Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Pojman (* 1922)

Kluk držel mandolínu a holčička panenku

  • narozen 24. července 1922 v obci Mirotín na Volyni

  • v březnu 1944 se dobrovolně přidal k 1. československému armádnímu sboru

  • absolvoval výcvik v Besarábii

  • stal se spojařem

  • s 1. československým armádním sborem prošel boji u Machnowky v rámci karpatsko-dukelské operace

  • po vítězném tažení do Prahy zakotvil v Oparně na Litoměřicku

  • hospodařil na statku po odsunutých sudetských Němcích

  • v 50. letech nuceně vstoupil do JZD a stal se jeho předsedou

  • po neshodách z funkce odešel, ale v zemědělství zůstal až do roku 1980

  • roku 2004 žil v Oparně

Na řadě míst na světě dodnes existují zbytky českých komunit. V Evropě jsou rozeseté od polského Kladska a Těšínska přes oblast bývalé Jugoslávie, rumunského Banátu i Bulharska nebo také na historickém území Volyně. Řada emigrací byla ve své době motivována hledánímvýhodnějšího živobytí nebo třeba i náboženské svobody – to se týkalo především protestantů. Kvůli těmto důvodům například v polovině 19. století odcházela řada občanů Rakouska-Uherska do carského Ruska nebo na Volyň.

Původně žili prarodiče Josefa Pojmana (*1922) až v Chersonu na deltě Dněpru na dohled od Černého moře. V tamější úrodné krajině získávali příchozí snadno půdu a na řadu let byli osvobozeni od placení daní nebo povinné vojenské služby. Nakrátko prarodiče zkusili štěstí i na Volyni, ale kvůli snadnějšímu způsobu obdělávání půdy se brzy se vrátili zpět. Zůstala jen jedna z dcer, která se na Volyni vdala, a volných 11 hektarů rodinné půdy se stalo základem hospodářství Josefova otce. Po vojenské službě a 1. sv. válce se totiž za sestrou vrátil, protože se na Volyni zamiloval.

 

Země pod mnoha pány

Josef vyrůstal v české vesnici Mirotín v Rovenské oblasti. Jelikož ale Volyně od roku 1920 patřila Polsku, v obecné škole probíhala výuka v polštině. Až od měšťanky teprve navštěvoval českou školu v asi 20 kilometrů vzdáleném Zdolbunově. V době Josefova dětství a dospívání byla Volyně útočištěm několika národností. Žili tu vedle sebe jak Ukrajinci, tak Poláci, Češi nebo Židé. „Jako kluci jsme se prali s Ukrajinci i Poláky. Pokřikovali na nás – Čechy, čmechy. Poláci nám říkali Pepíci a my jim zase Antky,“ vzpomíná Josef.

Otci Josefovi i matce Ludmile se v hospodaření dařilo. Pole se povedlo rozmnožit, postavili nový dům, chlévy i sušárnu na chmel. Postupem času ale začaly od rodiny ze Sovětského svazu přicházet zprávy o zakládání kolchozů, vyvlastňování půdy a procesech s kulaky. Dopisy tak předznamenaly i změny na Volyni po zabrání východu Polska roku 1939.

Volyni, která byla útočištěm několika národností, si v prvních dnech světového konfliktu utrhl Sovětský svaz na základě paktu Molotov-Ribbentrop. Podle Josefova svědectví se vojáci objevili hned první den sovětské invaze, 17. září 1939. Došlo ale i na německé bombardování ustupujících polských důstojníků. Bomby padaly na Rovno i blízký Zdolbunov. Josef si vzpomíná i na osud Němci sestřeleného pilota ruského letadla Alexandra Popkova, který u nich v Mirotíně pobýval, než se zotavil ze zranění. S pobavením na jeho příkladě dokládá, do jaké míry bylo v té době v Sovětském svazu propagandou zakořeněno přesvědčení, že kulaci jsou krvežíznivé bestie, které člověka podřežou. Pilot měl panický strach z českého hospodáře Kazilovského, který ho našel, a teprve když se blíže poznali, pochopil, že mu skutečně jen nezištně nabízí pomoc.

Sovětská invaze do Polska měla vliv především na osudy Poláků, které často deportovali. Narychlo balili, co šlo v dobytčích vagónech vzít s sebou. „Přivezli jsme je na nádraží do Zdolbunova. Dvě rodiny do jednoho dobytčího vagónu. Byl tam žlábek na moč, kamínka. Na jedné straně jedna rodina, na druhé druhá. Zavřeli dveře, zamkli a odvezli je na Sibiř,“ říká. Po čase sem tam přišla zpráva, že se polští známí dostali do Kazachstánu, kde rodiny rozdělili – muži a chlapci skončili nejspíš v pracovních táborech, ženy žily odděleně samy s malými dětmi v zemljankách a pracovaly v sovchozech.

Na otázku, jak se jim dařilo poté, co se Mirotín stal roku 1939 znovu součástí Sovětského svazu (Ukrajinské sovětské socialistické republiky), říká, že se naplnila proroctví z dopisů od prarodičů a začaly se zakládat kolchozy. Pojmanovi se svými 14 hektary spadali do skupiny tzv. zažitočnyje, tedy středních zemědělců. Novou se stala povinnost splácet čtvrtletně daň z majetku, tzv. kulsbor [kul-sbor; braní kulakům]. S novým výdajem se vypořádali tak, že se z plechových plátů, které sloužily jako přístřešky pro prasata, vyrobila vědra, která se prodávala. Hůř na tom byli větší sedláci nad 20 hektarů, kteří se stali nežádoucími vykořisťovateli, kulaky.

Roku 1941 se situace na Volyni změnila. Sovětský svaz byl napaden svým dosavadním spojencem - nacistickým Německem. Volyně se stala součástí Říšského komisariátu Ukrajina. Tehdy přišli po Polácích na řadu Židé, se kterými se i zde nakládalo jako s národem zbaveným práv a jeho představitelé byli deportováni do pracovních táborů a pak soustavně vyhlazováni. Ghetto pro židovské rodiny vzniklo ve Zdolbunově. Mnoho jeho obyvatel ale podle vyprávění Josefa zemřelo zastřelením a spočinulo v jámách zdolbunské cementárny. Josef si také vzpomíná na osud židovského zvěrolékaře, který docházel k nim na statek, když bylo potřeba ošetřit dobytek. O jeho konci a smrti jeho blízkých se Josef dozvěděl od známého Ukrajince: „Veterinář si od otce brával kořalku. A tehdy otci řekl, že ví, že je zabijí. Ale jeho rodinu nedostanou. Když je pak v ghettu pozabíjeli, tak jeden Ukrajinec, který asi po popravách ve skupině raboval, říkal, že je našli v bytě, jak celá rodina seděla u stolu. Dal jim asi injekce s jedem.“

Většina tamějšího židovského obyvatelstva přišla o život. Josef si pamatuje pouze na dva Židy, kteří přečkali druhou světovou válku díky zázemí českých rodin. O jednoho původně zdolbunovského obyvatele se starala i Josefova rodina. Pobýval střídavě u nich a ještě v jiné domácnosti. „Kdyby se na to přišlo, tak by nás oběsili,“ říká Josef.

Operace Barbarossa, ve které Německo zaútočilo na SSSR, znamenala obrovské vlastenecké vzedmutí obyvatel Sovětského svazu během Velké vlastenecké války (1941-1945). Do armády vstupovaly celé rodiny a ženy a dívky se tlačily, aby mohly bojovat po boku mužů. Do armády jich nastoupil celý milion. Pozoruhodně podobná situace se opakovala i na Volyni tři roky poté, kdy se Německo stahovalo zpět z dobytých pozic a území se opět ujali Sověti. Tehdy v březnu roku 1944 mířily z řad volyňských Čechů celé zástupy do 1. československého armádního sboru. Z Mirotína to bylo 61 obyvatel (z toho jedna žena). „Ze 40 000 volyňských Čechů žijících na Ukrajině se dobrovolně a spontánně přihlásilo do jednotky generála Svobody téměř 11 000 mužů a z toho několik set žen. Dokonce se muselo mnohdy rozhodovat o tom, že se někteří z mužů nuceně vraceli do vesnic, protože by tam žádný nezůstal. Někteří mladí se přitom ostaršovali (...) a staří zase omlazovali, aby mohli být do československé armády také přijati,“ píše ve své práci o obyvatelích Mirotína a Českého Háje na Volyni historik Lubomír Sazeček.

 

Spojař 1. československého armádního sboru

Josef absolvoval předvojenský výcvik v české Ulči, a ačkoliv bylo jeho síly potřeba doma v hospodářství, neváhal, a i když byla reálná možnost odvodu se vyhnout, do Svobodovy armády se dobrovolně přihlásil také. Poté, co Pojmanovi zakusili na vlastní kůži, jak Sovětský svaz nakládá se zemědělci, totiž také začali jako rodina uvažovat, že by se po válce „vrátili“ do Československa. „V Rusku to nebyl žádný med,“ říká.

„Byl jsem odvedený ke spojařům. Učili nás jako radisty, ale neměl jsem dobrý sluch. Měl jsem oboustranný zánět středního ucha, tak dodnes špatně slyším. 1. května jsme odjeli do Besarábie a tam mne a kamaráda z naší vesnice a dva z Ulbárova dali na týlovou ústřednu. Vojáci – prapor spojařů byli v lese a my měli svůj baráček ve Stetsové na ústředně. Sami jsme stavěli a opravovali telefonní linky. Pak se mělo jít na frontu, tak jsme stočili kabely a jeli jsme,“ vypráví Josef.

29. srpna 1944 došlo k důležitému obratu – vypuklo Slovenské národní povstání a s ním partyzánská válka proti nacismu, která se ze Slovenska ještě na podzim téhož roku přelila na Valašsko a pokračovala dál na Moravu. Na Volyni, kterou Josef nechal v Sovětském svazu daleko za sebou, existovala řada partyzánských hnutí už dříve. Od roku 1942 působila v kraji Ukrajinská povstalecká armáda, tzv. banderovci. Postupem času prosluli nesmírnou krutostí a brutalitou. Odhadem jsou odpovědni za smrt sta tisíce obětí z řad polského obyvatelstva v době „etnického čistění“ Volyně od února 1943 do jara roku 1944. V lesích operovala ale i polská skupina, tzv. Armáda Krajova a dvě skupiny ruských partyzánů. Obyvatelé Volyně tak byli vydáni všanc oběma stranám – okupujícím Němcům (kteří jsou odpovědni například za osud obyvatel vypáleného Českého Malína v červenci roku 1943) a proti nim bojujícím partyzánům. Nutno říct, že perzekuce hrozila z obou stran stejně.

„Z důvodů nedostatečné bezpečnosti, a vlastně nejen jí, vznikala mezi Čechy na Volyni dobrovolná ozbrojená hnutí. V oblasti Mirotína a sousedních tří vesnic působila skupina Blaník (častý název užívaný pro české odbojové skupiny) jako domobrana proti banderovcům,“ píše Lubomír Sazeček. Josef vzpomíná na jeden z přepadů banderovců v Mirotíně v době, kdy už pobýval mimo domov. Tehdy zemřeli dva členové domobrany: Jaroslav Jelínek a Antonín Zajíček.

 

Karpatsko-dukelská operace

Poprvé se Josef setkal s tvrdou realitou frontových bojů u Machnowky: „Svoboda tenkrát v lese říkal, že před námi jsou Rusové, a kdyby se narazilo na německou jednotku, tak couvnou a my z druhého sledu půjdeme dopředu. Jenže nikdo před námi nebyl, naši neměli žádný průzkum a dostali jsme se až na 500 metrů. Tam jsme dostali ten první nátěr. Bylo tam hrozně raněných a zabitých. I náš velitel byl zraněný – Krumpholc, byl to Židák, ale dobrý chlap. Byl zraněný do lopatky, tak jsme ho vezli do nemocnice asi 8 km, možná víc. Byl to panský dvůr v zahradách. Leželo tam mrtvých... měli rozdělané oblečení a poskládaní na sobě. Říkalo se, že tam byl dům plný naskládaných mrtvol. To bylo hrozné,“ říká Josef k události ze září roku 1944. U Machnowky padla téměř celá 3. brigáda a velitele sboru Jana Kratochvíla, který jen stěží zabránil panice nezkušených vojáků prchajících pod palbou z bojiště, z rozkazu maršála I. S. Koněva vystřídal generál Ludvík Svoboda. U Machnowky a Wrocanky padlo asi 600 mužů.

Z přípravy na boj o Dukelský průsmyk pochází následující Josefova vzpomínka: „Na ústředně zůstali dva a já odešel. Dukla byla na levé straně asi dva a půl kilometru. U Teodorovky jsem byl na pozorovatelně. Měli jsme tam vykopanou nezakrytou díru. Byli jsme tam dva dny. A jednou odpoledne přišel Svoboda – měl ty zlaté náramky – a šel se podívat do dělostřelecké pozorovatelny. Jak to Němci uviděli, začali plošně střílet. A my byli akorát v prostředku. Všichni jsme lehli. Telefon jsem měl na hlavě. To bylo ran, hlína na nás padala. [Když bylo po všem], tak nám ženisti přišli udělat bunkr.“ O své místo ale spojaři brzy přišli, když si na něj začal dělat nárok pátrač. Na sklonku dne ale záhy padl, když se mu helma zablýskla v zapadajícím slunci. Zásahem snajpra byl na místě mrtev.

S kamarádem Antonínem Nesvarbou, se kterým Josef narukoval, prožil celý čas. Když po bojích u Dukly natahovali vedení, viděli něco, na co pak nikdy nedokázali zapomenout: „Na louce vedle Dukly, kde útočila třetí brigáda, bylo hodně mrtvých. Byli černí, protože bylo tenkrát sluníčko. To nic není, vojáci to tak neberou. Ale přicházeli jsme do Dukly a tam byla velká zeď. Koukáme: jsou tam dvě děti. Sedí. Říkám: ‚Co tam tak sedí?‘ Tak jsme malinko odbočili a přicházíme a oni byli mrtví. Vzduch je zabil, protože vedle byl trychtýř od miny. Kluk mohl mít tak sedm let a holčička pět, možná ani ne. Kluk držel mandolínu a holčička panenku.“

Boje o Dukelský průsmyk, které měly být bleskovou akcí, nakonec trvaly dlouhé týdny. Ztráty na životech se vyšplhaly na straně Rudé armády na 20 tisíc. Čechoslováků zemřely dva tisíce. Za armádou zůstala zpustošená krajina, polomrtvé vesnice a také miny, které zabíjely i po válce. A obyvatele vesnic živící se zemědělstvím kvůli nemožnosti půdu obdělávat uvrhla situace do ještě větší chudoby.

 

Pomník praskl

6. května 1945 konečně Josefova jednotka překročila hranice ze Slovenska na Moravu a směřovala k Praze. Hlášení o konci války podle jeho slov důstojníci zprvu ani nevěřili. Německo ale kapitulovalo a v Praze se rozběhlo povstání. 14. května 1945 se pak Josef poprvé ocitl v hlavním městě Československa, které do té doby nepoznal. Slávu vojáků, kteří prošli peklem u Dukly a dalšími boji a střety na cestě do vlasti, pak sledoval o pár dní později během vojenské přehlídky zpovzdálí.

V armádě Josef sloužil do 6. ledna 1946. Po válce byl umístěn v Postoloprtech, pak se dostal na Volyňskou skupinu do Žatce. Novým domovem se pro něj pak od podzimu roku 1946 stalo hospodářství po odsunutých sudetských Němcích v Oparně. S kamarádem Antonínem se nerozloučili. I on se usadil nedaleko Litoměřic. Na základě smlouvy o repatriaci volyňských Čechů se pak roku 1947 do Československa vydala i Josefova rodina a také jeho mirotínská láska Anna, rozená Pospíšilová, se svými rodiči, kteří našli živobytí v Šumperku. Roku 1947 se vzali a vychovali dvě dcery a syna.

V období kolektivizace si bohužel Josef coby soukromý zemědělec prošel podobnou zkušeností jako kdysi jeho rodiče na Volyni. Zakládání kolchozů, u nás jednotných zemědělských družstev, přineslo podobné nesnáze a na mnoha místech i osobní nebo rodinné tragédie a rozvrat vztahů obyvatel na vesnici. Vstupu do JZD se Josef snažil vzdorovat až do roku 1952. Nakonec nátlaku ustoupil a několik let JZD Oparno úspěšně vedl. Pak ale mělo dojít na sloučení s úpadkovým velemínským družstvem a s tím Josef nesouhlasil. Vzpomíná, že když je chtěli sloučit, tak už měl přes čtyřicet let a bylo mu řečeno, že ho už na povinná vojenská cvičení nebudou zvát. Ale pak ho zavolali, že půjde. „Byl jsem v Bohosudově. Každou sobotu a neděli jsem jezdil domů. A tenkrát, když byla schůze a chtěli to spojit, tak – u nás byl velitel spojovacího praporu, major, a vždycky mi to podepsal, tykali jsme si – pak jsem přišel a on řekl, že ne, že mi to nepodepíše. – Proč? – Vyšší rozkaz. (...) Šel jsem do kina. Přišel jsem z kina a ten na vrátnici povídá: ‚Máte tady povolenku domů.‘ Přijel jsem po dvanácté hodině, šestkou, a ty jsi řekla: ‚Už to odhlasovali, je to spojené,‘“ vzpomíná Josef.

Po neshodách z JZD odešel a pracoval jinde jako traktorista nebo kombajnista na jiných pozicích až do roku 1980. Své vyprávění o peripetiích života na Volyni a své cestě a novém začátku v Československu uzavírá hořce: „Nelíbí se mi, že mládež ani lidé u nás nejsou národovci. Žádné svátky ani výročí se v obci neslaví, jsou zapomenuty. Pomník, který u nás máme, praskl.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Helena Kaftanová)