Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromír Petlach (* 1924  †︎ 2019)

• narozen 11. září 1924

• pomáhal otci na rodinném hospodářství

• za války měl být totálně nasazen v říši, ale nakonec zůstává doma

• v roce 1957 pamětníkův otec podepisuje vstup do družstva

• Jaromír Petlach se stává agronomem a později předsedou JZD

• pro kritiku poměrů je z vedení družstva odvolán

• v roce 1965 podává odhlášku z družstva

• odchází pracovat do brněnského Zetoru

• 1968 narození dcery Lenky

• 1969 narození syna Jaromíra

• v současné době je v důchodu a žije s manželkou v Ochozi u Brna

• zemřel 25. prosince 2019

Pod stromečkem bývají obyčejné věci

Jaromír Petlach se narodil 11. září 1924 do rodiny zemědělce Josefa a jeho ženy Anny. Jeho rodná vesnice Obce zanikla sloučením s vískou Ochoz v roce 1947 do jedné obce pod novým názvem Ochoz u Brna. Dědeček pamětníka padl v bojích první světové války v roce 1917, a tak rodina Petlachových žila ve skromných poměrech.

V roce 1930 se Jaromír Petlach jako šestiletý aktivně zapojuje do místní činnosti Orla, účastní se cvičení, skoků o tyči, do dálky, her i dalších aktivit. Podílí se na orelských slavnostech. Zejména na dožínkách, při kterých se recitují říkanky, zpívají písně, tančí se moravská i slezská beseda a stíná se beran.

Pamětník vyrůstá v katolické rodině. Pravidelně se účastní bohoslužeb. Rád vzpomíná na roráty během adventu, kdy se v čase radostného očekávání ráno vstupuje do setmělého kostela se svíčkou v ruce. O Vánocích v rodině zdobí stromek skleněnými baňkami, voskovými svícemi a papírovým betlémem. Pod stromečkem tehdy nacházejí děti obyčejné dárky. Většinou to, co je zrovna potřeba – boty nebo oblečení.

Ten trylek, co on pěl, to je prostě nezapomenutelný

Vzdělání dostává Jaromír Petlach na základní škole v Ochozi, na měšťance ve Křtinách a také na IV. měšťance v Bílovicích u Brna. Po studiích pracuje doma s otcem. Každodenními činnostmi jsou obdělávání pole a formančení. Spolu s otcem z brněnské Hudcovy vápenky dopravují vápno na různé stavby. Jaromír Petlach pomáhá se sečením trávy nebo s osevem pole. Nejprve jde o práci ruční, později si rodina pořizuje secí stroj. „Já jsem vzal pluh, teďka se to ukrajovalo, no a mohli jste myšlenkami bloudit bůhvíkde… A byla to paráda! Když koně museli vykonat potřebu, tak jsem zastavil, opřel jsem se jen tak o pluh, když bylo pěkně… a podíval jsem se navrch a tam byl skřivan. Ten trylek, co on pěl, to je prostě nezapomenutelný. Tak jsem se na něj díval, on trylkoval, teď složil křídla a jako kameň padl k zemi. Až těsně nad zemí roztáhl křídla… To byly pěkný zážitky… i při té práci,“ dojatě vzpomíná Jaromír Petlach. 

Tehdy byli skutečně všichni odhodláni republiku ubránit

23. září 1938 dochází k mobilizaci všech mužů do čtyřiceti let. Otec pamětníka musí narukovat. Politicky dochází k „dohodě“ o postoupení pohraničí. Jaromír Petlach rozechvělým hlasem popisuje, jak v celém národě v té době panuje odhodlání ubránit republiku: „My ještě ve škole… protože každý měl snahu se toho nějak zúčastnit a nějak bojovat proti těm Němcům… Tak byly takový nášivky: NEDÁME SE! Učitelé nás mírnili, protože viděli, že veškerý ty naše snahy pomoct jsou marný. Tehdy skutečně byli všichni odhodlaní dát to poslední, aby se nějak to ubránilo… ta republika…“

Zprávy z fronty budily strach

Činnost Orla i další společenské aktivity v obci zastavuje rok 1939. Válka zasahuje i do zemědělského života pamětníkovy rodiny. Jeho ročník 1924 „daruje“ vláda Vůdci. Jaromír Petlach je spolu s dalšími totálně nasazen. Většina odchází do Německa. Pamětníkovi se opakovaně podaří odsun oddálit. Má staré rodiče a pro zemědělskou práci ve svém domově, která byla i pro Německo důležitá, je nepostradatelný. Nakonec ale přece jen dostává pokyn k odchodu do říše.

Nacisté potřebují, aby zvládal spolu s ostatními práci v továrně. Musí se přeškolit. Jde o tzv. umschulung, kdy dochází do továrny u Zbrojovky v Brně. Seznamuje se s teorií ohledně výroby a práce se železem. Poté v dílně pracuje s pilníkem, učí se vyřezávat tvary podle výkresu a podobně. Když se po nemoci vrací do dílny, nalézá ji prázdnou. K jeho totálnímu nasazení tedy nakonec nedošlo.

Válku na venkově popisuje Jaromír Petlach jako klidnou. I přes všudypřítomnou bídu a ztížený život je na venkově dostupný chléb. Největší strach vzbuzují zprávy o událostech na frontě.

Jak se říká o Velikonocích, že zvony odletěly do Říma, tak tehdy se začalo říkat, že odletěly do Německa

S přibližující se frontou dochází i na bombardování, které zasáhne pět domů v Ochozi. Vypukne požár a uchráněn nezůstává ani ochozský kostel, sakristie, věž a hřbitovní zídka. Z Brna sem doléhají sirény, stále jsou slyšet výstřely a hluk. „Ke konci války neunikl kostel odvezení zvonů. Byly tam tři – Václav, Josef a ten třetí už nevím. Zvonilo se tehdy ručně. V poledne nebo se tak zvalo na bohoslužby. Jak se říká o Velikonocích, že zvony odletěly do Říma, tak tehdy se začalo říkat, že odletěly do Německa...“

Fronta se blíží a lidé mají stále větší strach. Do Ochozi přicházejí například rumunští vojáci, kteří „zaplavují“ celou obec. Pamětníkova rodina se i se sousedy v těchto dnech stěhuje do sklepa. Mají k dispozici peřiny a potraviny. Zůstávají zde i přes den, žijí při svíčkách. Mnozí obyvatelé z Ochozi a z nedalekých Křtin se také ukrývají v přilehlých jeskyních, v jeskyni Pekárna a Býčí skála.

Obec Ochoz se po válce už nedočká návratu některých svých obyvatel, například Vlastislava Sapáka a Marie Dostálové, kteří byli nasazeni do Německa.

Straníci spálili posvěcený orelský prapor

Po roce 1945 se téměř okamžitě obnovuje obecní i orelská činnost. Než se však stihne vše pořádně oživit, přichází rok 1948 a komunistická strana přebírá veškerou moc. Straníci například spalují místní posvěcený orelský prapor. Díky tehdejšímu jednateli Orla Aloisi Pernicovi se podaří zachránit alespoň kroniky organizace. Zhasíná naděje svobody. (Pozn.: Aktivitu Orla v Ochozi u Brna se pak už nedaří naplno obnovit ani po roce 1989.)

Kolektivizace – otec jako by v tu chvíli podepsal rozsudek smrti

Začínají fungovat Slušovice. Do Ochozi docházejí straničtí komisaři, kteří přesvědčují jednotlivé zemědělce, aby vytvořili družstvo. V roce 1957 se nátlak na sloučení zemědělců stále stupňuje a ze strany komunistů dochází k výhrůžkám. Kolektivizační tlak se dotýká také rodiny Jaromíra Petlacha: „A teď sedláci čekali jeden na druhého, kdo to podepíše. A tak začali taky tady, otec taky… jsme tady seděli a váhal… bylo to skutečně… vidím otce, jak se mu ruka třepala a… jak kdyby podepsal rozsudek smrti.“ Pamětníkova rodina se v důsledku kolektivizace musela vzdát svých koní. Stali se nadbyteční. „Představenstvo se usneslo, že naše koně půjdou pryč. Měli jsme dva… No bylo nám smutno po nich, přirozeně, byli součástí naší rodiny… nedalo se nic dělat, byla to daň kolektivizaci.“

Pokud oba manželé pracovali v JZD, tak to bylo těžké živobytí

Jaromír Petlach se stává předsedou družstva. V roce 1959 vznikají traktorové stanice. V JZD je stanovena tzv. pracovní jednotka patnáct korun za den. Když v JZD pracují oba manželé, tak je to těžké živobytí. Výsledky se dosahují velmi obtížně. Půda v různých oblastech je jiná, a produkce je tedy odlišná. Strana chce jednotu. Hodnotu pracovní jednotky se nedaří zvednout. Jaromír Petlach otevřeně hovoří o důvodech, proč se nedostavují žádané výsledky. Straníkům se jeho kritika nelíbí. Svolávají proto schůzi a organizují novou volbu předsedy družstva. Zvolen je odvolaný předseda z Ostopovic. Pamětník začíná jezdit s pásovým traktorem.

Desatero – tam je obsažený celý zákon

V roce 1965 podává Jaromír Petlach odhlášku z družstva. To ho ale nechce pustit. Pamětník řeší věc prostřednictvím soudu. Družstvo je povinno, dle stanov, ho pustit, jinak by jednalo protizákonně. Z družstva mu ještě nějaký čas „chodí“ výhrůžky, že mu vrátí půdu, o kterou se nebude moci postarat. Přes kamaráda se dostává do brněnského Zetoru na neutralizační stanici, kam se svádí znečištěná voda z pracovišť. Musí se regenerovat, aby se mohla vypustit do normálních odpadů. V Zetoru je nepřetržitý provoz. Vzhledem k výpočtu budoucího důchodu se Jaromír Petlach snaží hledat práci i po brigádách. Když je mu dvaačtyřicet let, žení se. V letech 1968 a 1969 se stává otcem syna a dcery. Jeho otec umírá v době, kdy ještě působí v družstvu. I po odchodu do důchodu pracuje jako hlídač ve společnosti Telekom. V současnosti žije ve svém rodném domku v Ochozi u Brna.

Když se ohlíží za svým životem a přemýšlí o tom, co mu dávalo sílu, říká: „No heslo, heslo já jsem ani neměl. Ale pro mě, protože už nás rodiče vedli odmalička… jsme tam chodili rádi do toho kostela… my jsme se museli denně modlit Desatero… Tam je vlastně obsažený celý ten zákon, pokud chce někdo žít slušně… tam je obsažený celý zákon, nebylo by potřeba ani jiných zákonů. A když se člověk řídil podle tady tohoto, tak mohl mít klidný svědomí. A to byl můj takový mravní zákon… žít podle toho Desatera, abych prostě ten život nějak prožil slušně… to bylo všechno…“