Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdenka Pospíšilová (* 1942)

• narozena 14. září 1942 v Napajedlech

• strýc Alois Vychodil vězněn za druhé světové války v Breslau

• zažila osvobození Napajedel

• v roce 1959 maturovala na jedenáctiletce v Otrokovicích +po maturitě pracovala v konstrukci podniku Slavia motor Napajedla jako kreslička +v roce 1971 vstoupila do Komunistické strany Československa (KSČ)

• v letech 1971–1991 pracovala jako vedoucí Velkého kina

Zdenka Pospíšilová vyrůstala v pohnuté době, jako malá byla svědkem osvobození Napajedel v roce 1945. Vnímala i změny, které s sebou přinesl nástup komunistického režimu v roce 1948. Většinu života pracovala v kultovním Velkém kině v Gottwaldově (dnešní Zlín) jako vedoucí.

Strýc byl za války zatčen a vězněn v Breslau

Zdenka Pospíšilová se narodila 14. září 1942 v Napajedlích jako mladší ze dvou dcer manželů Antonie a Richarda Pospíšilových. Otec se vyučil ševcem, pracoval u firmy Baťa a později ve skladu nábytku. Její pradědeček František Pospíšil vlastnil kovárnu v Bartošově ulici ve Zlíně. Jeho dcera Anežka se provdala za Františka Novosada, dámského krejčího. Po návratu z Ameriky po první světové válce postavili za naspořené peníze ve Zlíně v Bartošově ulici č.p. 41 dům, kde otevřeli módní dámský závod Novosad.

Rodiče pamětnice se brali v roce 1935. Matka Antonie, rozená Brázdilová, dcera rolníka, dostala věnem pozemek v Napajedlích, na kterém později postavili dům. Roku 1938 se politická situace vyhrotila. Byla vyhlášena všeobecná mobilizace týkající se osmnácti ročníků. Mezi mobilizované patřil i otec pamětnice, který se dostal do Prešova. Naději zmařila mnichovská dohoda, v níž představitelé Německa, Francie, Británie a Itálie rozhodli o postoupení československého pohraničí hitlerovskému Německu. Vláda s prezidentem Benešem 30. září mnichovský diktát přijala. Dne 14. března 1939 vyhlásilo Slovensko autonomii, o den později začala okupace zbytku území německou armádou a 16. března 1939 vznikl Protektorát Čechy a Morava.

Rodina Pospíšilova prožila válku relativně v klidu, dramatické události zasáhly hlavně manžela otcovy sestry Aloise Vychodila, kterého roku 1943 zatklo gestapo. Zadrželi jej za podporu rodin uvězněných lidí. Trest si odpykával v Breslau, domů se vrátil za 18 měsíců s podlomeným zdravím.

V Napajedlích žily i židovské rodiny, Zdenka Pospíšilová si vybavuje Braunovy a Zwillingerovy. „Napajedelští Židé byli větším dílem zlikvidovaní, jejich děti se zachránily. Kromě jednoho, který nechtěl opustit rodiče a šel s nimi [Zwillingerovi]. Žila tu rodina Braunových, měli dva syny a dceru, synové byli v naší armádě v Británii, potom odjeli do Izraele. Jejich synovec mi pak řekl, že jeden strýc v Izraeli zůstal a druhý se vrátil do Prahy,“ vzpomíná. Otto Braun svůj příběh vyprávěl pro Paměť národa.

Na obzoru už jsme viděli pochodovat vojáky

V zimě roku 1943 onemocněla teprve roční Zdenka zápalem plic a byla hospitalizována v uherskohradišťské nemocnici. Když ji matka s tetou navštívily, nalezly ji na pokoji prochladlou, bez dozoru a s nesnězeným jídlem na stolku. Sehnaly sáně, Zdeňku zabalily do kabátů a odvezly ji domů, kde se jim podařilo ji postupně vyléčit.

Roku 1944 narušila život malého města nezvyklá událost. U Napajedel, na louce zvané Amerika, nouzově přistál americký bombardér. Posádka byla zatčena a dva její členové zastřeleni německými vojáky. Události přihlížel Zdeňčin bratranec Alois Vychodil.

Poslední dny druhé světové války trávila rodina ve sklepě sousedů Novákových, jejichž otec Jan Novák byl jako komunista zatčen a už začátkem války zemřel v Osvětimi. Pamětnice sdílela postýlku s dalšími dětmi. Rodiče spali na hromadě brambor, jinde nebylo místo. Zdenka Pospíšilová si vybavuje střelbu ozývající se při vyhazování napajedelského mostu do povětří. Napjaté čekání přerušilo zabušení na dveře. Soused na ně volal, ať se jdou podívat ven. Když vyšli ze sklepa, viděli pochodující sovětské a rumunské vojáky. Napajedla osvobodili 2. května 1945.

Rodiče se po válce nadchli pro KSČ

Po válce vstoupil strýc Alois Vychodil do Komunistické strany Československa (KSČ), stejně tak učinili i rodiče pamětnice. Patřili mezi ty, kteří do komunistické strany v důsledku prožitků z války a složité situace po ní, vkládali velké naděje. Rok 1946 přinesl komunistům vítězství v prvních svobodných volbách.

V únoru 1948 převzali komunisté veškerou moc ve státě. Brzy po nástupu k moci začala probíhala kolektivizace a znárodňování. Otec daroval pozemky, které vlastnil, státu. Rodině zůstala zahrada, kde pěstovali ovoce, zeleninu a v počátcích, než vzrostly ovocné stromy, dokonce i obilí a brambory. Doma chovali drobná hospodářská zvířata.

Zdenka Pospíšilová prožívala dětství venku v přírodě, s kamarády si často hráli v zámeckém parku (zámek za války obývali členové Hitlerjugend). Vzpomíná, že v podzemní chodbě nalezli ještě dva roky po válce tělo mrtvého německého vojáka.

Pospíšilovi byli původně věřící, římskokatolického vyznání. Matka dokonce navštěvovala Výchovný ústav Ludmila, který v napajedelském klášteře spravoval řád Milosrdných sester sv. Kříže. Roku 1948 tam zapsala i Zdenku Pospíšilovou. Ta do školy chodila pouhých čtrnáct dní, poté byl tento typ škol zestátněn a žáci přešli do základní školy nacházející se naproti přes silnici. Klášter roku 1950 vyklidili, řádové sestry se musely nuceně vystěhovat. Rodina Pospíšilových roku 1951 vystoupila z církve.

Téhož roku byla pamětnice podruhé vážně nemocná, nakazila se infekční žloutenkou a musela do nemocnice. Vzpomíná, že dříve ještě postávali před budovou žebráci patřící k místnímu koloritu. Po převratu se po nich slehla zem, žebrota se stala trestnou. K rodině Pospíšilových docházel tulák, který kdysi sloužil u jejich pradědečka. Jednou za rok obešel všechny jeho potomky, pobyl pár dní a putoval zase dál. Říkalo se o něm, že byl ve válce a po návratu našel doma ženu s jiným. Ze žárlivosti prý oba zabil. Zdenka Pospíšilová si ho pamatuje jako tichého a neškodného blázna, jenž se po roce 1951 u jejich vrat už neobjevil a byl zřejmě uklizen někam do ústavu.

Padesátá léta jsme přežili díky zahradě, záclony matka vyrobila z igelitu

Veřejnost zahlcovala stranická propaganda a komunisté dále upevňovali svou moc. Probíhaly politické procesy za účasti veřejnosti, v rámci kterých skončilo za mřížemi mnoho nevinných lidí. Tresty byly vysoké a zúčastnění si je odpykávali v nejhorších věznicích, odkud se vraceli s podlomeným zdravím. Mezi známé procesy se zařadil i ten se členy odbojové skupiny Světlana, který probíhal ve Velkém kině v Gottwaldově. Zdenka Pospíšilová si nevybavuje, že by se k ní tyto informace dostávaly. Dozvěděla se o tom až s odstupem času jako dospělá. Ve škole začala chodit do Pionýra. Když byla ve třetí třídě, matka začala pracovat ve Slavia motor Napajedla (dříve firma bratří Paříků) a později v jednotném zemědělském družstvu (JZD).

Roku 1953 rezonovala společností smrt sovětského vůdce Stalina a československého prezidenta Klementa Gottwalda. Na většinu občanů tvrdě dopadla měnová reforma. „Matka si musela jít vypůjčit padesát korun, abychom měli co vyměnit. Oba rodiče byli tak uvědomělí, že dělali za málo peněz. Padesátá léta jsme přežili díky zahradě, žili jsme velmi skromně, nemyslete si. Byly body na textil, záclony. Protože jsme měli velká okna a pálilo do nich slunko, byly zničené. Matka místo nich dala přehoz přes postel, který nevydržel, tak jsme měli ušité igelitové záclony. Nedalo se přes ně dýchat. Dům byl docela malý, i když zvenku nevypadal. Dole měl tři místnosti, nahoře dvě. Měli jsme nájemníky z nařízení Národního výboru.“ Když se roku 1953 poslední nájemníci vystěhovali, měly se sestrou konečně svůj pokoj.

Smrt spolužáka

Po dokončení základní školy nastoupila na jedenáctiletku do Otrokovic, kde roku 1959 odmaturovala. Rozhodla se studovat nově otevřenou pedagogickou školu v Gottwaldově, docházku musela ale kvůli zdravotním problémům v prvním ročníku ukončit. Na doporučení lékaře, aby si našla lehčí zaměstnání, nastoupila jako kreslička v konstrukci operačního nářadí podniku Slavia motor Napajedla. Kvůli přetrvávajícím zdravotním potížím spojených s prodělaným zápalem plic v dětství odjela na čas do lázní. V roce 1961 podstoupila v té době složitou operaci plic, která jí zachránila život. Při práci začala studovat strojní průmyslovou školu. Nebyla ale technický typ a lékař jí školu znovu nedoporučil kvůli zdraví.

V letech 1963–1966 se jí podařilo několikrát vycestovat za hranice. Poprvé roku 1963 na podnikový zájezd do Maďarska, později k moři do rumunského letoviska Mamaia. S kamarádkou jely také na zájezd do Sovětského svazu a roku 1966 se podívala do Londýna. Poměry se však měly brzy změnit.

Datum 21. srpna 1968 se vrylo i do paměti Zdeňky Pospíšilové. „Byla to hrůza, slyšeli jsme hukot letadel, hlásilo to rádio, když jsme vstávali do práce,“ vzpomíná. Měli strach o otce, který ještě dojížděl do práce v Gottwaldově. Sama až do září skoro nevycházela, kromě cest do zaměstnání.

Do Napajedel se dostala také zpráva o smrti Jaroslava Nováka, Zdeňčina spolužáka, který dojížděl za prací do Prahy. Osudného 21. srpna procházel poblíž Československého rozhlasu, kde hořel tank s municí. Zasáhla jej střepina a vykrvácel. Později mu v Napajedlích vypravili velký pohřeb, kterého se pamětnice účastnila.

Dvacet let ve Velkém kině

„Bylo to, jako když vidíte starý film, takové šero, tma... Bylo to beznadějné, jenomže lidi v beznaději dlouho nevydrží. Chtěli žít, bavit se,“ popisuje následující roky a postupné přivykání nové situaci. Rodina prožívala těžké časy i finančně. Otec už byl v důchodu, matce ho nepřiznali, protože odešla předčasně ze zaměstnání, aby pomáhala sestře s dětmi. Zdenka Pospíšilová v práci spadala do nejnižší platové třídy.

V té době za ní přišla sestra, která se na jedné oslavě narozenin dozvěděla, že do Velkého kina budou hledat vedoucí. Pamětnice si podala přihlášku a roku 1971 nastoupila. Podmínkou získání pozice byl vstup do KSČ. Rozhodla se rychle, potřebovala zaopatřit rodiče a získat lépe placené zaměstnání. Filmy patřily k jejím koníčkům. „Vlastně mi to zařídil můj pozdější šéf se svým kamarádem, ředitelem podniku, který mě znal léta. Jezdili jsme lyžovat. Šéf se na mě přišel zeptat ředitele podniku. Řekl, že bych musela být ve straně. Ředitel odpověděl: ‚To je dobré, to zařídíme‘, takže díky kamarádům jsem se dostala do strany i do místa. Řízením božím, protože jinak bychom neměli co jíst. Musela jsem dělat, i když jsem byla nemocná, rodiče na mě byli odkázaní,“ vzpomíná.

Ve Velkém kině nakonec strávila dvacet let života. Práci věnovala všechen čas, provoz byl zpočátku téměř nepřetržitý. Nadřízeným jí byl Josef Huťka, ředitel Městské správy kin. Zdenka Pospíšilová se pracovně potkala i s Josefem Kotkem, jehož jméno je spojeno s pořízením unikátní zvukové nahrávky bombardování Zlína v listopadu 1944. V promítačské kabině zažil celý nálet, během něhož kino zasáhly tři pumy. Josef Kotek zraněn padajícím zdivem, zvukový záznam se zachoval.

Zaměstnání jí přinášelo spoustu příjemných společenských událostí, jako byly filmové festivaly pro děti a pracující, vystoupení zpěváků, hudebních a folklorních uskupení. Jako vedoucí se musela potýkat s neustálými technickými problémy, způsobenými neodbornými stavebními úpravami. Do budovy dlouhou dobu zatékalo, vodu zachytávali se zaměstnanci do různých provizorně přistavených nádob. Většina těchto nepříjemností se řešila za běžného provozu. Kino bylo svým prostorem v Československu raritou.

Zdenka Pospíšilová po revoluci vystoupila z KSČ. V kině pracovala jako vedoucí do roku 1991, poté převzal kino Bonton film Zlín a proběhly změny ve vedení organizace. Na místo Josefa Huťky nastoupila Ivana Polčáková, která Velké kino vedla už po roce 1968. Pamětnice s dalšími zaměstnanci se pokusili proti jejímu dosazení protestovat a zastat se bývalého vedoucího, nebylo to ale nic platné. Dva roky po revoluci, přesně po dvaceti letech, pamětnice z Velkého kina odešla. Kromě spousty vzpomínek má dosud k dispozici záznamy, které si vedla o každém promítaném filmu (kdy byl uveden, kolik jej navštívilo lidí apod.). Po smrti rodičů časem prodala jejich dům a přestěhovala se do pečovatelského domu v Napajedlích. Žila zde i v roce 2022, v době natáčení pro Paměť národa.