Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Pfeiffer (* 1936)

• narodil se 14. června 1936 nedaleko slovenských Margecan

• otec slovenský Němec, matka Češka

• v září 1942 nastoupil do školy v Jaklovcích

• v roce 1943 narukoval jeho otec k jednotkám SS do Rychnova u Jablonce nad Nisou, kde působil jako účetní

• v říjnu 1944 se neúplná rodina přestěhovala do Nového Města nad Metují k prarodičům

• po válce byl otec zajat a internován na Slovensku v pracovním táboře

• v roce 1946 ho odsunuli do Německa

• od roku 1946 byl Karel ve Skautu

• v roce 1950 překreslil podobiznu Stalina na Hitlera, kvůli čemuž nebyl přijat na gymnázium

• v roce 1951 musel nastoupit na učňovské středisko TOS v Dobrušce

• byl obviněn z protistátní činnosti a v roce 1952 vyhozen z učení

• nastoupil do MEZ Náchod jako pomocný dělník

• v roce 1953 ho jako šestnáctiletého lidový soud odsoudil k třem měsícům odnětí svobody s podmínkou na dva roky

• v roce 1959 se oženil s učitelkou Emílií Balingovou, usadili se v Suchém Dole

• se svým otcem se osobně setkal až v roce 1964, rodiče se znovu vzali, matka se odstěhovala za otcem do Německa

• Karel se věnoval tělovýchově mládeže a od roku 1978 pracoval v Kovopolu v Polici nad Metují

• věnoval se fotografii a amatérskému filmu, kterým se částečně také živil

• podnikal do vysokého věku

Mezi obcemi Margecany a Jaklovce (oblast Dolný Spiš) je od roku 1893 až dodnes v provozu vápenka. V ní se Karel Pfeiffer dne 14. 6. 1936 narodil. Tatínek Karl pocházel z nedalekého Švedláru, kde žila jeho rodina po staletí. Byl to slovenský Němec. Maminka byla Češka, seznámili se v Bánské Bystrici. Ve vápence byl tatínek účetním, tam získal úřední byt. V lednu 1941 se rodina rozrostla o bratra Ottu. Doma mluvili slovensky, maminka občas i česky.

Kolem vápenky byl neustále ruch - koně, povozy, nákladní auta, nespočet lidí a hlavně, hlavně parní lokomotivy. Nejprve válku nevnímal. Ale pozoroval vlaky. Kolem jich najednou jezdilo víc. Vždy nejprve lokomotiva tlačící dva vagóny s pískem. Pak dlouhý vojenský vlak s technikou, němečtí vojáci na něm zpívali lidové písně. V roce 1943 narukoval i tatínek, sloužil u SS v Jablonci nad Nisou, kde byl účetním.

Občas v noci slyšeli dunění děl. Kolem se pohybovalo hodně partyzánů. Jednou zastřelili na místním nádraží osmičlennou německou hlídku. Maminka pochopila, že je tu už nic pěkného nečeká. Využila nabídky německých úřadů a možnosti evakuovat se na západ. Byl říjen roku 1944. Kluky překvapilo, že si na sebe oblékají troje košile a dva kabáty. Omezená váha zavazadel nedovolovala mnoho. Do jejich batůžků se místo hraček uložila mouka a cukr. Vojenská nákladní auta je na korbě celý den vezla do Zakopaného, pak vlakem přes Polsko. Kdesi na opuštěné zastávce museli všichni vystoupit a probíhala kontrola dokladů. Jejich papíry se ztratily. Nepopsatelný dětský strach. Hodiny čekání. Nakonec se za ně zaručil německý důstojník a mohli odjet. Bohu díky!

Oproti mnohým jiným měli kam jít. Maminčini rodiče žili v Novém Městě nad Metují. Dvě místnosti – kuchyně a ložnice. V ložnici všichni spali - babička, děda, jejich děti Láďa, Květa a Pepík, no a pak maminka s Kájou a Otíkem. Jídlo měli chudé, na svátek Božího těla se těšili, po návratu z kostela dostali chleba se dvěma plátky salámu a malou okurkou. Sváteční den! Přesto skutečný hlad neznali.

Rodiče spolužáků dětem zakazovali, aby si s Karlem hrály, posmívaly se mu, nadávaly mu do fašistů,… Jednou se Karel učil na vypůjčeném kole jezdit, jejich ulice měla asi 300 metrů tam a zpět, mnoho lidí sedělo před domy, povídali si. Taky paní Novotná, její syn po Karlovi házel písek, ten se snažil vždycky projet kolem něj co největší rychlostí, aby jej dotyčný netrefil. Výměna munice – kameny létají lépe. Však jej taky zasáhl do hlavy. Jak se paní Novotná nahlas smála, že její syn trefil toho esesáckého spratka. Karlovi tekla krev, někdo jej dovedl k doktoru Boháčkovi, ten mu ránu sešil. Dál to neřešili. Bylo po válce.

Tatínkův velící důstojník propustil muže z jednotky, doporučil jim přesun na západ do amerického zajetí. Karl Pfeiffer šel na východ – k čemu by mu byl život bez ženy a dětí? Viděl se s nimi po dlouhé době. Jeden ze sousedů, pan Ducháč, hned nahlásil, že je tam esesák. Přišli jej zatknout místní vojáci. Pak strávil měsíce na nucených pracích. V roce 1946 byl odsunut do Německa. Maminka byla zatčena a označena za kolaborantku. Vždyť byla ženou německého vojáka! Soud měla na Slovensku v Gelnici, nakonec ji propustili po čtyřech měsících! Začala pracovat v továrně. Asi dva roky po válce se podruhé vdala, vzala si Josefa Lepše z Náchoda, svářeče z MEZu. Oba vyženěné syny nechal pojmenovat po sobě.

Karlovi se objevila boule za uchem, velký nezhoubný nádor, odstranili jej nadvakrát v nemocnici v Hradci Králové. Měl jediného kamaráda, Pepíka Zeleného. Ten se mu jednou pochlubil, že chodí do oddílu vodních skautů v nedalekém Krčíně. Tady poznal na začátku roku 1946 skutečná přátelství, byl uchvácen - morseovka, skautské uzle, na stěně namalovaný indián! Nikdo mu nenadával, chovali se k němu hezky, kluci i dospělí. Jejich vedoucím byl Bednář, kterého oslovovali přezdívkou Doktor. Dával jim školení o lásce k vlasti, o podstatě skautingu, čestném životě, o váze mužského slova. Jak Karla po sametové revoluci překvapilo, když si vyžádal svou složku - estébácké protokoly v ní podepisoval Bednář coby kapitán StB. Díky jeho vlivu se stal Karel třídním nepřítelem, kdežto Doktor byl vykonavatelem politické zvůle totalitního režimu. Absurdní.

Karel byl v posledním ročníku základní školy a měl ve třídě na starosti časopisy, v prosinci 1950 přišlo nové číslo měsíčníku Pionýři Vpřed, na titulce vyobrazení Josifa Vissarionoviče Stalina. Učili se o něm básničky. Tužkou Stalina překreslil - knírek, na stůl Mein Kampf, na rameno Hackenkreuz. Už z vypravování ukrajinských manželů, kterým poskytli na Slovensku v roce 1944 krátkodobý azyl, pochopil, že Stalin je stejný tyran jako Hitler. Aktivní pionýr Vláďa Vodstrčil mu časopis vytrhl s tím, že to oznámí. Jiný ze spolužáků, Zdeněk Mach, Vodstrčilovi časopis vzal z tašky a o přestávce jej donesl Karlovi. Ve třídě se topilo v kamnech. Karel malůvku spálil, důkaz neexistoval. To ale nevadilo, Vodstrčil jednal. Zhoršená známka z mravů. Z krajského úřadu přišlo o prázdninách v roce 1951 vyjádření, že se jednalo o závažný politický čin, a tak ….. smůla, hochu! Původní přijetí na gymnázium se ruší a Karel si narychlo musí najít novou školu. Možností není mnoho – kominík, horník nebo zámečník.

Přihlásil se na zámečníka do Dobrušky. Normální vojna s tvrdým režimem. Tři dny zaměstnání a tři dny škola, volno jen v neděli, politická školení, čtení článků z Rudého práva, budíček, rozcvička, uklidit, v trojstupu na snídani za zpěvu budovatelských písní. Patřil mezi nejlepší učně. Začal si dopisovat s tatínkem.

Vedoucím vychovatelem byl pan Wurm. Od starších kamarádů Karel věděl, že to je někdejší mistr republiky v řecko-římském zápase a válečný hrdina! Sám byl malý a slabý, a tak se chtěl naučit bojové umění k sebeobraně jiu-jitsu. Nakonec je pan Wurm učil řecko-římský zápas. Wurm nebyl komunista, taky býval skautem. Měl ho rád, viděl v něm vzor muže. Psal si deník, nejprve 1. díl a pak 2. díl. Zaznamenával do něj vše, taky protikomunistické myšlenky. Karel Wurm byl ale o rok později „odejit“, jeho místo získal „uvědomělejší“ Dvořák. Karel zjistil, že Wurm bydlí na Nymbursku, napsal mu.

Bylo to 5. září 1952. Na internát přišla odpověď na jeho dopis od pana Wurma, vychovatelé podle razítka a písma na obálce odhadli pisatele a dopis otevřeli. Následně Karlovi prohlédli pokoj a pod polštářem našli deník dvě. Do něj vložili zadržený dopis a hurá na SNB. Výslech trval 12 hodin, čtyři příslušníci v uniformách. Přinutili jej vyndat vše z kapes, bylo směšné, jaké hlouposti vytahoval, co asi po kapsách nosí šestnáctiletý kluk? Posadili jej na židli k umyvadlu, čekal nakládačku a polévání. Bál se. Nemlátili jej. Hodiny musel jen nehybně sedět. Opakovali otázky stále dokola. Přiznal, že psal Wurmovi, ale odpověď nedostal. Nevěří mu. Chtějí slyšet jména, souvislosti, pohnutky. Bál se. Ukazují mu deník. V něm červeně podtrhávali, co je dráždilo. Připadal si jako nejhorší člověk na světě. Bál se. Byl večer. Mohl odejít. Na chodbě vytírá uklízečka, na vydrbanou dřevěnou podlahu klade listy novin. Jeho novin! Poznal stránky časopisu Květen z roku 1946 s článkem o výsadkářské skupině Antropoid. Bál se. Byli tedy i u něj doma! Ukradli skautské kroniky, noviny, mapy, věci, na kterých mu záleželo. Později zažil ještě několik výslechů, ale ten první je nezapomenutelný. Od té doby …. se bál.

Pár týdnů se nic nedělo, pak do hodiny přišel vedoucí učňovského střediska soudruh Zmatlík. Byl vyhozen i z učňáku. Poté si jej vzal ještě třídní učitel Hyršovský stranou, podpořil jej, vyjádřil svůj obdiv a popřál mu mnoho sil. Co teď? Musí někam do práce! Šel do Stavostroje, tam s ním jednal jen vrátný Blažek. Poslal jej na okres do Dobrušky pro doporučení. Vyrazil na kole v den svého svátku 4. 11., zbytečně. Hloupý, naivní, zmatený. Cestou zpět potkal místního komunistu Štěpinu, vysmíval se mu a Karlovi došlo, že za tím vším stojí novoměstští straníci. Byl rád, že prší, protože bulel jako malé dítě.

Měsíc nezaměstnaný, nikde jej nechtěli. Pak mu jeho poručník Lepš sehnal místo v MEZu v Náchodě. V občanském průkazu napsáno pomocný dělník, vozil oleje na vozíčku, zametal, dělal poskoka. Ještě před Vánoci v roce 1952 se dozvěděl, že bude mít soud za protistátní činnost. Společně s ním byl obviněn i Karel Wurm. Dva lidoví soudci, přísedící byli za stranu, za mládež,... Wurm dostal 16 měsíců nepodmíněně, Pfeiffer dostal 3 měsíce s dvouletou podmínkou.

Z vojny měl obavy, ale naštěstí se nenaplnily. Byl v Lázních Bohdaneč u řidičů. Sportoval, nekoukal po pivu, občas se ohlédl po dívkách, a tak si na vojně namluvil manželku, jsou spolu 57 let. Po vojně stále spal v jedné posteli s matkou, otčímem a bratrem! Neúnosné. Začal tedy shánět místo s bytem pro svou manželku. Byla učitelkou. To se nakonec podařilo a nastalo harmonické období na vesnické škole v Suchém Dole. Založili si rodinu, narodily se jim dvě dcery.

Otce viděl až téměř po dvaceti letech, v roce 1964 jel poprvé za tatínkem na západ, dostal od něj auto – mercedes. To bylo něco pro sousedy a kolegy! Bezpečnost jej vyslýchala s podezřením na to, že se jedná o odměnu za spolupráci se západními špionážními agenturami. V šedesátých letech se maminka i tatínek rozvedli se svými partnery, maminka emigrovala do Německa a podruhé se vzali. Byli spolu šťastni.

V roce 1978 nastoupil do Kovopolu v Polici nad Metují. Chtěl dělat konstruktéra, ale nabídli mu místo zásobovače. V Suchém Dole se věnoval mládeži, bavila ho tělovýchova. S dětmi běhali, plavali, skákali, lyžovali. Byli úspěšní a do Suchodola jezdil natáčet rozhlas i televize. Političtí funkcionáři ho tlačili k členství ve straně, opakovaně odmítl. Dále se Karel věnoval fotografii a amatérskému filmu. Točil i instruktážní filmy, ale jak mu je oficiálně zaplatit? Tak začal podnikat. Nejprve v oblasti filmu, později i jako zásobovač. Mnohdy prodělal, většinou díky své inteligenci a zkušenostem vydělal. Podniká dodnes a je mu před 80 let. Koupil si vlastní dům v Polici. Už je pradědečkem, má velkou rodinu a hezké stáří. Nebojí se.