Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Plíšková (* 1927  )

Co tě nezabije, to tě posílí

  • 20. dubna 1927 narozena v Ruském Hrabovci (okres Michalovce) jako Růžena Rothová
  • březen 1944 zatčení celé rodiny Rothových
  • 15. dubna 1944 rodina transportována do Osvětimi
  • duben 1944 selekce, smrt maminky a bratra
  • jaro 1945 tatínek zastřelen při pochodu smrti
  • duben 1945 osvobozena v Bergen-Belsenu
  • zima 1945 pamětnice a její sestra se stěhují do Děčína
  • 21. června 1966 narození syna Karla

Starý vtip

Existuje vtip o člověku, který prožil celý život v jednom městě, a přesto žil v několika různých zemích. To město se jmenovalo Mukačevo a vtip komentoval historicko-geografickou situaci ve střední a východní Evropě.

Pamětnice Růžena Plíšková se narodila v roce 1927 jako Růžena Rothová v Ruském Hrabovci, nejvýchodnějším cípu Slovenska, přesně tam, kde začínala Podkarpatská Rus. Dospívala ovšem v Maďarsku. Po odtržení Slovenska a vzniku samostatného Slovenského štátu 14. března 1939 připadlo východní Slovensko a Podkarpatská Rus Maďarsku. Obec Ruský Hrabovec byla založena v roce 1567 uprostřed rozsáhlých mohutných lesů. Její obyvatelé se odjakživa živili převážně jako dřevorubci, pálili dřevěné uhlí nebo měli hospodářství. Dnes má Ruský Hrabovec přes 370 obyvatel, místní kostel pořád stojí a obyvatelé nabízejí služby turistům. O tragickém osudu rodiny Rothovy dnešní představitelé obce nic neví.

Ruský Hrabovec

1773 Orosz-Hrabocz, Oros Hrabowecz, 1786 Orosz-Hrabocz, 1808 Orosz-Hrabócz, Ruský Hrabowec, 1863–1902, 1939–1945 Oroszhrabóc, 1907–1913 Nagygereblyés, 1920–1939, 1945– Ruský Hrabovec

Tak se v průběhu staletí měnila psaná podoba jména obce – přes maďarštinu, němčinu, polštinu a rusínštinu ke slovenštině. Jazyk, jakým se na východním Slovensku mluvilo v letech první republiky, kdy se tam pamětnice narodila, se slovenštině nepodobal, ale vyjadřoval tuto pestrou národnostní a kulturní směsici.

Rok 1927 a později

Když se pamětnice narodila, měli Markus a Serena Rothovi roční dceru Jolanu. Hospodařili na poměrně rozsáhlém statku, chovali domácí zvířata, pracovali na poli. Byla to těžká práce. Markus pocházel z hospodářství, Serena byla jedním ze sedmi dětí chudé vdovy. V roce 1942 se jim narodil syn Pavel. Děti musely odmalička pomáhat na poli, na hraní s kamarádkami nebyl čas. Předem se určila práce na další den, každý měl svůj úkol, učil se zodpovědnosti. Rothovi do kostela nechodili a ani děti nevedli k náboženství. Doma se mluvilo slovensky. „Ta oblast nebyla čistě slovenská,“ doplňuje pamětnice. „Byl to okres Humenné, župa Užhorod, to bylo krásný velký město.“ Pamětnice chodila do místní maďarské školy, takže dodnes umí trochu maďarsky. Vzpomíná, jak Slováci, než se odtrhli, vyháněli kohokoli, kdo nebyl Slovák. I Poláky, kteří žili na Slovensku po léta ve smíšených manželstvích.

Rok 1944

Na začátku roku byl Markus Roth zatčen, protože pomáhal partyzánům. Pamětnice nezná podrobnosti, věděla však, že tatínek poskytoval partyzánům stravu a úkryt. O nějakou dobu později, 15. dubna 1944, byl zatčen zbytek rodiny. Maminka, Jolana, Růžena a malý Pavel byli odvezeni do Užhorodu, kde bylo už dříve vytvořeno ghetto v místní cihelně, a odtud (transport už byl připravený) byli vlakem deportováni přímo do Osvětimi. Měl to být „trest za otce.“

Osvětim

Rothovi netušili, co je čeká. Viděli kouř z komínů a lidé, kteří už byli v Osvětimi déle, jim říkali: Co myslíte, tam se spalují lidi. Rothovi jim nevěřili. Takové zvěrstvo. Ihned po příjezdu doktor Mengele na rampě určil, kdo půjde do plynu a kdo si ještě počká. Maminka s bratrem Pavlem šli rovnou do plynové komory. „Byl dvouletý, takové malé hezké dítě.“ Mladá děvčata (naší pamětnici bylo 17 let) byla vybraná na práci.

Sestra Jolana měla na starosti úpravu cest kolem lágru, pamětnice musela odklízet mrtvé. Z hromady, kterou děvčata vytvořila, jiní vězňové odváželi mrtvá těla do krematoria. „Hodně se tam pilo, vojáci i velitelé tohoto komanda.“ Byla to práce těžká, nejen psychicky, ale i fyzicky. Dívky byly slabé, vyhladovělé: „Denně jsme za tu práci dostávaly jeden vařený brambor a malou naběračku jakési melty. A to bylo všechno. No, ty mrtvoly jsme… neměly jsme sílu. Jsme je tahaly za nohy jako trakař na tu hromadu.“ Bydlelo se v kójích, spalo na palandách a ležet bylo možné jen na boku, aby se do stísněného prostoru vešlo co nejvíc těl.

Další obrazy toho, co musela pamětnice ve svých 17 letech vidět, zažít a protrpět, vypráví po 70 letech bez emocí, o to je její vyprávění drastičtější: „Přiváděli do jakéhosi provizorního sálu naše studenty. My jsme je viděly. Prostě tam jich nahnali spoustu a píchali jim ty fenolové injekce do srdce. My jsme je potom musely odtahat pryč na hromadu. Následovalo taky další, že tam nahnali mladý děvčata a přivazovali je, do toho sálu, přivazovali je provazama k židlím a napíchali jim. Prostě píchli jim do žíly ty jehly s tou hadičkou, odebírali jim krev. A to víme z dnešního hlediska, kdy už jsem zdravotní sestra, že při ztrátě dvou litrů krve nastává smrt, protože dospělý člověk obsahuje přibližně šest litrů krve. No, a tak dlouho ta krev tekla, než ty děvčata padly mrtvý. Ty jsme taky musely odtahovat. Bylo to velice vyčerpávající. Já už se v životě nezblázním, když jsem se tenkrát nezbláznila.“

Zvláště trpěla, když slyšela křik dětí, na kterých doktoři SS prováděli pokusy. Zmiňuje i krutost dozorců, kteří pro zábavu natáhli provaz do výšky, a kdo z pětiletých dětí nedosáhl na provaz hlavou, šel do plynu. „Děti to věděly, stoupaly si na špičky a ta jejich zoufalá očička vidím stále.“

Hamburk

Skupina mladých děvčat, ve které byly Růžena a Jolana, byla odvezena na práci do Hamburku. Konec války se blížil, Německo bylo bombardováno. Nákladní lodě přivážely, co zbylo po bombardování a mohlo se použít. Dívky lodě vykládaly a třídily materiál. Později stavěly provizorní baráky z panelů pro německé obyvatelstvo, které po bombardování nemělo kde bydlet. Němečtí mistři vykonávali na stavbě stavební dozor.

Bergen-Belsen

Na konci roku 1944 se z obou stran přibližovala fronta. Vězeňkyně netušily, proč je narychlo odváží vlak s ozbrojenou stráží. Cesta do dalšího koncentračního tábora trvala velice dlouho. Trať byla neustále bombardována, koleje byly porušené a nepoužitelné. Stráž měla příkaz zastřelit každého, pokud by nebylo možné ho dopravit na místo určení. Tímto místem byl Bergen-Belsen. Byl to veliký tábor, podobně jako Osvětim, ale zde nezůstaly dlouho. Rychle se blížilo osvobození.

Osvobození

Dne 15. dubna 1945, přesně rok po tom, co byla rodina Rothova deportována z Ruského Hrabovce, se Jolana a Růžena dočkaly osvobození. Americká armáda přestěhovala vězně do blízkých vojenských kasáren. Růžena i ostatní vězeňkyně byly na pokraji života a smrti. Vyhladovělé, dehydratované, zavšivené. „Samá veš, lezly i po zemi. Vši roznášely skvrnitý tyfus a mrtvol přibývalo víc a víc.“ V kasárnách bylo čisto. Úklid musely provádět místní Němky, Američani se postarali o stravu a základní oblečení.

Návrat domů nebyl v té chvíli možný. Jednak kvůli ubohému fyzickému a psychickému stavu vězněných, jednak kvůli zničeným kolejím a vagonům. Někdy vlak stál dva až tři dny. Sháněla se vlaková souprava, opravovala trať.

Až později se pamětnice dozvěděla, že její tatínek byl na samém konci války zastřelen na pochodu smrti. Sestra Jolana dostala na konci války skvrnitý tyfus, ale zázrakem přežila a uzdravila se. Notoricky známý obraz ruského vojáka, který znásilňuje ženy a krade hodinky, vidí pamětnice jinak: „Ruští vojáci – neodsuzovala bych je. Byli jako zdivočelí, přepadávali naši soupravu děvčat. Byli to mladí kluci bez žen, prošli frontou. Dostávali přísné tresty, když zdrhli. Nadřízení je odstřelovali.“

Domů

Domů se Růžena a Jolana vrátily až někdy v září 1945. Vzpomínky na návrat jsou drastické a zoufalé. Byly jediné, kdo se z rodiny vrátil, nikoho jiného už neměly. Přes Ruský Hrabovec přešla fronta. Jejich dům byl vyrabovaný, zdemolovaný, nic v něm nezůstalo. Pamětnice nemá jedinou fotografii rodičů nebo bratra, jedinou fotografii připomínající její dětství a dospívání. Minulost jako by neexistovala. „Tváře rodičů si už nevybavuji.“ Sousedi se neptali, kde byly a co tam prožily, nevěděli, kam je odváželi. Měli svých starostí nad hlavu. Sami byli na dně. Jejich dospělí synové byli odveleni na frontu jako součást maďarské armády, spojenců fašistického Německa. Někteří ve válce padli, ale většinou dělali pomocnou práci – byli ozbrojení a hlídali vězně. Sestry neměly kde bydlet.

Byl to velice tvrdý život. Člověk si ani neuměl představit. jak jsme mohly přežít i tu zimu tvrdou už po osvobození 45, 46. Vždyť jsme neměly oblečení. Jako botičky. Dyť bylo po válce, nic nebylo, tak jsme já a moje sestra přežily v botičkách. Polobotky… ta podrážka byla dřevěná, aby byla ohebná, tak byla v půli na takových plíškách, víte, spojená a vršek byl plátno. Jak jsme to vůbec mohly přežít. Kabátek vojenský, co nám dali ty vojáci americký, a suknička, ušitá z deky vojenský, ručně.“

Do Děčína

Tehdy se mnoho lidí z východního Slovenska rozhodlo odejít žít a pracovat do Čech. V Sudetech byly prázdné byty po vyhnaných Němcích a zřejmě i díky vlakovému spojení Košice–Děčín mají mnozí dnešní obyvatelé Děčína své rodinné kořeny na východním Slovensku. V počátcích po válce se o Jolanu a Růženu postaral Červený kříž. Jolana začala po zotavení pracovat v továrně na žárovky Daimon a spol. Nebyla vyučená, poději se vdala (její manžel byl taky léta zavřený v koncentračním táboře – pro sabotáže v továrně), porodila dvě dcery. Pamětnice Růžena začala v Děčíně studovat střední zdravotnickou školu. Vždycky měla potřebu pomáhat jiným. „I v lágru jsem pomáhala zachraňovat lidi, jak jen to bylo možné,“ říká. 

Do Teplic

Pamětnice se vdala za vojáka z povolání, což znamenalo, že se museli často stěhovat. V necelých 40 letech, roku 1966, se jí narodil syn. Dlouho po válce neměla menstruaci. „Patrně nám něco museli dávat.“ V koncentračním táboře jí navíc omrzly z dřeváků nohy, dodnes je má deformované. Řadu let pracovala s láskou a empatií na kojeneckém oddělení v teplické nemocnici a na jiných odděleních v dalších nemocnicích. Celkem 40 let. „Ty nemocný lidi, to byla moje rodina.“

Dnes

„Jak jsem to psychicky zvládla? Tolik špatného jsme zažili, dnes bych tomu nemohla ani uvěřit, že to člověk zvládnul. Bylo to mládím? Neumím si to ani jinak vysvětlit.“ Dnes žije v domově seniorů v Mimoni, i tam se snaží lidi okolo sebe psychicky povzbudit.

Jednou, když ještě pracovala jako sestra, ukazovala svoje ruce nadřízenému lékaři: „Tyhle ruce držely víc mrtvých než živých.“ 

V Osvětimi byla Růžena Plíšková zavřena se spoluvězeňkyněmi z Holandska, Francie, Jugoslávie, po osvobození se mnoho z nich odstěhovalo do Kanady a USA: „Nedůvěřovaly svým státům, které je neochránily.“

Když jsme se loučily, ukazovala mi zjevně mnohokrát čtený a opatrovaný výtisk Továrny na smrt od Oty Krause a Ericha Kulky, který vydalo Naše vojsko roku 1957. „Pravdivý dokument,“ poznamenala paní Plíšková na závěr našeho setkání.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století