Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Pollak (* 1931)

Pět kluků ve válce

  • narozen 15. ledna 1931 v Krásném Březně, místní části Ústí nad Labem

  • vzpomínky na dobu před a po podpisu Mnichovské dohody

  • jako dítě svědkem náletů na Ústí nad Labem

  • svědek výbuchu skladu munice v Krásném Březně 31. července 1945

  • svědek násilí páchaného na Němcích v Ústí nad Labem téhož dne

  • vzpomíná na dětství a dospívání ovlivněné válkou i poválečným násilím

  • v šedesátých letech byl odsouzen za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví

Pět kluků ve válce

František Pollak se narodil 15. ledna 1931 v Krásném Březně, jedné z místních čtvrtí Ústí nad Labem. Bydlel v Magdeburské ulici, kde jeho tatínek provozoval i živnost. Tou byl obchod se smíšeným zbožím, který celou rodinu živil. U Pollaků se doma mluvilo česky a německy. Františkův tatínek byl německé a maminka české národnosti, ale takových rodin bylo v Ústí nad Labem spousta. Ve stejné době se v Krásném Březně narodili ještě další čtyři kluci a zakrátko se ze všech stali nerozluční kamarádi. První klukovská dobrodružství prožívali nedaleko svého domova, nejprve v Magdeburské ulici, pak na místní pile a v cukrovaru. Tři z Františkových kamarádů byli Češi, jeden byl Němec. V Ústí nad Labem to bylo naopak. Tři čtvrtiny ústeckých obyvatel byli Němci, zbylá čtvrtina Češi. Doba, ve které František a jeho kamarádi vyrůstali, toho ale v Ústí mnoho změnila. Na počátku byla nenávist Němců vůči Čechům, na konci Čechů vůči Němcům. Jejím důsledkem pak tragické události, které se v průběhu války i krátce po jejím skončení v Ústí nad Labem udály. 

 

To hořely Drážďany

Všechno začalo nástupem Adolfa Hitlera k moci, následovala nespokojenost a nacionalismus velké části Němců žijících v československém pohraničí, podněcované projevy Konrada Henleina. Po nich ulicemi československých měst pochodovali jeho stoupenci požadující připojení k Velkoněmecké říši. Jednoho z pochodů Ústím se ‚zúčastnila‘ i pětice kluků z Magdeburské ulice. Sotva začali chodit do školy a příliš tomu nerozuměli. Jen se jim líbilo, jak pochodují a jak si do kroku zpívají. Doma pak ale František dostal od rodičů notně vyčiněno. Když začala válka, František nevnímal, že by se něco zásadního ve městě změnilo. Nevěděl, že ústecké továrny začaly ve velkém vyrábět zbraně a munici, které pak odsud po železnici směřovaly na frontu. Viditelné změny ale přišly s koncem roku 1944. Před Vánocemi spadly na Ústí první bomby a v únoru roku následujícího mnohonásobně větší počet bomb téměř zcela zničil Drážďany ležící jen několik desítek kilometrů od Ústí. František vzpomíná: „Jako děti jsme museli chodit spát v osm hodin, a když začala houkat siréna, tak nás nechávali spát. Ale když bombardovali Drážďany, to bylo tak v deset nebo v jedenáct hodin, to matka přiběhla, že musíme honem dolů, do sklepa. A slyšeli jsme, jak tam ty bomby duní. Domy se chvěly, nádobí v policích cinkalo. To bylo do půlnoci a pak byl klid, tak jsme šli nahoru spát. Ale ještě jsme ani neusnuli, a začalo to znovu. A když to skončilo, tak jsme šli ven, to bylo někdy po půlnoci, ale na tu stranu od Drážďan to vypadalo jako ve dne. To hořely Drážďany.“

 

Rozhodli jsme se, že se na kole pojedeme do Drážďan podívat 

O měsíc později pětice ústeckých kluků sedla na kola a rozjela se do Drážďan. „Bylo hodně sněhu, to se s dneškem nedá srovnávat. A rodičům jsme nic neřekli. Snažili jsme se jet podél trati, po té pěšince, co vede vedle kolejí, ale před každou zastávkou jsme museli uhnout. Projeli jsme Dolní Žleb, pak do Pirny a tam trať končila, tak jsme jeli do Drážďan po silnici. Jenže v březnu už byla brzy tma a rodiče to oznámili německé policii,“ vzpomíná František Pollak na velké a potažmo dost nebezpečné klukovské dobrodružství. Do cíle se jim dojet podařilo a František říká, že to, co tam pak uviděli, byla katastrofa. Všechno bylo zničené, domy, silnice. Současně ale dodává, že tehdy všechno, co viděl a zažil, nevnímal jako neštěstí, ale spíš jako velké dobrodružství. V té době se k Berlínu již blížila Rudá armáda, a cestou proto potkávali vojenská auta ustupujících německých jednotek. Byly jich plné silnice. Domů se vrátili až za tmy a bez následků jejich výlet nezůstal. Přesto nebyla cesta do Drážďan jejich posledním ‚válečným‘ dobrodružstvím. 

 

Děda si chtěl jít stěžovat, ale nebylo komu

Nacisté v Ústí během války zřídili 23 pracovních táborů. V některých pracovali váleční zajatci, v jiných dělníci z nacisty okupovaných východních zemí. František Pollak vzpomíná na zajaté vojáky z Francie, Angličany, Jugoslávce, ale nejvíc zajatců pocházelo ze Sovětského svazu. Pracovali a žili v nejtěžších podmínkách, umírali. Mnoho jich zemřelo i během náletů, nesměli do protileteckých krytů. Dodnes se přesně neví, kolik jich v Ústí opravdu zahynulo, jejich ostatky Němci pálili v krematoriu na Střekově a mnoho ‚bezejmenných‘ leží v hromadném hrobě po největším bombardování Ústí v dubnu 1945. František vzpomíná, jak viděl mrtvé zajatce ležící na silnici v řadě vedle sebe, nebo další mrtvé po zásahu nádraží, na jehož opravě pracovali. O poznání lépe se Němci chovali k zajatým francouzským vojákům, jak František dál vzpomíná: „Byl tam i lágr ukrajinských ženských, ale ten nebyl hlídaný. A v lihovaru byl zajatecký tábor Francouzů, ale ti měli volný pohyb, tak chodili za těmi Ukrajinkami.“

Zajaté sovětské vojáky si bylo možné ‚vypůjčit‘ na práci a Františkův dědeček si na podzim roku 1944 také jednoho z vojáků domů přivedl. Měl mu pomáhat s pytlováním brambor do obchodu. „A děda měl asi tušení, že je konec války, tak toho vojáka, bylo mu něco málo přes dvacet, tak ho už pak nevrátil zpátky a řekl jim, že utekl. A schovával ho dole ve sklepě. Když pak přišli na konci války první Rusové, tak ten voják vyběhl ven a chtěl je přivítat. A jeden důstojník, taky mladík, vzal pistoli a zastřelil ho. Děda uměl perfektně rusky a chtěl si jít stěžovat, ale nevěděl kam. Ten voják tam zůstal ležet a až za hodinu přijeli, naložili ho a nevím, kam se pak ztratil. Zajaté ruské vojáky brali jako zrádce.“

 

Seděli jsme na Mariánské skále a dívali se, jak ty bomby padají

Velká část vyprávění Františka Pollaka se týká bombardování Ústí nad Labem. Ústecké továrny nejen vyráběly zbraně a munici pro německý wehrmacht, ale město bylo zároveň důležitým železničním uzlem, odkud pak vše směřovalo na frontu. Ústí se proto na konci války stalo terčem pěti spojeneckých náletů. První byl 16. prosince 1944 a František vzpomíná, že ten den sirény spustily někdy kolem poledne, byl v té době ve škole. „A když odhoukaly, tak nás pustili ze školy domů. A děda říkal: ‚To muselo být někde blízko.‘ Tak jsem hodil aktovku do kouta a v tu ránu jsem byl na ulici. Sedli jsme s kamarády na kola a jeli jsme do města.“ Dál podrobně popisuje, co všechno bylo tehdy zasažené. Několik vil ve čtvrti Střekov, Schichtovy závody, překladové nádraží, několik budov cukrovaru a zajatecké tábory. „A na Labi stály dva čluny a ten jeden to taky dostal.“ Mnohem ničivější byly ale druhý a třetí nálet v dubnu 1945. František jel tehdy s dědečkem do velkoobchodu doplnit zásoby. Když začaly houkat sirény, schovali vozík, který měli s sebou, pod nedaleký most a sami se chtěli schovat do nejbližšího krytu. „Jenže kryty byly plné a to už houkali znovu. Tak jsme šli nahoru na Mariánskou skálu a viděli jsme, jak začaly přilétat svazy letadel od Lovosic, nad Krásným Březnem se zatočily a začaly shazovat bomby. A my jsme s dědou seděli na té Mariánské skále a dívali jsme se, jak ty bomby padají,“ vypráví dál František Pollak. 

 

To, co jsem viděl v tom lese, na to v životě nezapomenu

Když se s dědečkem vrátili domů, František společně s kamarády znovu sedli na kola a jeli na obhlídku města. A tam viděli domy, které dostaly plný zásah, mezi nimi i školu, kde byli ubytovaní uprchlíci z Německa, viděl mrtvé koně, zcela zničenou čtvrť Ostrov, která ten den přestala existovat. A také mnoho mrtvých, většina z nich byli zajatci. Ale nejhorší pohled se mu naskytl v lese pod vrchem Větruše. „Leželo tam mnoho mrtvých, i děti a ženy,“ vzpomíná František. V lese chtěli najít spásu, jinou možnost, kde se před padajícími bombami ukrýt, neměli. „Na to v životě nezapomenu,“ dodává František. Během tohoto náletu zemřelo více než 500 lidí a velká část města byla zcela zničena. Byl to jeden z nejhorších náletů na českém území a jeho následky jsou patrné dodnes, na budovách i na dnes již zarostlých kráterech v lese pod vrchem Větruše.

 

Vzápětí tam byli Rusové, ale my už jsme byli pryč

8. května do Ústí dorazily první sovětské tanky a další pak projížděly celý následující den. Pro město s převahou německého obyvatelstva ale neznamenal jejich příjezd úlevu a radost osvobození, jako tomu bylo ve většině měst ve vnitrozemí. Pro německé obyvatele se tím jen zvýšila nejistota a strach, co bude následovat. František vzpomíná, jak se sovětské tanky mísily s německými auty, jak se ustupující Němci snažili dostat do Teplic a pokud možno ještě dál, k Američanům. Ti ale byli odtud daleko. Silnice zůstaly plné opuštěných německých aut, která tam prchající vojáci zanechali. „Jedno to auto mělo ‚čtyřče‘. A o kus dál stálo zásobovací auto, a to bylo plné sýra, švýcarského. Lidi ho tam kradli, já jsem si taky ukradl, všichni jsme si tam vzali. No a my jsme byli jako kluci zvědaví, tak jsme na to auto s tím čtyřčetem vlezli a narvali tam nábojnice. A stříleli jsme. A vzápětí tam byli Rusové, ale to my už jsme byli pryč.“ 

„A pak přišla revoluční garda, a ta co mohla, tak vykradla. Ani jeden z nich nebyl místní, někteří mluvili česky, ale některým jsme nerozuměli,“ vypráví dál. Ve městě panovalo napětí, a když 31. července 1945 došlo v Krásném Březně k výbuchu muničního skladu, napětí eskalovalo. Hned vzápětí byli, zřejmě neprávem, obviněni Němci. Tedy všichni, kteří v té době nosili bílou pásku na rukávu, snadno rozpoznatelní a z tehdejšího pohledu bez výjimky všichni vinní. A nastalo jejich nebývale kruté pronásledování, týrání a vraždění. 

 

Zbraně lítaly kilometry daleko

František pokračuje: „My jsme si v Magdeburské hráli, byl tam dřevěný plot a byli jsme zrovna u něj. Přišla první rána, ta byla strašně silná, pak druhá a ten plot se začal naklánět, a tak jsme utekli. A ten plot spadnul. Pak šel jeden výbuch za druhým, a tak jsme utekli domů.“ Do cukrovaru v Krásném Březně se krátce po válce začala svážet všechna nevybuchlá munice a zbraně z okolí a František se domnívá, že výbuch byl způsobený jejich špatným skladováním. Zcela zničené zůstaly po explozi nejen budovy cukrovaru, ale tlaková vlna poničila i mnoho okolních domů, včetně bytu a obchodu rodiny Pollakových. František vypráví, jak byla všude vyražená okna a „lidi měli na posteli kulomety, pancéřovky, pistole, pušky, nábojnice, no všechno, nalítalo jim to tam přes okna. Ty zbraně lítaly kilometr daleko. Všichni jsme museli pryč. Dostali jsme náhradní ubytování, domů jsme nesměli. A když jsme se vrátili, bylo všechno vykradené. Otec a děda mi sestavili elektrickou dráhu i s pojízdnou tramvají na elektrický pohon. O to všechno jsem přišel.“ Domnívá se, že všechno ukradli příslušníci revolučních gard, kteří jediní měli do uzavřeného prostoru přístup. Díky velké poválečné solidaritě mezi lidmi ale byly domy rychle opraveny a Pollakovi se již po pěti dnech mohli vrátit domů.

 

V té kašně je potápěli a zase je z ní vytahovali

Po výbuchu František a jeho kamarádi znovu nasedli na kola a rozjeli se do centra města, kde se mezitím do té doby potlačovaná nenávist vůči Němcům rozhořela naplno. František Pollak říká, že neviděl, jak shazují matku a kočárek s jejím dítětem z Benešova mostu do Labe. U tohoto mostu, kde se odehrávaly nejdramatičtější chvíle, nebyl. Ale viděl, jak na náměstí, kde stála kašna, byla natažená lana, a jak do takto ohrazeného prostoru nahnali všechny Němce, včetně žen. „V té kašně je potápěli a zase je z ní vytahovali.“ A viděl také, jak vedle kašny už leželi ti, kteří nepřežili.

31. července 1945 zahynulo v Ústí nad Labem několik desítek lidí. Přesný počet ale známý není. Podle informací z archivu města Ústí nad Labem bylo ve městě ubito dvacet tři lidí a z Benešova mostu mělo být shozeno dalších čtyřicet až osmdesát obětí. Z mostu byli do Labe nejen shazováni, ale pokud pád přežili a snažili se z řeky dostat ven, byli zastřeleni. Prvním, koho do řeky shodili, byl Němec stojící se vztyčenou pravicí a provolávající slávu Velkoněmecké říši. Jedním z důvodů, proč lidé zpočátku výbuch považovali za sabotáž ze strany Němců, mohl být také fakt, že v samém závěru války probíhal na zámku v Krásném Březně výcvik příslušníků werwolfu. Rekrutovali se z místních hitlerjugend, velmi mladí a snadno ovlivnitelní, a i po smrti Adolfa Hitlera přísahající věrnost nacistickým idejím. Připravovali se na záškodnickou činnost proti Čechům, chlapci a dívky, jen o málo starší než byl v té době František Pollak.

Jiným důvodem mohla být ale také v této souvislosti zmiňovaná cílená provokace ze strany Čechů. Jasná fakta, která by vysvětlila pravou příčinu výbuchu i následnou a neobvykle rychlou reakci v podobě msty na Němcích, ale dodnes nejsou známa. Na násilí se měly podílet revoluční gardy, část vojáků československé armády, částečně i sovětská armáda, a největší podíl měli mít zcela neznámí lidé, kteří měli ten den přijet z Prahy. Možná se jednalo o osoby, o kterých František Pollak mluví jako ‚o těch, jejichž řeči nerozuměli‘. [Zdroj informací Archiv města Ústí nad Labem, událostí se zabýval historik a bývalý ústecký archivář Vladimír Kaiser.] 

Německé zdroje uvádějí mnohem větší počet obětí, až 2700. Přestože krátce nato přijeli do Ústí nad Labem uklidnit situaci představitelé tehdejší československé vlády, nikdy nedošlo k důkladnému vyšetření celé události. Ústečtí Češi se ale na násilí vůči Němcům podílet neměli, mnozí z nich se je naopak snažili varovat a pomáhali jim.

 

O odsunu bych mluvil nerad, to bylo strašné

Na tyto události navázal i odsun Němců. O něm František Pollak vyprávět nechtěl, říká, že to, co viděl, „bylo strašné“ a opakovaně v této souvislosti zmiňuje revoluční gardy. Němce určené k odsunu soustřeďovali v táboře ve Všebořicích, kde byli během války naopak vězněni sovětští zajatci. V Krásném Březně byl tábor pouze pro muže, kteří chodili odklízet sutiny po výbuchu a sbírat zbraně a munici explozí rozmetanou po okolí (podle historika Vladimíra Kaisera se jednalo o příslušníky SS).

František dál vzpomíná: „Museli pochodovat a oni je přitom mlátili [členové revolučních gard]. A pak na nádraží v Krásném Březně přistavěli vagóny, tam je nastrkali a šoupli je do Německa.“ Vybavuje si také, že ještě před odsunem si německé děti, jakmile to bylo jenom trochu možné, sundavaly z rukávů bílé pásky. „Ale to už bylo po tom výbuchu,“ dodává. Bílé pásky pro Němce znamenaly ponížení, ale i strach z nenávistných reakcí Čechů. A po událostech z 31. července musel být jejich strach mnohonásobně větší.

 

Co se stane, když do bomby strčíme zapálenou šňůru

V poválečné době si zřejmě málokterý z kluků nehrál na vojáky. Ovlivnění tím, co viděli okolo sebe, dělali to samé, co dospělí. A zbraně a munici bylo tak snadné získat. František dál vypráví několik příhod, kdy se pětice kamarádů z Magdeburské stala hlavními strůjci dění. Na poli, kde byla uskladněná munice, si chtěli vyzkoušet, co s nevybuchlou bombou provede zapálený provázek. Munici tam přinášeli němečtí zajatci a stavěli ji do pyramid. „Některé bomby byly malé, jiné velké, až dvoumetrové, a jedna z těch velkých měla uprostřed otvor,“ vzpomíná František. „A tím otvorem bylo vidět skrz tu bombu. Ono to nebylo hlídané, tak jsme si sehnali šňůru, namočili jsme ji a nastrkali do toho otvoru. A šli jsme hodně daleko a zapálili jsme tu šňůru. Byli jsme zvědaví, co to udělá. No a šňůra dohořela, ale nevybuchlo to.“ Zato černý kouř, který se odtud začal valit, prý pokryl celé Krásné Březno. Nikdo nevěděl, co se děje, a ve městě přestaly pracovat továrny. A kluci raději utekli. Schovali se na kraji lesa, kde zalehli a čekali, co se bude dít. Vzápětí se objevila sovětská hlídka a oni mohli jen s napětím sledovat, jak vojáci v rojnici postupují po poli a hledají pachatele. Ale v půlce pole se prý zastavili a obrátili k odchodu. A klukům to protentokrát prošlo bez následků. 

 

Kdo přestřelil dráty?

A stejně jako nikdo nevěděl, kdo byl původcem černého dýmu nad Krásným Březnem, tak nikdo prý také neví, kdo přestřelil dráty vysokého napětí nad Ústím. Místní se museli domnívat, že se jednalo o sabotáž, ale v tomto případě se mýlili. Dráty se podařilo přestřelit jednomu z pětice kluků z Krásného Března během jedné z jejich výprav. František pokračuje: „My jako kluci kde jsme mohli, tak jsme stříleli.“ Všichni prý měli německé opasky, za které si dávali všechny zbraně, které našli. „My jsme měli i pancéřovku. A nevím, jak se to stalo - ona z ní vyšla střela. A na tom vysokém vedení prorazila jeden drát. A ten drát, jak padal, tak se zkroutil a padal směrem k Doběticům a házelo to jiskry. No tak my jsme zase utekli.“

 

Chtěl jsem být obchodníkem

František Pollak chodil během války do německé školy, po válce do české. Vychodil měšťanku a nastoupil na obchodní školu do Prahy, kde bydlel u tety. Chtěl se jako jeho otec věnovat obchodu. Po roce 1948 ale o obchod přišli. Po škole proto nastoupil do Jednoty, kde hned krátce nato začal dělat vedoucího. V roce 1953 ale musel na vojnu, čekal, že ho jako syna živnostníka přiřadí k pomocně technickým praporům, ale nestalo se tak. Naopak mu k jeho údivu nabídli studium na poddůstojnické škole. Byl vynikající střelec a o sobotách pak cvičil starší ročníky, které nemohly projít základní vojenskou službou během války. Po vojně se vrátil do obchodu družstva Jednota, a znovu na vedoucí místo. A tehdy se naskytla příležitost, jak občas oklamat účetní knihy a část dodaného zboží nepřiznat. Nevyplatilo se to, František Pollak byl společně s několika dalšími odsouzen na deset let ‚za rozkrádání socialistického majetku‘. Trest kromě jiného strávil i ve věznici v Leopoldově, poté, co odtud byli po amnestii v roce 1962 propuštěni političtí vězni. 

František Pollak je vdovec, nyní je v penzi. V době natáčení, v roce 2020, bydlel stále v Ústí nad Labem, společně se svými dětmi. A občas si rád zavzpomíná na klukovská léta, která se ale v jeho případě odehrávala na pozadí tragických dnů konce druhé světové války. 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Martina Kovářová)