Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Edeltraud Pichl Rojíková (* 1928  †︎ 2014)

• 1928 – narozena v Přebuzi

• 1942–1945 – studium Lehrerbildunganstalt v Chebu

• 1945–1946 – šičkou, švadlenou v Přebuzi a ve Stříbrné

• 1946–48 – uklízečka u Severočeských rudných dolů v Přebuzi

• 1953–58 – skladnice u Severočeských rudných dolů v Přebuzi

• 1949 – úředně povolená svatba s Karlem Rojíkem

• 1950 – vráceno československé státní občanství

• 1958 – rodina se přestěhovala z Přebuzi do Rotavy

• 1958–1983 – zásobovačkou hutním materiálem v rotavské pobočce Škody Plzeň

• 1963 – smrtelný úraz manžela

• 1969 – spoluzakládá Kulturní sdružení občanů německé národnosti v ČSSR

• 1969–1984 – členkou Svazu protifašistických bojovníků

• 1984 – zvolena předsedkyní pobočky Kulturního sdružení ONN v Kraslicích

• 1985 – zvolena do celostátního výboru Kulturního sdružení ONN

• 1989 – založila pěvecký soubor Heimatchor působící při Kulturním sdružení ONN

• 2014 – zemřela v Rotavě

Příběh Edy Rojíkové, rozené Edeltraud Pichl, by mohl být vykreslen v mnoha velice odlišných variantách podle toho, z jaké strany česko-německé hranice a z jakého sociálního úhlu by byl nazírán. Ani toto zpodobnění příběhu není úplně věrné obrazu, který pamětnice o svém životě měla, protože jí již bohužel nezbyl dostatek životních sil k dokončení jeho záznamu. Mozaiku bylo třeba doplnit vzpomínkami jejích dětí Petra a Soni, přátel a sousedů. Další informace jsem čerpala z publikací týkajících se problematiky Krušnohoří a předešlých rozhovorů s pamětnicí.

Edeltraud Rojíková zemřela 29. července 2014. Nejen z četných ocenění je patrné, že odešla významná a silná osobnost. Byť se často dostávala do kolize s obecnými představami o uspořádání světa, nikdy neztratila víru: Němka se v červnu 1945 zamilovala do Čecha a on do ní. Příznačné je, že jejich svazek vyústil v první poválečnou svatbu v Přebuzi na Karlovarsku a manželka Eda přijala s Karlem, příslušníkem zahraničního odboje, také jeho celoživotní poslání – obranu humanistických ideálů. Stala se členkou Svazu protifašistických bojovníků, ale za své právo být jeho členem musela bojovat.

Přebuz – hornická výspa na konci (českého i německého) světa

Přebuzská kronika uvádí, že obec byla založena v polovině 12. století německými kolonisty, kteří šli za bohatými ložisky cínové rudy. Přebuz byla a je v každém okamžiku své existence svázána s hornictvím a dějištěm událostí je místo, kde se již po staletí dotýká či prolíná česká kultura s německou.

V Přebuzi takřka všichni muži patřili k hornickému cechu a ani u otce pamětnice tomu nebylo jinak. Vyrůstala v rodině štajgra Franze Pichla, který své povolání zdědil po svém otci a ten zase po svém otci... Marie Pichl, matka pamětnice, byla odbornicí na paličkování. I ona se držela kánonu kraje.

Edeltraud Rojíková se narodila v předvečer Velké hospodářské krize a na její rodinu doléhala citelná hmotná bída, která stála u kořene rozhodnutí nepočít další dítě. Dětství trávila po boku matky, která vyučovala ve škole paličkování.

„Byla jsem jediné dítě v rodině a v Přebuzi bylo málo dětí, natož nějaké v mém věku, a tak jsem si většinou musela vystačit k hrám sama. Matka mě brávala s sebou do školy. Seděla jsem tam s žačkami paličkování, a tak jsem se naučila paličkovat už jako dítě.“

Obecnou školu navštěvovala v Přebuzi a do měšťanské školy již musela dojíždět do Stříbrné.

Tvář Přebuzi se počátkem druhé světové války značně změnila. Petr Rojík v Historii cínového hornictví v západním Krušnohoří uvádí, že na Ritterově šachtě, obnovené ve třicátých letech švýcarskou společností a následně (nuceně) odkoupené, byl německou říší zřízen zajatecký tábor.

Mnozí obyvatelé Přebuzi s chodem tábora přišli do styku. V té době zde žilo téměř 3000 obyvatel, většinou německé národnosti.

Studium v Chebu

S paličkováním Edeltraud Rojíková převzala od matky také lásku k vyučování, a proto se rozhodla pro studium pedagogické školy. Od roku 1942 navštěvovala Lehrerbildunganstalt v Chebu, což byla jedna ze sítě škol, které vznikly pro nedostatek kvalitních pedagogů proněmeckého smýšlení a byly určeny nadaným dětem s nedostatkem financí ke studiu.

Během březnového či dubnového náletu na Cheb pamětnice byla z internátu evakuována a vrátila se do Přebuzi. Pro následující dny se stala pracovnicí Mezinárodního červeného kříže.

Lehrerbildunganstalt v Chebu byl po válce pochopitelně zrušen. Edeltraud Rojíková neměla možnost své vzdělání těsně před cílem ukončit a následně se ocitla v postavení, kdy neměla na žádné jiné vzdělávání právo.

Poválečná Přebuz

Přebuz se v poválečných dnech od základu proměnila. Na mnohé její obyvatele se vztahoval odsun, avšak bylo i hodně těch, kteří byli pro svou odbornost z odsunu (nuceně) vyřazeni. Rodiny byly roztrhány, němčina se stala tabu a za humny zel zajatecký tábor transformovaný v běžný rudný důl.

Petr Rojík v Historii cínového hornictví v západním Krušnohoří uvádí, že po válce pokračovala těžba pod správou Rudných dolů, n. p. Příbram, která ovšem záhy ustala a pak už v letech 1953 až 1958 následoval průzkum cínového ložiska, které se ukázalo jako neperspektivní.

V tuto dobu svůj život s doly svázala i paní Edeltraud, nyní již Eda.

Poválečné pohraničí – mladá Němka bez vzdělání

„Byli jsme připraveni k odsunu, máma, její němečtí rodiče, příbuzní a předkové. Kvůli epidemii se zdržel odsun z Přebuzi do sběrného tábora u Nejdku, takže jsme se mohli vrátit do svého domu. Byli jsme jako na trní, kdy se budeme muset opravdu vystěhovat. Mezitím ale zjistili, že budou potřeba specialisti na šachtu, takže dědeček, otec, strýc a celá ta rodina směli a nakonec dokonce i museli zůstat. Odejít ale určitě nikdo nechtěl.“

Křestní list pamětnice byl roku 1946 přeložen do češtiny a její jméno „odgermanizováno“ a přechýleno na Eda Pichlová. Musela všemožně – stejně jako za Protektorátu Čechy a Morava – dokazovat svoji totožnost.

Všechny aspekty života byly ovlivněny diktátem.

V rozhovoru s Janou Pavelkovou pamětnice uvedla: „Byli jsme posíláni na povinné práce, třeba na chmel a podobně. Hodně jsme se báli, protože tam měli dohled Rusové a kolovaly zvěsti o znásilňování.“

Pamětnice neměla mnoho příležitostí k uplatnění a všechny její úvazky byly krátkodobé. Pracovala jako šička, švadlena a pomocná síla ve Vysoké Peci a v Jelení.

„Tenkrát jsme jako Němky musely dělat všechno. Musela jsem jezdit daleko na kole a byla to dřina.“

Po znovuotevření rudných dolů pracovala jako uklízečka a následně jako skladnice.

Syn pamětnice Petr Rojík dodává: „Když vytírala, byla ohnutá k zemi, dosídlenci ani nezvedli nohy, nevstali od stolu. Tuto příhodu vyprávěla často, velmi se jí dotýkala.“

Poválečné pohraničí – seznámení s Karlem

S koncem války přišli do Přebuzi také čeští vojáci a jedním z nich byl Plzeňák Karel Rojík. Přestože byl příslušníkem Československého zahraničního odboje, důsledky druhé světové války se výrazně dotkly jeho rodiny a v Krušnohoří byl v roli dosídlence. Do pamětnice se zamiloval a ona jeho lásku opětovala.

„Karel neměl v Přebuzi domov. Na výboru mu řekli, že si ten barák, který stál vedle nás a je prázdný, má vzít. Postel si nejspíš přinesl s sebou, to už si nepamatuji, jak to tenkrát bylo. A když jste sousedi, už to jde snadno... Zamilovala jsem se a bylo jedno, jakým jazykem se mluví, na tom nezáleželo. Domluvili jsme se srdcem.“

Intermezzo – příběh Karla Rojíka

Karel Rojík strávil dva předválečné roky na montážích v Íránu. Do vlasti se nevrátil a přidal se ke Klapálkově armádě. Bojoval u Tobruku a následně se přesunul do Anglie.

Když se po válce vrátil do rodné Plzně, zjistil, že při náletu zahynula babička a rodný statek je rozbombardovaný. Přestože věděl, že se před důsledky války v rodném kraji neschová, vedly ho kroky k dalšímu putování.

Nakonec zakotvil v Přebuzi a to, jakým způsobem to udělal, mu jeho rodina zazlívala.

Svazek s Čechem

Měli první poválečnou svatbu v Přebuzi, na což je pamětnice pyšná. Vzali se 1. října 1949 ve farním kostele sv. Bartoloměje. V těchto dnech Eda Rojíková obdržela také výměr o vrácení československého státního občanství. O možnost sezdání a vrácení občanství usiloval její manžel dva roky.

Syn pamětnice Petr Rojík dodává: „Celá vesnice si myslela, že by se měli z obou stran spíš nenávidět. Připomíná mi to Romea a Julii. Museli přinést velké oběti. Museli si to vybojovat. Na úřadech v Praze tátovi říkali: ‚Vy jste bojoval v odboji, a teď si chcete vzít Němku?‘“

V roce 1950 se jim narodila dcera Soňa.

„Několik let jsme spolu mluvili anglicky. Já jsem se učila česky až po válce, hlavně kvůli manželovi.“

V rozhovoru s Janou Pavelkovou pamětnice uvedla: „Lidi si pak mysleli, že jsme špioni, protože nechápali, proč spolu mluvíme anglicky.“

Vedli multilingvní domácnost. Eda Rojíková se svými rodiči mluvila přebuzskou němčinou, s manželem anglicky, se Soňou německy a učila se s ní česky.

Karel se mezi Přebuzany nakonec těšil velké oblibě a pamětnice na tom byla postupem času stejně. Již roku 1952 se stala členkou MNV Přebuz a získala na starost pokladnu – pobočku České státní spořitelny v Přebuzi.

Soňa, stejně jako její kamarádi, se česky začala učit v pěti letech intenzivně v přípravném ročníku školy. Přála si sourozence, Rojíkovi početí druhého dítěte dlouho z finančních důvodů odkládali, ale nakonec se jim přece jen v roce 1957 narodil syn Petr.

Pracovnicí hutního skladu – rodové šlépěje

„Potom jsem dělala nějakou dobu v Přebuzi na šachtě, ale už ne uklízečku. Byl tam táta a dědeček a ti mi ukázali nástroje, železa a tak. Vše jsem se naučila. Stala jsem se odbornicí a za chvíli jsem byla na šachtě jako doma.“

V letech 1953 až 1958 pamětnice pracovala jako správkyně hutního skladu u Severočeských rudných dolů v Přebuzi.

Stěhování do Rotavy

„Kdyby nepřišla Škodovka do Rotavy, tak bysme dnes nebyli v Rotavě. Karel měl v oku dům ve Vysoké Peci u Nejdku. Ale jak se Plzeňákovi řekne Škodovka...“

Roku 1958 koupili v Rotavě dům a přestěhovali se s nimi i rodiče pamětnice. Všichni začali pracovat v závodu Škoda Rotava. S novým bydlením ve městě a novou prací se citelně zvýšila jejich životní úroveň.

V roce 1963 však Karel Rojík tragicky zahynul.

Ve Škodovce

„Když už jsem byla ve Škodovce, viděli, že se v železe vyznám, a tak mi dali na starost celý hutní materiál. Táta tam byl taky, a tak jsem měla podporu. Pomohli mi, všechno mi vysvětlili a doučili.“

Eda Rojíková se stala díky svým znalostem, diplomacii a také díky svému šarmu obchodním zástupcem Škody Rotava. V dobách nedostatku veškerého materiálu dokázala sehnat vše, co bylo třeba.

V pracovním posudku pamětnice je uvedeno: „Soudružka Edeltraud Rojíková pracuje v našem závodě od 3. 11. 1958 jako dělnice. Od 1. 9. 1960 přešla do funkce zásobovače hutního materiálu. (...) V práci se velmi osvědčila, je důsledná a zodpovědná v plnění úkolů. Získala dobré pracovní zkušenosti a díky svým dobrým povahovým vlastnostem, které dokáže uplatnit ve styku s partnery dodavatelských podniků, úspěšně zajišťuje dodávky svého sortimentu.“

Členství a aktivity v organizacích

Syn pamětnice Petr Rojík dodává: „Mamka nikdy nebyla ve straně. Vždy ji rozpalovalo, že ostatní mohli vycestovat do Německa na dovolenou, měli vyšší platové ohodnocení a tak. Ale do strany by nikdy nešla, vadila jí nespravedlnost.“

Svaz protifašistických bojovníků

V letech 1969 až 1984 byla členkou Svazu protifašistických bojovníků. Prvním a nejsilnějším motivem pro členství byl odkaz jejího manžela jako příslušníka odboje. Druhým motivem byla účast na veřejném životě v obci a třetí motiv byl tendenční – chtěla umožnit svým dětem studium na vysoké škole.

Její členství ovšem bylo vzhledem k její národnosti velmi kuriózní. Byla ve spolku jedinou Němkou. Měla funkci pokladní a nástěnkářky.

Svaz protifašistických bojovníků byl organizací ve vleku společenského dění. V Rotavě měl jednu ze svých poboček. Členové se účastnili oslav státních svátků, jezdili na zájezdy atd.

Syn pamětnice Petr Rojík dodává: „Na zájezdu do Banské Bystrice jsem se mohl dotknout Dubčeka. Přivezli jsme si odsud doubek a zasadili ho na zahradu. Zájezdy jsme měli všichni moc rádi. Mámino členství se ale neobešlo bez šarvátek a později sama vystoupila, protože se rozhádala se zasloužilými odbojáři a partyzány o to, že ona je jen Němka. Říkala, že v té organizaci byli lidé dobří i šťouraví.“

Kulturní sdružení občanů německé národnosti v ČR

Roku 1969 se stala spoluzakladatelkou Kulturního sdružení občanů německé národnosti v ČSSR, spolku, který vznikl v dozvucích Pražského jara. Eda Rojíková se účastnila ustavujícího sjezdu v Kongresovém centru Praha. Kraslická pobočka měla okolo tří set členů.

Spolek se zabýval akcemi osvětovými, propagačními i kulturními. Vydával Prager Volk Zeitungen, pořádal výstavy produktů tradičního způsobu života – ovocnářství, zahradních výpěstků, paličkování, pečení, pořádal veřejná vystoupení, založil divadelní spolek atd.

Eda Rojíková byla roku 1984 zvolena předsedkyní kraslické pobočky spolku a roku 1985 do celostátního výboru spolku. Působení v této organizaci považuje za nejpodstatnější součást svého veřejného života.

Od roku 2010 je faktickým vedoucím spolku dcera pamětnice Soňa. Zapojuje se do projektů, žádá o granty, organizuje zájezdy do Německa atd.

Pěvecký soubor Heimatchor

Roku 1989 Eda Rojíková založila při Kulturním sdružení občanů německé národnosti pěvecký soubor Heimatchor.

„Všechny jsme byly kamarádky, nebylo tam žádné hecování. Zpívaly jsme egerlandštinou, kraslickou němčinou. Zpívaly s námi dokonce i dvě Češky, německé písničky se naučily. Takže jsem se nakonec tou učitelkou přece jen stala.“

Sbor jezdil na turné po Čechách i Německu. Roku 2000 vydal CD s názvem Vergaβ dai Haamit net, Nezapomeň na svou vlast, což je také název nejznámější krušnohorské písně. Soubor se stal známým a přitahoval i pozornost televizních štábů. Získal řadu ocenění.

Syn pamětnice Petr Rojík dodává: „Je zajímavé, že si sbor dokázal přes počáteční nedůvěru a nevraživost mnoha Čechů a českých organizací získat srdce lidí. Ke konci jsme ji už museli krmit, Soňa ji převlíkala. Pak jsme babičky dostrkali na pódium a vše se vrátilo. Ony rozkvetly a všichni jenom žasli. Skoro jsme je pak nemohli dostat z pódia.“

Eda Rojíková byla vedoucí sboru až do konce svého života. Zemřela 29. července 2014.

Závěrečný rozhovor s dětmi pamětnice

Dcera pamětnice Soňa Šimánková: „Mnoho našich příbuzných muselo odejít do zahraničí, do všech paprsků západního Německa, a jejich potomci se rozprchli do celého světa, do Brazílie, USA. Shledali jsme se s nimi až po desítkách let, v době politického uvolnění v šedesátých letech, a pak po revoluci. Někteří přijeli sem.“

Syn pamětnice Petr Rojík: „Ještě po revoluci tu byly cítit protiněmecké nálady. Opravdu to skončilo až okolo roku 2000, což bylo způsobeno vymřením nositelů tvrdé linie, přímých účastníků hitlerovských perzekucí nebo jejich stažením se do ústraní. Když přijeli naši příbuzní z Německa, zjistili jsme, že tam platí totéž, ale naruby. Už i tam ti skalní, říká se jim Ewiggestriger, ztratili na síle.“

Dcera pamětnice Soňa Šimánková: „Byla tu devadesátiprocentní nezaměstnanost. Zatímco všichni ostatní velebí Masaryka, tady to je naopak. Škodovka stojí na místě, kde byly za první republiky rotavské železárny, které po vypuknutí krize přestěhovali do středozemí. Masaryka někdy vidíme jako pachatele. I ve škole jsme se učili, že nejhorší to bylo v Krušnohoří a na Zakarpatské Ukrajině, tam se taky děly věci.“

Syn pamětnice Petr Rojík: „Povědomí o těchhle věcech se vytratilo s tím, že obyvatelstvo bylo odsunuto. Byl proveden dějinný delete.“

Dcera pamětnice Soňa Šimánková: „Zůstávají tradice. Lidé i hmotné věci mizí. Přebuz dnes slouží chalupářům z vnitrozemí, za humny trčí trosky důlních budov.“

Syn pamětnice Petr Rojík: „Naše mamka přispěla velkým dílem k udržení našich kulturních tradic. Nejkrásnější ocenění, které získala, bylo za praktikovanou lidskost.“

Použitá literatura:

Petr Rojík, Historie cínového hornictví v západním Krušnohoří, Okresní muzeum a knihovna Sokolov 2000, ISBN 80-238-6095-X.

Jana Pavelková, Bakalářská práce Egerland jako kulturní mikroregion, FF ZČU v Plzni, 2012.

Pracovní posudek ze 7. dubna 1983 sepsaný při odchodu do důchodu – Škoda NP Plzeň.