Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Bohumil Pořízek (* 1927)

• narozen 5. prosince 1927 v Odrůvkách, okr. Vyškov

• po vzniku protektorátu byla jeho rodná obec určena k vystěhování - vznikla tam německá střelnice

• dne 6. října 1942 byl ve 14 letech zatčen za zapálení lesa

• přesto, že byl nevinen, byl odsouzen na dva a půl roku do vězení

• trest si odseděl ve věznici v Budyšíně (Bautzen)

• po válce vystudoval vysokou školu lesnickou a zemědělskou v Brně

• v současnosti žije v místní části Oskavy, v Mostkově

Bohumil Pořízek se narodil v roce 1927 v Odrůvkách, okres Vyškov. V bezprostřední blízkosti jeho rodné obce vznikl v roce 1935 vojenský újezd Březina. Jeho počátky jsou spjaty s nástupem Adolfa Hitlera v Německu k moci a nestabilní politickou situací v Evropě. Po obsazení okleštěné republiky nacistickým Německem a vzniku Protektorátu Čechy a Morava převzala vojenský újezd německá armáda. Bylo rozhodnuto o jeho rozšíření a říšský protektor Konstantin von Neurath vydal výnos o vystěhování 33 vesnic v Drahanské vrchovině. Účelem nebylo jen rozšíření střelnice, ale i vytvoření německého koridoru, který měl spojit německé ostrůvky na Litovelsku a Olomoucku s německým osídlením Vyškova.

V té době Bohumil končil školu a zůstal doma pracovat na statku. Několik vesnic už bylo vystěhováno a obyvatelé Odrůvek se už také chystali na odchod. To ale neznamenalo, že by se zastavila práce, a tak mladý Bohumil musel chodit každý den pást krávy na místní louky. Jednoho dne však někdo svou neopatrností zapálil blízký les, a protože jediným prokazatelným člověkem v blízkosti byl Bohumil, všechna vina automaticky padla na něj. „Já jsem pásl krávy na louce blízko lesa. Někdo tam udělal oheň a od něj chytl les. A oni šli po mně, že jsem to udělal já… To byl požár, který se šířil po zemi. Bylo to myslím jen 30 metrů čtverečných a vznikla tam škoda 30 marek.“

Dne 6. října 1942 byl Bohumil v pouhých 14 letech zatčen. Přesto, že byl nevinný, tak se na nátlak četníka ze Studnice ke všemu přiznal. Doufal, že se jako mladistvý trestu vyhne. „Já jsem nevěděl, co mě čeká. Tak jsem byl takový klidný… Vyšetřoval mě Němec Luk. Ten mně prakticky skládal otázky, abych na ně odpovídal tak, jak potřebuje. No nevzpomínám na něj v dobrém.“

Po výslechu na četnické stanici byl odvezen do Brna na Kounicovy koleje. „Dříve to byly koleje pro studenty, a v oknech sice nebyly mříže, ale kdo se podíval z okna, tak po něm Němci hned stříleli.“ Po třech týdnech následoval převoz do věznice na Cejlu, kde ho čekal soud. I když byla škoda prakticky nulová, byl Bohumil Pořízek 14. ledna 1943 odsouzen na dva a půl roku do vězení.

V Budyšíně (Bautzen)

V následujícím měsíci byl Bohumil Pořízek odvezen do věznice v Budyšíně v blízkosti Drážďan. Nejprve byl umístěn na samovazbu. Tam strávil tři měsíce v úplné izolaci, s pomalu ubíhajícím časem a obavami, co s ním bude dál. Bylo mu teprve patnáct let a nemohl si ani s nikým popovídat o svých obavách a strachu. Teprve po třech měsících mu bylo dovoleno pracovat s ostatními vězni. Noci však stále trávil sám ve vlhké cele. Práce ve vězení byla jednotvárná. Vyráběla se relátka do telefonních přístrojů. „Já jsem seděl za ponkem, před sebou jsem měl mléčné sklo čtyřicet krát čtyřicet, za tím svítila stovka žárovka a do toho skla jste se musel pořád dívat a rovnat ty relátka.“ Normy byly pro všechny stejné a Bohumil Pořízek musel v patnácti letech pracovat stejně jako jeho mnohem starší a zkušenější spoluvězni. Jakožto nejmladšímu se mu ale všichni snažili pomáhat a jeho situaci mu ulehčit. Ve volných chvílích ho vyučovali. Formou vyprávění mu rozšiřovali vědomosti o dějepise, fyzice, chemii a dalších oborech. Díky tomu se alespoň v myšlenkách dostával mimo zamřížovanou budovu.

S blížícím se koncem války se Němci dostávali do čím dál složitější situace. Docházelo k velkým problémům v zásobování a první, kdo byl na řadě se zmenšením přídělů, byli vězni. Jejich už tak skromná strava byla ještě více omezena. Dalším problémem byly všudypřítomné vši, které se zavrtávaly hluboko do kůže a nedaly člověku ani na chvíli pokoj.

Po dvou a čtvrt roce si Bohumil Pořízek zažádal o zkrácení trestu. Bylo mu vyhověno a přesně na Vánoce roku 1944 byl z vězení podmínečně propuštěn.

Návrat domů

Domů jel silně podvyživený. Vážil pouhých 48 kilo. I jeho tvář se za dva roky dospívání ve vězení změnila. Když se potom konečně ukázal doma, tak ho ani vlastní matka nepoznala. Takto na to vzpomíná: „Přijel jsem domů. Mě zavřeli v září, říjnu. To bylo zrovna krásný počasí. Já jsem měl obyčejný letní oblek. Teď mě pustili v prosinci. Čtyřiadvacátýho mě pustili a já jsem se až pětadvacátého dostal do toho Blanska. A já jsem šel do Rudic. Do Rudic zrovna šli i jiní, tak jsem šel s nima. A když jsem přišel domů, tak mě máma nepoznala. Tak jsem jí ukázal dopisy, který mi posílala. Říkala, že na Boží narození to byl pro ni nejlepší dárek.“ Do Rudic se rodiče odstěhovali po svém nuceném odchodu z Odrůvek.

Za krátký čas po návratu z vězení šel Bohumil pracovat s otcem do lesa. Ještě pořád byla válka, a tak na nějakou dlouhou rekonvalescenci nemohlo být ani pomyšlení. „Jsem si pár dní odpočinul a hned jsem šel dělat do lesa s tátou. S ruční pilou na dřevo, protože to musel být každý zaměstnaný. Rodiče měli tenkrát ještě krávu. Tak já jsem přibíral skoro kilo denně.“

Po válce

Po osvobození se rodina vrátila zpět do Odrůvek. Dům měli naštěstí relativně v pořádku, jen v podlaze našli nevybuchlou pumu, kterou se jim podařilo odnést. Bohumil Pořízek se po válce rozhodl, že bude dál studovat. Nejprve si dodělal ještě rok měšťanky a potom nastoupil na střední školu v Hranicích. Jak sám vzpomíná, se zameškaným učivem mu hodně pomohli vědomosti získané od spoluvězňů v Budyšíně. Po střední škole vystudoval zemědělskou a lesnickou univerzitu v Brně a až do důchodu se věnoval práci pro lesy. V současnosti žije v místní části Oskavy v Mostkově.

Bohumil Pořízek svůj příběh ani nechtěl vyprávět, neustále se mu totiž vzpomínky na dobu věznění v tak mladém věku vrací a často ho budí ze spaní. „Pořád se mi bohužel vrací vzpomínky z věznění. Proto jsem o tom ani nechtěl mluvit.“