Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Blanka Petrošová (* 1972)

• narodila se 24. listopadu 1972 v Praze

• je dcerou disidentů a signatářů Charty 77 Petrušky Šustrové a Vavřince Korčiše

• rodiče byli v letech 1969–1971 vězněni za odbojové aktivity v Hnutí revoluční mládeže

• pamětnice vyrůstala v disidentském prostředí s častými domovními prohlídkami

• jejich byt sloužil k rozmnožování samizdatu, setkávali se u nich významní představitelé disentu

• od roku 1987 studovala gymnázium v Říčanech

• dne 17. listopadu 1989 byla zadržena na Národní třídě a následně propuštěna

• vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor sociální práce

• v době natáčení (2025) působila jako psychoterapeutka a žila v Praze

Dětství prožívala v kontrastu dvou odlišných světů. Ve škole pionýrské šátky, občanská výchova, hesla a fráze, doma zakázané knihy, domovní prohlídky, mluvení šeptem o zatýkání rodinných přátel a emigraci. Přes všechny tyto nepříjemnosti však Blanka Petrošová ukazuje, že vyrůstat v disidentské rodině bylo intelektuálně i kulturně podnětné. „Formovalo nás to pro všechno, co přišlo po roce 1989,“ říká.

Dědeček byl odbojářem od čtrnácti let

Blanka Petrošová se narodila 24. listopadu 1972 v Praze Petrušce Šustrové a Vavřinci Korčišovi. Oba rodiče byli aktivní v disentu a za své politické názory a aktivity byli vězněni. Zkušenosti s diktaturou, odbojem, vězněním i emigrací se v jejich rodinách táhly přes několik generací.

Příběh otcovy rodiny sahá až do slovenské vesnice v Karpatech. Dědeček Vavřinec Korčiš se narodil v roce 1925 na Slovensku v obci Mariková jako nemanželské dítě. Prožil bouřlivé mládí. Ve svých čtrnácti letech, kolem roku 1939, s kamarádem uprchli přes Německo na západ, protože se chtěli dostat do Anglie a vstoupit do armády. Na cestě je však chytili Němci a umístili je do dětského domova. Utekl, prošel Německem a dostal se do Čech, kde se zapojil do odboje.

Kolem roku 1944 se podílel na přípravě seskoků parašutistů a na konci války se (bez dokladů) přihlásil na úřadě jako „slovenský občan“ a podařilo se mu dostat se zpět na Slovensko, kde se přidal k partyzánům. Podle rodinného vyprávění mimo jiné převáděl židovské uprchlíky přes hranice do Maďarska.

Děda připravoval syna na další válku

Po válce obdržel dědeček Vavřinec Korčiš sovětské vyznamenání za odboj, oženil se s dcerou mlynáře, vyučenou švadlenou, Blančinou babičkou, vstoupil do KSČ, vystudoval sociologii a žil v Litvínově. Kvůli podpisu Charty 77 přišel však o své válečné vyznamenání a upadl v nemilost režimu. Stát se mu pomstil na nejzranitelnějším místě. „V padesáti letech měl za sebou několik infarktů a bylo mu doporučeno operativní řešení. Bypass, tehdy ještě experimentální zákrok, podléhal zvláštnímu schvalování. Jako ‚nepřítel státu‘ schválení nedostal a další infarkt už nepřežil. Zemřel v roce 1980, ve věku pětapadesáti let,“ vypráví jeho vnučka Blanka Petrošová.

Jeho výchova prý zanechala stopy i na jeho synovi Vavřinci Korčišovi ml. „Táta často říkal, že ho můj děda celý život ‚připravoval na příští válku‘. Učil ho například, že se člověk nikdy nesmí nechat tetovat, aby nemohl být identifikován. Líčil, co dělali Rusové s kůží poražených. Když jsem namítala, že ‚dnes už je jiná doba‘, táta skepticky odpovídal, že si tím není tak jistý,“ vzpomíná Blanka Petrošová.

Babička Jitka Šustrová emigrovala

Z matčiny strany se rodinný příběh odvíjel také dramaticky. Prababička Marie, narozená v roce 1900, se v osmnácti letech provdala za rozhlasového sportovního komentátora Františka Bodláka. Ten během okupace vstoupil do odboje, v roce 1941 pro něj přišlo gestapo a zemřel ve věznici v Berlíně. Zanechal po sobě tři děti – dceři Jitce bylo na konci války osmnáct let. „Babička Jitka Bodláková po válce vstoupila do komunistické strany s přesvědčením, že podobné hrůzy se už nikdy nesmí opakovat. Byla to poctivá, věřící komunistka, redaktorka v nakladatelství a v rozhlase. Žila v prostředí levicové inteligence,“ vypráví pamětnice.

V roce 1947 se jí narodila nemanželská dcera Petruška, Blančina matka (příjmení Šustrová získala po svém nevlastním otci). „V roce 1968, když přijely sovětské tanky, se babičce Jitce Bodlákové, která tolik věřila reformnímu komunismu, zhroutil celý svět. Psychicky to těžce nesla a emigrovala do Švýcarska. Její druhá dcera Ivana, moje teta, se usadila v Berlíně,“ vypráví Blanka Petrošová.

Náš byt byl jedním z center disentu

Petruška Šustrová byla v té době mladá žena s ročním synem Ivánkem a nefunkčním vztahem. Studovala třetím rokem češtinu a dějepis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy založila v prosinci 1968 spolu s Petrem Uhlem, Jaroslavem Sukem, Jaroslavem Baštou a dalšími Hnutí revoluční mládeže (HRM). Právě v této skupině se seznámila s Vavřincem Korčišem ml.

Hnutí sdružovalo mladé lidi, kteří se hlásili k myšlenkám nové levice a socialismu a vyjadřovali odpor vůči nastupující normalizaci. Vyzývali k protestům, rozmnožovali a šířili letáky a samizdatové texty. Poté, co se do Hnutí revoluční mládeže infiltroval agent StB Josef Čechal, bylo zatčeno devatenáct členů. Pro Petrušku Šustrovou si Státní bezpečnost přišla 15. prosince 1969. Za mřížemi strávila dva dlouhé roky. O jejího syna Ivana z prvního manželství se starala babička Marie Bodláková. Vrátila se s podlomeným zdravím, stejně jako její partner Vavřinec Korčiš, za kterého se po návratu z vězení v roce 1971 provdala. V roce 1972 se jim narodila Blanka a o dva roky později Štěpán.

Ani tvrdá zkušenost věznění, ani nová rodina a malé děti neodradily Petrušku Šustrovou a jejího manžela od další podzemní činnosti. Z jejich bytu v Kolínské ulici 15 na Vinohradech se stalo jedno z legendárních center pražského disentu. Scházeli se zde umělci a signatáři Charty 77, jako například Mejla Hlavsa, Ivan Martin Jirous, Vratislav Brabenec, Vlastimil Třešňák, Havlovi a mnozí další.

Na to se nekoukej, to jsou moc ošklivý věci

Domovní prohlídky patřily k nejdrastičtějším zkušenostem dětství. Trvaly dva až tři dny a během nich se v bytě střídali příslušníci StB, obraceli knihy, šacovali oblečení, zabavovali texty, fotografie, samizdaty.

Blanka zažila domovní prohlídku poprvé ještě v předškolním věku. Probudila se a pod dveřmi do obýváku viděla škvírou světlo a slyšela cizí zvuky. Cizí muži prohledávali byt, v kuchyni seděla sousedka, „svědkyně“, kterou estébáci přivedli, aby formálně dohlížela na průběh domovní prohlídky. „Bylo to ponižující: cizí žena se dívá, jak další cizí lidi chodí po bytě a hrabou se nám ve věcech. Maminka mě poslala zpátky do postele. Za zdí cvakal psací stroj, ale jiným, cizím rytmem, než jakým psala máma. Estébáci právě sepisovali protokol,“ popisuje Blanka Petrošová.

Při jiné domovní prohlídce, na kterou si vzpomíná, jí bylo zhruba sedm let. Oznámila, že „jde pro rohlíky“, a místo toho běžela k nejbližší disidentské rodině, aby ji varovala, že u nich probíhá domovní prohlídka. Věděla už, že domovní prohlídky chodí „v balíku“ a je třeba dát signál dál. Časem se staly takřka běžnou součástí života. Děti během nich chodily ráno do školy a vracely se domů přes byt plný cizích mužů, kteří se ani nevyzuli, seděli v kuchyni a zapisovali, co kde našli. Matka se snažila děti chránit, ale od represivních akcí StB je nešlo oddělit.

Jedna z nejbolestnějších scén pro Blanku se týkala staršího bratra Ivánka. Byl to tichý a hloubavý chlapec, který si s láskou budoval sbírku známek. Když během prohlídky vešla Blanka do dětského pokoje, uviděla příslušníka, jak vyhazuje známky z alb, která Ivánek roky skládal pinzetou. Zůstala stát v šoku a chtěla zakročit, ale matka ji odtáhla se slovy: „Na to se nekoukej, to jsou moc ošklivý věci.“

Mlýn, loď a můj „moderní táta“

Přes všechny politické tlaky i pozdější rozvod rodičů vzpomíná Blanka na velmi radostný a dobrodružný rozměr dětství, o který se zasloužil její otec a „patchworková“ rodina. „Táta měl tři děti se dvěma ženami, každé z nich mělo ještě další sourozence z jiných vztahů, takže vždycky sebral, koho mohl, a jel s námi ‚na vandr‘. Chytali jsme pstruhy do rukou, chodili do starých dolů, hledali jsme kameny, na mlejně jsme se učili zabíjet a stahovat králíky, babička nás učila bylinky. Pro nás děti to byla drsná škola soběstačnosti, kterou otec chápal jako součást výchovy. V pozadí rezonovalo jeho přesvědčení, že ‚jednou se to bude hodit‘,“ vypráví Blanka Petrošová.

Kromě mlýna tu byla ještě loď u stanice metra Vltavská, kde otec bydlel, když pracoval jako tunelář a později topič. „Když ostatní tuneláři o víkendu odjeli, loď se měnila v dětské království. Lovily se ryby, podnikaly se dobrodružné akce, spalo se v kajutách,“ vzpomíná.

Roznášeli jsme s bráchou samizdat po Praze

V sedmdesátých letech se otec zapojil do samizdatové edice Petlice. „Když jednoho dne zazvonili u dveří dva neznámí muži, matka je uvedla a otci s úsměvem oznámila: ‚Máš tam nějaký divný chlapy, asi kamarády z kriminálu.‘ Byli to Ludvík Vaculík a Ivan Klíma, kteří hledali někoho, kdo bude schopen a ochoten vázat samizdat.“

Doma se pak na stole objevovaly tlusté stohy papírů, otec vrtal dírky, lil lepidlo, vázal knihy s texty Klímy, Vaculíka, Seiferta a dalších, kteří formovali intelektuální opozici. „My děti jsme nezůstávaly stranou. Máma nám četla a společně jsme hodně debatovali. Pána prstenů, kterého přepsala na psacím stroji přes průklepák jako samizdat, přečetla nahlas třikrát, pro každou věkovou kategorii dětí zvlášť. Letopisy Narnie přeložila nejdřív jen pro nás, potom se šířily v samizdatu,“ vzpomíná Blanka Petrošová.

V napjaté atmosféře počátku osmdesátých let dělali s bratrem občas spojku. Když přišla zásilka pašované literatury, vytahovali knihy z neobvyklých úkrytů (například „schované“ v prášku na praní), třídili je, skládali do tašek a batohů a podle seznamu adres je roznášeli po Praze. „Neměla jsem pocit, že bych dělala něco riskantního. Věřila jsem, že kdyby bylo riziko příliš velké, rodiče by nás nikam neposílali,“ říká.

Václav Havel pozval děti disidentů na Hvězdné války

Undergroundová hudba byla v jejich světě všudypřítomná, ale dětské vnímání dlouho oddělovalo „strejdu Mejlu“ od kapely The Plastic People of the Universe, kterou Blanka znala dlouho jen podle názvu. „Mejla Hlavsa byl prostě Mejla,“ říká. „Teprve v kostele v Bechyni, když se po mši rozezněla hudba a já jsem utrousila: ‚Člověče, ty docela pěkně zpíváš,‘ mě matka okřikla: ‚Co jsem to porodila?‘ a všichni se začali smát. Až tehdy mi začalo docházet, že tenhle kamarád z obýváku je zároveň legendární muzikant z ‚těch Plastiků‘,“ vypráví Blanka Petrošová.

Vedle dospělých hrdinů měla i svůj „dětský disent“. Kamarádila se s Halkou Třešňákovou, která emigrovala ve svých jedenácti letech, v roce 1983; s Kubou Svěrákem, synem Aleny Kumprechtové; s dětmi Dienstbierových a dalšími. „Od lidí, jako byl například Zbyněk Hejda, jsme se naučili, že naše myšlenky mají váhu. Dospělí se zajímali, co čteme a co si myslíme,“ říká.

Významnou roli v jejím dětství sehráli Olga a Ivan Havlovi. Ivan organizoval vánoční akce původně pro děti vězněných disidentů, později obecně pro děti z disidentského prostředí. Na Štědrý den či Boží hod je zvali, kupovali kapra, někdy ho slavnostně pouštěli na svobodu, jindy šli bruslit nebo do bazénu. Olga Havlová k nim zároveň každou sobotu chodila hrát bridž. „Obvykle přinesla dortík, chvíli si povídala s mámou a pak se tři hodiny soustředěně hrál bridž. Ten měl mezi karetními hrami zvláštní status: u stolu se nesmělo mluvit a často se vedly spory o to, kdo bude čtvrtý hráč,“ vzpomíná Blanka Petrošová.

Havlovi pro ni nepředstavovali jen symbol disidentského „panteonu“, ale opravdové přátele. Měli doma video, což bylo v osmdesátých letech naprosto výjimečné. Když Václav Havel sehnal nahrávku Hvězdných válek, pozval děti disidentů. Olga jim promítla film a nabídla k němu krekry. „Tehdy jsem Hvězdné války neviděla; mě víc zajímal film o svatém Františkovi z Assisi, který také pustila na videu. Byla jsem nadšená, že se v něm otevřeně mluví o víře. Olga Havlová ale suše poznamenala, že to byla ‚slaďárna‘ a příště mi prý pustí něco lepšího,“ vzpomíná s úsměvem Blanka Petrošová.

Matka trvala na tom, že v našem bytě bude svoboda

Za zvlášť vypjaté vnímá období kolem roku 1982–1984, kdy probíhala tzv. akce Asanace, systematický tlak bezpečnostních složek na lidi z disentu, aby emigrovali. Byli zadržováni a vydíráni a pak mizeli do exilu. Okruh rodinných přátel se tenčil a večírky u pohostinné a společenské Petrušky Šustrové byly čím dál častěji rozlučkové. Před jejich domem běžně stávalo auto s „tajnými“. „Jedna spolužačka mi jednou ‚prozradila‘, že policie stojí před domem kvůli ‚prostitutce z přízemí‘, ale já jsem se prořekla: ‚Ne, stojí tu kvůli nám.‘ Kamarádka z toho byla v šoku,“ vzpomíná Blanka Petrošová.

Dětství prožívala v kontrastu dvou odlišných světů. Ve škole pionýrské šátky, hesla a agitace a doma zakázané knihy, domovní prohlídky, mluvení šeptem a zatýkání rodinných přátel. „Přesto nás rodiče neindoktrinovali. Matka trvala na tom, že v našem bytě bude svoboda. Mohli jsme s bratry vstoupit i do Pionýra nebo SSM, pokud bychom chtěli,“ vypráví Blanka Petrošová. Sama chodila do turistického oddílu Velká medvědice, který navazoval na skautskou tradici, ale byl formálně přestrojený za pionýrský oddíl.

Učitelé na základní škole se k ní většinou chovali slušně, i když ji vnímali spíše jako „exota“ ze zvláštní rodiny. „Výborný prospěch staršího bratra Ivana nám mladším vylepšoval pověst a mírnil předsudky. Občas k nám ale přicházely sociální pracovnice; nikoli na popud školy, ale Státní bezpečnosti – vedla nás jako zvláštní případ,“ vypráví Blanka Petrošová.

V Praze by mě na gympl nevzali

Na konci základní školy si Blanka začala uvědomovat, že specifické rodinné zázemí jí zavírá dveře ke vzdělání. Bylo jasné, že na „normální“ pražské gymnázium dceru mluvčí Charty 77 nevezmou. V disidentských kruzích se ale tradovaly školy, kde ředitelé „mhouří oči“ – například Radotín nebo Říčany. Blanka složila přijímací zkoušky do Říčan a díky shovívavému vedení ji přijali. Tento ředitel však na škole brzy skončil a gymnázium vplulo do běžných normalizačních pravidel. Všichni měli být členy SSM, oslavovat československo-sovětské přátelství, kluci nesměli nosit vlasy delší než k límci a křížky na řetízku se považovaly za provokaci.

Blanka věděla, že by si ve škole měla dávat pozor na jazyk kvůli rodičům, kteří patřili ke sledovaným osobám. Občas se ale objevil někdo, kdo se od dětí snažil získat „informace“. „Učitelka přírodopisu si mě jednou zavolala do kabinetu a nenuceným tónem mi sdělila, že na Hlasu Ameriky slyšela, že moje maminka je mluvčí Charty. Přikývla jsem. Později se ukázalo, že spolupracovala s StB a možná potřebovala potvrzení z první ruky,“ doplňuje.

StB zavírala rodiče preventivně

Matku po jejím prvním uvěznění v letech 1969–1971 už nikdy formálně neobvinili, ale opakovaně ji zavírali do cely předběžného zadržení. „Preventivně“ – před státními svátky, výročími nebo v době návštěv státníků, jako například L. I. Brežněva či F. Mitterranda. StB chtěla mít lidi z disentu pod kontrolou. „Někdy ji drželi jeden den, jindy plnou ‚osmačtyřicítku‘, a když lhůta vypršela, pustili ji a znovu zadrželi na další dva dny,“ vzpomíná Blanka Petrošová.

Navenek se mluvilo o tom, že aktivisté „pobuřují“, ve skutečnosti ale většinou vůbec nechtěli demonstrovat. „Třeba táta chtěl v době Brežněvovy návštěvy sázet brambory na mlýně, ale stejně ho preventivně zavřeli. Matka na demonstrace nebyla – neměla fyzičku na běh před vodními děly. Její síla byla v organizaci, psaní, distribuci,“ vypráví Blanka Petrošová. Z dětství si odnesla pocit nejistoty, kdy se matka po zadržení vrátí. V prostředí disentu se o tom mluvilo s nadsázkou jako o „běžných peripetiích“, ale uvnitř ní zůstával ukrytý dětský strach, který si naplno uvědomila až v dospělosti.

Naposledy matku zadrželi v roce 1988

V druhé polovině osmdesátých let už Blanka sice vnímala zadržování matky jako součást života, přesto se jí scéna z roku 1988 zapsala do paměti velmi ostře. Brzy ráno, kolem půl šesté, se u dveří rozeznělo vytrvalé, agresivní zvonění, typické pro „fízly“. Za dveřmi stáli příslušníci se smyšlenou legendou o doručení telegramu. Blanka se zpočátku snažila přesvědčit matku, aby neotevírala, aby se dospali, ale zvonění neustávalo. Matka, ještě v pyžamu, otevřela a muži požadovali vstup do bytu. „Prostě strčili nohu mezi dveře, jak měli ve zvyku,“ vysvětluje Blanka Petrošová.

Prosili s bratrem příslušníky, aby počkali venku, než se máma oblékne. Chtěli s ní alespoň posnídat, ale ta to odmítla, že nemá cenu odporovat. „Zpětně jsem si uvědomila, že matka tehdy z bytu odcházela s vědomím, že ‚už jsme velcí‘ a že to zvládneme. Neměla strach, ale byla naštvaná, protože ji to obtěžovalo a narušovalo to běžný život,“ vzpomíná.

Až 17. listopadu jsem si uvědomila, že nejsme sami

Jako dospívající začala Blanka chodit na demonstrace; často tak, aby o tom rodiče, zvlášť matka, nevěděli. Šlo o „tematické“ akce: 28. říjen, 21. srpen, především však Palachův týden v lednu 1989, kde dostala poprvé pendrekem. Cílem bylo sejít se na Václavském náměstí, hlasitě vyjádřit nesouhlas a počkat, až bezpečnostní složky dav rozeženou. Nejvíce jí utkvěl čtvrtek, kdy viděla brutální bití, tlačení, deptání lidí. „Když například Dana Němcová položila květinu a pak musela šest hodin stát na fízlárně ve Školské, zatímco její syn David prosil, aby jí dali židli, cítila jsem bezmoc, ale zároveň přesvědčení, že demonstrace mají smysl,“ vzpomíná Blanka Petrošová.

Sametová revoluce ji zastihla ve třetím ročníku gymnázia. O kariéře, přijímacích zkouškách na vysokou školu a podobných věcech v té době neuvažovala. Vzduchem létala jiná otázka – jak se postavit režimu a pokračovat ve stopách rodičů. Na studentský pochod 17. listopadu 1989, organizovaný s posvěcením SSM, šla se spolužáky a spíše ze „slušnosti“. Rozhodně nečekala, co se z toho vyklube.

Na Albertově ji překvapily davy lidí a transparenty, které otevřeně propagovaly akademické a studentské svobody. Když průvod pokračoval na Vyšehrad a míjel dům, kde bydlel Václav Havel a studenti začali skandovat, poprvé na vlastní kůži pocítila, že „oni“ – disidenti – nejsou osamělou menšinou, jak si dosud myslela. „Najednou bylo zřejmé, že podobně smýšlejících lidí je mnohem víc a že změna je reálná,“ říká.

Měla jsem strach o život

Na cestě po Národní třídě se dav prudce sevřel. Blanka, drobné postavy, se začala dusit a poprvé měla opravdový strach o život. Vzpomíná na zvuky, které se jí vracejí dodnes: bušení obušků, pískání, ostré rány, výkřiky bolesti. „V jednu chvíli jsem měla pocit, jako bych všechno slyšela z dálky, jako bych byla přidušená. Kamarád se vyšplhal na stánek, že mě vytáhne, ale bála jsem se, že z té výšky už neutečeme. Nakonec ji i spolu s dalšími vytáhli uniformovaní muži a odvedli ji do antonu. Když ji začali prohmatávat, ohradila se, ale snažila se zachovat klid. „Nakonec přišel mladý policajt, vybral mě a ještě jednu holku, vystrčil nás ven a řekl, abychom šly domů a ať už na taková místa nechodíme,“ vypráví Blanka Petrošová.

Cestou k metru viděla rozházené boty a kusy oblečení. Šla přikrčená, psychicky zbitá, v hlavě s jedinou myšlenkou: kdyby ji teď někdo konfrontoval, řekla by cokoliv, jen aby už nic podobného nemusela zažít. Z metra zavolala domů, že je v pořádku, ale má strach o kamaráda, který se jí ztratil; chtěla ho jít hledat. „Matka naléhala, ať jedu domů, případně že pro mě dojede. Teprve druhý den ráno to na mě dolehlo. Bylo mi na zvracení,“ vypráví.

U Havlových jsem zvedala telefony

Sametovou revolucí se jim život převrátil. „Otec se odstěhoval k Václavovi a Olze na nábřeží, kde jim pomáhal – vařil, nakupoval, hlídal dveře, pouštěl dovnitř ty, kteří byli potřební, a odmítal ty, kteří jen rušili,“ vzpomíná Blanka Petrošová, která u Havlových zvedala telefony, přepojovala a vysvětlovala, co je třeba. „Jednou při vyřizování hovoru mě Olga pochválila, jak hezky odpovídám, ale zároveň mi jemně vytkla, že používám ‚socialistickou úředničinu‘. Například jsem řekla: ‚V současné době tady není.‘ Prý to můžu říct jednoduše: ‚Teď tu není.‘ Jednou jsem se jí zeptala, jestli si myslí, že Václav bude prezident, a Olga odpověděla podrážděně: ‚Ani mi o tom nemluv.‘“

Blančina matka Petruška Šustrová, která od roku 1982 z politických důvodů neměla stálé zaměstnání, se v letech 1990–1992 podílela na prověrkách pracovníků ministerstva vnitra, rozvědky a justice a poté se stala respektovanou novinářkou.

Pro samotnou Blanku znamenal pád režimu i osobní úlevu. Po sametové revoluci si mohla studium vybrat podle sebe, a tak zamířila na filozofickou fakultu, obor sociální práce, kde ji učila Jiřina Šiklová, jíž si velmi vážila. Poté si udělala psychoterapeutický výcvik a dnes pracuje jako psychoterapeutka.

I když se disent rozpadl, stále cítím zvláštní spřízněnost

Navzdory složitým podmínkám, v nichž vyrůstala, vzpomíná Blanka Petrošová na dětství jako na šťastné, a to díky disidentské komunitě, která rodinu obklopovala. Zároveň v ní ale zůstala hluboká stopa: rozpad rodiny, odloučení, nevratnost některých ztrát. Prababička zemřela, aniž by ještě jednou viděla svou dceru Jitku, která se do Československa nikdy nevrátila. „Bála se, že další ‚emigraci‘ už psychicky nezvládne, a chtěla si Prahu uchovat takovou, jakou si ji pamatovala,“ říká pamětnice.

Když se dnes potkává s vrstevníky z rodin podobně zasažených komunistickým režimem, cítí zvláštní spřízněnost – jako by sdíleli společný původ, kulturu a jazyk, aniž by o tom museli mluvit. Jsou to podle ní lidé, na které je spolehnutí. Ráda cituje Beatrici Landovskou, která napsala, že každý má právo na šťastné dětství, ale že to šťastné dětství vzniká zpětně, když člověk pochopí, čím vším prošel. V devadesátých letech se začaly disidentské kruhy rozpadat. Do vztahů vstoupily politické spory, osobní konflikty i únava. Přesto je Blanka Petrošová přesvědčená, že jádro zůstalo propojené. Lidé, kteří se znali z bytů, výslechů a samizdatu, si uchovali schopnost sejít se, když na tom záleží.

Smrt její matky, která zemřela před několika lety, pro ni byla silným potvrzením této sounáležitosti. „Prostor se v těch dnech proměnil v jakousi novodobou „Kolínskou 15“. Přicházeli přátelé, seděli, vtipkovali, děkovali a loučili se. Matka byla statečná, svébytná a zůstávala stejná jako vždy – věcná, vtipná, bez patosu. Na pohřeb přišla i generace dětí disidentů – nejen proto, že odešla kamarádka jejich rodičů, ale i kvůli vlastnímu pocitu, že patří k sobě.