Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Agáta Pilátová, roz. Csehilyová (* 1938  )

Spása je ve vzpomínkách

  • narozena 17. října 1938 v rusínské učitelské rodině v Užhorodě
  • v roce 1947 rodina odešla do Československa
  • absolvovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor český jazyk a literatura, estetika, publicistika
  • pracovala v médiích jako kulturní redaktorka
  • v roce 1969 musela z práce odejít a nesměla publikovat
  • zaměstnána v Ústavu pro kulturně výchovnou činnost a Ústavu pro výzkum kultury
  • od roku 1989 aktivní v organizacích rusínské národnostní menšiny
  • po roce 1990 se vrátila na mediální scénu - deník Práce, Týdeník Rozhlas

Agáta Pilátová se dokázala postavit zlu stejně jako její otec, který vstoupil ke konci druhé světové války do československé Svobodovy armády a pomáhal osvobozovat republiku. Jeho dcera Agáta odmítla před 45 lety nabídku Státní bezpečnosti (StB), aby udávala lidi ze svého okolí. Odveta komunistické moci byla blesková a pádná.

Agáta Pilátová jako novinářka navíc psala po 21. srpnu 1968 odvážné články proti sovětským okupantům, i když dobře věděla, že na ni dopadne pomsta totalitního režimu. Z Učitelských novin ji skutečně v roce 1969 komunisté rychle vyprovodili.

„V roce 1968 jsem v období Pražského jara zažila v novinách kus svobody. Mohla jsem najednou říkat a psát co jsem chtěla,“ vzpomíná Agáta Pilátová, jež se narodila 17. října 1938 na Podkarpatské Rusi.

O 30 let později jí v Československu vyšel článek o katolickém básníkovi Františku Křelinovi, odsouzeném na začátku 50. let za velezradu ke 12 letům vězení. V procesu s ním čelil komunistické zvůli rovněž další katolický básník Jan Zahradníček.

„Jeho osud mnou otřásl,“ tvrdí Agáta Pilátová. Jan Zahradníček ještě před svým zatčením v roce 1951 dokončil básnickou sbírku Znamení moci. Demaskoval v ní zrůdnost komunistické diktatury v Československu po únorovém převratu 1948. Jan Zahradníček zemřel v roce 1960 krátce po svém propuštění ze žaláře, kde prošel velkými útrapami. Bylo mu 55 let.

Užívala si novinářské svobody, ale jen příliš krátce

„Článek o Františku Křelinovi se mi podařilo uveřejnit. Ale pamatuji si, jak mi neprošel článek u učních, kterým vadilo, že musí povinně chodit na sovětské filmy,“ dodává Agáta Pilátová.

Mladá novinářka však zažívala během obrody společnosti pocity takřka úplné volnosti jen do 21. srpna 1968, kdy snahy o obnovu demokracie zadusil vpád vojska Varšavské smlouvy

„Svoboda trvala před okupací asi půl roku. Doznívala pak ještě asi tři čtvrtě roku. Pak nastala normalizace,“ připomíná osudový zlom Agáta Pilátová. „Strašně jsem tehdy nenáviděla Leonida Iljiče Brežněva, generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu, jehož jsem považovala za hlavní osobu zodpovědnou za okupaci.“

O 12 let dříve vtrhla Sovětská armáda do země, kde měla Agáta Pilátová část své rozvětvené rodiny. V roce 1956 vypuklo v Maďarsku protikomunistické povstání a Sovětský svaz ho potlačil i za cenu velkého krveprolití. V Československu se ovšem obnova demokracie ubírala pokojnou cestou, navíc pod taktovkou Dubčekova křídla KSČ.

Přijdou k vám Rusové s tanky, tvrdili její maďarští příbuzní

Před 21. srpnem 1968 byla Agáta na dovolené v Maďarsku, kde žili její příbuzní. „Hodně jsem s nimi i s jinými lidmi bavila o tom, co se u nás děje a oni říkali – Uvidíš, přijdou k vám Rusové s tanky jako k nám v roce 1956,“ dodává. „Říkala jsem jim – Ne, oni k nám nepřijdou, my to děláme líp než vy. Ale spletla jsem se, Rusové přišli. A brzy.“

Něco podobného jako Agáta v Maďarsku uslyšela její maminka, když se zbytkem rodiny opouštěla v roce 1947 Podkarpatskou Rus a stěhovala se za manželem do Prahy. Sovětský major Šadurov, který na Podkarpatské Rusi sloužil, krásnou ženu miloval a přemlouval ji, ať nikam nejezdí. „My k vám do Československa stejně jednou přijdeme,“ strašil ji.

Komunistický převrat, za nímž stál Sovětský svaz, přišel už za rok. A za 21 let se majorova slova naplnila bezezbytku. Sovětská armáda a další vojska Varšavské smlouvy vtrhla 21. srpna 1968 do ČSSR.

Statečná a zásadová novinářka se diktátu zrůdné doby nepodřídila. I po srpnu 1968 se pokoušela v Učitelských novinách o svobodnou tvorbu. Tvrdě však narazila – na rozdíl od řady kolegů, kteří se s okupací smířili a stali se přisluhovači totalitní moci.

Protisovětský článek napsala, ač věděla, že ji za něj vyhodí

Agáta doplatila kromě jiného na článek o řediteli Novotném, který rozhodl, že se jeho škola na Praze 7 nebude družit s představiteli okupační Sovětské armády.

„Byl to takový rozhovor na oprátce. Já věděla, že kvůli němu skončím v novinách. Pan ředitel věděl, že ho vyhodí, protože se odmítl družit s okupanty,“ říká Agáta Pilátová. „Dodnes si pamatuji, že šlo o pražskou základní školu v Korunovační ulici.“ 

Novinářka s doktorským diplomem z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy udělala rovněž reportáž s názvem Olomouc, obležené město. Pojednával o území, kde se Sovětská armáda roztahovala jako málokde jinde.

„Už jsem se v Olomouci setkávala se známkami normalizace a smíření se s okupací,“ upozorňuje Agáta Pilátová. „Některé školy se začaly družit se Sovětskou armádou. V Olomouci měli Rusové svoje obchody, kam mohli všichni. I Češi. Prodávala se tam třeba levnější vodka. Po okupaci Češi sovětské obchody ignorovali, postupem času se ale situace měnila a chodili tam nakupovat.“

Z redaktorky udělali korektorku, z historika topiče

Jakmile se v ČSSR chopilo pevně moci tvrdé protidemokratické jádro KSČ, přikročilo k čistkám v novinách a dalších médiích. Vyhazov neminul ani Agátu. Z redaktorky udělali jazykovou korektorku v ústavu pro kulturně výchovnou činnost, jenž se zaměřoval na amatérské umělecké soubory. Mnohem hůře dopadl manžel Agáty Pilátové. Vysokoškolsky vzdělaný historik a publicista Jan Pilát skončil jako topič v kotelně.

Na rozdíl od své manželky byl totiž komunista a v roce 1968 se postavil na stranu demokratického křídla KSČ v čele s Alexandrem Dubčekem. KSČ proto musel po prověrkách opustit. Vyloučení nebo vyškrtnutí členové se ocitli v ještě horším postavení než bezpartijní lidé, jimž zaslepení či vypočítaví stoupenci totalitního režimu spočítali jejich úsilí o obrodu společnosti.

Manžel Agáty Pilátové byl v první polovině roku 1969 na studijní cestě v zahraničí. Jako historik a publicista se před rokem 1968 věnoval Gustavu Husákovi. Když se vrátil z Indie domů, zvolili komunisté Gustava Husáka generálním tajemníkem své strany, tedy nejmocnějším mužem v zemi.

„Zanedlouho dostal manžel infarkt,“ podotýká Agáta Pilátová. „Jakmile se uzdravil, vyloučili ho ze strany.“

Pohovory se nevyhnuly rovněž bezpartijní Agátě Pilátové. Neslevila při nich ze svých názorů a prohlásila, že nesouhlasí s okupací ČSSR, označovanou však již komunistickými funkcionáři pokrytecky za bratrskou pomoc.

Mezi učni pomáhala hledat nadané umělce

V ústavu pro kulturně výchovnou činnost nicméně po nějaké době postoupila z místa jazykové korektorky na referentku se zaměřením na učňovskou mládež. Práce s mladými lidmi ji bavila, i když za ni dostávala špatnou mzdu - stejně jako ostatní její kolegové z ústavu.

„Potkala jsem mezi učni hodně talentů na hudbu, malování i na literaturu a vedla jsem je, aby se mohli rozvíjet,“ uvádí Agáta Pilátová.

Manželé Pilátovi patřili nicméně z pohledu vládnoucí komunistické nomenklatury mezi politické ztroskotance a pozbyli jakoukoliv šanci prosadit se ve svých profesích i ve společenském životě.

„Na druhou stranu jsme získali mnoho času na rodinu. Žili jsme pro sebe na pro naše děti, chodili jsme do divadla, na koncerty, jezdili na výlety po vlastech českých,“ říká Agáta Pilátová. „Kdybych pracovala na naplno v novinách a manžel ve své dřívější práci, měli bychom na sebe mnohem méně času.“

Státní bezpečnost ji mezi agenty „lanařila“ marně

V 70. a 80. letech minulého století se rodina Agáty Pilátové ocitla v existenčním ohrožení. Jednoho dne v roce 1975 oslovil Agátu Pilátovou neznámý muž, legitimoval se jako příslušník StB a tvrdil, že se jí potřebuje zeptat na něco kvůli spartakiádě. Pak ji požádal o schůzku v kavárně, kam nakonec šla.

„Přemýšlela jsem, jak na mě Státní bezpečnost přišla. Napadlo mě, že asi odposlouchávají telefon mojí kamarádky Jany Patočkové, dcery disidenta a filosofa, profesora Jana Patočky,“ prohlašuje Agáta Pilátová. „ Sama jsem k disidentům nepatřila, jenom jsem jim občas s něčím pomáhala. První schůzku s příslušníkem Státní bezpečnosti jsem měla v kavárně. Kafe jsem si ale zaplatila sama. Schůzky mi byly nepříjemné a asi po dvou po třech jsem se zeptala kamaráda právníka, jestli na ně musím. Řekl mi, že ne.“

Na další schůzce Agáta Pilátová příslušníkovi StB oznámila, že se s ním už nebude stýkat. „Najednou byl napružený. Říkal – Já si myslel, že jste chytřejší,“ vzpomíná Agáta Pilátová, „Že se chcete vrátit do novin. Že i manžel by se rád vrátil do svého původního zaměstnání. A že vaše děti budou chtít studovat.“

Navzdory výhružkám, že její odmítavý postoj odnese celá rodina, Agéta Pilátová neustoupila. „Vymluvila jsem se, že nejsem schopná tajné spolupráce,“ tvrdí.

Na výslechu si připadala jak ve špatném filmu

StB ji sice zanesla do svých seznamů, ale pouze jako prověřovanou osobu, což znamená, že tajné policii na nikoho nikdy nedonášela. Poté, co se objevily seznamy spolupracovníků StB, někteří agenti se obhajovali, že s příslušníky tajné policie jen chodili třeba do hospody, ale nikoho neudávali.

Agáta Pilátová považuje taková tvrzení za divná právě na základě vlastní zkušenosti. Domnívá se, že po pouhých rozhovorech s příslušníky StB by lidé v seznamech figurovali stejně jako ona jenom jako prověřované osoby.

Nesouhlas Agáty Pilátové se spoluprací se StB pokusila ještě zvrátit. Předvolala ji do takzvaného „kachlíčkovaného domu“ a připadala si tam, jak ve špatném filmu. Jeden estébák si totiž hrál klasicky na hodné a jeden na zlého. První se jí laskavě ptal, jestli si nechce všechno ještě rozmyslet. Druhý jí nakonec otevřeně řekl – Odmítla jste spolupráci, nevidíme se naposledy.

Jaká byla odveta? Chtěli ji zas vyhodit z práce

Agáta Pilátová se zviklat nedala a odveta následovala brzy. Pozval si ji ředitel ústavu pro kulturně výchovnou činnost a oznámil, že ji musí propustit. Jako důvody uvedl, že zatajila vyloučení manžela z KSČ, že se kamarádí s lidmi v kapitalistické západní Evropě a že nesouhlasí s bratrskou pomocí v roce 1968. Ředitelovy argumenty sice Agáta Pilátová snadno vyvrátila.

„Oba jsme věděli, že za vším stojí StB, ale nikdo z nás to neřekl,“ konstatuje Agáta Pilátová. „Nakonec mi volala jedna slušná a hodná soudružka Gabrielová z ministerstva kultury, ať se hodím marod.“

Pak se případ Agáty Pilátové dostal v ústavu pro kulturně výchovnou činnost na schůzi základní organizace KSČ, která se proti jejímu propuštění nepostavila. Ale po řediteli požadovala, aby ho písemně zdůvodnil.

Pas jí ministerstvo vnitra zabavilo na deset let

Ředitel nicméně nemohl vysvětlit, že vyhazov přichází na pokyn StB. A tak Agáta Pilátová ve své práci zůstala. „Ale i kdyby ne, ruce jsem měla zdravé a myla bych třeba nádobí,“ upozorňuje.

Bez trestu Agáta Pilátová nevyvázla. Následovalo předvolání na ministerstvo vnitra do Bartolomějské ulice. „Tam přišla vendeta. Zabavili mi na deset let cestovní pas,“ upozorňuje Agáta Pilátová. „Nesměla jsem ani Polska nebo za příbuznými do Maďarska. Natož do západní Evropy, kam se zaměstnanci ústavu pro kulturně výchovnou činnost s některými soubory občas podívali.“

Ještě horší chvíle ovšem teprve nastaly. Režim se mstil Agátě Pilátové na jejích dětech. Kvůli ní a manželovi vyloučenému ze strany. Ještě před přihláškami na vysokou školu si je zavolal ředitel gymnázia, kam chodil starší syn.

Synovi zakázali komunisté studovat na řadě škol

„Ukázal nám seznam škol, kam syn nesmí, třeba Filmovou akademii múzických umění, filosofickou fakultu nebo pedagogické fakulty,“ dodává Agáta Pilátová. Mezi zapovězené školy patřila rovněž fakulta žurnalistiky, tedy bývalý obor Agáty Pilátové.

Její syn se přihlásil na vysokou školu zemědělskou, ale dostal se na ni až na třetí pokus. Za komunistické totality totiž nezáleželo pouze na zvládnutí přijímacích zkoušek a na prospěchu na střední škole. Velkou hrála politická angažovanost rodičů. A kdo zklamal v roce 1968, postaral se svým dětem o záporné body.

„Můj mladší syn uspěl při přijímačkách na medicínu napoprvé. Ale celý rok před nimi se vzdal sportu, hudby a dalších koníčků a jen se učil a učil,“ prozrazuje Agáta Pilátová. „Z uchazečů o studium patřil mezi vůbec nejlepší.“

Sovětský vůdce Gorbačov jí přinesl naději

V druhé polovině 80. let začala v totalitním Československu svítat naděje na obrat ke svobodě a demokracii. V Sovětském svazu totiž přišel na scénu nový generální tajemník komunistické strany Michail Gorbačov. Odstartoval takzvanou perestrojku, díky níž totalitní země kráčela po cestě ke svobodě a demokracii.

„A u nás pořád jen Jakeš, Jakeš, Jakeš. A změny skoro žádné,“ připomíná Agáta Pilátová neochotu vládnoucí KSČ k perestrojce v ČSSR. Ale v roce 1986 jí ministerstvo vnitra alespoň vrátilo zabavený cestovní pas. Najednou mohla do komunistické východní Evropy a dokonce vyjela i do západního Německa. V Maďarsku, odkud pocházeli její předci z matčiny strany, zažila Agáta Pilátová v roce 1988 něco dlouho nepředstavitelného.

V roce 1988 překládala v Maďarsku omluvu za okupaci

„Přijeli jsme s brněnským pěveckým sborem Kantiléna do maďarské Nyiregyházy. Na družebním večeru byl mladý maďarský ředitel a předseda městského úřadu,“ poznamenává Agáta Pilátová. Díky mamince uměla skvěle maďarsky. A poněvadž tlumočnici se před večerním setkáním Kantilény s maďarskými partnery udělalo zle, požádali ji, aby překládala.

„Maďaři povstali a řekli, že by nás chtěli uvítat a že by se rádi omluvili za okupaci v roce 1968,“ vzpomíná Agáta Pilátová. „To byl zážitek! I když jsem věděla, že v roce 1988 je v Maďarsku komunismus jiný než u nás a předseda městského úřadu říkal, že jsou první svobodně zvolené zastupitelstvo.“

Ve chvíli, kdy se při tlumočení projevu dostala k omluvě za okupaci, nemohla Agáta Pilátová nejdříve mluvit.

„Tekly mi slzy. Říkala jsem – Promiňte, musím polknout. A pak jsem to celé přetlumočila,“ vzpomíná Agáta Pilátová. „Byl tam nějaký soudruh z Brna a překvapeně na mě hleděl. Ale pak řekl - Já jsem rád, že jste to přeložila doslova.“

Sametová revoluce znamenala pro Agátu Pilátovou radost ze získané svobody, především se ale vrátila ke své milované novinařině a k filmovým reportážím, rozhovorům a recenzím. Psala například pro deník Práce a časopis Rozhlas.

Po roce 1990 zakládala s dalšími krajany Společnost přátel Podkarpatské Rusi. „Jezdím tam za příbuznými a cítím se pořád nejen Češkou, ale také Rusínkou,“ tvrdí Agáta Pilátová. „Za totality rusínská národnost v Československu neexistovala, všichni jsme byli Ukrajinci, aby se legalizovalo, co udělali Rusové v roce 1945.“

Se Sovětským svazem přišla bída i na Podkarpatskou Rus

Podkarpatská Rus náležela před druhou světovou válku Československu. V roce 1939 nicméně připadla pod horthyovské Maďarsko a v roce 1944 ji zabrala Sovětská armáda. Po válce předalo Československo Podkarpatskou Rus pod nátlakem Sovětskému svazu. Pro krásnou zemi nadešla dlouhá cesta k zaostávání a úpadku.

„Rusové zabrali Podkarpatskou Rus na podzim 1944. Stále si pamatuji, jak z jedné strany řeky střílely sovětské raketomety Kaťuše. Zdálo se mi, jako by bzučely stovky tisíc komárů,“ vzpomíná Agáta Pilátová. „Prožívali jsme čas nadějí, ale i strachu a úzkosti, co bude. Ruští vojáci byli divocí, vykrádali domy a nevyhnuli se ani našemu. Začali zatýkat rusínskou inteligenci, vzdělané muže, právníky, učitele i studenty převáželi do táborů a pak je posílali hlavně do Donbasu, kde obnovovali válkou zlikvidovaný průmysl. Někdo se vrátil k rodinám po deseti, patnácti letech, někdo vůbec.“

Tatínek unikl jen o vlas odvlečení na práce do Ruska

Sověti odvedli do lágru také tatínka Agáty Pilátové, učitele na základní škole v Užhorodu a důstojníka Československé armády. V záloze S ostatními ho hnali 35 kilometrů pěšky do sběrného tábora.

Na rozdíl od jiných měl štěstí v neštěstí. Maminka zašla za jeho kamarády učiteli, co byli v komunistické straně. Za tatínka se u Rusů přimluvili, což by ovšem samo o sobě možná nestačilo.

„Tatínek onemocněl skvrnitým tyfem a trpěl silnými průjmy a čtyřicítkami horečkami. Transport do Donbasu by nepřežil, tak ho dali do nemocnice,“ tvrdí Agáta Pilátová. „Po uzdravení se přidal ke Svobodově armádě a při osvobozování Československa s ní došel až do Prahy. Zůstal tam a v roce 1947 jsme se za ním přestěhovali i my s maminkou a babičkou.“

Vyhlazování Židů ve své zemi nesla velmi těžce

Agáta Pilátová se nehlásí pouze ke svým rusínským kořenům. Má i maďarské předky a na Podkarpatské Rusi vyrůstala bez jakýchkoli problémů i s mnoha židovskými, českými či cikánskými dětmi.

„Najednou židovské děti zmizely z naší mateřské školky. Moje židovská kamarádka mi pak na ulici řekla – My černovlasé děti už s vámi chodit nesmíme,“ poznamenává Agáta Pilátová.

Z koncentračních táborů se po válce vraceli Židé na Podkarpatskou Rus jen sporadicky. „Jednoho lékaře poslali do koncentráku s celou rodinou, zahynuli tam všichni kromě něj,“ prohlašuje Agáta Pilátová. „Nevím proč, ale židovskou komunitu považuji za vlastní.“

Díky povolání novinářky se jí povedla poznat řadu velkých osobností. Velmi blízký vztah si vybudovala k Václavu Havlovi. Jistě i proto, že se jí v 90. letech zastal při diskuzi s ředitelem Novy Vladimírem Železným. „Vladimír Železný na mě tehdy zvýšil hlas a prezident Havel mu řekl – Pane Železný, nekřičte na paní Pilátovou,“ uvádí.

Václava Havla si váží pro jeho neústupnost a za to, že za totality nikdy nesešel z cesty, po níž se vydal.

Dětství a mládí prožívala v drastických 50. letech

Získané zkušenosti ji přivedly k přesvědčení, že svoboda se řadí mezi hodnoty, které člověk nezbytně potřebuje. Pokud by měla něco vzkázat mladým lidem, poradila by jim, ať více poznávají dějiny své země i světa. „Pak si budou víc vážit toho, co nyní prožívají,“ vysvětluje Agáta Pilátová.

Sama prožívala své dětství a rané mládí v 50. letech minulého století, kdy při politických procesech posílali komunističtí soudci na smrt nevinné lidi a kdy totalitní režim potlačoval demokracii a svobodu. Na drastickou dobu nicméně nevzpomíná jen ve zlém.

Na gymnáziu měla výborné spolužáky i profesory, díky jednomu z nich se dostala k eseji Karla Čapka „Proč nejsem komunistou“. Dodnes z ní umí citovat a souzní s ní.

Při tryzně za Gottwalda se školáci bavili jak na pouti

V roce 1953 zemřeli krátce po sobě sovětský komunistický diktátor Stalin a jeho československý přisluhovač, prezident Gottwald. Agátě Pilátové bylo tehdy čtrnáct a půl let a stále si pamatuje tragikomičnost oněch okamžiků.

„Naše učitelka na občanskou nauku plakala, že umřel soudruh Stalin,“ říká. „Přišlo mi to naprosto mimo. Říkala jsem si – Co blázní, umřel jí snad táta? O týden později zemřel Gottwald. Vyhnali nás do velké fronty na Hrad. Stáli jsme tam, že nám ukážou rakev. Bylo to dlouhé, naštěstí nemrzlo, blížilo se jaro.“

Agáta Pilátová se ve frontě na mrtvého komunistického prezidenta nudila a s ostatními holkami balila kluky. Uctít Gottwaldovu památku přijeli až z Prostějova. „Nebralo nás to a chovali jsme se jako na pouti,“ prozrazuje Agáta Pilátová.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století