Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Pfeiffer (* 1928  )

Chcete-li dělat dobrý skauting, není to v těch odznacích, je to ve vztazích

  • narozen v roce 1928

  • dětství v Lomnici nad Lužnicí

  • studium neurologie na lékařské fakultě v Praze

  • 1947 - vstupuje do vysokoškolského roverského kmene v Praze

  • 1948 - vstupuje do Kruhu Pavla Křivského

  • 1956–1960 - působí v Jedličkově ústavu

  • od roku 1960 - působí na neurologii na univerzitě, vstupuje do strany

  • 1966 - zakládá s manželkou Jankou turistický oddíl Kruh

  • 1968 - v náčelnictvu Junáka, roční stipendium ve Francii

  • normalizace - v náčelnictvu Pionýra

  • po sametové revoluci vyloučen z vedoucího místa na rehabilitační klinice

  • poradce ministra zdravotnictví Martina Bojara

Jan PFEIFFER

Chcete-li dělat dobrý skauting, tak to není v těch odznacích, to je v těch vztazích

Já jsem to měl jako osvícení

Jan Pfeiffer se narodil 17. dubna 1928 v Praze, ale vyrůstal v Lomnici nad Lužnicí. Jeho otec byl lékařem a Jan ho později v této profesi následoval. Už od malička měl blízko ke skautingu. Jeho strýcové Miroslav a Gustav Burianové dokonce stáli při zakládání skautingu v Táboře. „Já jsem to měl jako osvícení... To mě posedlo, ten skauting.“ Jeho skautské počátky nejvíce ovlivnily knihy od E. T. Setona[1] a také kniha Přírodou a životem k čistému lidství od Miloše Seiferta. První družinu založil s kamarádem v Lomnici nad Lužnicí ještě během protektorátu. Další skautský oddíl provozovali se spolužáky na gymnáziu v Třeboni. „Tam nejsilnější hybná síla byl ten skauting.“

Ihned po skončení války nastalo obrovské nadšení pro skauting. Všude se zakládaly nové oddíly, a tak ani Jan Pfeiffer s kamarádem Jaroslavem Švecem neváhali a začali s propagací svých oddílů. „To byly tenkrát neuvěřitelný kvanta dětí, co se k nám hrnuly.“ Jan získal přezdívku Racek a podle toho se jeho oddíl jmenoval Racci. Vzpomíná, že poválečné období bylo poměrně ránou pro sokolskou organizaci, pro kterou bylo nadšeno čím dál tím méně dětí, které dávaly většinou přednost skautingu. „To tedy nebylo vůbec k srovnání, ta popularita toho skautingu proti tomu jinak kdysi slavnému Sokolu.“ Sokolové chovali tedy ke skautům jistou nevraživost, i přesto, že skauting formálně patřil pod Sokol a A. B. Svojsík kdysi skauting zakládal jako program pro sokolskou mládež. Jenže postupem času se skauting začal vymezovat a odlišil se od Sokola především tím, že se začal profilovat jako mezinárodní organizace, což se Sokolu, který byl stále hodně založen na budování nacionálního vědomí, příliš nelíbilo.

Tenkrát to byla taková levice, co si nikdo nedokázal představit, co všechno to je

V roce 1947 odešel Jan Pfeiffer studovat do Prahy medicínu a specializovat se začal na neurologii. V Praze se připojil k vysokoškolskému roverskému kmenu (dále jen VRK), který tehdy vedl Milan Skalník. Kmen se scházel každou středu v knihovně přírodovědecké fakulty. „To bylo hodně levicový, ale tenkrát to byla taková levice, co nikdo si nedokázal představit, co všechno to je.“ Ve VRK se Jan seznámil s osobností, která ovlivnila celý jeho život. Tou osobností byl Pavel Křivský. „A ten měl taky takovou romantickou minulost. Kněz z želivskýho kláštera, nesmírně vzdělanej, kterej jako se s tou církví rozešel pro všelijaký ty dogmatismy.“ Pavel Křivský v klášteře působil jako novicmistr, takže měl bohaté zkušenosti s výchovou. Byl i generálem premonstrátského řádu a měl nakročeno ke slibné církevní kariéře, když se rozhodl z církve vystoupit. „To ta církev vždycky těžce nesla, když takovej schopnej člověk jim najednou odcházel, a ještě k tomu do nějaký jiný výchovy.“ Pavel Křivský přišel do VRK a z něho se začal postupně vydělovat samostatný oddíl, který se po komunistickém převratu v únoru 1948 začal tajně scházet v kasárnách na ministerstvu vnitra, kde Pavel Křivský pracoval jako archivář. „Tam se pak začala scházet skupina, která byla většina z toho vysokoškolskýho kmene, ale chodili tam k Pavlovi a tomu se začalo říkat Kruh.“

Pavel do nás vkládal ty ideje

Kruh nefungoval úplně jako tradiční roverský kmen. Učení Pavla Křivského, které zásadním způsobem ovlivnilo členy Kruhu, bylo zcela ojedinělé. „Pavel do nás začal jaksi vkládat tyhle ty ideje, který byly jakousi transformovanou výchovou těch noviců, ovšem bez celý tý katolický dogmatiky a takový tý autority toho, o čem se nepochybuje.“ Pavel Křivský vystudoval filozofii a o té dokázal zřejmě velmi poutavě mluvit. Pořádal i filozofické lesní školy. „Měl denně několik hodin přednášek o historii filozofie, z takovýho pohledu, kde všichni prostě zírali. Tohle on uměl bezkonkurenčně.“ Jeho učení bylo ovlivněno především křesťanskou mystikou. Podle něj mohl být člověk spasen jen vlastním úsilím, a tak během schůzek Kruhu učil zájemce i jakousi metafyzickou praxi. „Takový ty cesty jako sebepoznání, sebeočisty a pak tedy pokus o to sjednocení.“ Pavel Křivský se snažil svým posluchačům vysvětlit, že společnost potřebuje stálou mravní obrodu, a roveři by se tedy měli snažit tuto obrodu prosazovat.[2] 

Po komunistickém převratu byl Pavel Křivský falešně obviněn z toho, že převáděl lidi, prchající ze země, přes hranice a za to byl v roce 1952 odsouzen na dvacet pět let do vězení.[3] Ve skutečnosti však děsil režim svým nezařaditelným učením a tím, že dokázal ovlivňovat tolik lidí. Trest si odpykal ve věznici v Leopoldově, kde také pořádal tajné přednášky pro vězně. Propuštěn byl v roce 1965. Pavel Křivský bezpochyby ovlivnil stovky lidí svým zajímavým učením a schopností předávat vědomosti, ale stále zůstává velmi kontroverzní postavou. Byl totiž nejen členem komunistické strany, ale mnoho lidí ho zároveň obviňuje z toho, že donášel na své přátele na StB. Po jeho zatčení byli i ostatní vyslýcháni na StB. Jan Pfeiffer vzpomíná, že výslechy na StB probíhaly tak, že jim například řekli, že si nebudou moct odskočit, dokud nepodepíšou spolupráci. „Takovým ponižujícím, dalo by se říct, dobráckým způsobem, jednali.“ Jan tehdy spolupráci s StB podepsal, stejně jako prý všichni z Kruhu, kdo byli vyslýcháni.

Od roku 1956 začal Jan Pfeiffer působit v Jedličkově ústavu, kde založil úspěšný oddíl. Potom se mu podařilo vyhrát konkurz a nastoupil na neurologickou kliniku. „V partaji jsem byl, když jsem přišel sem na kliniku, tedy na neurologickou kliniku, tak z Jedličkova ústavu jsem dostal doporučení, že mě maj určitě dát do strany. To byl rok 60.“ Jan Pfeiffer tedy začátkem 60. let vstoupil do strany a zůstal tam až do pádu komunismu v roce 1989. „Já jsem vždycky si říkal: ,Je třeba být v tý partaji, a ne jenom jako řadovej člen, ale nikdy se nesmím dostat do vyšších nějakejch těch míst, kde už na to nemám vliv.“ Díky členství ve straně neměl žádné profesní obtíže. Vyučoval na fakultě, kde si časem udělal i profesuru. Podařilo se mu založit Kliniku rehabilitačního lékařství a postupně se vypracoval na jednoho z největších odborníků přes rehabilitační péči a neurologii u nás.

Myšičky, myšičky, vystrčte hlavičky

V roce 1966 Jan Pfeiffer spolu s manželkou Jankou založil dětský turistický oddíl Kruh a v jeho vedení využívali to, co je naučil Pavel Křivský. „A právě i tak se pořád konfrontovat s tím režimem, jako kterej byl protivnej, nepříjemnej, ale zase my jsme nikdy nechtěli nějaký bouchačky, zbraně a jako na barikády a tak. To bylo naprosto proti té Pavlově koncepci. S tím se nedá nic udělat, násilí plodí zase násilí.“ I mnoho dalších odchovanců starého Kruhu Pavla Křivského mělo své vlastní oddíly a vzájemně se podporovali například různými přednáškami. „To byly takzvaný Kultury, pro ty starší, když už tedy odrostli tomu klasickýmu skautskýmu věku, a ty byly velmi bohatý.“ Dodnes se jednou měsíčně schází staří odchovanci Kruhu v knihovně na přírodovědecké fakultě a poslouchají zajímavé přednášky z různých oborů.

Ke konci 60. let se vzhledem k uvolňujícímu se sevření komunistickým režimem začalo uvažovat i o obnovení Junáka. Do Kruhu přišli zástupci Psohlavců Josef Zikán, Ivan Makásek a Jiří Zachariáš s tím, že se chystají obnovit v Praze skauting. K této výzvě se Kruh nepřipojil. „Já jsem podporoval, co jsem mohl, jenom jsem nechtěl to moc zveřejňovat... To je to myšičky, myšičky, vystrčte hlavičky, všem hlavy dolů.“ V roce 1968 se však Jan Pfeiffer dostal do přípravného výboru pro obnovu Junáka a delegován byl i do náčelnictva. Kruh se stal 13. skautským oddílem. Mezi léty 1968 a 1969 se Janovi podařilo získat stipendium ve Francii. Po návratu se ještě v únoru 1970 stal členem náčelnictva Junáka, který byl ale záhy již potřetí zrušen. Po zrušení Junáka v roce 1970 přešel Kruh pod SSM[4] jako 16. pionýrská organizace. Z Pionýra se Kruh vymanil až v roce 1978, kdy začal fungovat jako turistický oddíl pod TJ Sokol Malá Strana. Po sametové revoluci v roce 1989 přešel pod Ligu lesní moudrosti, kde funguje dodnes. „To, že se to nesmí dělat, to mělo zvláštní sílu a kouzlo.“

Oddílu se postupně podařilo získat dvě chaty v Krkonoších, které leží asi dvě stě výškových metrů od sebe. Spodní nazvali Beníška a horní Primavera. „Po tom ’68. roce jsme měli předat ten majetek Pionýru a já jsem jim to popsal a oni říkali: ,My tam nebudeme chodit.‘“ Na chatách nebyla voda ani elektřina, takže o ně nikdo moc nestál a oddíl jich mohl využívat pro své výpravy po celou dobu normalizace.

Proboha, nenoste lilie a nenoste pásky

Jak již bylo zmíněno, v roce 1970 byl Junák opět zrušen normalizační mocí a Kruh přešel pod Pionýra jako 16. pionýrská skupina. Jan Pfeiffer začal působit i v českém náčelnictvu Pionýra. „Byl to takovej klid zbraní a co jsem si chtěl dělat, to jsem si mohl dělat.“ Jan vnímal členství v Pionýru jako nutnost, bez které by dost možná nemohl vést svůj oddíl. „Vždycky jsem říkal: ,Proboha, nenoste lilie a nenoste pásky. To akorát se nabízí k ráně, ale chcete-li dělat dobrej skauting, tak to není v těch odznacích, to je v těch vztazích a vzájemnejch kontaktech.‘“ I v tomto rozhodnutí, vstoupit do náčelnictva Pionýra, na něj mělo dost možná vliv učení Pavla Křivského, který proti násilnému odporu stavěl mírnou komunikaci s nepřítelem a snahu ho chytrými tahy vést dobrým směrem. „Nejdřív, když ten druhej dělá zlo, tak ho musím v tom nějak brzdit, a v první řadě ne zase zlem, násilím, ale jako diskuzí, hovorem, jednáním, přesvědčováním, ale pak ty názory jsou zas tak rozličný.“

Taková trošku trpká část toho počínání

V roce 1989 bylo už celkem jasné, že režim musí padnout. Všechny státy okolo se postupně zbavovaly komunistických vlád a československá společnost jen čekala, kdy se tak stane i zde. „Já jsem měl tenkrát strach, protože děti chodily tady na protesty jako na sportovní utkání.“ Ještě před sametovou revolucí za Janem Pfeifferem přišel Pavel Macháček s tím, že by se měl začít obnovovat Junák. „On sám byl ovšem opravdu v nějakým německým koncentráku a šel ten pochod smrti. To byli úplně jinak motivovaný lidi.“ S Pavlem Macháčkem se Jan dohodl a poté ještě spolu s Václavem Břicháčkem a Alexejem Pludkem založili tzv. Iniciativní skupinu pro obnovu Junáka a kontaktovali předsedu ÚV SSM Vasila Mohoritu. Tomu se jejich nápad líbil a v momentě, když už bylo naprosto jasné, že se režim hroutí, tak dostal do novin zmínku o obnově Junáka. „Takže v novinách jsme se objevili jako první, který chtěj, aby se znovu obnovil skauting.“ Jan Pfeiffer se tak podílel už na třetí obnově Junáka v Československu.

První jednání obnoveného skautingu se konalo v Městské knihovně v Praze na Mariánském náměstí. „Tam už tenkrát byly takový ty útoky jako: ,Jak může ten, co byl ve straně!‘“ Největší konflikt ohledně této skautsko-komunistické obnovy proběhl s Miroslavem Koptem a Jiřím Zachariášem. Miroslav Kopt veřejně napsal o Pavlu Křivském, že byl spolupracovníkem StB a udával své přátele, což naprosto odmítají členové starého Kruhu s tím, že Pavel Křivský i oni s StB spolupracovali, jen protože věděli, že výslechy dokážou mít pod kontrolou, a tím pádem si spoluprací kryjí záda, ale poskytují jen neškodné informace. „Zkrátka je to taková trošku trpká část celého toho počínání.“

Po sametové revoluci měl Jan potíže ohledně svého členství ve straně. Musel opustit vedení rehabilitační kliniky. „A pak jsem byl zlustrovanej, to znamená, že jsem měl s těma estébákama ty problémy.“ Jan Pfeiffer už byl v důchodovém věku, takže by kliniku stejně každým rokem musel opustit. „Jako takový drama to nebylo, ale bylo to nepříjemný.“ Po odchodu z kliniky začal Jan působit jako jako poradce ministra zdravotnictví Martina Bojara.

Spustíme prameny čisté vody

Hned po revoluci zakládají někteří odchovanci starého Kruhu Pavla Křivského roverské kurzy Fons. Název vznikl z latinského Ad fontes[5] a vychází to původně z učení starověkých manichejců[6]. „To byl takovej Pavlův velkej duchovní program.“ Už okolo roku 1968 vznikl časopis Fons, který reagoval na předúnorový časopis Plameny, vydávaný vysokoškolským roverským kmenem. Tento časopis byl hodně levicový a soustředil se velkou měrou na kritiku skautského náčelnictva. S náčelnictvem měli i těsně před únorem 1948 dost potíží. „A to byl, myslím, nápad Vaška Břicháčků, kterej říkal: ,Tak dobře, Plameny to pálily, ale my spustíme vodu a to budou prameny čisté vody.‘“ Do začátku normalizace však stihlo vyjít jen jedno číslo časopisu Fons.

Roverské kurzy byly vytvořeny v několika stupních a pro různě staré rovery. Pro ty, kdo absolvovali kurzy Fons, následovaly kurzy Pons[7]. „A ty Ponsy, to mělo být jako ty, co už absolvovali Fons, tak to budou ty, který budou stavět ty mosty do těch společenství, do těch lidskejch vztahů.“ Nejvyšším stupněm pak měly být Monsy[8]. To opět souviselo s učením Pavla Křivského, jehož velkým heslem bylo: ,Manere in montibus.‘[9] Znamenalo to dosáhnout vrcholu osobnostního a mravního rozvoje a pak tam setrvat a nepodlehnout nízkým lidským věcem. Toto heslo je vytesáno i na krkonošské oddílové chatě Primavera. Postupně byla zahájena činnost ještě kurzu Fonticulus[10], který byl předstupněm před Fonsy.

Jan Pfeiffer je nejen velmi úspěšným lékařem a opravdovou kapacitou přes rehabilitační péči, ale ovlivnil i mnoho mladých lidí, kteří vyrostli v oddílu Kruh.Oddíl založil se svou manželkou Jankou a funguje úspěšně dodnes. Současní členové oddílu se ke svým zakladatelům hrdě hlásí. Jejich odchovanci dokonce loni, v roce 2011, zahájili projekt výstavby školy v Kambodži. Škola nese název JHP, tedy Janky a Honzy Pfeifferových. Projekt byl zrealizován u příležitosti 80. narozenin Janky Pfeifferové, která je jednou z nejvýznamnějších činovnic dívčího skautingu u nás. Jan Pfeiffer je i v pokročilém věku velmi aktivní. Dochází stále na srazy starého Kruhu, které se pořádají každý měsíc. Kromě mnoha knih o medicíně vydal v roce 2002 i knihu Rytmus roverského roku, která je v první řadě příručkou pro rovery, ale ve které i popisuje, jak fungoval Kruh Pavla Křivského a jaké hodnoty si odsud odnesl.

Podle nahrávky Lukáše Havla napsala Vendula Nováková

[1] Ernest Thompson Seton (1860–1946) byl zakladatelem woodcrafterského hnutí.

[2] Pfeiffer, Jan: Rytmus roverského roku, Junák - svaz skautů a skautek ČR, Praha 2002, str. 124.

[3] Šantora, Roman: Skautské století, Junák - svaz skautů a skautek ČR, Praha 2012, str. 159.

[4]  Socialistický svaz mládeže

[5] Jít k pramenům

[6] Manicheismus je náboženské učení založené v Babyloně ve 3. století prorokem Máním.

[7] Most

[8] Hory

[9] Setrvat na výšinách

[10] Praménky

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Skautské století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Skautské století (Vendula Müllerová)