Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromír Pomahač (* 1940)

Když hraje hymna, tak mi vytrysknou slzy

  • narozen 8. prosince 1940 v Praze

  • zažil nálety tzv. kotlářů na nádraží v Malešicích

  • viděl bombardování Vysočan na jaře 1945

  • svědkem přestřelky jednotek generála Vlasova s německými vojáky

  • v roce 1948 se účastnil XI. všesokolského sletu

  • rodiče provozovali hokynářství, které po únoru 1948 sami zavřeli

  • v 50. letech nebyl z kádrových důvodů přijat na školu

  • vyučil se soustružníkem a celý život pracoval v podniku Technometra

  • hrál závodně fotbal za Dynamo Motol

  • vojnu absolvoval u Pohraniční a Vnitřní stráže převážně jako řidič na velitelství v Praze

  • kvůli berlínské krizi mu vojnu prodloužili o tři měsíce

  • v srpnu 1968 se účastnil demonstrací proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy

  • účastnil se pohřbu Jana Palacha

  • na protest proti vstupu vojsk vystoupil z ROH

  • v roce 2021 žil v Praze

Táta mě shodil do škarpy

Jaromír Pomahač se narodil 8. prosince 1940 v Praze. V té době probíhala druhá světová válka, ale on to jako malé dítě příliš neprožíval. Pomahačovi bydleli nedaleko pražských Vysočan, které byly za války vybombardované. Vzpomíná si, že s tatínkem šli ke konci války na nádraží a nad nimi přelétávali tzv. kotláři – letadla, která nalétávala těsně nad vlaky a shazovala dovnitř bomby. „Můj táta mě shodil do škarpy a zalehl mě, aby se mi nic nestalo.“

V květnu 1945 začalo Pražské povstání. Do toho se zapojil i pamětníkův otec, i když mu to jeho žena zakazovala a nechtěla ho do bojů pustit. Otec nakonec tajně odešel se sousedem na barikády. Sotva však vyšli z domu, tak je příslušník německých SS hnal se samopalem zase zpět. „V době revoluce mi bylo pět let, takže mám jen takové drobné vzpomínky.“

Vyhodili nás z parketu

V roce 1948 převzali moc v zemi komunisté a začala další léta nesvobody. Pamětníkův otec se živil jako obchodník, a jelikož komunisté zakazovali soukromé živnosti, tak nový režim přivítal s velkou nelibostí a svému synovi zakázal například vstup do komunistické mládežnické organizace Pionýr. „Jako dítě jsem bral jako křivdu, že mi táta zakázal vstoupit do Pionýra.“ Během padesátých let upevňovali komunisté moc v zemi i za pomoci brutálních metod a politických procesů. „Když byl proces s doktorkou Horákovou, tak to táta poslouchal v rozhlase a strašně nadával.“

Pamětník vnímal útlak komunismu i na každodenních záležitostech. Bavilo ho tancovat, rád chodil do tanečních a pak se zapsal i do speciálních kurzů. „My jsme s babičkou byli v Repre, tancovali jsme tam charleston, a oni nás odtamtud vyhodili z parketu.“ V padesátých letech byly tance jako charleston zakazovány jako zvrhlý import ze Západu. Jaromír Pomahač vzpomíná také na rok 1953, kdy byla nečekaně vyhlášena měnová reforma. Úspory, které občané měli, se staly ze dne na den bezcennými. „Lidi házeli peníze z okna, protože to nemělo smysl. Peníze ztratily smysl.“

Doba je mnohem lepší

Jaromír Pomahač se chtěl vyučit soustružníkem, ale do učení ho nevzali. Neučil se dobře a neměl kladný kádrový posudek, takže mu bylo řečeno, že může být jedině horníkem. Nakonec se mu podařilo do učení dostat přes kontakty. V roce 1959 byl povolán na vojnu, kde působil jako šofér. Když se po dvou letech vrátil, získal práci v Technometře v Radotíně, což byla továrna na letecké podvozky. Měl zájem o to zde pracovat jako šofér, ale nejdříve musel odpracovat několik let ve výrobě. Práce se mu zalíbila a v továrně nakonec zůstal dalších čtyřicet let.

Když v roce 1989 padl komunistický režim, pamětníkovi se velmi ulevilo. „Byl jsem na Václaváku a cinkali jsme klíčema. To bylo opravdu nadšení!“ I když není doba od pádu režimu rozhodně bez chyb, tak se mu dnes žije mnohem lépe. Vzpomíná třeba na to, jak náročné bylo dostat se do ciziny. Třikrát žádal o možnost vyjet s rodinou do Jugoslávie, ale nikdy povolení nezískal. Když si chtěl koupit nové auto, musel našetřené peníze zaplatit a tím se pouze dostal do pořadníku. Auto získal až dva roky poté. „Lidi dneska nadávají, ale doba je mnohem lepší.“

Jaromír Pomahač nesouhlasil s tím, když se v roce 1993 rozdělilo Československo. „Kdybychom byli celiství, tak jsme dnes silnější.“ Považuje se za vlastence a bojí se, že se láska k vlasti u mladých lidí vytrácí: „Když hraje hymna, tak mně vytrysknou slzy, to má dnes málokdo. Kdyby byla válka, tak pochybuji, že by do ní dnešní mladí šli.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Miroslav Tyč)