Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tomáš Plichta (* 1947)

Otec mi říkal: Uvědom si, že to jsou Češi, a pokud ti nepůjde o život, tak střílej do vzduchu

  • narodil se 4. ledna 1947 v Uherském Hradišti

  • vyrůstal v Napajedlech v rodině, kde se po dvě generace předávalo pekařské řemeslo

  • roku 1953 rodina o živnost přišla

  • vyučil se elektromontérem

  • v letech 1966 až 1968 sloužil základní vojenskou službu převážně u protivzdušné obrany státu

  • většinu života byl zaměstnán ve Fatře Napajedla

  • od roku 1990 působil jako komunální politik

Radu, aby nestřílel do lidí, dostal Tomáš Plichta od otce v srpnu roku 1968, kdy dosluhoval poslední měsíce na vojně. Sovětská invaze ho totiž zastihla doma v Napajedlech na dovolené a v prvních chvílích okupace nebylo zřejmé, jak se situace vyvine. Doma byl krátce, jen před několika málo dny se vrátil ze cvičení v Sovětském svazu, kde byla jeho jednotka protivzdušné obrany vyznamenána jako nejlepší z armád států Varšavské smlouvy. Do žádné akce nakonec naštěstí nasazen nebyl. Pocit zmatku a nejistoty ale cítil ještě dlouho.

Napajedelské housky

Tomáš Plichta se narodil do rodiny napajedelského pekaře Stanislava a jeho ženy Marie. Pekárnu převzal jeho otec od svého otce poté, co se vyučil na mistrovské škole v Lanškrouně a krátce tam také vyučoval. Dařilo se mu, postavil novou pekárnu a rozšířil výrobu. „Pamatuju si, jak voněl chléb, když se vytáhl z pece. Chladnout se nechával na chodbě. Pak se to rozváželo v koších. Pro nás pro kluky bylo trofejí, když se nám podařilo najít chleba, který měl prasklinu, a kousek jsme si odloupli. To bylo něco vynikajícího,“ vzpomíná Tomáš na rané dětství, kdy vyrůstal společně s dalšími třemi bratry. Po změně poměrů v Československu po roce 1948 ale bylo jen otázkou času, kdy Plichtovi o živnost, stejně jako mnozí další, přijdou. O úspory a plán stavět nový dům je připravila měnová reforma roku 1953 a v závěsu následoval i konec rodinného podniku. Spolu s živností rodina ztratila i mnoho věcí ze zařízení pekárny, především strojů, a také jim byl zabaven vůz, se kterým se pečivo rozváželo. Pod novým řízením dosazeného vedoucího však pekárna příliš neprosperovala, a tak byla z důvodu prodělečnosti uzavřena. Otec si pak našel zaměstnání v pekárně v Otrokovicích, kde byla umístěna i část jeho zabavených strojů. „Na dvůr mu postavili prosévačku mouky, na kterou šetřil tři roky, měl ji tři měsíce, a musel se dívat, jak po ní lezou slepice a prší na ni,“ dodává Tomáš a vzpomíná také na druhé místo, kde otec působil – na pekárnu v Prštném. Tam chodíval v sobotu večer otci pomáhat a jako malý kluk si vyzkoušel, co rutinní noční směny obnáší.

Vojna v čase invaze

Pomáhat bylo samozřejmě potřeba i doma, ale Tomáše to táhlo ven, za kamarády a především k fotbalu. Po skončení základní školy, i když měl jiné sny a tajné plány, následoval fotbalové přátele i na učiliště a ve Fatře se vyučil elektromontérem. Po krátké době přišel povolávací rozkaz k nástupu na vojnu. V červenci roku 1966 pamětník narukoval do Brna, kde zůstal i po přijímači, a zprvu byl přidělen ke kabelosměrové rotě. Jen co se ohřál, vylosoval ho papoušek, jak říká s nadsázkou, a putoval k pátračům protivzdušné obrany státu. „Tenkrát chodili i mazáci a říkali: ‚Plichtu nedávejte pryč, je dobrý a hraje fotbal!‘ Ale už to nešlo. Tak mě litovali,“ vzpomíná Tomáš na obrat ve své vojenské kariéře. Klid původní jednotky totiž ihned po převelení vystřídaly hodiny v učebnách a memorování číselných řad šifrovaných signálů a kódů. Zaučil se jako operátor, který zrcadlově převráceně a zprava doleva vypisuje číselnou řadu odpovídající hlášení o pohybu letadel ve vzdušném prostoru. Ve chvíli, kdy si tuto dovednost osvojil a do paměti si vryl šestnáctimístné řady čísel, se uvolnilo místo takzvaného vyčítače, což byla pozice na druhé straně skleněné planžety, tabule skla, na kterou se číselné řady psaly, a vše se musel přeučit znovu, navíc stranově obráceně.
„Sloužit jsme jezdívali na velitelské stanoviště do Rajhradu – čtyřiadvacítky. Střídali jsme se ráno, v osm jsme si měnili služby. Za 24 hodin jsme se dělili na dvě skupiny a měli jsme jen tři hodiny spánku. V Brně jsem měl za první rok jen pět vycházek,“ líčí tvrdé podmínky a náročnost své služby Tomáš. I při únavných službách však zvládal pokračovat v hraní fotbalu. V roce 1967 jeho družstvo VJ Brno-Řečkovice získalo titul přeborníků města a o jejich úspěších vyšel třístránkový článek v časopise Voják.


V červenci roku 1968, krátce před invazí vojsk Varšavské smlouvy, o které v té době ještě nikdo netušil, že přijde, a která se stala i pro armádní velení a představitele státu velkým nemilým překvapením, byl Tomáš vyslán do Sovětského svazu na cvičení. Dostal se až do oblasti sousedící s Kazachstánem, do Astrachaně, téměř na dohled Kaspického moře. Cestou vlakem a během pobytu v Moskvě se sám přesvědčil, že tato země je místem neuvěřitelných kontrastů. Jak sám říká, poprvé viděl na vlastní oči žebráky a lidi na hranici podvýživy. Protiklad k nerovným sociálním poměrům i k možnostem v tehdejším Československu pak obdivoval v obchodním domě GUM nebo v síti podzemní dráhy v Moskvě.


Za svou účast na cvičení v Sovětském svazu byla Tomášova jednotka vyhodnocena jako jedna z nejlepších. Pár dní poté, co se vrátili, se však podle pamětníka začalo o Československé lidové armádě hovořit jako o nebojeschopné a také ze spojenců se stali naráz okupanti: „Ti, kdo byli naši přátelé, na nás najednou přišli se samopaly a tanky. A důvěra v ně naprosto padla. V ten moment to byli skutečně okupanti a ti, kteří tu nemají co dělat a kteří byli nenáviděni.“
Srpnová intervence armád států Varšavské smlouvy ho zastihla na dovolené, kterou nastoupil krátce po návratu ze SSSR. V první chvíli byl zaskočen a snažil se zjistit, co se od něj, jakožto vojáka ve výkonu základní vojenské služby, očekává. Jelikož situace v Československu neeskalovala a i přes více než stovku obětí na životech a protesty občanů nedošlo ke skutečné občanské válce, která byla pod názvem kontrarevoluce hlásána jako hlavní důvod invaze cizích armád, k žádnému nasazení sil proti iniciativě Sovětů nedošlo. Tomáš po návratu z dovolené dosloužil zbylý čas do povinných šestadvaceti měsíců, které u jeho jednotky bylo nutné absolvovat, a v hodnosti četaře odešel do civilu.

Z Fatry Napajedla do politiky a zpět

Jeho cesta po návratu z vojny vedla zpět do zaměstnání, kde začínal po vyučení. Dostal se na místo v oddělení měřicích přístrojů a dozoroval měření týkající se výroby podniku. Od roku 1972, kdy se oženil, mu začal rodinný život. Jak sám říká, s manželkou nikdy neuvažovali o emigraci jako o řešení, jak uniknout ze znormalizovaných poměrů Československa. „Nikdy jsem si nepřipouštěl, že bych měl a chtěl opustit rodiče a prostředí, které znám. Jsem totiž přesvědčen o tom, že ten, kdo něco zbudoval, tak si toho váží a také se o to stará v dobách dobrých i zlých,“ vysvětluje a s douškou, že na emigranty se hledělo spíš jako na dobrodruhy,  se vyjadřuje k tématu odchodu do zahraničí. Poprvé se za hranice Československa dostal až v osmdesátých letech. Do Jugoslávie ho ale s manželkou pustili jen bez dětí, které se staly pojistkou jejich návratu. Když se poměry obrátily a po sametové revoluci se hranice státu po čtyřiceti letech – s malou pauzou v letech 1968 a 1969 – znovu otevřely, vyrazili si s rodinou „nadýchat se svobodného vzduchu“ do Vídně.


Pád totality v Československu ale nepřinesl jen možnost cestovat. Změnilo se vedení země  a v prvních svobodných volbách zabodoval i Tomáš. Téměř z chvostu kandidátky byl zvolen zastupitelem a tím pro něj začala kariéra regionálního politika. Zprvu za Občanské fórum, v roce 1994 už jako kandidát ODS. Tehdy zaznamenal velký skok, a ačkoliv nekandidoval s úmyslem stát se starostou, řízením okolností se jím nakonec stal a k 1. prosinci 1994 odešel z Fatry Napajedla. Ve funkci vydržel jeden a půl volebního období a „výučním listem“ se mu staly povodně roku 1997. Napajedla do té doby neměla žádný protipovodňový plán, a tak bylo potřeba improvizovat a všechno řešit za pochodu.
Náročnost výkonu funkce starosty spolu s tlaky, které vzrostly s budováním rychlostní silnice R 55, ho následně přivedly až k rozhodnutí starostovské místo opustit. „Bylo to pro mne úžasné zklamání,“ říká. Přesto po pauze v roce 2006 znovu přijal výzvu stát se zastupitelem a jako kandidát KDU-ČSL se jím i na jedno období stal. Dnes už si užívá zaslouženého odpočinku. „Necítím se ukřivděný, lidé prožili daleko horší věci a já jsem rád za to, co jsem prožil a jak jsem to zvládl. A přeji všem, aby to zvládli také!“ vzkazuje na závěr.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Helena Kaftanová)