Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdenka Petruželová (* 1931)

• narozena 30. dubna 1931 ve Valašské Bystřici

• pocházela z chudé rodiny, její matka porodila dvanáct dětí

• rodina žila na malém hospodářství, od dětství pracovala na poli

• v patnácti letech odešla do Varnsdorfu vyučit se pletařkou

• v roce 1951 se provdala za syna majitele statku v obci Vidče

• byla svědkem přesvědčování zemědělců ke vstupu do jednotného zemědělského družstva na Valašsku

• s manželem vstoupili do družstva

• pracovala v JZD jako účetní a rozdělovala práci mezi zaměstnance

• v roce 2023 žila ve Vidči na Zlínsku

Zdenka Petruželová se narodila na začátku 30. let dvacátého století v chalupě ve Valašské Bystřici, která stále stojí. Žila tam s rodiči a s dalšími sedmi sourozenci. Je zvyklá, že se jí lidé s údivem vyptávají, jak se do malého stavení vešlo tolik lidí. Krčí rameny, protože jí skromný život připadá normální.

Měla jedny šaty, jeden svetr, chodila bosky a jedla většinou jen zelí a brambory. Jen výjimečně maminka uvařila vajíčko. „Na to jsme se my děti vždycky těšily. Vajíčko jsme dostávaly jen k svátku, to byl dárek,“ vypráví. Rodičům patřilo jen malé hospodářství. Tak tak nasytili sebe i své děti.

Dělníci nás přesvědčovali ke vstupu do družstva

V padesátých letech se však podoba Valašska a jeho okolí výrazně změnila. Mnoho mužů začalo pracovat v továrně Tesla Rožnov pod Radhoštěm, která byla založena v roce 1949. Vyráběly se v ní žárovky, elektronky a další součástky. Zatímco do té doby ve městě žilo okolo tří tisíc lidí, najednou se tam stěhovaly tisíce dalších. Do Tesly šla pracovat i řada mužů, kteří do té doby pracovali na rodinných hospodářstvích v okolních obcích.

„Téměř z každé rodiny někdo šel do fabriky,“ říká Zdenka Petruželová. „Dělníci z Tesly, kteří měli nějaké malé pole, pak chodili a přesvědčovali lidi, aby vstoupili do družstva. Tesláci dostali úkol zakládat družstva. Někteří se zapsali, ale vůbec nic neměli. Mladí byli pro, staří byli proti. Naše stařenka hodně nadávala, lamentovala, když ji chodili přesvědčovat. Manžel zpočátku nepravil nic. On byl takový pokrokovější, tak později říkal, že se tomu nevyhneme, že jinde už družstva stejně založená jsou.“

Dali jsme pole, krávy, stroje

Zdenka Petruželová vzpomíná, že zemědělcům, kteří v družstvech nebyli, stát stanovil tak vysoké povinné dodávky mléka a vypěstovaných plodin, že je mnohdy nebyli schopni plnit. „Bylo to tak vyšroubované vysoko, že jsme nestíhali dodávat. Tady to bylo jiné, než na Hané, tady se ničeho moc nerodilo,“ říká.

Petruželovi do jednotného zemědělského družstva (JZD) nakonec vstoupili. Dali do něj pole, čtyři krávy, telata, stroje. Mohli si nechat hektar pole a ten využívat k vlastní obživě. V družstvu začala pracovat i Zdenka. „Ráno jsem objížděla členy na kole a určovala, kam ten den půjdou dělat. Na poli jsem pak pracovala s nimi. Později jsem si udělala střední školu, byly takové zkrácené, stačilo studovat rok. Pak jsem pracovala ve družstvu jako účetní,“ vysvětluje.

Pamětnice nikdy nevstoupila do komunistické strany. V existenci jednotného zemědělského družstva však vidí řadu pozitivních věcí. Například to, že pro členy organizovalo zájezdy a výlety. „Jinak bychom se nikam nepodívali. Kdo by mohl dát tolik peněz za zájezd? My jsme byli dokonce i v Jugoslávii,“ říká.

Krásným valašským nářečím mluví už jako jedna z mála

Zdenka Petruželová, rozená Křenková, mluví nářečím, jaké je na Valašsku slyšet už jen u starých lidí. Ve Valašské Bystřici, kde se 30. dubna 1931 narodila, a v sousední obci Vidče prožila celý svůj život. Byla nejstarší z osmi sourozenců. Další čtyři zemřeli. Jeden ve třech měsících, tři krátce po porodu.

„Maminka nevěděla, že čeká trojčata. Na to se přišlo až při porodu. Tehdy se nechodilo na vyšetření. Většinou už roba rodila a teprve se šlo pro porodní babku. Ale než chlap s babkou došli, děcko bylo narozené. Nebo už i umřeté. Mnohdy se udusilo. Tak to bylo i u nás. Ti tři se narodili živí, ale nestačili je zachránit, tak se všichni podusili,“ vypráví a dodává, „maminka byla pořád v jiném stavu, ale tak to tady bylo běžné. Většina žen měla pět, šest i více děcek.“

Na drsný život v chudobě byla pamětnice zvyklá. V její rodné chalupě kromě ní, rodičů a osmi sourozenců žili i její prarodiče a hluchoněmá příbuzná. Všichni se vměstnali do kuchyně a dvou malých místností.

„Otec dělal metly a podobné věci. Staříček měl doma pletací mašinu – pletl a výrobky pak nosil do pletárny v Rožnově. Z ní dostával i vzory, podle kterých to dělal. Byly to palčáky, dětské soupravičky. Tím se živil. Jiná práce v okolí nebyla, tehdy v Rožnově ještě neexistovaly fabriky,“ vzpomíná.

Když si vybavuje dětství, nechápe, jak je možné, že její rodina přežila. Stravu tvořily převážně brambory, mléko a zelí. Rodiče vlastnili tři a půl hektaru pole, které jim poskytovalo veškerou obživu. „S tátou jsme šrotili obilí. To se nasypalo na takový buben, my jsme točili kameny, to hrubé zůstalo, jemnější propadlo. Z jemného jsme dělali krupici, hrubé se dalo zvířatům,“ vysvětluje.

Pořád jsme jedli zemáky

Válka se její rodiny nedotkla. Otec sice při všeobecné mobilizaci nastoupil v září 1938 k obraně vlasti před nacistickým Německem, ale zanedlouho se vrátil. Československá vláda odevzdalo Hitlerovi pohraničí bez boje, když ho zradily Anglie a Francie. Když okolí obsadili Němci, v místní hospodě se objevil nápis nabádající hosty, ať drží ústa a nemluví o politice. „Sem tam někoho sebrali. Byli tu i zrádci. Ale já jsem byla malá, nezajímala jsem se o to. Věděla jsem, že staříček někdy bere jídlo a někam ho nosí. Prý to bylo pro dva příbuzné, kteří byli u partyzánů. Věděla jsem, že to nikde nesmím říkat,“ podotýká.

Jejím jejím úkolem bylo chodit do Vidče na úřad, když se vydávaly potravinové lístky. Za ty pak rodina kupovala cukr, mouku, rýži. „Nasadili jsme zemáky. Pořád jsme jedli jen zemáky, dvakrát denně, o poledni a večer znova. Na lístky jsme dostali trochu rýže, tu jsme měli jen na neděli,“ říká. Vzpomíná, že vajíčka byla vzácná, protože během války lidé veškeré suroviny zpracovali a snědli, tudíž na krmení slepic moc nezbývalo. „Rozhodně kury nenosily tak jako teď,“ tvrdí.

Valašky jely do učení do Varnsdorfu

Když jí bylo patnáct let, přijeli do Valašské Bystřice, do Vidče a dalších okolních obcí náboráři a lákali mladé dívky do učení. Líbilo se jí to, protože v tom věku se už očekávalo, že mladý člověk začne pracovat a přispívat do rodinného rozpočtu. Jenže na Rožnovsku neměla jinou možnost, než jít někam sloužit. A to nechtěla. Přihlásila se proto do učení do pletařské firmy ve Varnsdorfu na severu Čech. Rodiče se o ni báli, nechtěli ji tam pustit. Z Valašska tehdy do Varnsdorfu odjelo do učení mnoho mladých dívek, protože majitel továrny měl v plánu postavit její pobočku v Rožnově pod Radhoštěm a chtěl si připravit budoucí zaměstnance.

„Jelo nás několik nákladních aut. Seděly jsme vzadu, byly tam lávky. V pět ráno jsme vyjely a tam jsme dojely o půlnoci. Měla jsem sebou chleba čímsi namazaný. Jely děvčata z Hážovic, z Tylovic, ze Zubří. Bydlely jsme pak na internátě, dvacet na pokoji nás bylo,“ vzpomíná.

Volno měla jen v neděli, jinak se celé dny učila obsluhovat pletací stroje. Výhodou bylo, že dostávala třikrát denně jíst.

„Tož jsem si tam pobrečela, moc teskno mi bylo mezi cizími lidmi. Seděla jsem ve fabrice, z okna jsem viděla lidi, kteří dělali na poli, vzpomněla jsem si na domov. Ale nedalo se nic dělat, musela jsem tam být,“ říká.

Jenže z plánů na stavbu velké pletařské firmy v Rožnově pod Radhoštěm sešlo poté, když v únoru 1948 komunisté převzali moc v zemi a začali znárodňovat soukromé podniky. Mladí učňi a učnice byli z Varnsdorfu posláni domů, protože už nebyli potřební. Zdenka pak na krátkou dobu nastoupila do podniku Tesla v Rožnově pod Radhoštěm.

Vzala jsem si syna sedláka

V roce 1951 se vdala. „Můj muž Svatoš byl synem sedláka. Nebyli bohatí, ale měli dobré hospodářství. Jenže staříček, jeho otec, nadělal v hospodě takové dluhy, že rodina neměla peníze. Dříve tam jen on hospodařil. Chodil do hospody a pil, tak grunt byl propitý. Tolik dluhů bylo, že by se chalupa musela prodat. Stařenka viděla, že není pomoci, musela by se vystěhovat, tak to zachraňovala – začala hospodařit. Peníze brala za všechno, co prodala. Pak zase nakupovala věci, aby se mohlo zasít, nasadit. Zachraňovala, až to zachránila, takže to zůstalo. Staříček umřel ve dvaačtyřicátém. Svatoš měl tehdy šestnáct roků, tak začal hospodařit a už se nic nepropilo,“ přibližuje rodinnou minulost.

Pamětnice pracovala na statku svého muže. Měli dvacet hektarů pole, krávy, koně, prasnice. Žili výhradně ze z toho, co vypěstovali. Zdence se narodily dvě děti.

„Bylo pět ráno, ještě jsem dojila krávy, ale už jsem měla bolesti. Stařenka mazala pro babku a už jsem šla rodit. Ale pak jsem neodpočívala, to nešlo, když všichni šli na pole. Tak jsem uklízela a pak už i šla pomáhat na pole. Pořád se muselo pracovat,“ vysvětluje. Když komunističtí funkcionáři donutili jejího manžela ke vstupu do JZD, jedna věc se změnila k lepšímu. Zdence Petruželové ubyla dřina.

Hospodařit jsme už znovu nezačali

Pád totalitního režimu v roce 1989 do jejího života nic nového nepřinesl. K soukromému hospodaření se už Petruželovi nevrátili. „Postupně jsme dostali proplacené vklady, které jsme do družstva vložili. Mnozí lidé si pak brali pozemky zpět, pronajímali je nebo je prodávali. My už jsme byli v důchodu,“ vysvětluje.

Připadá jí, že svět se výrazně změnil. Líbí se jí, že mladí lidé nyní mají mnohem více možností, než v mládí měla ona. „Je dobře, že můžou cestovat a vybírat si, co budou dělat. Nejdůležitější ale stále je, aby lidi drželi pohromadě a rodina se setkávala. Rodina je základ. Nás je hodně a dodnes se scházíme na besedy. Tady se neříká, že jdeme na návštěvu, ale na besedu. My se celá rodina potkáváme každý rok u nás na chalupě na pasekách a smažíme společně vaječinu. Celá rodina, děti, vnuci, pravnuci,“ uzavírá vyprávění.