot jim pomáhal prozkoumávat dno a šetřit síly potápěčů, kteří se museli spouštět do extrémní hloubky kolem šedesáti metrů. Místa, která prohledávali, se v průběhu akce měnila. Pomáhali si také tím, že naplnili sudy vodou tak, aby měly váhu lidského těla. Shazovali je ze Žďákovského mostu a hledali v místech, kde se potopily. Chemickým světlem označovali prozkoumané úseky. Přivezli si i dekompresní komoru, ve které potápěči po ponorech překonávali tlakový rozdíl.

Zvali mě na otevírání sudů na patologii

Akce se měla uskutečnit v přísném utajení. Okolí přehrady hlídali odstřelovači a spousta dalších policistů v civilu. „Pistolníci s námi byli i na pontonu. Bohužel, šéf středočeských kriminalistů Doucha naši akci propálil televizi Nova. Byl to průšvih, protože ani náš generální ředitel nevěděl, co děláme. Ve vztahu s pražskými kriminalisty ale panovala vzájemná důvěra,“ říká pamětník.

Potápěči vytáhli všechny zavražděné, o kterých detektivové předpokládali, že skončili v přehradě. Jedna mrtvola byla zabalená v pletivu. Ostatky dalších dvou obětí vrazi nacpali do sudů a polili louhem. „Když to na patologii otevírali, zvali mě, ať se přijdu podívat, ale nešel jsem tam.“

Václav Pošta zdůrazňuje, že báňská záchranka byla po revoluci jediná soukromá záchranná služba. „Majitel nás tlačil do větší efektivity. Na šachtách jsme měli sice pořád co dělat, ale akce mimo firmu OKD byly lépe placené,“ vysvětluje. Ostravští báňští potápěči se uplatnili mimo jiné při dostavbě elektrárny Gabčíkovo na Slovensku nebo dozorovali budování přečerpávací elektrárny Dlouhé stráně v Jeseníkách.

Za svůj největší úspěch považuje Václav Pošta to, že při akcích, které u báňské záchranné služby během pětatřiceti let řídil, nezemřel ani jeden záchranář. Na sklonku své kariéry získal řadu ocenění za rozvoj báňské záchranné služby a zvýšení bezpečnosti práce v hornictví. Vyznamenání za zásluhy v oboru obdržel i v několika zemích Evropy.