Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing., plukovník Václav Petras (* 1927  †︎ 2020)

• narodil se 3. července 1927 v Kvasilově na Volyni

• chodil zde do českých škol, rok byl v učení v místním pivovaru

• otec sloužil u sovětského strážního oddílu a zahynul při německém náletu v roce 1944

• v květnu 1944 se přihlásil do Svobodovy armády, působil u spojařů u tzv. poruchových hlídek

• při osvobození se dostal do Ostravy a později i do Prahy

• v Praze v letech 1949 až 1950 absolvoval pivovarskou školu a poté VŠCHT

• vykonával řadu mistrovských funkcí (sklepmistr, sládek či nadsladovník)

• stál u zrodu pivovaru Radegast v Nošovicích

• od roku 1979 až do odchodu do důchodu byl podnikovým ředitelem Severomoravských pivovarů v Přerově

• je členem Československé obce legionářské a Českého svazu bojovníků za svobodu

• je nositelem mnoha vyznamenání, například Řádu Velké vlastenecké války, Dukelské medaile a medaile Za chrabrost před nepřítelem

• v roce 2013 byl uveden do Síně slávy českého pivovarnictví a sladařství

• zemřel v prosinci roku 2020

Narodil jsem se v Kvasilově, který dnes leží na západní Ukrajině, tehdy to bylo Polsko. V té oblasti žilo asi 45 tisíc Čechů. Můj otec se tam dostal po první světové válce, když šel hledat práci, protože byl svým způsobem dobrodružné povahy.

V mém rodišti jsem začal chodit do čtyřtřídní české školy. Po čtyřech letech jsem se musel rozhodnout pro další školu, přicházela v úvahu i polská či ukrajinská, neboť oblast byla mnohonárodnostní. Nakonec jsem začal chodit do nedaleké české školy ve Zdolbunově. Tamějším českým učitelem byl například Vladimír Tomáš.¹

V Kvasilově fungovaly spolky. Pamatuji si na hasiče a sokolovnu. Moje rodná víska čítala 800 obyvatel a skoro všichni byli Češi, takže se tam udržovaly české tradice.

Samozřejmě jsme věděli o situaci v Československu, například když Němci obsadili Sudety. Bylo k dostání mnoho novin a časopisů, které tamější komunitu informovaly. Rodiče byli vlastenci, takže jsme s Československem udržovali kontakty.

Když vypukla druhá světová válka, Němci obsadili část Polska i Kvasilov. Ze Sovětského svazu se z druhé strany nasunula Rudá armáda, snad se to deklarovalo jako okupace Polska, ale oni si chtěli údajně vytvořit bezpečnostní kordon až po Bug.

Vyučování bylo všelijaké, školy se zavíraly, aby bylo místo pro vojáky.

My jsme jenom čekali, až nás rudoarmějci osvobodí, což nastalo v únoru 1944.

Ve městě Rovno byla zřízena česká komandatura,² probíhal tu nábor dobrovolníků, protože Svobodova armáda dost vykrvácela u Sokolova. Já se už v březnu hlásil jako dobrovolník, přihlásil jsem se mezi prvními. Zpočátku jsme bydleli přímo tam. Nebyla to kasárna, žili jsme přímo na velkém nádraží. Každou chvíli nás bombardovali, noc co noc byly nálety, tak jsme se přesunuli dál, abychom neutrpěli tolik ztrát, dva kluci zahynuli, aniž by svlékli civilní oblek, aniž by se dočkali uniformy!

Moje cesta pokračovala, přesouvali nás do Černovic, tam se stále bojovalo a přibývali další dobrovolníci. V Černovicích se určovalo, ke kterému druhu zbraní člověka přidělí. Byli jsme toho názoru, že na Západě válku rozhodli v prvé řadě letci. Na Východě samozřejmě tankisté! Ti vybojovali bitvu u Stalingradu atd. Na území Ukrajiny se v prvé řadě objevovali tankisté.

Hlásil jsem se za tankistu a četař Koule říká: „Ty jsi dost slabej na to, abys byl tankistou.“

A já povídám: „Jak to?“

„Tam to není tak lehké, když jeden padne, druhý ho musí zastoupit... Náboje dávat... Ty bys to možná ani neunesl!“

Já se skoro cítil uražený, ale říkám: „Ale já chci být u tankistů!“

Odpověděl mi: „Jediné řešení je – učil ses dobře? Jestli by ses naučil morseovku, tak bys mohl jít ke spojařům.“

V Černovicích jsem se tedy učil morseovku, když jsme však byli přesunuti blíž k frontě, všichni uznali, že v Karpatech nám žádné rádiové vysílání nepomůže. Prý i generál Svoboda říkal: „Tož tady v tom asi neuspějeme s radiostanicemi. Bude třeba spojařů, kteří budou natahovat pozemní linky.“ Radiostanice vážily šestnáct kilo, nosit je do těch kopců by nebylo dobré. Samozřejmě já s generálem nemluvil, na to jsem byl moc malý pán, kluk sedmnáct osmnáct roků.

Byl jsem přidělen k pozemním linkám, k tzv. poruchové hlídce. Linie s Němci byly neustále ostřelovány, v Karpatech viděl jeden druhému do chalupy. Němci byli dobře zakopaní, viděli by nás, tak se linky daly opravovat jen za šera či ve tmě. Chodili jsme ve dvojicích. Celou dobu jsem zůstal u spojařů. Prošli jsme Dukelský průsmyk a cestou kolem polských hranic až do Ostravy. Němci těžký průmysl vysávali z Ostravska, a proto ji údajně ani nebombardovali, neprováděli žádné sabotáže. Göring prý říkal, že „kdo ztratí Ostravu, ztratí celou válku“.

V Ostravě jsme chvíli pobyli na vítkovickém stadionu, kde jsme vítězství oslavovali celý týden. Bylo tolik radosti, že jsme přežili, bylo proč se veselit.

Do Prahy jsme se dostali s týlovými vojsky, čekali jsme, jak nás v Praze přivítají, jenže jsme se nejprve dostali jen do Štěrbohol, protože jsme byli ve frontových vojenských uniformách, špinaví. Ve Štěrboholech byli polní četníci, zastavili nás a povídají: „Takhle nemůžete reprezentovat v Praze zahraniční armádu, bude slavnostní pochod po Václaváku! Ne, ne, zpátky do Štěrbohol, tam se odvšivit a dostat nějakou lepší uniformu!“ Angličané nás tehdy zásobili svými anglickými uniformami. Mám i fotku na památku. „Anglickou uniformu“ jsem měl dlouho doma, dokud ji moli nesežrali.

***

Má cesta k pivovarnictví začala ještě před osvobozením. V Kvasilově byl pivovar, Svárovského firma na výrobu a opravu zemědělských strojů a pak také mlýn. Já jsem uvažoval, co si vyberu, ale samozřejmě, že o tom rozhodoval táta, protože jsem byl teprve čtrnáctiletý kluk. Ptal se mě: „Chceš jít do fabriky, do mlýna, nebo do pivovaru?“ Táta měl kladný poměr k pivu, tak mě zavedl do pivovaru, abych se podíval, jak to tam vypadá. Vzhledem k tomu, že tam pracoval i můj strýc, tak jsem si vybral pivovar.

To se mi stalo osudem, v kvasilovském pivovaře mě vzali na rok do učení a potom mi to tady v republice připočetli. Celý svůj aktivní život jsem pracoval v pivovarech. Postupně jsem si doplnil vzdělání, absolvoval potravinářskou průmyslovku a vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Pracoval jsem v různých pivovarech a zakotvil v novojičínském. Myslel jsem si, že v tomto malém pivovaru vydržím až do důchodu, ale neskončil jsem tak, jak jsem si tehdy představoval. Měl jsem odborné vzdělání, a tak generální ředitel Severomoravských pivovarů rozhodl, že budu ředitelem nově budovaného pivovaru Radegast v Nošovicích.

Rozhodnutí o stavbě nového pivovaru vzniklo za zvláštních okolností. V Karviné byl totiž na tehdejší poměry velký pivovar – 300 hektolitrů piva. Ten byl poddolován a bylo den ze dne rozhodnuto okamžitě zastavit výrobu piva, velká část ho přišla vniveč, jak to bylo poddolované, teklo pivo přímo do dolů, do těch kavern. Bylo rozhodnuto postavit nový pivovar a hledalo se vhodné místo. Vzhledem k tomu, že tenkrát k výrobě 1 hektolitru piva bylo třeba 10–15 hektolitrů vody, hlavně na chlazení, připadalo v úvahu místo blízko přehrady, tedy u Morávky. V Nošovicích jsem se pak usadil a bydlím tady dodnes.

                                                             ***

Události na Dukle, to je už dávno, před sedmdesáti lety. Všechno se tam změnilo. Když jsem tam přišel, bylo všechno rozstřílené, stromky byly rozmlácené. A když jsem se tam byl podívat před dvaceti třiceti lety, už tam zase rostly stromy, ale už to bylo něco jiného, ta krajina vypadala jinak. Nebylo to lehké, setkáváme se tam, alespoň ten zbytek lidí, vojáků, kteří to přežili, protože já mám osmaosmdesát roků, za dva roky devadesát, vzpomínky jsou zaprášené, ale ještě se najdou kamarádi: „Pamatuješ si na to tenkrát?“ „Já ne, a ty?“ „Jo, tenkrát to bylo tak a tak.“ Takže se pobavíme a vzpomínáme. Setkáváme se v Praze u významných příležitostí, jsme zváni na Hrad. Ale už to všechno odnáší historie...

1 Škola byla desetitřídní a učitel Vladimír Tomáš působil v letech 1922–1935 v české škole v Kvasilově.

2 Byla zřízena v polovině března 1944.