Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hedvika Petřičová (* 1935  †︎ 2017)

• narodila se 16. října 1935 v osadě Růženec

• její rodiče byli německé národnosti

• po válce rodinu nezařadili do odsunu Němců

• stali se posledními obyvateli Růžence

• v roce 1949 rodina odešla do Bílé Vody

• osada Růženec byla srovnána se zemí včetně kaple

• v osadě Růženec zůstala jen budova bývalé fořtovny

• pamětnice zemřela v Bílé Vodě v roce 2017

Místní hostinec patřil k oblíbeným výletním místům a každý rok 13. června ke kapli sv. Antonína Paduánského proudily davy poutníků, pro něž obyvatelé osady Růženec kapli vyzdobili a připravili bohaté pohoštění. „Chlapi vždycky ke každé lavici postavili břízku. K oltáři jsme sbírali na poli kvítka. A to byla ta, co všude roste. To se muselo natrhat a na šňůry uvázat. A přijel farář, naposledy v roce 1948, přišel farář s procesím. To už přišli na Růženec Češi. To jsem tam naposledy pomáhala zdobit,“ vzpomínala Hedvika Petřičová, jedna z posledních rodaček zaniklé osady Růženec, jejíž tehdejší krásu dnes připomíná už jen poslední stojící budova bývalé fořtovny. 

Na hranicích 

Hedvika Petřičová se narodila 16. října 1935 v osadě Růženec (německy Rosenkranz) jako druhé ze čtyř dětí rodičům Emanuelu a Marii Fischerovým. Rodina bydlela v nejvýše položeném domě s číslem popisným devět, k němuž patřilo šest hektarů polností a luk a tři hektary lesa. Tak jako u ostatních domů v osadě, neměli Fischerovi zavedenou elektřinu a pro vodu si chodili do studánky. Otec si jako jediný v Růženci přivydělával řemeslem. Jako nožíř vyráběl střenky, myslivecké knoflíky z paroží a brousil nože a nůžky, které pak děti roznášely po okolí. „Ještě mám kámen ve dvoře, co je z Růžence, z toho broušení. A to se muselo točit, aby táta mohl brousit. A teď si představte, jak on to dělal se starou kosou nebo se starou rezavou pilou. Musel všechno vykovat. Měl tam na to velkou kovadlinu. A pak se muselo třeba dvě hodiny v kuse točit, aby to vybrousil. Kolikrát nám vzal vlas, jestli ho přeřízne. Takovou ostrost to mělo,“ vzpomínala Hedvika Petřičová.

V té době v Růženci, který spadal pod pět kilometrů vzdálenou Bílou Vodu, žilo kolem 30 lidí, všichni německé národnosti. Osada se rozprostírala v Rychlebských horách v nadmořské výšce kolem 600 metrů a před druhou světovou válkou stála hned u hranic s Německem. Právě proto v ní měli svou stanici příslušníci finanční stráže. Ti ale po mnichovské dohodě v roce 1938 museli své pozice opustit, protože Růženec se stejně jako celý okolní kraj stal součástí nacistického Německa. 

Poslední obyvatelé 

Hedvika Petřičová nijak nevzpomínala na období druhé světové války, protože až události krátce po ní výrazně zasáhly do života rodiny. Nejstaršího bratra Richarda hned po válce zadrželi Poláci a posléze během odsunu Němců transportovali do Německa, na což na Paměti národa vzpomíná mladší sestra pamětnice Alžběta Blahutová. Jejich nevlastní sestra Pavla z otcova prvního manželství totiž ještě za války odešla do služby na hospodářství v lázeňské obci Bad Langenau (dnes polské Długopole-Zdrój). Zamilovala se tam do mladíka Alfonse Jestla a čekala s ním dceru Moniku. Její nastávající však padl jako voják wehrmachtu. Přesto se těsně před koncem války konala svatba. Na ni jí potřebné doklady přinesl právě patnáctiletý bratr Richard, kterého tam zadrželi Poláci a s Pavlou a její dcerou zařadili do odsunu Němců. Rodina pak o nikom z nich několik let neměla žádné zprávy. Ani pátrání přes Červený kříž nemělo úspěch. Nakonec se přece jen dozvěděli, že žijí v malé obci ve Vestfálsku ve Spolkové republice Německo. Až 20 let po válce se Richard setkal se svojí rodinou, když po několikaměsíčním vyřizování dostal povolení navštívit Československo. 

Odsun Němců proběhl v roce 1946. Museli do něj nastoupit i obyvatelé Růžence. Zůstala jen Berta Schwabová, její postižený syn Josef a rodina Fischerova. Hedvika Petřičová netušila, proč zrovna oni mohli zůstat, ale podle ní v tom mohlo hrát roli otcovo řemeslo a také to, že byl v kraji oblíbený. 

Ve zpustlém Růženci tak zůstali jen Fischerovi, Schwabovi a do hájenky se nastěhoval nový český revírník Přibyl. Už tak těžký život se pro rodinu ještě zhoršil. Zabavili jim všechen dobytek, stroje v otcově dílně a ještě se museli potýkat s nájezdy zlodějů. „V noci přišli a svítili nám do oken.“

V roce 1948 přišli o poslední sousedy, když Bertu Schwabovou se synem odvezli na zemědělské práce na Jihlavsko. Berta Schwabová tam zemřela a její syn se vrátil až po letech a dožil v Javorníku. „My už jsme tam nemohli existovat. Táta tam neměl co dělat,“ dodala Hedvika Petřičová, jejíž rodina v srpnu 1949 odešla do Bílé Vody. 

Zůstaly jen vzpomínky

Vykradené a poničené domy byly poté srovnány se zemí. V druhé polovině 50. let šla k zemi i kaple sv. Antonína Paduánského, protože si místní komunisté nepřáli, aby se u ní konaly každoroční tradiční poutě. „Byl tam zvon a paní Schwabová tam chodila v poledne zvonit a sedláci věděli, že už je poledne a že musí vařit. Uvnitř byl překrásný velký oltářní obraz na plátně. To namalovala manželka jednoho tamního četníka. Ona byla malířka. Vždycky říkali, že ten obraz malovala paní Badalíková – Češka,“ dodala střípky z minulosti kaple pamětnice. 

Hedvika Petřičová v Bílé Vodě už zůstala. Dlouhá léta pracovala jako ošetřovatelka v tamní psychiatrické léčebně. V Bílé Vodě také v roce 2017 zemřela. 

Zdroje: 

Macháček, P.: Zmizelé Jesenicko 1. díl: Zcela zaniklé osady. Hnutí Brontosaurus Jeseníky, 2019.