Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

P. Michal František Pometlo (* 1935  )

Poprvé mě zatkli na Popeleční středu a soud byl o Božím těle

  • narozen roku 1935 v Přibyslavi
  • 1948 připravován profesorem Václavem Boštíkem ke zkouškám na pražskou Akademii výtvarných umění
  • 1950 ukončil základní školu
  • 1963–1964 vězněn v Plzni na Borech
  • 1964–1968 večerní studium stavební průmyslové školy ve Zborovské ulici v Praze zakončené maturitou, pomocný dělník v Československé televizi
  • 1969 tajně přijat k františkánům, vstoupil do litoměřického semináře
  • 1974 vysvěcen na kněze
  • 1975–1983 kaplanem v Sokolově, Toužimi, Plzni, Liticích
  • 1983 držen čtyři měsíce ve vazbě v rámci „Akce Vír“, propuštěn výměnou za československé rukojmí v Angole
  • 1987–1989 spolupráce s Lubošem Hruškou a Romanem Podrázským na křížové cestě pro Meditační zahradu a budoucí Památník obětem zla v Plzni
  • 1989 působil v Lokti
  • od 1994 pražský konvent františkánů u Panny Marie Sněžné

Pater František Michal Pometlo, „kluk z Vysočiny narozený v první republice“, přišel na svět 18. října 1935 jako nejstarší ze čtyř dětí. Před ním rodičům ještě jedno dítě zemřelo. Otec František byl truhlář, matka Emílie, rozená Dvořáková, pečovala o rodinu.

Rodina začínala společný život v pronajatém objektu nedaleko takzvaného katolického domu. Zde měli k dispozici světnici s kuchyňkou. Dětství František Pometlo prožíval ve válce. Díky příbuzným-zemědělcům nežili v bídě, ale vzpomínku na nedostatek potravin a věcí má. On a ostatní děti pomáhaly na poli, kladly povřísla, nosily vodu ze studánek. Školu nejdříve využívala německá, později sovětská armáda a děti se učily na řadě jiných míst.

V době mobilizace sledoval malý František, jak se českoslovenští vojáci chystali k odporu proti Hitlerovi. Později nemohl pochopit, proč se začalo vše tak měnit.

Na venkově žili pospolu, mnohé se řešilo před dětmi, sousedé četli dopisy z koncentračních táborů od lidí, kteří mizeli. Málokdo si uměl představit, že by válka mohla trvat tolik let. 

Na jejím konci zapálili Němci v obci řadu aut, od kterých vzplál sousední dům. Farář František Halík zabránil šíření ohně povalením dřevěných vrat. Rodina Pometlových byla v té chvíli již pryč, utekli do bezpečí a požár sledovali zdálky. František Pometlo se v duchu loučil se svými věcmi, hračkami, což mu pomohlo v budoucnosti nelpět na hmotných statcích. Zároveň silně vnímal štěstí, že mohli být všichni pohromadě. Dům nakonec neshořel. 

Post bellum

Po válce se stal pamětník členem Orla a Sdružení katolické mládeže. Nejen jeho velmi ovlivnil pater František Halík, který ve farnosti působil v letech 1941–1951. Měl mnoho pomocníků. Salesiánům pomohl v čase války poté, co byli vyhnáni z Fryštáku u Zlína. Nabídl jim opuštěný exerciční dům ve Dvorku u Přibyslavi, vypomáhali při bohoslužbách, hráli divadlo. „Tím jsme se sžili s náboženskou avantgardou Dona Boska a byli jí ovlivněni.“

Pater Halík pořádal různé ministrantské besídky a duchovní cvičení, ale stejně ochotně chodil hrát s ministranty fotbal nebo péct brambory. Promítal filmy, na něž zavítali i lidé, kteří běžně do kostela nechodili. „Přišli se podívat na film a přitom se dozvěděli i něco o Pánu Bohu.“ Farář Halík patřil mezi kněze internované v želivském klášteře v padesátých letech.

První Klášter

Když František Pometlo dokončil základní školu, začal se učit u svého otce v truhlářské dílně. Brzy poté onemocněl zánětem pohrudnice a dlouho se léčil. Na doporučení lékaře byl poslán do Kláštera, části Žďáru nad Sázavou, kde v neprašném prostředí vyráběl rybářské náčiní. Po krátké době se však nakazil tuberkulózou, která zároveň ukončila jeho přípravy na studium malířství pod vedením Václava Boštíka.

Po vyléčení se pamětník jako invalidní důchodce dostal k práci kostelníka v přibyslavském kostele. Zároveň absolvoval scénografický kurz a jako scénograf působil pro dvě ochotnická divadelní uskupení. Ne dlouho: „Strana a vláda rozhodly, že v Přibyslavi je moc živá farnost a že je s tím třeba něco udělat. Při návratu z vojenského velitelství, kam byl na Popeleční středu v roce 1963 předvolán, mu cestu zastoupili čtyři muži ze Státní bezpečnosti. Odvezli ho do Hradce Králové k výslechu. Soud původně plánovaný coby veřejný monstrproces se odehrál ve dvou dnech za zavřenými dveřmi. Rozsudek byl vynesen na svátek Božího těla.

Vědí jen to, co jim řeknu

Františka Pometla odsoudili spolu s dalšími přáteli z farnosti. Svůj roční trest nastoupil k výkonu do plzeňské věznice na Borech. Jako hlava „protistátního spiknutí a podvracení republiky“ byl odsouzen pater František Král.

Vzhledem ke své zdravotní anamnéze žádal pamětník o práci venku. Přiřadili ho tedy ke komandu pracujícím na stavbách továren v okolí Plzně. „Když jsme montovali lešení v dešti, tak voda tekla rukávy až do bot a večer jediná pomoc byla, že mně na ošetřovně ohřáli záda a ráno jsem zase nastoupil do práce.“ Problémy s páteří má dodnes.

Během pobytu v borské věznici Františka Pometla nesčetněkrát vyslýchali. S bitím se nesetkal, s psychickým trýzněním ano. Dvojice dozorců v klasickém složení „hodný a zlý“ vytvářela při výsleších zdání, že vše již vědí, jde jen o to jim získané znalosti potvrdit. Zkušený přítel Vladimír Omes však pamětníka vybavil pravidlem, kterého se snažil držet: „Vědí jen to, co jim řeknu.“

I na Borech se našla mezi dozorci světlá výjimka: muž, který se snažil chovat lidsky, vězňům dopřával více pohybu a zajímal se o jejich potřeby. František Pometlo se díky němu dostal k zajímavějším knihám, například k překladu Dějin světa z ruštiny. Po stranách byly malé vpisky tužkou, které uváděly některé historické události na pravou míru. Poznal v nich Dominika Duku, jenž mu po propuštění jeho domněnku potvrdil. Lidsky vystupující bachař nebyl na rozdíl od jiných nikdy povýšen. Vyrovnal se s tím po svém a jednou Františka Pometla poprosil, aby pro něj opatřil ilustrací následující citát: „Vždycky jsem si myslel, že vůl musí mít rohy. Nemusí.“ Obrázek od něj pak pověsil na služebnu.

Vánoce na Borech

Navzdory přísným kontrolám vězňů pracujících venku se kolegům Františka Pometla z cely podařilo do věznice propašovat vánoční stromek. Jeden spoluvězeň si ho svázaný připevnil na záda pod kabát. Úkol ostatních spočíval v odvrácení pozornosti dozorců, kteří prováděli pravidelnou kontrolu, u deseti vězňů vždy velmi důkladnou. Svlečeným do naha neváhali prověřit všechny tělní otvory. Podařilo se a stromeček doputoval na celu, kde ho vsadili do nohy postele. Zbývalo vyrobit svíčky. Tlusté nitě vytahané z dek obalili voskem od sýrů, který František Pometlo rychle posbíral při větrání cel z odpadkových košů. „Strážce, který měl noční službu, neměl odvahu nás nějak perzekvovat, jenom říkal: ‚Chlapi, kde jste to vzali?!‘ Neodpovídali jsme. ‚Do rána ať je to pryč!‘ Takže jsme ještě večer pečlivě noži bez špičky celý stromeček rozřezali na malé kousíčky a posplachovali do klozetu.“

Františkán nemusí být vousatej

Po návratu z vězení se František Pometlo prostřednictvím patera Aloise Moce seznámil s františkánským učením, které mu bylo blízké. Přestěhoval se do Prahy, kde po večerech studoval stavební průmyslovku, aby si dokončil maturitu. Zároveň pracoval jako dělník v Československé televizi. 

„Měl jsem takovou touhu být nějakým řeholníkem. Obecnou. To bylo všechno. Neodvažoval jsem se myslet na kněžství. Pomalu se to nějak tříbilo, ve vězení se to posílilo, a když jsem se vrátil, nejdřív jsem pracoval v lese u švagra. Pak jsem se dostal do styku s jednou profesorkou matematiky, která byla františkánská terciářka. Ta mě seznámila s paterem Aloisem. On byl františkán, tak už jsem byl v blízkém kontaktu a pomalu se to nějak rozvíjelo. Když jsem uvažoval, říkal jsem si: Na jezuity nemám, na dominikány také ne, protože ti jsou moc vzdělaní... benediktini... zpívat neumím, tak nemůžu být benediktin... salesiáni... zas takový sportovec také nejsem, abych mohl být salesián... snad jedině ti františkáni by mě mohli vzít.“

Když se z vězení vrátil i provinciál františkánů Metoděj Řezníček, vstoupil František Pometlo v roce 1969 tajně do řádu, obláčka proběhla v tichosti bratrského společenství v Lánově u Vrchlabí. Téhož roku začal studia v litoměřickém semináři.

Kněžské svěcení mu nejdříve kvůli věznění povolit nechtěli, ale stalo se tak v roce 1974. Primiční mši mu už v místě rodného bydliště zakázali. Podařilo se to však v Praze, v kostele Panny Marie Sněžné. Státní souhlas k výkonu kněžského povolání ale nedostal. Načas se přestěhoval do Brna, kde pracoval v nemocnici u sv. Anny, tehdejším působišti mnoha tajných řeholníků, a pomáhal v přípravě tří čekatelů na vstup do řádu.

Souhlas na ručení

Za pomoci pražského generálního vikáře se podařilo získat pro Františka Pometla roční státní souhlas v Sokolově, kde nemohli sehnat kaplana. Arciděkan P. Bubeník se za něj zaručil. „Zde jsem pod rouškou návštěv nemocných začal shromažďovat mladé po rodinách.K duchovnímu působení přidal pamětník ještě své zkušenosti ze stavební průmyslovky a pustil se do oprav kostelů. I to vedle nepopiratelného výsledného efektu nabízelo možnost pastorační práce, když s muži na stavbě o mnohém bez zábran mluvili.

Souhlas byl několikrát prodloužen. Po čtyřech letech se dostal František Pometlo do Toužimi a později do Plzně. Když chystal opravu střechy v Liticích, přivezli dřevo na rekonstrukci věže. Přátelé brigádníci ho chtěli jen naházet na hromadu, že se druhý den začne stavět. Pater František Pometlo však trval na tom, že se všechno pečlivě složí a přikryje. Druhý den ho zadrželi a ve vazbě strávil následující čtyři měsíce.

Akce Vír

Celorepubliková akce zaměřená proti františkánům, spuštěná koncem března v roce 1983, vyvrcholila trestním stíháním několika z nich. Odsouzen byl spolu s Františkem Pometlem ještě pater Jiří Mazanec. Vzetí do vazby předcházely domovní prohlídky, odposlechy a výslechy.

„Po výročním roce svatého Františka zavřeli téměř všechny františkány, tak jsme do toho spadli také. Já jsem měl tehdy službu v kanceláři na arciděkanství v Plzni. Najednou přišel pán, otevřel kufr, kde měl pouze dva výtisky Rudého práva, a říkal, že se mnou chce mluvit. A pak, že potřebuje udělat prohlídku v úředních místnostech a všude, kde jsem působil, tedy i ve farnosti v Liticích, kde jsem měl vlastní duchovní správu jako administrátor, a úřední místnosti arciděkanství včetně mého pokoje. Tak jsem říkal: ‚U toho musí být arciděkan.‘ Oni měli právě schůzi vikariátu, takže tam byli shromážděni všichni kněží z okolí. Šel jsem za nimi a všiml si, že bratr Jiří Mazanec nesedí na svém obvyklém místě. Ohlásil jsem svému šéfovi, aby přišel. Když jsem odcházel, zahlédl jsem bratra Jordána, dominikána, tak jsem mu jenom pošeptal: ‚Mám v bytě prohlídku.‘ Vyšel jsem na chodbu a on říkal: (příslušník tajné policie) ‚Vy jste jim něco sdělil?‘ Tak jsem říkal ‚ano‘. Tím skončila vikariátní konference.“

Tady si svlečte ty vaše hadry a dostanete naše šaty

František Pometlo již v Liticích vnímal, že je sledován. Po tomto zátahu od něj, patera Mazance a františkánské terciářky odvezli celé nákladní auto tiskovin. Akce měla vést k likvidaci III. řádu svatého Františka, zaměřovala se proti pospolitosti živých společenství. Desítky lidí prošly výslechy, patnáct dalších bylo zadrženo. Zatykač na oba duchovní vydali o Velikonočním pondělí. Na Velký pátek byli vzati do vazby, kde jim zabavili civilní šaty a vězeňské jim dali až mnohem později.  

„Dostal jsem otázku, proč jsem byl odsouzen před dvaceti lety. Než jsem si v hlavě srovnal, jak to říct, tak udělal předseda senátu přestávku. Když nás přivedli zpět, měl před sebou dva štosy spisů a z jednoho místa trčel papír. Znovu položil otázku, už to ale nechtěl ode mě, otevřel spis u listu a přečetl tuto leninskou pravdu: ‚Navzájem se utvrzovali v přesvědčení, že socialismus nebude trvat věčně.‘ No, nemohl nic lepšího vybrat! Tím samým nám řekl, co si o tom myslí teď a že vlastně stojí za námi. Od té chvíle soud probíhal úplně jinak.

Odsouzeni byli oba kněží na šest a osm měsíců před plzeňským krajským soudem za maření státního dozoru nad církvemi. Jako polehčující okolnost pro nižší trest bylo uvedeno jejich působení na staré, nikoli mladé osoby.

Vliv mezinárodního tlaku však vedl k propuštění všech zadržovaných. Po čtyřech měsících tak pustili oba kněze z vazby. Který impulz byl nejsilnější či zda šlo o jejich společný tlak, je těžké soudit. Vedle odezvy evropských států se má za to, že k propuštění došlo výměnou za československé občany, které unesli členové Hnutí za úplnou nezávislost Angoly UNITA 12. března 1983 a drželi je jako rukojmí. „Myslím, že to bylo přes nějakého rakouského šlechtice českého původu, který dohodu zprostředkoval.“ Nebývale reagovali i českoslovenští věřící, kteří předali kardinálovi Františku Tomáškovi petici s 3397 podpisy, v níž se ohrazovali proti zásahu Státní bezpečnosti.

„Tak se stalo, že jsme na sv. Bonaventuru byli vyvrhnuti na ulici. Přivítat nás přišel pater Duka.“

Pastorace v pohraničí, revoluce, klášter

Poté, co v Plzni u voleb škrtal, byl František Pometlo poslán do pohraničí. Dostal tři farnosti: Loket, Horní Slavkov a Krásno, které obcházel pěšky nebo objížděl autobusem, později autem. Do jednoho kostela chodila pouze místní babička, „aby tam nebyl pan farář sám“. I tak pamětník sloužil mše jako pro plný kostel, jen odpověď nepřicházela.

Zde zažil devětaosmdesátý rok a revoluci. Pozvali ho zpět do Plzně, kde pomáhal s přípravami zřízení biskupství. Od roku 1994 je členem konventu františkánů u Panny Marie Sněžné, kde byl představeným, farářem a dodnes působí jako výpomocný duchovní, slouží mše, zpovídá a aktivně se věnuje duchovní práci, kde je třeba.

O otci a Božím smyslu pro humor

„Ke konci otcova života mám takovou perličku, jak je Pán Bůh vtipný. Opravovali kostel. Můj táta už měl po infarktu, a přesto tam také chodil pracovat. Ke kostelu vedly tři ulice. Ta směrem k nám byla uzounká, ještě z dob starého opevnění, a téměř celou jednu stěnu tvořily farní stodoly a stáje, samozřejmě zabavené nějakým výkupním družstvem a patřičně oprýskané. Tak se rozhodli, že cesta ke kostelu není vábná a že ji také zomítají. Postavili lešení a můj táta tehdy prý prohlásil: ‚Tak a teď nesmí nikdo umřít, protože by ho nemohli dovézt do kostela. Protože jedna ulice byla na opačnou stranu a další byla také zastavěná lešením, kde stavěli nějaký dům... Pán Bůh řekl: ‚Ale může, tak pojď.‘ Tak jsem s bratrem šel bourat lešení, abychom tátu mohli vzít do kostela...“ 

Církevní tajemník Františku Pometlovi nedovolil, aby při pohřbu otce sloužil veřejnou bohoslužbu, seděl tedy s rodinou v lavici. Když skončil obřad, začali se z davu lidí vynořovat spolubratři, shromáždili se kolem hrobu a začali zpívat Píseň bratra Slunce svatého Františka. „A já jsem měl tehdy pocit, že jdu z nějaké slavnosti.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století