Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Josef Plocek (* 1925  †︎ 2019)

• narozen 8. 3. 1925 v Praze v katolické rodině

• po okupaci Československa nacisty vyloučen z gymnázia a má zakázáno studium

• po válce vystudoval práva a částečně filozofii (přerušeno zatčením)

• 1951 zatčen StB a jako „vatikánský špion“ odsouzen senátem Státního soudu v Praze ke třinácti letům vězení

• devět let strávil v „nápravně-pracovních táborech“ na Slavkovsku, Jáchymovsku a Příbramsku

• propuštěn na základě amnestie prezidenta republiky v roce 1960

• od návratu do Prahy pracoval především manuálně

• později právníkem v Arcibiskupském paláci

• aktivní v Konfederaci politických vězňů

„Přestože koridory a oplocení mají svou nelidskou tvář, patří jako integrální část k lágrům a šachtám. Stačilo se podívat po setmění a v noci na ozářené obrazce na Jáchymovsku, Slavkovsku a Příbramsku. A v zimě dokonce vytvářejí pohádkovou krásu. Ojíněné koridory, ať už za denního světla nebo při osvětlení nočním, se totiž podobají jemným pavučinám, které neznámý čaroděj upředl na místech nesvobody a buzerace, aby dokázal, že i tam může kvésti poesie a může i tam proniknout krása. Mnohdy jsem se zahleděl na tuto zimní pohádku a uvědomoval jsem si, že lidé i při své zlobě a svém břídilství nemohou odstranit ze svého okolí to krásné.“

(Z pamětí Josefa Plocka Spadla klec… a co bylo dál - vzpomínky jednoho z muklů; 1982)

Josef Plocek se narodil 8. 3. 1925 v Praze v katolické rodině. Otec pocházel z Vysočiny, bojoval jako rakouský voják v 1. světové válce a jako student práv přišel do Prahy, kde později pracoval na ministerstvu školství. Matka pocházela z Brna, byla žena v domácnosti. Josef Plocek vystudoval arcibiskupské gymnázium, byl členem Orla a Mariánské družiny.

Zabrání školy Němci a vyhození z gymnázia

Školu, kterou navštěvoval, zabrali Němci. Musel postupně přejít na několik dalších, a nakonec byl v sextě, po vyšetřování gestapem vyhozen, o čemž vypráví: „Tam byl profesor tělocviku a ten si pustil pusu na špacír. Prostě riskoval. To byl dobrej člověk, doktor Hanák. A prostě mluvil naprosto otevřeně. Asi v tom smyslu, že takovej Heydrich, že to byl kat a tak dále. Jeden žák, kterej tam byl, měl otce, kterej byl v nějakým styčným úřadě česko-německým. Já jsem toho žáka dobře znal, on měl všechny ,Mayjovky‘… Jeho otec byl bejvalej oficír za Rakouska. Potom nelibě nesl ztrátu Rakouska, nelibě nesl tu svou minulost, o kterou byl připravenej. Já jsem si tam chodil půjčovat ty knížky a najednou tam vidím německou uniformu. V předsíni visela. Tak to jsem se zhrozil, poněvadž za války my jsme měli k Němcům svůj vztah. Tak ten o tom řekl otci, otec to řekl ve svým podniku, kde byl v tom styčným úřadě, a vyšetřovalo nás gestapo. Celá třída tam byla. Já jsem samozřejmě zapíral, nevěděl jsem, co profesor řekl, poněvadž jsem o to neměl ani zájem. Oni samozřejmě věděli, že jsem věděl, co to je. Vyhodili nás dvanáct ze třídy. Když jsem byl v sextě, tak měsíc před koncem, tak jsem ještě dostal vysvědčení za sextu, ale už jsem neměl septimu a oktávu.“

Bylo mu zakázáno jakékoli studium a měl jít do „výroby“. Díky otcovu zaměstnání na ministerstvu školství a tamním konexím však získal práci kontrolora v loděnicích, které ministerstvo spravovalo. Propůjčilo je Radosti ze života¹, jejímž zaměstnancem se Josef Plocek stal a v níž posléze ještě pracoval v administrativě oddělení divadla. Ostatní studenti vyhození ze školy spolu s ním však šli do výroby a do zemědělství. Jeden například pracoval v továrně jako dělník a jeden byl u Luftschutzu².

¹ Kulturně-osvětová organizace, která působila na území Protektorátu Čechy a Morava přibližně mezi roky 1940 a 1942

² Protiletecká ochrana obyvatelstva Protektorátu Böhmen und Mähren (Luftschutz, 1939-45)

Svoji situaci za války vnímal pan Plocek takto: „My jsme věděli, že to Německo to prohraje. To bylo naprosto jasný. Z toho jsem neměl obavu.“

Po válce, pokračování studií

Po válce přemýšlel, jak co nejrychleji dokončit studia. Studenti, kteří byli Němci vyhozeni ze školy, měli možnost udělat tzv. válečnou maturitu. Josef Plocek této příležitosti využil a mezitím se navíc zapsal jako mimořádný posluchač na právnické fakultě. „Já jsem chtěl študovat právnickou fakultu. Věnoval jsem se ekonomice, tehdy se říkalo národní hospodářství. To tam bylo. Přednášel tam Engliš a tak dále. Tak já jsem chodil už v tom létě pětačtyřicet nejen do té střední školy, nýbrž i na tu vysokou školu, a oni mi potom ten index, kterej jsem měl jako mimořádnej posluchač, tak oni mi ho uznali za řádný študium, takže já jsem skočil vlastně už do študia. A teď ještě tehdy byla výhoda pro ty, kteří za Němců nemohli študovat vysokou školu, tak oni nám na právnický fakultě zkrátili studijní dobu. Takže jsem to mohl skončit pod tři a půl roku. Takže tím jsem velmi získal. Oni mi uznali, jako že mám maturitu, uznali mi, že jsem udělal tu právnickou fakultu. Když jsem skončil právnickou fakultu, ještě v tom roce osmačtyřicet, výsledek byl ten, že já jsem se chtěl věnovat národnímu hospodářství a potřeboval jsem nějakou průpravu ve filozofii. Tak jsem se přihlásil na filozofickou fakultu a tam mi uznali z právnický fakulty dva semestry, tak já jsem skočil do třetího semestru. To mělo pro mě tu výhodu, že já na právnické fakultě jsem, poněvadž jsem spěchal se študiemi, tak jsem unikl komunistickejm prověrkám, a když jsem začal na filozofickej fakultě, tak si řekli, jo tak ten už je třetí semestr, tak už ho vyšetřovat nebudeme, tak tam jsem utekl taky. Tak já mám tu právnickou fakultu celou a z filozofie mám sedm semestrů. Oni mne potom ovšem sebrali.“ A pokračuje: „Já jsem v šestačtyřicátým, abych si vydělal, poněvadž otec už zemřel a matka měla jenom důchod, tak jsem učil náboženství, jako katecheta v Podolí a Bráníku v měšťance a v obecnej škole. Takže tím jsem si vydělával a mohl študovat dál. Ony se už tehdy stahovaly komunistický mračna. Já jsem byl v ústředí katolického studentstva. To byla vrcholná organizace katolického studentstva. A zároveň jsem byl v jinej – Česká liga akademická. To byl spolek katolickejch vysokoškoláků. Takže já jsem pořád byl v tomhletom prostředí a to bylo podezřelý těm lidem na magistrátě. Řekli si, jak je to možný, on je tady tak zainteresovanej v tomto a učí náboženství. Tak jsem musel odejít z toho učení náboženství. Jednou přišli, to jsem nebyl doma. Přišel ňákej úředník, prej z národního výboru nebo co to bylo, a ptal se na mne, co dělám a tak dále. To bylo podezřelý. Buď to byl člověk, kterej mě chtěl varovat, abych dal pozor na sebe politicky, a nebo to byl člověk, kterej mě chtěl dohnat, abych utekl, a případně aby mě na útěku chytili.“

V nemilosti komunistického režimu, zatčení StB a vyšetřování

„Potom mě zatkli komunisti a dostal jsem třináct let za špionáž. Já jsem znal poměry v katolické církvi, takže jsem posílal nějaký dopisy ven do Vatikánu. Tehdy kardinál Beran byl internovanej, ti biskupové mizeli jeden po druhým... To jsme tehdy podávali ty zprávy do Vatikánu, co to je, a někde to prasklo. Kde, to já nevím, jestli v Římě, nebo tady. Tak mě zatkli a byl jsem souzenej pro špionáž. To špionáž nebyla. To byly informace o katolické církvi a o poměrech v katolické církvi. Vedle toho jsem byl účasten na činnosti Katolické akce. Musím podotknout, ta Katolická akce byla oficielní, řekl bych vatikánská. A komunisti toho využili a udělali Katolickou akci vedenou svejma lidma. To znamená, že lidi to potom měli smíchaný v hlavě – Katolická akce, co to je zač? Je to ta pravá? A tak dále. Já jsem tehdy ještě pracoval v té Katolické akci a výsledek byl ten… Tam byly kroužky. My jsme tehdy měli kroužky náboženský a filozofický, kde se probíraly jednak otázky náboženský, jednak filozofický. A oni z toho udělali protistátní činnost. Já jsem ovšem nedostal ten paragraf. Ti, co byli v těch kroužcích, byli taky pozavíraní. Já jsem tam měl desítky známých, který jsem znal a kteří byli zavření taky kvůli té Katolické akci, kvůli těm kroužkům. Tehdy těch kroužků bylo moc, poněvadž ony byly kroužky fakultní na fakultě Karlovy univerzity, na technice, ale pak byly taky kolejní. To znamená, těch kroužků bylo moc. A v každým tom kroužku bylo pět, deset účastníků, kteří se vzdělávali v tomto. My jsme měli za úkol, abychom se taky seznámili s marxismem. Já už jako malej kluk jsem přečetl tři díly Marxe, ten Kapitál. Ono to ovšem patřilo do mýho študia jako vysokoškoláka národního hospodářství. Takže to byla vlastně obrana věřících lidí proti pronikání komunistického režimu a komunistické nauky do myšlení lidí. Toto jim hrozně vadilo. Pozavírali desítky študáků a študaček, který se zúčastnili té Katolické akce. Tak jsem byl zašitej.“

Josef Plocek byl zatčen 12. března 1951, byl vyšetřován v Bartolomějské ulici, poté převezen na Pankrác do soudní vazby, a nakonec 16. 8. 1951 odsouzen Státním soudem v Praze pro trestný čin vyzvědačství k trestu odnětí svobody v trvání 13 roků a ztrátě čestných práv občanských na dobu deseti let. Prožil devět let v různých koncentračních táborech na Slavkovsku, Jáchymovsku a Příbramsku a vrátil se domů na základě amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960.

„První výslech trval čtyřicet osm hodin. To jsem tam musel stát nebo jsem musel klečet nebo jsem musel dělat dřepy. Dostal jsem taky asi deset facek nebo kolik. Ale to mi nevadilo. Já jsem prostě zatloukal. Nevím, ne a tak dále. A oni mě nakonec přesvědčili. Podívejte se, vy tady nechcete mluvit o tom, a tady váš kolega doktor Valena vypověděl o vás toto: že počítal s mou činností pro vatikánský rozhlas… Tak teď došlo k tomu zajímavýmu stavu, že předtím, když jsem zatloukal, tak teď jsem se snažil trefit do jeho výpovědi. Já jsem věděl, že on je zašitej, že vypovídal toto, a teď oni mě nutili, abych vypovídal proti němu. Abych ho shazoval. A já v té své výpovědi jsem ho začal bránit, to znamená, že jsem to bral na sebe. Já jsem věděl jednu věc: jestliže mě zavřou, tak dostanu několik let. A tehdy jsme byli přesvědčeni, že komunistickej režim praskne za pár let, a tak tam těch třináct let nebudu. Všichni lidi, teda známí moji, ne komunisti, byli přesvědčený, že to praskne a že to nebude trvat. Čili mně nehrozilo nic než dejme tomu ty dvě léta, než to praskne. Ale já jsem věděl, že Franta Valenů, on byl zaměstnanej na ministerstvu a on byl ve styku s Vatikánem, měl tam svýho známýho, tomu hrozilo, že dostane provaz. Tak já jsem si řekl, tohle nejde. Tak jsem musel prostě říct, jo to jsem byl já, já jsem za ním přišel, já… a tak dále. Jak říkám, oni chtěli mermomocí, abych povídal, že on to udělal. Já jsem to obrátil a řekl jsem, to jsem byl já. Ty výslechy potom, nemůžu si stěžovat na velký mlácení. Že jsem dostal facky, že jsem musel klečet, že jsem musel něco držet na rukou, předpaženejma rukama a tak dále... Vzpomínám si jenom, že jsem nemohl pít, a potom jsem řekl, aby mi dali napít vodu. Tak jsem se napil vody a do dneška si vzpomínám, najednou jsem měl opuchlý ruce.“

Soud

„U toho soudu já jsem vypovídal to, co jsem uvedl tam. Vzpomínám si, ten Franta Valenů mi velmi imponoval, poněvadž ten Čížek, to byl prokurátor, ten ho zesměšňoval. A ten Franta Valenů mi byl sympatickej, že řekl: ,Pane předsedo, jako předseda senátu upozorněte tady pana prokurátora, že mě nesmí urážet.‘ Já jsem jim provedl jenom tuto jednu věc: když skončil soud, tak jsem řekl: ,Rozsudek přijímám a ať žije Kristus král.‘ Proč jsem toto řekl? Poněvadž toto řekl už nějakej prelát z Hradce Králového. Moji známí, katolíci, říkali: ,Ty jsi byl statečnej.‘ A tak dále. To nebyla statečnost. Já jsem si prostě řekl: ,Tak teď já jsem poníženej, teď vy tady se mnou zacházíte jako s otrokem, a tak já vám ukážu.‘ Čili toto jsem řekl naschvál, takže to nebylo z nějakej vnitřní dokonalosti nebo z víry. Možná, že ti prvotní křesťané, když je tam rozedírali ti lvi v tom Koloseu, no tak to byl jinej duch. Ale ve mně tohleto nebyl nějakej duch, já jsem chtěl jim říct: ,Vy darebáci, když jste takoví, tak já takhle.‘ No tak ten předseda senátu jenom dodal: ,Ať žije.‘ Jako Kristus Pán. A tím to skončilo. Jinak mě pokáral, že tam chci zasahovat tímto způsobem do toho.“

Horní Slavkov

Na Pankráci byl Josef Plocek ještě dva měsíce a pak je rozváželi. Jeho spolu s několika kolegy ze skupiny čekal Horní Slavkov se svými čtyřmi lágry. Nejdřív Prokop, po půl druhém roce tábor XII. Potom přešel na Svatopluk a nakonec na Ležnici. „Já jsem pracoval nejdřív na šachtě, v hlubině. Mně se tam líbilo. Já jsem byl tehdy naprosto přesvědčenej o tom, že musím nějakým způsobem sabotovat, a když, tak prostě nebudu plnit toto. Seděl jsem na nějakej tej vodrážce, měl jsem pikovačku a měl jsem čistit stružku. A všude tma. Já jsem měl jen svoje světýlko, a všude tma. Teď když jsem uviděl v dálce nějaký světlo, přibližovat se někoho, to jsem nevěděl, jestli je to mukl, jestli je to civil, jestli je to esenbák, no tak jsem vzal pikovačku, zapíchl jsem ji tam a ona se rozeřvala. No a ten člověk přešel a já jsem si pak zase sedl klidně. Ono to sice zdravý nebylo. Byly tam ovšem určitý nebezpečný věci. Jeden můj komplic, poněvadž tam bylo málo spánku, tak ten stál u klece, na tom překopu, na tom hlavním, a teď jak stál za tím vozejkem, přijel samospádem jinej vozejk a přerazil mu nohu.“

O pracovních podmínkách a důlním neštěstí

„Já jsem byl v tej hlubině a tehdy se naskytla možnost z té hlubiny se dostat. Já jsem věděl, že nahoře bude buzerace, ale je tam zdravej vzduch. Tady dole ta buzerace není, ale je tu větší riziko. Tak jsem se dostal na povrch. Nejdřív jsem vyklápěl vozejky. To byla mordýřská práce. Poněvadž měl jste vozejk, kterej vážil několik tun, když byl naloženej tou ruděnkou a tím kamením. Obsluhovali to dva lidi. Měli železnou tyč, tu zachytili mezi kolo a tu bednu a museli to zdvihnout. To znamená, museli bejt sehraní a v jednom momentě oba dva zabrat. Někdy byly ty místa nebezpečný. Tak na konci toho, kde jsme to vysypávali, tam jsme chodili po prknech, a kdybyste uklouzl, tak jste spadl třeba z tej haldy a mohl jste se pochroumat. Čili to nebezpečí bylo. Nám se stalo dvakrát, že nám spadl vozejk. Prostě jak byl překlopenej, tak ta váha se převážila na druhou stranu, a poněvadž tam nebylo zabezpečení nějaký, primitivní to bylo, tak ten vozejk přepadl a spadl dolů. Ty vozejky, ono to se stalo vícekráte, takže jsme museli potom ty vozejky vytahovat. A to bylo na nějakej nedělní šichtě, že nás tam vzali, a to nám poručil ten velitel eskorty sdělat si kabáty, teda normální saka, a jenom v košili, i když byla zima, abychom vytáhli ty vozejky směrem tam, kde už by bylo možno je dát zase zpět k šachtě.“

„To bylo všechno proti důlním předpisům. Když někdo nesplnil normu, tak ho tam nechali na šestnáctku bez jídla, bez spánku. Jestliže nesplnil ani tu, tak ho tam nechali ještě další šichtu. Jeden mukl, odněkud ze Šumavy, neměl splněnou normu. Pracoval na takovým malým hloubení, který ovšem bylo ,malý‘, bylo to 80 metrů hluboký tam pod tím. A on jel na tom výtahu, kterej byl bez opěradel a bez toho, a on spadl dolů. Bylo to zřejmě proto, že byl tak unavenej, bez jídla a tak dále. Tehdy mě ten štajgr, ten důlní, poslal, abych tam pro něj dojel. No tak já jsem tam dojel v kleci na to patro, kde on ležel. Do dneška si vzpomínám, jak jsem byl na rozpaku v jednej věci. On totiž, jak měl proraženou lebku, tak mu kus té hmoty mozkové spadnul vedle. A já jsem si povídal, teď co mám s tím dělat. No tak nakonec jsem to vzal a nacpal to na ty jeho nosítka, na kterejch ležel.“

„Ty pracovní podmínky byly primitivní. Oni to dělali tak, že ta halda pokračovala dál a šla směrem nahoru. Pak byl konec drátu a pak byla halda, kde se to sypalo. To dělali civilové, protože muklové mohli jen k těm drátům. Tehdy ty vozejky jely samospádem dolů, a poněvadž tam předtím přejel nějakej buldozer, ten porušil koleje, tak v jednom místě těch kolejí byly porušený a tam ty vozejky padaly. Já jsem se ty vozejky snažil zadržet. Ovšem stalo se mi, že jsem ho nezadržel, takže on vykolejil. To vykolejení znamenalo, že se to muselo nahazovat. Pozoroval mě tehdy jeden esenbák, kterej byl poblíž. A ten mě potom zavolal. Tam byl domek, kde ti esenbáci měli strážnici. A on mě potrestal tím, že mně dal nějakou tyč na ruku a musel jsem ji držet. Ale co se nestalo tomu esenbákovi: Jednoho dne, to jsem dělal ještě v hlubině... Takhle, jestliže se stalo, že vypnuli nahoře elektriku, tak my, kteří jsme byli na povrchu, jsme museli sfárat dolů, aby nás nemuseli hlídat. Takže my jsme sfárali dolů a nevěděli jsme, co se děje. A teď zavolali nahoru jednoho mukla. Když se vrátil, volali mě. On ten esenbák, kterej mě tehdy tak potrestal a kterej zemřel přirozenou smrtí, nějakej infarkt nebo co to bylo, zemřel v těch místech, kde já jsem byl. Tak mysleli, jestli jsem ho neoddělal. Takže mě volali ven, zavedli mě k tej chatrči, co tam měli esenbáci. Tam stál esenbák, kterej vytáhl pistoli. Měl ji připravenou k výstřelu, poněvadž to už jsem byl za drátama, a kdybych chtěl utýct, tak po mně střílel. A já jsem teď nevěděl jednu věc: Jak já můžu věřit… Svedou na mě, že jsem tam něco udělal a že jsem se pokusil o útěk a že mě zastřelej na útěku, což se dálo. Byly ty případy, že zastřelili mukla, že se pokusil o útěk, a ona to pravda nebyla.“

„A druhej strach jsem měl, když jsme potom byli na ,Dvanáctce‘. Tak to jsme chodili brzo ráno. Asi ve čtyři hodiny ráno pro nás přijely autobusy, původně ne autobusy, nýbrž nákladní auta, ale pak přijížděly autobusy a vezly nás na místo, kde jsme stavěli čističku vody. Nás vedla eskorta pěšky do Horního Slavkova a v Horním Slavkově jsme vylezli do velkej příkrej stráně zalesněnej a tam jsme potom pokračovali pěšky k tomu místu, kde jsme pracovali. A tam jsem měl podruhý strach. Byla noc – na noční šichtu. Jdeme do takový stráně a já jsem věděl… Mezitím esenbáci odjistili automaty, to jsme slyšeli, jak to cvaklo. A teď, jestli se stane, že já uklouznu – a když uklouznu, on si bude myslet, že chci utéct, no tak to do mě napálí. Tak to jsem měl podruhý strach.“

Buzerace a hlad, hromadný pokus o útěk z tábora XII

„Ta původní doba, co jsme byli na Prokopu, ta byla celkem klidná až na ty normální buzerace. Oni, řekněme, si vzpomněli esenbáci a vyhlásili nástup na apelplac a přišli a teď vám rozházeli všechno na cimře, co bylo. To znamená jednak ty strožoky³, co tam byly, jednak to, co tam měl někdo nějaký prášky nebo nějaký jídlo, že si schovával a tak dále. Tak to všechno poházeli po zemi, a tak to zničili. Toto byla běžná věc. Ale to bylo, na tom Prokopu, řekněme jednou za dva měsíce. Tam jsem se taky jednou dostal do korekce, poněvadž za doby mej nepřítomnosti - byl jsem na nástupu a byla ta razie těch esenbáků a mě potom zapsali, že mám špatně ustlaný lůžko, a tak jsem šel do korekce. Takže v tý korekci. Víte, to byla zděná korekce. Tam dřevěná nebyla už, tam byla zděná, ale ono tam bylo okýnko jenom na jednu cihlu. Když byla zima, tak jsme mrzli, poněvadž tam jsme měli jednu deku jenom na sobě. Ale na stravu, tu první dobu, co jsem byl na Prokopu, to bylo dobrý.“

³ matrace naplněná slámou, slamník

„Jenže na ,Dvanáctce‘ v tu dobu byl pokus o útěk. Celá skupina muklů se pokusila o útěk. Svázali jednoho esenbáka a sebrali mu zbraň a utekli. Ovšem mezi nima byl jeden mukl, kterej nechtěl utýct a kterej se dostal do tý skupiny vostatních. A tak se vrátil. Říká, že tam nechal čepici, že se musí vrátit pro čepici, aby ho podle toho nechytili, kvůli tej čepici. A on to udal. Výsledek byl ten, že oni je honili. Ti muklové tehdy byli už někde poblíž v lesích schovaní, ale oni nakonec, až na jednoho snad, kterýmu se podařilo utýct, tak je chytili. Některý postříleli na místě a některý živý přivedli, to bylo asi čtrnáct kluků, kterejm se to stalo, přivedli na lágr. Já už toto jsem neviděl. Ale po tomto útěku nastala velká buzerace a velkej hlad. Ony byly různý doby. Jestliže vám někdo řekl, ten a ten lágr byl nejhorší… Ono záleželo, jakej byl velitel lágru, ono záleželo, jaká byla situace… Takže některej špatnej lágr byl dokonce někdy lepší než nějakej ten dobrej. Takže to bylo různý. Ovšem tehdy byl hlad. Takže já pamatuju na ,Dvanáctce‘, když jsem byl, normální oběd byl ten, že jste dostal polívku, ne masovou, ale prostě nějakou polívku, a potom jste dostal, řekněme, tři brambory a omáčku. Ty brambory nebyly oloupaný. Dřív, když jsme byli na Prokopu, tak jsme chodili jako na brigádu škrabat brambory. A já si vzpomínám, že na tom Prokopu jsem přišel na chuť cibuli a dodneška mám rád cibuli. Bylo to tak, že jsme museli jít do kuchyně a tam jsme vokrajovali tu cibuli nebo brambory loupali a výsledek byl ten, že když už potom byl ten hlad, tak ta cibule byla výborná.

Na tý ,Dvanáctce‘, a to jsem nebyl sám samozřejmě, že jsem jedl brambory ve šlupce. Ono vás to tlačilo v žaludku, ale měl jste dojem, že tam něco v žaludku máte. Páč jestli jste dostal, já nevím, tři brambůrky, z toho jste necejtil nějaký uspokojení.“

Tábor XII

„Potom z tej ,Dvanáctky‘, když jsme tam přišli, to už bylo ve dvaapadesátým roce, tak tam jsme přišli v době, kdy u nich byla ještě po tom útěku velká buzerace. A já si do dneška vzpomínám, jak jeden můj dobrej známej, doktor Pospíšil, on ještě žije, je mu jednadevadesát, v Brně… On byl na ministerstvu školství, a ten doktor Pospíšil, výbornej člověk, tak ten nám vyprávěl, jak to bylo, když tam přivezli ty mukly z toho útěku. Oni nechali nastoupit ty ostatní mukly na apelplacu a před ně postavili nějaký ty rakve nebo co to bylo, ty mrtvý, a dva bejvalý mukli, který tam přitáhli, kteří se pokusili o útěk, tak ty měli určit, kdo z těch lidí, z těch muklů, kteří tam byli shromáždění, kdo ještě o tomto útěku věděl. To prej, jak mi říkal Honza Pospíšilů, bylo hrozný, jak se lekli, poněvadž ti dva kluci, co šli a ukazovali, byli úplně, nechci říct v transu, ale byli polekaní tak, že mohli ukázat na kohokoliv. Takže ten strach tam byl.“

Pan Plocek ale vypráví například i o tom, jak se dala dohromady parta a v rámci možností se muzicírovalo. Pro jeho postoj a chování je charakteristické i to, že odmítal různé milosti a přilepšení od svých věznitelů. „Jednou se stalo, že v neděli potřebovali esenbáci uklidit něco v tej budově, která byla postavena pro esenbáky u lágru. Tak udělali brigádu a my jsme tam přišli, asi tři mukli, jako na tu brigádu. A oni se nám chtěli odvděčit, ti esenbáci. Možná byli vcelku dobří, já nevím. Oni se chtěli odvděčit a řekli, jděte do kuchyně a tam dostanete kousek salámu. Já říkám: ,Nechci salám.‘ – ,Proč nechcete?‘ – ,Podívejte se, já jsem tady z donucení. Já bych tady jinak nebyl. Tak nechci od vás nic.‘ Oni se divili, jak je to možný, poněvadž ten hlad tam byl. Tak to bylo na tej ,Dvanáctce‘.“

Tábor Svatopluk, Štěpán Plaček, bonzáci

„Pak jsme přešli na Svatopluk. Tam byl zavřenej Štěpán Plaček. To byl známej estébák, kterej byl vyhlášenej jako velkej zapřisáhlej komunista a ten byl na mej cimře. Na cimře byl se mnou taky doktor Maláč. To byl člověk z ministerstva vnitra a on byl za války s Benešem v Anglii. A tento doktor Maláč znal toho Plačka. A já jsem mu povídal: ,Ty, co říkáš tomu Plačkovi?’ A teď jsem viděl, ten člověk, kterej byl mukl, kterej nemusel mít strach, tak se rozhlížel kolem dokola, ztišil hlas a nechtěl mně nějak říct moc o tom Plačkovi. Jenom že je to darebák, že je to arcilump teda. Ale já si vzpomínám, jak se opatrně rozhlížel, jestli ten Plaček někde není poblíž, jestli by ho nějak neudal. Na lágrech jsme měli jinak potíže s těma bonzákama. To byli lidi, kteří byli krátkodobě trestaní pro delikty kriminální. Mezi nimi se mohli vyskytnout i političtí vězni. Já říkám mohli, ale já neznám nikoho, kdo by byl. Ale nemůžu to vyloučit.“

O lágrovém vzdělávání, o kouscích Tondy Švehly a snaze sabotovat 

„Já jsem měl na lágru štěstí. Chtěl jsem študovat národní hospodářství a tam byl profesor Václav Chytil z Brna. Byl žák Englišův, žák Weyra z brněnský fakulty. On měl na lágru přednášky. To my jsme kolikrát měli tu možnost. Sesedli jsme se na posteli kolem dokola a Václav vyprávěl. Počkejte, tady vám řeknu jednu věc na adresu Tondy Švehlovýho. Tonda Švehlů, syn toho Švehly starýho, jo, z Hostivaře⁴. Toho jsem měl hrozně rád. Byl jsem u jeho smrti. Když umíral, tak jsem tam byl. A na pohřbu samozřejmě. Tak seděli tam pohromadě s Václavem Chytilem a on Václav vykládal z národního hospodářství něco a teď říkal o tom, jak českej jazyk je bohatej na výrazy. Že ty přípony a předpony jsou takový, že se vyjádří tím tolik, co jinejm řečem dá větší potíž. A ten Tonda Švehlů mu říká: ,Venoušku, to máš pravdu. Takovej Němec se může posrat, ale Čech se připosere.‘ Potom vím, že Tonda Švehlů taky na jednom, když jsme byli, my jsme byli několik let pohromadě, tak na jednom tom pracovišti schraňoval na lágru štěnice do krabičky od sirek a nosil je. A teď oni věděli, že se tam staví byty. Ty byty nebyly dokončený, ale byly rozestavěný a už skoro kompletní. Oni věděli, že do toho bytu přijde ten a ten esenbák. Protože on ten esenbák byl zvědavej, jak to pokračuje, kdy už se bude moct nastěhovat a tak dále. A oni ty štěnice mu tam dali. To byl Tonda Švehlů. Já jsem ho měl hrozně rád. To byl zlatej člověk. Čech, charakterní Čech. On ovšem byl zajímavej technickej typ. My jsme ho vzali do party, protože on sám byl v nějaké partě pracovní, kde to neměl dobrý. A my jsme tehdy byli v partě, která… Podívejte se, já jsem zastával názor, že jsme na nucených pracích a jako na nucených pracích nesmíme pracovat tak… musíme se snažit těm komunistům spíš škodit. Čili já jsem byl pro sabotáže. Ovšem nakonec jsem shledal, že jsem žabař. Jestli jsem vyhodil deset balíků hřebíků jako tesař do betonu, to já nevím. Ale když jsem viděl, že ti komunisti, kteří tam spravovali v tom Slavkově to sídliště, tak ti měli tam velikou místnost, kde byly stovky pytlů cementu. A oni, poněvadž byli pohodlní, tak brali pouze ty vrchní vrstvy a ty spodní nechali a ty spodní vrstvy, ty byly z vody zkažený, tvrdý. Já jsem si řekl, tak já tady jako blbec házím do betonu tohle a oni tady vyhodí tolik. Nebo když jsme dělali potom jako civili na jednom jáchymovským jako brigádníci, když jsem se vrátil z kriminálu. Tam oni objednali na jedno patro dvojí garnituru železa. To znamená, to bylo hroznejch tisíc. Pak se to hodilo do cementu, do betonu a tím to skončilo. Já jsem si řekl, tak já blbec si myslím, jak jim škodím, a ono je to k ničemu. Poněvadž jestliže vyhodím tamhle tohle… Tak jsem si uvědomil, že oni v tej svej schopnosti nebo neschopnosti jsou takový, že tej škody nadělají víc než já.“

⁴ Antonín Švehla, Dr. h. c. (15. dubna 1873 Hostivař – 12. prosince 1933 Praha) byl předsedou tří československých vlád, předsedou agrární strany a hostivařským statkářem.

Přesun do Příbrami

„Na Slavkově jsem absolvoval všechny čtyři lágry. Prokop, Dvanáctku, Svatopluk a Ležnici. Na Ležnici jsem byl krátce. Pak nás přesunuli na ústřední tábor. Tam jsme byli pouze dva měsíce a dali nás do Příbrami. Odvezli nás nejdřív na Vojnu. Když nás dovezli autem na Vojnu, tak jsme vystoupili z autobusů. A teď já koukám, tam z tábora vychází ten Plaček, o kterým jsem vám říkal, ten darebák. Obvázanou hlavu. Oni ho totiž, když byl ňákej nástup, tak ho tam potom ti okolní mukli přepadli, zmlátili ho, dostal világoš a oni ho esenbáci sami převáděli na jinej lágr, aby ho uchránili. Tak to bylo, když jsme přijeli na Vojnu. Ale nás tam nenechali, nýbrž jsme šli na Bytíz. Na tom Bytízu jsem byl asi rok. Potom ovšem to naše komando, co jsme stavěli v Příbrami, tak to převezli zase z toho Bytízu na Vojnu, protože to bylo blíž a že to měli pohromadě. Poněvadž oni tam měli na tom sídlišti lidi, kteří tam bydleli.“

O spáleném nespáleném černém dopise

„Dostal jsem jeden černej dopis a tam jsem udělal chybu. Poněvadž když dostanete černej dopis, musíte bejt opatrnej. Já jsem byl na pracovišti a byl jsem zvědavej, co v tom dopise je, a čtu to. Teď ovšem vidím… Tam byla místnost, kde jsme se scházeli, pracovníci. Byly tam dvě okna, jedno v jednej stěně, jedno v druhej stěně. A já jsem zahlídl v tom jednom okně esenbáka, jak jde dovnitř. Tak mi bylo jasný, toto bude průšvih. Tak jsem ten dopis hodil do kamen. Ovšem měl jsem ještě u sebe dvě lahvičky Vicedrinu, proti chřipce. To mně poslala manželka. Tak jsem jednu se snažil odhodit. Ovšem on to viděl. Tak ji vzal a dostal jsem korekci tři neděle. Když mě potom volali, prošacovali a tak dále, nic nezjistili, jenom ty dva Vicedriny, dopis samozřejmě byl v kamnech. Jenže já jsem se vrátil a on ten dopis v kamnech byl. On neshořel, poněvadž v kamnech nehořelo. Takže tehdy to prošlo. Bylo by to bývalo horší. Ovšem na ty tři neděle mě dali do té díry, do korekce.“

O přístupu k věznění, víře, o propuštění, o morálním stavu národa

Josef Plocek byl odsouzen v roce 1951 a dostal 13 let. Odseděl, jak říká „pouze devět let a nějakej měsíc“. Jeho, tehdy nastávající, žena na něho celých devět let čekala. Pan Plocek o tom říká: „Já jsem máti zakázal, že mně nesmí žádat o milost. Poněvadž já jsem řekl, až se tenhleten režim tady skončí, tak já půjdu. Ale do té doby já netoužím po tom, já to vydržím tady. Zajímavá věc je ta, že lidi, kteří věřili, nábožensky věřili, tak to snášeli nepoměrně líp. Takoví ti měsíčkáři, co měli jeden rok, dva roky, tři roky, ti snášeli ten kriminál špatně. Ti političtí vězni měli od deseti let nahoru. Já jsem věděl, proč jsem zavřenej. Jsem nepohodlnej, jsem člověk, kterýmu tento režim nemůže věřit, jsem nebezpečnej pro tento režim, a proto je správný, že jsem zavřenej. Já jsem považoval to zavření za nutný zlo, řekl bych za čest. Přestože nás dennodenně ponižovali. Ale to se člověk na ně vykašlal. Takže já jsem si řekl, buď to dokončím, těch 13 let, a pak půjdu domů, nebo to praskne před tím.“

„Je jedním z kladů lágrového života, že se člověk sešel s lidmi, se kterými by se možná v životě nesešel, a že došlo k navázání pevného přátelství, které přetrvalo desetiletí, aniž by se přátelské pouto uvolnilo a oslabilo. Člověk má mnoho známých a příbuzných, ale skutečných přátel je omezený počet. Mít dobrého přítele, to je opravdové bohatství, to je hřivna, kterou vlastníme. Jsme jí bohati, ať už tato naše hřivna se nachází proti nám na stole nebo je zakopaná na naší zahradě a vidíme ji jen občas nebo je uložena někde daleko a nemáme k ní po řadu let přístupu. Přesto jsme jejími vlastníky a jsme bohatí. Přítel z lágru, se kterým jsme společně prožili a snášeli to dobré i špatné po léta, se kterým jsme se spolu radovali z maličkostí a se kterým jsme spolu nesli i to nepříznivé, takový přítel je naším obohacením, stejně jako já sám mohu být jeho obohacením. Domnívám se, že takovéto přátelství v civilním životě nevzniká v tak čisté formě, a díky proto režimu za to, co nám sice nechtěl dát, ale co nám bezděky zprostředkoval.“

(Z pamětí Josefa Plocka Spadla klec… a co bylo dál - vzpomínky jednoho z muklů; 1982) 

„Když jsme přijeli do Prahy, co mě potěšilo nejvíc, v šedesátým roce, že tramvaje jezdily všechny stejným směrem, snad až na jednu, jako před tím jednapadesátým. Takže to mě potěšilo, že aspoň ty tramvaje jsou poctivý, vytrvalý, zůstávají na svým místě, kdežto tenhleten komunistickej ksindl… Ovšem, víte, já jsem zaměřenej i proti těm kolaborantům, kteří kolaborovali s tím režimem. Jestliže se chodilo volit a volilo se 97 procent pro komunisty a byla ta Národní fronta, no tak toto nemělo bejt! Já se jako Čech za to stydím, že mezi náma se vyskytli lidi, kteří byli ochotni k této kolaboraci. Toto je věc, která mi vadila. A mně vadí, že náš národ je takovej neuvědomělej a je po stránce morální tak na tom špatně. Většina lidí touží po tom vydělávat hodně peněz a moc se nenadřít. To znamená pracovat jako za komunismu a brát peníze jako v Německu. Chce mít auto, chce mít to a tak dále, toto vše chce mít… A toto je smyslem života. Já jako věřící člověk vidím smysl života někde jinde.“

Po návratu z vězení pracoval Josef Plocek především manuálně. Jako právník později působil v Konfederaci politických vězňů, kde pomáhal bývalým muklům ve věci jejich odškodnění, a v Arcibiskupském paláci. Zřejmě nejsmutnějším důsledkem jeho dlouholetého věznění je pro manžele Plockovy to, že nemají děti.

Na téma pádu komunistického režimu v listopadu 1989 pan Plocek říká: „Já jsem si to představoval jinak. Víte, my když jsme byli na lágru, tak jsme tam hodně hovořili o tom, co s tím. My na lágru jsme zastávali ten názor: tady komunisti zavinili velkou ztrátu finanční pro celej národ. To musí nějakým způsobem odčinit. My jsme si řekli, že odčiní to tím, že ty příspěvky stranický budou platit dál státu na rekonstrukci. Taková rekonstrukční daň na to, co zavinili. Toto jsem čekal. Ono k tomu nedošlo. Já jsem po tom roce ’89 chodil do Konfederace politickejch vězňů jako právník. Tam jsem dával rady těm muklům, co mají dělat při těch žádostech, který podávají o odškodnění a tak dále. Co se týče otázky vypořádání s komunistickým režimem, to byla lumpárna. Já jsem se zabýval tou otázkou muklovskou, otázkou vypořádání se s komunistickým režimem, tak já vím, v čem se chybovalo. A vím, proč se to stalo, že v osmdesátým devátým a v dalších letech se k tomu nepřistoupilo. V tom osmdesátým devátým roce jsme žili v přesvědčení: teď je odstraněnej komunismus, to znamená, to, co tady bylo, se napraví. Ta otázka ekonomická není tak těžká. Ta se dá opravit, nechci říct za měsíce, ale za pár let. Ale otázka mravní, tu za pár let nenapravíte. Jestliže něco je narušeno mravně. To znamená, že u nás nemůžete počítat na dvě generace, který žily v době režimu komunistickýho. Ty jsou zabitý, ty jsou vyřízený, tam s nima nic neuděláte. Takže já jenom, když vidím ty mladý, ty děti, tak si říkám, snad ty děti… Ovšem, víte, ty děti, když vidí, otec s matkou se hádá, rozvedli se, tak já jsem jednou u táty, jednou u mámy, a nakonec je v polepšovně, a nakonec se ožení, rozvede a tak dále… To jsou ty ztráty, který budou trvat ne měsíce, ale léta a generace, než se to spraví. (…) V tom roce ’89 a ’90 a tak dále, mohlo to vypadat jinak, kdyby tady byla vůle lidí něco řešit. Ta vůle tady nebyla.“

„Kant řekl: ,Co mě přivádí do velkého úžasu, je hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.‘ Toto řekl Kant a to je pravda. Ovšem lidi od toho devatenáctého století ten mravní zákon v sobě nevidí. Neuznávají ho a výsledek je ten, že vypadáme tak, jak vypadáme. Já jako věřící člověk uznávám: víra, naděje, láska. To jsou tři základní ctnosti. Já počítám s tím: je to přechodný. Dneska jsme tady v tom stavu a zejtra, pozejtří, příštím rokem, za deset let, za dvacet let to bude jiný. Čili já na toto spoléhám.“