Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Pičman (* 1933)

• narodil se 15. října 1933 v Jablonci nad Jizerou

• dětství prožil v poklidném česko-německém prostředí

• vztahy mezi Čechy a Němci se zhoršily na začátku druhé světové války

• od útlého mládí miloval hudbu, ovládal hru na housle a klarinet

• v průběhu války hrál na svatbách i pohřbech

• zahrál si i na oslavě vítězství v květnu 1945, které se účastnili sovětští vojáci

• po válce vstoupil do Skautu, slib složil ještě v roce 1945

• v době divokého odsunu viděl hrubé zacházení s Němci

• vyučil se výrobcem trumpet

• pracoval v podniku Škoda Auto ve Vrchlabí

• stal se vynikajícím a vyhledávaným trumpetistou

• působil v nesčetném množství orchestrů, zejména jazzových

• jeho otec se stal zapáleným komunistou

• v roce 1968 se pamětník jako stoupenec pražského jara stal předsedou ROH

• podepsal Dva tisíce slov

• jako muzikant se účastnil bouřlivých oslav vítězství našich hokejistů nad Sověty

• v roce 1969 ho vyhodili ze zaměstnání a synové nesměli studovat

• mohl to změnit, kdyby vstoupil do KSČ, ale nikdy to neudělal

• živil se jako učitel hudby v lidové škole umění

• hrál v kostele při posledním rozloučením s disidentem Pavlem Wonkou

• zahrál i Václavu Havlovi na Hrádečku k jeho narozeninám

• založil dixielandový orchestr, se kterým objel Evropu

• v roce 2023 žil ve Vrchlabí

Karel Pičman celý život miloval hudbu. Stal se vynikajícím a vyhledávaným trumpetistou, působil v mnoha orchestrech. Hrál na pohřbu disidenta Pavla Wonky i na Hrádečku pro Václava Havla.

Vyrůstal v česko-německém prostoru a po válce se stal svědkem hrubého násilí na německých obyvatelích v průběhu divokého odsunu. „Před takovým rádoby partyzánem jménem Kašťák klečela německá babička a prosila, aby jí neubližoval. Uhodil ji tak silně, že spadla na zem. My děti jsme na to koukaly s otevřenou pusou,“ vypráví pamětník.

Vyučil se výrobcem hudebních nástrojů v západočeských Kraslicích, kde ho učili staří němečtí odborníci. Ačkoli si velmi přáli jít do odsunu, museli zůstat v Československu, dokud nevychovali dostatečné množství schopných řemeslníků.

Po vyučení odešel do Vrchlabí, kde nastoupil v podniku Škoda Auto. V roce 1968 se stal jako nestraník a stoupenec pražského jara předsedou podnikového ROH. V roce 1969 se účastnil oslav vítězství našich hokejistů nad Sověty na mistrovství světa. „Stále jsme hráli a zpívali píseň Běž domů, Ivane, a když jsme se s průvodem lidí dostali na náměstí, tak se na vrchlabské radnici houpala oprátka s nápisem Nosnost jeden komunista,“ říká pamětník.

Zanedlouho Karla Pičmana vyhodili ze zaměstnání a jeho děti ztratily možnost studovat. Ani přes nátlak a nabídku různých výhod však nepřešel na druhou stranu barikády a nikdy se nestal komunistou.

Dědečkové se spolu přeli o ideu mocnářství či republiky

Děda Antonín Jirouš pocházel z Jablonce nad Jizerou. Za první světové války bojoval v ruských legiích a vrátil se domů až v roce 1921, tedy tři roky po skončení války. Pak jako legionář dostal za odměnu zaměstnání u Okresní nemocenské pojišťovny v Jilemnici, kam se přestěhoval.

Dědeček Čeněk Pičman bojoval na opačné straně a do konce života nepřestal litovat rozpadu Rakouska-Uherska. Pracoval jako textilní dělník u firmy Mechanische Weberei Johann Kuna v Jablonci nad Jizerou. „Ti dva se spolu vždycky dobromyslně dohadovali, jeden byl masarykovec a druhý austrijec,“ usmívá se pamětník.

Tatínek Karel Pičman vystudoval jilemnickou textilní průmyslovku a poté nastoupil u firmy Johann Kuna jako mistr. Maminka Anna, rozená Jiroušová, byla v domácnosti. Narodily se jim čtyři děti – Karel, Jiří, Vlasta a Marie.

Dětství prožil ve válečné době

Maminka se starala o domácnost, ačkoli byla vyučená krejčová pánského spodního prádla. „Tatínek měl v poledne hodinovou pauzu na oběd, já přišel ze školy. Maminka dala na stůl a strávili jsme spolu příjemnou chvilku. Bylo to takové rodinné dětství,“ vzpomíná pamětník. „Moje děti už to takhle neměly a běhaly s klíčem na krku po sídlišti.“

V den vypuknutí druhé světové války šel Karel Pičman poprvé do školy. Školy v Jablonci byly dvě, jedna česká a druhá německá malotřídka. V české škole se po připojení k Říši zavedla každodenní výuka německého jazyka – oproti češtině, jež se měla učit jen dvakrát týdně.

Nicméně místní učitelé výuku němčiny brali velmi vlažně. A navíc učili svěřené děti českým dějinám, ačkoli to neměli v osnovách. „Náš německý třídní učitel Wasil Dubyk byl původem rumunský Slovák a nacismu rozhodně nepropadl. Dovolil nám kroužky a české divadlo. A český učitel měl v šuplíku vždy pohotově připravené Foglarovy Rychlé šípy nebo Mladého hlasatele, z nichž nám četl,“ popisuje pamětník tehdejší atmosféru ve svém rodném městě.

Česko-německé vztahy v Jablonci

Jablonec nad Jizerou byl většinově české město, žilo zde asi 20 procent Němců. Po záboru pohraničí v roce 1938 se jejich počet zhruba zdvojnásobil. Pičmanovi zde zůstali kvůli otcově dobrému zaměstnání a přátelskému vztahu s majitelem tkalcovny.

Podle Karla Pičmana tu měli za první republiky Němci s Čechy vztahy velmi korektní. Ostatně drtivá většina zdejší německé populace pocházela ze smíšených rodin. Atmosféra se poněkud změnila až po příchodu Konráda Henleina na politickou scénu. A až po začátku války sem přišli zarputilí vyznavači nacismu. „Zpočátku se trochu povyšovali, ale později se to změnilo. Ke konci války jsem česky pozdravil souseda Grossmanna, což byl jasný hitlerák, a on mi odpověděl: ‚Nazdar.‘ A když jsem to doma vyprávěl, táta říkal, že už začínají otáčet,“ tvrdí pamětník.

Kluci za války prováděli spoustu potenciálně nebezpečných lumpáren. Například parodovali Hitlerovy ukřičené projevy. Vyrobili si dřevěné samopaly z klacků a stříleli z nich po autě s Hitlerjugend. Hitlerovští mládežníci si toho naštěstí vůbec nevšimli. Ale tatínek jednoho z chlapců z toho málem zešedivěl strachy a vynadal jim, že je mohli z kratochvíle klidně postřílet, nebo jim aspoň rozbít hubu. V dubnu 1945, po Hitlerově smrti, visela ve škole nacistická vlajka na půl žerdi a dosahovala až k zemi. „Utírali jsme si do ní nos a školník, když to viděl, tak nás s křikem hnal pryč,“ směje se pamětník.

Po válce se stal skautem

Poslední rok před koncem války už provozovali skaut, jenom mu tak neříkali. Vedl je třídní učitel Jirman. Hned v roce 1945 založili řádný oddíl a rozjeli skautskou činnost. „Skládali jsme skautský slib v Kotelních jamách, kde planul vysoký oheň. Dneska tam nesmíte ani stoupnout vedle cestičky. V KRNAPu jen valili oči, když jsem jim to říkal.“ Kromě skautingu chodil i do Sokola a hrát fotbal. Po roce 1948 zbyla už jen kopaná, Skaut ani Sokol se už nehodily do nového zřízení.

Malý Karel chodil od šesti let na housle a hudba ho chytila za srdce a už nepustila. „V deseti letech jsem poprvé hrál v kostele Rybovku na půlnoční mši, ve dvanácti jsem působil jako klarinetista v dechové kapele pana Ulricha, hrál jsem na pohřbech či oslavách,“ shrnuje pamětník a dodává, že hudbu vždy miloval a ačkoli ke stáru už nemůže hrát, aspoň ji při každé příležitosti poslouchá.

Na oslavě vítězství nad nacismem se naučil sousloví Davaj časy

V den ukončení největšího válečného konfliktu novodobých dějin se orchestr Josefa Ulricha připravoval k velkým oslavám. Dopoledne zkoušeli hymnu a některým muzikantům se stále nedařilo. Bubeníkovi a činelistovi se ani jednou nepodařilo udeřit v ten správný okamžik. A stejně tak i na pozdější oslavě. „Kapelník jim pak vynadal, že snad ani nejsou Češi, když neumí hymnu,“ směje se pamětník.

Odpoledne se na náměstí sešlo celé město a lidé z širokého okolí. Atmosféra byla plná radosti z návratu svobody. Na oslavu přijel z Harrachova sovětský obrněný vůz s několika vojáky a důstojníkem. Jeden z českých pořadatelů jim chtěl zahrát sovětskou hymnu, jenže nikdo z muzikantů ji neuměl.

A tak se dohodli, že zahrají aspoň ruskou píseň Volga, Volga, mať moja rodnaja. „Když jsme spustili, tak ti Rusové začali salutovat, a všimli jsme si, že mají na rukou každý aspoň čtvero hodinek,“ vypráví pamětník. „To jsme se dozvěděli až později, že je brali nejen Němcům, ale i Čechům. A tak první ruská slova, která jsme se tehdy naučili, byla Davaj časy.“

Násilí s koncem války nezmizelo

Po ukončení války převzal správu města Národní výbor. Ještě v květnu 1945 proběhl divoký odsun asi tří stovek německých obyvatel. Jednu z otřesných scén tehdy viděl i dvanáctiletý Karel Pičman, když šel kolem shromážděného zástupu s maminkou a sourozenci. Jeden z partyzánů zbil německou babičku. Do září roku 1945 z Jablonce odsunuli asi polovinu německé populace.

Němci, kteří prozatím odsunuti nebyli, museli jako jinde nosit bílé pásky na rukávech a konat různé práce pro obec, například zametat ulice. Kromě toho přišli o mnohé majetky. „Viděl jsem, jak věci z jejich bytů nosí na národní výbor. Kam se to pak podělo, nevím, žádná dražba nebo prodej nebyl, pokud vím,“ krčí rameny pamětník.

Nicméně z archivních pramenů vyplývá, že konfiskovaný majetek byl sepsán a později rozprodán. Do roku 1947 zbývající Němce z Jablonce postupně transportovali za hranice. Nakonec tu zůstaly pouhé čtyři osoby německé národnosti, kterým uznali žádosti o vynětí z odsunu (zdroj: Preisler, Daniel. Poválečná výměna obyvatel v západních Krkonoších, bakalářská práce, MUNI FF HÚ, Brno, 2020).

Šel se učit vyrábět trumpety

Na konci základní školy se Karel Pičman rozhodoval, co by chtěl v životě dělat. Snil o povolání zubaře, ale k tomu by musel vystudovat medicínu – a na to se necítil. Takže se v lednu 1948 přihlásil do učení na výrobce hudebních nástrojů ke královéhradecké firmě Červený a synové. Nicméně krátce poté proběhl Vítězný únor a zemi ovládli komunisté. V květnu dostal dopis, že firma již nesmí přijímat nové učně. A tak šel do učení k firmě Amati do severočeských Kraslic.

Tady se již od 17. století vyráběly housle, později přibyla výroba dechových nástrojů. V 19. století se zde rozrůstaly první podniky, které tovární výrobu kombinovaly s podomáckou prací. Na konci 19. století tu stálo již jedenáct továren, jež  zaměstnávaly téměř tisíc lidí. Mezi válkami zde působilo skoro šedesát výrobců hudebních nástrojů. Nicméně za druhé světové války byli nuceni věnovat se jinému účelu a po jejím skončení mnohé podniky zanikly. Firma Amati vznikla po válce jako družstvo výrobců hudebních nástrojů, ale již v roce 1948 byla znárodněna (zdroj: https://www.amati.cz/cs/o-amati).

V Kraslicích otevřeli nejprve jen učňovskou, později i průmyslovou školu, která se postupně stala centrem výuky hudebních nástrojů. Učni tu měli ovládnout obor nejen prakticky, ale i teoreticky a hudebně. Museli umět hrát na nástroj, který zhotovovali, i chápat hudební teorie. „To bylo nutné, abychom věděli, který tón a jak je na tom nástroji rozložený, uměli trefit správné ladění. Tři roky jsme se učili, jak správně sestavit trubku,“ popisuje nutnost celistvé výuky pamětník a dodává, že bez lásky k hudbě by to asi nešlo.

Trubku nevyráběl jeden člověk, ale celá skupina řemeslníků. V Kraslicích musely být tři učební obory na výrobu trubek. V jednom se studenti učili tomu, jak se vyrábí korpus, v dalším se specializovali na strojivo a v posledním se věnovali montáži nástroje. „Češi to tam tehdy vůbec neuměli,“ vypráví Karel Pičman. „Učili nás staří němečtí mistři, kteří toužili jít do odsunu, ale nemohli, protože by se celá výroba zhroutila. Dokud si nevychovali dorost, tak do Německa jít nemohli.“

Studenti tu zakládali různorodé hudební skupiny, dechovky, swingové kapely či taneční skupiny. Velký dechový orchestr a hudební výchovu měl na starosti vynikající dirigent Vilém Kyral.

Kraslice se nacházely dva kilometry od německých hranic, za nimi tehdy ležela americká zóna. Pro mnohé to představovalo neodolatelné vábení svobody, a tak v době pamětníkova zdejšího pobytu přes hranici uprchlo několik učňů. „Jeden z nich pak dokonce poslal pohled z Austrálie,“ usmívá se pamětník.

Hrál v tolika orchestrech, že by je nespočítal

Po vyučení pracoval nějakou dobu u bývalé firmy Červený a synové, tehdy již národního podniku Amati v Hradci Králové. Vojnu strávil s trumpetou v Praze u posádkové hudby. Pouhý den po návratu si namluvil svou budoucí ženu Vlastu Štefanovou, která pracovala ve Vrchlabí jako zdravotní sestra instrumentářka.

V té době se ho kapelník František Schuster snažil získat do svého vrchlabského souboru. A tak šel Karel Pičman do Vrchlabí a nastoupil v automobilce Škoda jako nástrojař. Zároveň se stal trumpetistou v orchestru Severák. „Byl jsem mladý a foukal jsem jako Harry James,“ směje se pamětník. „Hrál jsem v tolika orchestrech, že to ani nespočítám, po celém kraji od Liberce po Hradec Králové. Hlavně se mi líbil jazz a swing, jen ve Vrchlabí byly tři swingové orchestry,“ vypráví s nadšením pamětník.

S manželkou se vzali v roce 1957 a na začátku 60. let se jim narodili synové Karel a Vladimír. Jeden z vnuků, také Karel Pičman, se stal trumpetistou ve skupině Děda Mládek Illegal Band a učil na Ježkově konzervatoři.

Otec planul pro komunismus

Tatínek se stal po válce národním správcem tkalcovny Johann Kuna, jejíž majitelé byli odsunuti. Přestoupil v té době od sociálních demokratů ke komunistům. „Na schůzi jim říkali, že každý druhý ruský dělník už má auto. A že tam brzy nebudou potřeba peníze a chleba bude zadarmo,“ vrtí hlavou pamětník. „Bezmezně tomu věřil, takže jsme spolu měli velmi ostré rozepře.“

Karel Pičman v Kraslicích v rozhovorech s německými dělníky, kteří byli přirozeně antikomunističtí, pochopil, že komunismus je pouhá chiméra. Navíc jeho děda legionář měl své neblahé zkušenosti z Ruska, kde strávil i nějakou dobu v zajetí. „Hádal se s tátou a říkal mu: ‚Já tam byl tři roky, to jsou negramoti sto let pozadu, třou bídu s nouzí!‘ Ale táta prozřel až v roce 1968 po okupaci. A stejně se k tomu těžko přiznával, prostě tím komunismem načichnul,“ přemítá pamětník. Do strany vstoupil nakonec i bratr Jiří.

Stal se předsedou ROH ve Škodovce

V období pražského jara pracoval Karel Pičman stále ve vrchlabské Škodovce. V červenci 1968 se stal dokonce jako nestraník předsedou podnikového Revolučního odborového hnutí (ROH). Odborové hnutí obecně bylo pod silným vlivem KSČ, ale v letech 1968–1969 nastala personální obměna a zapojení do obrodného procesu pražského jara.

Karel Pičman a další tři bezpartijní předsedové ROH největších místních podniků vytvořili svoji vlastní neformální organizaci s názvem TANK, která se různým způsobem angažovala ve veřejném dění ve Vrchlabí. Jednalo se o zkratku složenou z prvních písmen jejich závodů, přesto tento název komunistické pohlaváry velmi dráždil. „Brali to jako obrovskou provokaci. A nejen to, byli hodně naštvaní, protože jsme začali místo nich rozhodovat o všech důležitých věcech. Například u nás ve Škodovce jsme v rámci ROH rozhodovali o přídělech aut nebo podnikových bytů zaměstnancům,“ vysvětluje pamětník.

V době okupace byl pamětník právě na rekreaci v Budapešti. Přijel o týden později, protože se z Maďarska nemohl žádným způsobem dostat. „Nepustili nás přes hranice domů. Nevěděl jsem, co je s rodinou, to bylo opravdu špatné,“ přemítá pamětník.

Karel Pičman v té době podepsal manifest Dva tisíce slov. „Ani nevím, kdo mi to přinesl. Ale viděl jsem, že je to proti komunistům, souhlasil jsem s tím, tak jsem to prostě podepsal,“ říká pamětník.

Po upálení a pohřbu Jana Palacha zorganizovali tryznu v prostorách vrchlabského zámku. Hlavní slovo měl středoškolský profesor Adam, jenž později za svou aktivitu obdržel vyhazov z místního gymnázia. Stejně tak jako Karel Pičman a ostatní aktéři TANKu ze svých domovských závodů.

Slavili vítězství hokejistů nad Sověty

V březnu 1969 proběhla jedna velmi výrazná událost. Českoslovenští hokejisté vyhráli nad Sověty na mistrovství světa ve švédském Stockholmu. Ve Vrchlabí se tehdy uskutečnila spontánní oslava, které se účastnil i Karel Pičman. „Ještě ani nedozněla hymna – a já vylítnul ven s trumpetou. Na křižovatce už se přidal kolega, a než jsme došli na náměstí, tak nás bylo snad dvacet muzikantů.“

Průvod se stále zvětšoval a za doprovodu hudby mnoha muzikantů došel ke kostelu a k učňovské škole. Bydlel tu velký komunista Čestmír Kubát. „Dav se zastavil pod jeho okny a lidi řvali, aby vyšel ven. Seděl asi celý podělaný strachem doma. Kdyby se objevil venku, tak ho zmlátili,“ krčí rameny pamětník. Pak se průvod otočil a šel zpět na náměstí, kde se již na radnici houpala oprátka. Lidé na náměstí slavili ještě dlouho za zvuků známé písně Běž domů, Ivane.

Tlačili na něj přes děti

Před Vánocemi roku 1969 přišel na schůzi závodní rady vrchlabské automobilky jakýsi soudruh z hlavního závodu v Mladé Boleslavi. Trval na tom, že Karel Pičman musí odstoupit z postu předsedy. Na protest proti nátlaku se celá závodní rada zvedla a odešla. Pamětník pak musel na „kobereček“ na podnikové ředitelství do Mladé Boleslavi. „Předseda KSČ mi říkal, jestli mám rád svoje děti, a proč jim tak ubližuji, že se nedostanou nikam na školu,“ vypráví pamětník. „Pak jsem zavolal manželce a ona mi řekla, ať se na to vykašlu a odstoupím. Tak jsem to udělal a bylo po ptákách.“ Ztratil zaměstnání v automobilce a musel se poohlédnout po jiné práci.

Jedna zasloužilá soudružka ze Škodovky se ho pokoušela přesvědčit, aby uznal svá pochybení a vstoupil do komunistické strany. Tím by mohl získat zpět zaměstnání a získat dokonce nějaké výhody. „Potkala mě na ulici a říkala, že mě viděla ve městě s rodinou. Mám prý pěkné děti a měl bych pro ně něco udělat. Tak jsem jí řekl, že mě do strany nikdo nedostane,“ rezolutně říká pamětník.

Bohužel režim nepotrestal jenom Karla Pičmana, ale i jeho syny. Přestože měli výborné studijní předpoklady, mohli se pouze vyučit ve vrchlabském podniku TOS. Přihlášky na průmyslovou školu přes různá odvolání vždy dopadly negativně.

Hrál na pohřbu Pavla Wonky

Po ztrátě zaměstnání v automobilce nastoupil na místo učitele v místní lidové škole umění. Měl sice mnohem menší plat, ale dělal to, co ho bavilo. Nakonec zde učil dlouhých třicet let. Působil tu i Stanislav Skalský, tajně vysvěcený kněz a regenschori, tedy vedoucí chrámového sboru ve Vrchlabí. „Znal jsem ho i z kostela, protože jsem hrál ve zdejším sboru,“ vzpomíná pamětník.

Setkali se spolu i na pohřbu Pavla Wonky, posledního politického vězně, který zemřel ve vězení. „Pavla Wonku jsem znal, bydlel naproti a koukali jsme si do oken. Několikrát jsme spolu mluvili, naše společná myšlenka byla pochopitelně antikomunismus,“ vzpomíná pamětník. „Na jeho pohřbu jsem hrál s paterem Skalským, on na varhany a já na trubku.“

Pohřeb se odbýval 6. května 1988 ve Vrchlabí a zúčastnilo se ho kolem dvou tisíc lidí. Přišli místní občané, mnozí chartisté a disidenti, členové Jazzové sekce a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) či zástupci osmi západních ambasád. Hlavní slovo měla chartistka a disidentka Hana Jüptnerová, mluvili také další řečníci, Vlasta Chramostová či Stanislav Devátý.

Nicméně přišli i další nezvaní hosté. „Šel jsem do kostela s trumpetou a u vchodu potkal dva milicionáře. Jednoho jsem znal, a na otázku, co tam dělá, jestli jde taky do kostela, se dokonce i trochu zastyděl a něco zakoktal,“ vypráví pamětník. Kostel lidé zcela zaplnili. Po mši se všichni vyhrnuli na hřbitov, kde je podle tvrzení pamětníka sledovala kamera viditelně umístěná na věžičce klášterního kostela sv. Augustiniána.

Karel Pičman poté hovořil s kamarádem Milanem Maškem, který provozoval pohřební službu. Tělo Pavla Wonky s kolegy převážel z Hradce Králové do Vrchlabí. „Říkal mi, že před nimi jela dvě auta plná policajtů a za nimi taky a nesměli nikde zastavit. Komunisti už byli tehdy celí podělaní,“ tvrdí pamětník.

Zahráli Václavu Havlovi na Hrádečku

Sametovou revoluci Karel Pičman přivítal. S celou rodinou chodili demonstrovat na náměstí, jednou jeli do Prahy. Trochu se obával následků revoluce, aby se neprosadili ziskuchtivci a podvodníci. Jeho obavy se bohužel naplnily, když viděl důsledky kuponové privatizace. „Ale stejně to všechno stálo za to, člověk se konečně mohl svobodně nadechnout, mohl říct to, co chtěl,“ říká s přesvědčením pamětník.

V nové době pamětník se starými přáteli založili dixielandový orchestr, se kterým hráli doma i v zahraničí. Zazpívali a zahráli si s nimi i takoví umělci jako Vlasta Kahovcová, Václav Hudeček nebo Jan Václavík.

S Václavem Havlem se sešel osobně na Hrádečku, když mu s kolegy muzikanty přijeli zahrát k narozeninám. „Měl radost a naše muzicírování se mu líbilo. Přinesl nám lahev a poseděli jsme s ním venku na zahradě,“ usmívá se pamětník.

Na závěr svého vyprávění Karel Pičman odhalil kořeny svého životního přesvědčení. „Můj děda legionář mi otevřel oči, zastával takovou filozofii, že je potřeba žít v pravdě. Měl v sobě legionářskou disciplínu a vlastenectví. A já jsem si to vzal za své.“