Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ingrid Petříková (* 1940)

• narozena 11. dubna 1940 v Liberci-Vratislavicích

• německá rodina, otec padl, matka samoživitelka

• dva starší bratři žili za války u prarodičů na Moravě, pamětnice a její bratr s matkou ve Vratislavicích

• květen 1945 - zařazeni do odsunu, český soused nabídl matce manželství, a tak zůstali v Liberci

• léto 1945 - prarodiče zahynuli během odsunu, bratři odsunuti a ztraceni

• matka se pokusila o sebevraždu, rok v léčení

• 1945-1946 - pamětnice a její bratr vychováváni u známých během matčiny hospitalizace

• 1956 - setkání s jedním z bratrů, druhý nikdy nevypátrán

• pamětnice žije v Liberci-Vratislavicích

Drobné a milé dámě Ingrid Petříkové její skutečný věk hádá málokdo. Ingrid, přáteli přezdívaná Inka, i jako penzistka stále pracuje v libereckém divadle jako uvaděčka a zpívá ve sboru. Tvrdí, že svými pěveckými vystoupeními rozdává radost starým babičkám, které se sborem jezdí navštěvovat. V jejím životě však nebyla nouze ani o velmi neradostné okamžiky.   

Maminka si dovedla poradit

Inčino dětství nebylo idylické. Poznamenala je nejen válečná doba, ale i národnost rodičů a konečně i místo narození. Narodila se jako čtvrté a poslední dítě v dubnu 1940 německým rodičům ve Vratislavicích, tehdy samostatné obci, dnes součásti Liberce. Svého tatínka nepoznala, má o něm jen kusé informace a tuší, že padl někde v Polsku v uniformě wehrmachtu. Rodinná situace byla o to složitější, že otcovi rodiče Inčinu maminku, pocházející z chudých poměrů, nikdy nepřijali a soužití páru nepřáli. Matka Gertruda Hübnerová byla dnešním termínem samoživitelka se čtyřmi dětmi. Nejstarší dva chlapci, Jan a Erich, vyrůstali u otcových rodičů na Moravě, s matkou ve Vratislavicích zůstala jen nejmladší Inka s o dva roky starším bratrem Pavlem. Inka vzpomíná: „Maminka, dělnice, nás všechny nemohla uživit. I když bratři bydleli u dědečka a babičky, jezdili jsme za nimi na návštěvu a nejspíš si i psali.“

Přesto na své rané dětství nevzpomíná pamětnice jako na krutou a nešťastnou dobu, a to především díky své mamince: „Pracovala ve vratislavické továrně na koberce, brala si přesčasy, aby měla víc peněz, ale stejně si na nás našla čas. Seděla u stolu, něco zašívala, ale přitom jsme si třeba společně zpívali. Peníze nebyly, brusle nebo sáňky jsem podědila po sousedech, ale maminka si dovedla poradit.“ Inka s bratrem navštěvovala také prarodiče z matčiny strany – její matka vystřídala sedm macech a jedna z nich si oblíbila i malou vnučku Inku: „Babička na mě byla hodná, spíš mě i rozmazlovala. Někdy mi třeba dala šaty, ale domů jsem si je vzít nemohla, při odchodu z návštěvy jsem je zase musela vrátit.“

Už jsme měli sbaleno

Z válečné doby si Inka vybavuje nálety na vratislavickou školku a schovávání v protileteckém krytu ve sklepě pod školkou. Výraznější vzpomínku má spojenou s příjezdem Rudé armády do Vratislavic: „Tanky jely po hlavní vratislavické ulici, vidím to jako dnes. Já, pětiletá holčina, měla růžovou kabelku a do ní mi vojáci dali nějakou čokoládu nebo něco na zub. Bratrovi bylo sedm, ten nasedl na tank a jel s nimi skoro až do Jablonce. Maminka se ujala polní kuchyně, vařila pro vojsko, sama nic neměla, ale druhým stejně pomáhala.“

Osvobození Československa v květnu 1945 znamenalo pro většinu německého obyvatelstva oblastí Sudet zároveň odsun. Týkal se také většinově německé populace Vratislavic a odejít měla i Inka s bratrem a maminkou. Podle vyprávění pamětnice se v jejich případě nejednalo o tzv. „divoký“ odsun, ale o plánovanou věc: „Maminka naše věci rozdala nebo prodala. S nuceným odchodem jsme počítali, měli jsme sbaleno a nevěděli, co nás čeká.“ Nakonec vše dopadlo jinak – matka i obě děti zůstaly ve Vratislavicích, protože jejich český soused, vdovec, nabídl Inčině mamince manželství: „Nejspíš si na maminku myslel už dřív a teď byla vhodná chvíle. Skutečně, na úřadu vyřídil vše potřebné, jako komunista tam měl velké slovo, a nikam jsme nejeli. Maminku si také po několika letech vzal.“

Ptali jsme se, co se s bratry stalo

Konec války a osvobození dávaly naději i na opětné spojení rozdělené rodiny. V tomto případě se ale šťastná situace neopakovala. Pamětnice s pohnutím vypráví o cestě na Moravu, do dnes již nezjistitelného městečka, za bratry Janem a Erichem a prarodiči: „Když jsme přijeli, kluci ani babička s dědečkem ve vyrabovaném domě, kde bylo všechno rozházené, už nebyli. Ptali jsme se lidí, co je s nimi, a řekli nám, že je všechny odsunuli.“

Maminka po návratu domů bolest ze ztráty synů neunesla, polila se petrolejem a pokusila se upálit. Dlouho byla v kritickém stavu v nemocnici, ale uzdravila se. O pětiletou Inku a sedmiletého Pavla se nezištně starali rodinní přátelé, ale oba sourozenci žili zvlášť a v podstatě u cizích lidí. Teprve od paní, která se o ni starala během maminčiny léčby, se Inka, která měla jít brzy do školy, naučila česky. Po roce se maminka dala natolik do pořádku, že se vrátila domů a převzala péči o obě děti, které jí zůstaly. Pochopitelně pátrala po osudu dvou starších synů, kontaktovala Červený kříž i další instituce, ale bezvýsledně.

Znovunalezený bratr

Na soužití Čechů a Němců ve Vratislavicích vzpomíná paní Inka jako na fungující model, nevybavuje si žádné excesy ani mstu. Pravděpodobně k jejímu pozitivnímu vnímání skutečnosti přispívá jednak dětská optika, pak také to, že její maminka, Němka, byla oblíbená pro svou družnou povahu jak u Čechů, tak i u Němců, mezi nimiž měla spoustu přátel i známých. Díky náhodě a známým a soudržnosti německých rodáků se jí podařilo nakonec po více než deseti letech navázat kontakt se synem Erichem. Inka Petříková vzpomíná: „Jedni známí jeli do Německa, do Essenu, a tam se setkali s dalšími odsunutými Němci. Jeden se jim svěřoval, že ztratil rodinu, že měl sestru Inku, bratra Pavla ve Vratislavicích, ale ti i s jejich matkou zemřeli. Několikrát jim psal, ale dopisy se vracely s poznámkou, že adresát zemřel. Ti známí ho upozornili, že stále žijeme ve Vratislavicích a že maminku dobře znají.“

S bratrem Erichem se Inka a její maminka setkaly v roce 1956. Bratr jim vylíčil okolnosti divokého odsunu, během něhož zemřeli oba prarodiče a bratři se dostali do západní části Německa. Tehdy patnáctiletý Jan a osmiletý Erich přišli do různých adoptivních rodin a ztratili kontakt nejen s matkou, ale i mezi sebou. Po více než deseti letech od nedobrovolného odloučení se Erichovi podařilo najít zbytek rodiny a přetržená pouta navázat. Navštěvovali se, i když Erich v Německu zůstal. Se starším Janem se matka ani sourozenci už nikdy neviděli.

Po ukončení školní docházky nastoupila Inka do vratislavického Bytexu. Chtěla se sice stát zdravotní sestrou, ale nevlastní otec s jejím výběrem nesouhlasil a ona nepřijala jím navrhovanou profesi kuchařky. Později se seznámila s budoucím manželem, důstojníkem letectva, ve šťastném manželství spolu vychovali dvě děti. K vysněné profesi zdravotní sestry se přiblížila alespoň zdravotnickým kurzem, který absolvovala, aby mohla jezdit s dětmi na tábory. Zúročila jej i při péči o milovanou maminku, která zemřela v roce 2000 ve věku 88 let, i nevyléčitelně nemocného manžela a bratra Pavla. Znovunalezený bratr Erich spáchal z rodinných důvodů sebevraždu v roce 2000. V nedávné době Inka Petříková překonala vážné nemoci a operace, ale nezlomná a skromná dáma rozdává radost, nejen zpěvem, ranám osudu navzdory.