Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Jiří Petz , CSc. (* 1932)

• narodil se 26. července 1932 v Praze

• otec Bohumil Petz byl úředníkem na Ministerstvu spravedlnosti

• od roku 1948 byl členem ilegálního Skautu

• 13. dubna 1950 ho zadrželi v jezuitském klášteře při akci K

• v roce 1954 byl převeden na hygienickou fakultu

• v roce 1958 se stal agentem StB a odjel jako okresní hygienik na východní Slovensko

• v roce 1959 spolupráci odmítl

• v letech 1961–1965 vykonával funkci okresního hygienika v Tachově

• v letech 1965–1970 pracoval v Kabinetu teorie architektury a tvorby životního prostředí při ČSAV

• v letech 1970–1986 byl zaměstnán v Ústavu krajinné ekologie ČSAV

• v letech 1986–1995 zaváděl výpočetní techniku do zdravotní statistiky v OÚNZ a později ÚZIS

• v roce 1995 odešel do důchodu

• v roce 2026 žil v Praze

Přestože byl věřící a člen ilegálního Skautu, v padesátých letech pod tlakem podepsal vázací akt a stal se agentem StB. Spolupráci záhy odmítl, avšak následky souhlasu nesl ještě v devadesátých letech.

Němci se cpali sladkostmi jak o život

Jiří Petz se narodil 26. července 1932 v Praze‑Karlíně do rodiny úředníka Ministerstva spravedlnosti Bohumila Petze a jeho ženy Milady Petzové, rozené Mičanové. Pamětníka hluboce ovlivnil dědeček Josef Mičan, vyučený švec, kterého fascinovala filozofie a teologie. Josef Mičan měl čtyři děti, kromě pamětníkovy maminky také syna Jaroslava Mičana. Talentovaný student anglistiky a bohemistiky odešel roku 1927 do Spojených států, kde si doplnil pedagogické vzdělání a začal učit na střední škole v Chicagu. Za války se přihlásil do americké armády, ale napoprvé jej nevzali, protože mu bylo už čtyřicet. Nicméně ve třiačtyřicátém ho díky jazykovým schopnostem přijali do speciálních zpravodajských jednotek.

Rok nato pamětníkova strýce vyslali na základnu v italském Bari a odtud jako člena americké vojenské mise do Banské Bystrice[1], aby během Slovenského národního povstání pomáhal organizovat záchranu sestřelených letců. Po pádu povstání se skupina stáhla do hor. Vojáci však padli do německého zajetí a Jaroslava Mičana spolu s dalšími spolubojovníky zavraždili v Mauthausenu. Informaci o smrti bratra předali Miladě Petzové krátce po válce američtí důstojníci z Bari, tehdy ubytovaní v Loretě. 

Rané dětství malého Jiřího poznamenalo vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. Do první třídy nastoupil v Bubenči naproti Ministerstvu národní obrany. Když 15. března 1939 německá vojska obsazovala Prahu, pronesla jejich učitelka k dětem emotivní vlastenecký projev a pustila je domů. Malý Jiří nechápal, co se děje. Vzpomíná, jak do školy proudili němečtí vojáci a že na něj před školou čekala maminka, aby ho vzala do cukrárny. „Bylo to takové naprosto klidné,“ říká pamětník a vzpomíná, jak se díky devalvaci koruny němečtí vojáci v cukrárně cpali dorty a v uzenářství párky. „Bylo to, jako když strejcové dlabou na zabijačce,“ kroutí hlavou Jiří Petz.

V tomtéž roce se rodina přestěhovala do služebního bytu v areálu někdejší kadetky pod Pražským hradem, kde otec pamětníka spravoval ministerské budovy, a malému Jiřímu přibyl bratr Bohumil. Přestože obývali původní márnici, nabídku nového bytu od okupačních úřadů odmítl se slovy, že „od Němců nic nechce“, a rodina se vrátila do Terronské ulice, kde bydleli před vyhlášením Protektorátu. 

U postýlky stál německý voják

V době heydrichiády bylo malému Jiřímu deset let. Dodnes se mu ve snech vrací šok z doby, kdy Němci probírali domácnosti – probudil se a u jeho postele stál ozbrojený voják. Rodiče poslouchali Londýn, i když za to hrozil trest smrti. Upravená rádia nepřijímala krátké vlny, ale díky pod rukou získané součástce, tzv. „čerčílku“, byl poslech možný. 

Jiří Petz několikrát měnil školu – z provizorních dřevěných pavilonů později přešel do měšťanky na Hanspaulce. Po škole trávili hodně času na Matějské pouti nedaleko dnešního Vítězného náměstí. Na konci války se už moc neučilo, nálety je nutily spěchat do krytů, „ale dětem to nevadilo,“ vzpomíná pamětník. Při Pražském povstání pomáhal stavět barikády na konečné tramvají v Terronské ulici a stal se svědkem poválečného násilí. Viděl, jak revoluční gardy vedly skupinku německých civilistů, ženám strhali šaty, odvedli je do cihelny a zastřelili. Pamětníkův otec chtěl zasáhnout, ale soused mu to rozmluvil. „Nikdo z těch lidí nic neudělal,“ říká pamětník a vzpomíná, že osudného 5. května mnoho lidí zemřelo zbytečně.

Malý Jiří vnímal konec války jako směs fascinace a strachu. První Sověti přijížděli na Podbabu na dřevěných koňských povozech. Někteří se chovali hrubě, jiní směňovali hodinky za kola. Povozy následovaly tanky. Jiří Petz si živě vybavuje, jak se dnešní třídou Jugoslávských partyzánů valila tanková kolona, lidé Sověty vítali, ale muž stojící vedle něj poznamenal: „Tak tohle je konec. To jsme v pr…“ A malý Jiří mu rozuměl – doma otevřeně mluvili o gulazích, Trockém i o komunismu.

Ilegální skauting 

Už v roce 1937 přihlásili rodiče Jiřího Petze do Skautu, brzy však přišel zákaz. Za Protektorátu se sice organizoval nábor do německých struktur, ale „učili nás, kdy se narodil Adolf Hitler“, vzpomíná pamětník a říká, že mu stačila jen jedna návštěva a raději začali chodit na výlety se skupinou turistů. 

Po válce skauting obnovili. V roce 1945 se Jiří Petz vrátil do oddílu pod střediskem Mawadani, které vzniklo z chlapců vracejících se z totálního nasazení a z okruhu benediktinského mnicha Cyrila Metoda Klementa, zakladatele spolku Legio Angelica[2], jehož družiny vychovávaly chlapce k duchovnímu i morálnímu růstu.

Mladý Jiří se každoročně účastnil táborů – v Kunkovicích, Hostinném, u Teplé i u Cvikova – a stal se oddílovým kronikářem. Když po komunistickém puči v roce 1948 skauting znovu zakázali, scházeli se mladí muži ilegálně. Založili roverský kmen Klan svatého Pavla a v bytě přítele a pozdějšího disidenta Jiřího Němce pořádali semináře, na nichž diskutovali filozofii, historii i politiku. Poté, co komunisté začali zakazovat nepohodlné autory, na popud Jiřího Němce společně s kamarádem skupovali zakázané knihy. Mnoho z nich má Jiří Petz dosud.

Připletli se k akci K 

Chlapci se domluvili, že na seminář pozvou známého jezuitského kněze Františka Mikuláška. Vybrali si však osudné datum 13. dubna 1950. Jen zaklepali na vrata kláštera sousedícího s kostelem sv. Ignáce, otevřelo se okénko, v něm zahlédli zoufalý pohled fortnýře a už je vtáhli dovnitř. Začala akce K – násilné přepadení klášterů. V refektáři sedělo víc lidí, nesměli však spolu mluvit. Postupně je volali k výslechu, kde se dozvěděli, že „papež chce třetí světovou válku“ a že vstup do Svazu mládeže jim „vyžene z hlavy temné věci“. V refektáři na lavicích přespali a propustili je až ráno. Velkým štěstím bylo, že se mladému Jiřímu nepodívali do tašky, kde měl skautské kroniky. Ráno šli chlapci rovnou do školy, odkud je angličtinářka se slovy, aby nikomu nic neříkali, poslala domů. Do Svazu mládeže nakonec vstoupila celá třída, „ale k maturitě v modré košili jsem nešel,“ vypráví pamětník.

Po této zkušenosti rozhodl skautský vedoucí Vladimír Klener (Bača), že se budou scházet už jen na výpravách. První proběhla v létě 1950 autostopem na východní Slovensko, kde se k nim přidal druhý vedoucí teolog Bohumil Štván (Špalek). O rok později Jiří Petz odmaturoval, zúčastnil se tábora v Nízkých Tatrách a na doporučení učitelky biologie nastoupil jako laborant na přírodovědecké fakultě. Měl štěstí, protože uliční výbor jej chtěl poslat „do průmyslu mezi dělníky“. Další rok přijali mladého Jiřího na Lékařskou fakultu UK a v roce 1954 ho převedli na nově založenou Lékařskou hygienickou fakultu, formovanou pod vlivem sovětských poradců. „Hygienici měli v padesátých politický význam,“ říká pamětník – kontrolovali vodu, půdu i ovzduší, často v situacích, kdy mohlo dojít k domnělým i skutečným sabotážím.

V roce 1956 poznal pamětník svou budoucí ženu Květu Kneiflovou, dceru bývalého majitele prosecké cihelny. Vzali se další rok, krátce před narozením první dcery. V té době se mladý Jiří už skautingu nevěnoval, ale jelikož až do svatby s bratrem Bohumilem Petzem sdílel malou garsonku, byl často u skautských schůzek, protože chlapci chodili za bratrem a oddíly vedoucích Bači a Špalka v činnosti pokračovaly. 

Verbovka těsně před promocí

Zásadní zlom přineslo léto 1958. Pamětník vypráví, že jeden z mladších skautů ukázal své dívce fotografie z tábora na středním Slovensku, na nichž byl zachycen skautský slib. Naneštěstí byl její otec plukovníkem StB a spustil vyšetřování. V den promoce se za Jiřím Petzem dostavili dva agenti StB a vyptávali se na činnost skautů. „Já jsem přiznal, co jsem věděl, že určitě vědí – že jsme se scházeli,“ říká pamětník, ale zároveň se bránil, že nic neorganizoval a jen se potkával s přáteli. Jiří Petz nakonec dle vlastních slov pod tlakem a v šoku podepsal dokument, který až později pochopil jako vázací akt. Vzpomíná, že byl v obrovském stresu, za pár hodin měl promovat, manželka byla těhotná a bratrovi hrozil kriminál. Ze spisu s krycím názvem „Chirurg“[3] vyplývá, že měl být jako agent StB nasazen na skautského vedoucího Miloše Blažka (Merkura) v rámci akce Slib a že byl vázán na podkladě „vlasteneckého cítění“. StB v případě, že by spolupráci odmítl a zapíral, hodlala použít fotografie z tábora; rovněž mu naznačili, že „by byli nuceni ještě před promocí přijmout opatření v tom směru, aby nerepresentoval socialistickou inteligenci“, stojí v dochovaném svazku StB. Zároveň jej však ve spise už tehdy kritizovali za představu, že „lze skloubit marxismus s vírou v boha“, a jeho „kritiku zneužívání církve“ chtěli „v budoucnu využít k dalšímu působení [na pamětníka].“ Počítali mimo jiné s tím, že bude později donášet informace z oblasti zdravotnictví. Na krycí jméno Chirurg si pamětník až do začátku devadesátých let nevzpomněl. „Asi tam muselo být nějaké vytěsnění,“ tvrdí Jiří Petz, kterého nakonec nechali odpromovat, zavázali ho mlčenlivostí, a protože už měl umístěnku na Slovensko, dohodli s ním, že ho budou v Prešově kontaktovat kolegové. Pamětník nicméně ihned po výslechu varoval svého bratra a vše řekl manželce, což StB na dalším výslechu přiznal.

Na Slovensku spolupráci odmítl

Jiří Petz nastoupil jako okresní hygienik v Sabinově a později přešel do Humenného. Řešil epidemie tyfu, záškrtu i následky odmítání očkování po násilné kolektivizaci. Dozoroval také stovky romských osad, kde probíhalo vynucené „usazování kočovníků“, a vzpomíná na otřesné hygienické podmínky, v nichž Romové žili.

4. února 1959 proběhl na Slovensku další výslech a následná převerbovka. Jiří Petz si pamatuje, že za ním přiletěli dva vyšetřovatelé z Prahy, devět hodin v kuse ho vyslýchali ve věci Miloše Blažka, ale on jim dle vlastních slov jen zopakoval, co už jim řekl v Praze. Zároveň mu připomněli vyzrazení informací bratrovi a ženě. „Vyhrožovali mi, že mě překvalifikují ze svědka na obviněného,“ vysvětluje Jiří Petz, proč na závěr výslechu podepsal novou žádost o spolupráci.  

Následně si ho předvolali na policejní stanici: „Tak jak to uděláme, soudruhu doktore?“ zeptal se policista. Řekli mu, že dostane řídícího důstojníka, bude dostávat úkoly a kde na kopci nad městem si budou předávat zprávy. Zoufalý šel domů, ale jeho žena naštěstí dostala nápad – na příští schůzce oznámil dle svých slov Jiří Petz policistovi, že mu svědomí spolupráci nedovolí a že by musel spáchat sebevraždu. Kupodivu to prošlo, i když policista vyhrožoval, že za to půjde na dva roky na vojnu. Naštěstí jen blafoval. Pamětník nastoupil na běžnou půlroční náhradní vojenskou službu ve Vyškově. Jen k důstojnickým zkouškám ho nepustili – údajně kvůli „kapitalistickému původu manželky“. Ze spisu skutečně vyplývá, že se pamětník k další spolupráci vyjádřil negativně a že jej KS-MV (Krajská správa ministerstva vnitra, pod které StB spadala) v Prešově hodnotí jako „bigotního katolíka se špatným poměrem ke spoluobčanům slovenské národnosti“. Závěrem navrhuje náčelník KS-MV Praha „trestní oznámení dle par. 79a trestního zákoníku“. (V čísle paragrafu uvedeném ve spise se jedná o překlep. Paragraf s tímto číslem dle dostupných zdrojů neexistoval. S největší pravděpodobností šlo o par. č. 78 trestního zákona č. 86/1950 Sb., platného v letech 1950–1961 – tzv. rozvracení republiky. Pamětník potvrdil, že mu rozvracením republiky skutečně vyhrožovali.)

K němu nakonec nedošlo. V prosinci 1959 byl svazek uzavřen s tím, že pamětník spolupráci odmítá, a proto byl uložen do archivu na tři roky. Ve spise se nachází ještě ručně psaný Návrh na opatření o uložení svazku do archivu na pět let a následném zničení z roku 1964, s odůvodněním, že se Jiří Petz „po stránce státní spolehlivosti jeví jako závadová osoba“. Doba úlože byla později prodloužena a svazek se dochoval.

Miloš Blažek byl v roce 1959 odsouzen na čtyři a půl roku a pracím v kamenolomu, propuštěn byl na amnestii v roce 1960. Trest odnětí svobody na dva a půl roku dostal také Bohumil Štván[4]. A pamětník dodává, že také všechny vyšetřované studenty včetně jeho bratra vyloučili ze škol.

O vázacím aktu vždycky někdo věděl

V roce 1961 se Jiří Petz rozhodl vrátit do Čech. Nastoupil jako hygienik v Tachově, kde se řešila industrializace zemědělství i vznik státních statků. O čtyři roky později dostal nabídku z Akademie věd, kde se zakládal Kabinet teorie architektury a tvorby životního prostředí. Zabývali se urbanismem, životním prostředím a interdisciplinárními studiemi. Invaze v osmašedesátém a následující normalizace vyústily ve zrušení pracoviště, ale Jiřímu Petzovi se podařilo přejít do nově vzniklého Ústavu krajinné ekologie, kde pracoval v antropoekologicé skupině pod vedením profesora Emila Hadače, který se nebál do týmu přijmout pozdějšího disidenta sociologa Bohuslava Blažka. V roce 1970 dostal pamětník šanci služebně vycestovat do Švédska, kam se později podíval ještě dvakrát. Tehdy mu zase připomněli starý souhlas se spoluprací. Někteří dobře informovaní spolupracovníci se museli seznámit s jeho složkou, protože jednou v polospánku zaslechl, jak o něm kolega říká: „Hele, on spí, to je ten agent.“

Lustrace a Cibulkovy seznamy 

Roku 1975 získal pamětník titul CSc., ale také padlo rozhodnutí přesunout ústav do Českých Budějovic. Nový ředitel, dle pamětníka bývalý poradce na Kubě a spolupracovník StB, nejprve poslal celé antropoekologické oddělení na výslech do Bartolomějské, „zlikvidoval Blažka“ a Jiřímu Petzovi připomněl jeho dávný vázací akt, nicméně spolupráci po něm nepožadoval. Pamětníka přeložili do Budějovic, ale nedostal žádné místo ani tým. Rok dojížděl z Prahy, trpěl stresem, blokádou šíje a depresemi, aby nakonec odešel na OÚNZ Praha 9, kde začal zavádět počítače do zdravotnické statistiky.

V roce 1987 se Jiří Petz stal poradcem nového ředitele. O dva roky později se s kolegy účastnil generální stávky, zažil, jak se v jídelně členové strany omlouvali ostatním, a měl pocit, že se znovu narodil. Důsledky verbovek z padesátých let se s ním však bohužel táhly dál. Přijal pozici přísedícího u soudu, ale neprošel lustrací, a tak práce zanechal „ze zdravotních důvodů“. Další rána přišla, když se jeho jméno objevilo v Cibulkových seznamech. Pamětníkovi, který se následně v pardubickém archivu seznámil se svým spisem, vadila zejména skutečnost, že Cibulkovy seznamy obsahovaly jen jména spolupracovníků, ale okolnosti podpisu či odmítnutí spolupráce už nezohledňovaly. Nicméně se s tím musel vyrovnat. „Cítil jsem to uvnitř jako rakovinu,“ říká pamětník, který po roce 2000 rakovinou skutečně onemocněl, ale podařilo se mu ji po letech porazit. Po zrušení OÚNZ vykonával stejnou práci ještě do roku 1995 v ÚZIS a poté odešel na zasloužený odpočinek. O podpisu spolupráce věděla celá léta v jeho blízkém okolí jen manželka. Po její smrti, až ve svých čtyřiaosmdesáti letech, se Jiří Petz svěřil svým dvěma dcerám. „Vzaly to výborně,“ říká s povděkem, „v rodině máme krásné vztahy.“

 

 

 

[1] Viz Medializace – USA v Banskej Bystrici

[2] Viz Medializace – Skauti Legio Angelica

[3] Viz Dodatečné materiály – svazky ABS

[4] Viz Medializace – informace pochází z knihy Karla Lešanovského Se štítem a na štítě