Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník Josef Petiška (* 1921  †︎ 2013)

• narozen 5. dubna 1921 v Kaluži na území tehdejšího východního Polska, dnešní západní Ukrajiny

• před válkou pracoval jako prodavač u firmy Baťa

• v červnu 1941 dobrovolně narukoval do Rudé armády

• v letech 1941–1944 byl v Rudé armádě, v letech 1944–1945 v československé armádě

• prodělal výcvik u dělostřelectva a pěchoty

• zúčastnil se bojů na východní frontě, operací na Dukle a u Jaslo

• po válce sloužil nadále v armádě, opustil ji až 21. května 1970

• byl několikrát vyznamenán, získal medaile za chrabrost – československou, sovětskou a polskou

• zemřel 10. června 2013

Josef Petiška se narodil 5. dubna roku 1921 v Kaluži na území tehdejšího východního Polska, dnešní západní Ukrajiny. O svém dětství a rodičích říká:

„Vyrůstal jsem v rodině horníka solných dolů. Ve východním Polsku je hodně solných dolů, tam můj otec dělal. Matka byla v domácnosti. Zemřela, když jí bylo osmdesát devět let. Otec zemřel, sotva měl šestačtyřicet let. Přišel ze šichty v osm večer domů a už se neprobudil. Přitom nebyl vůbec nemocen. Od mládí jsme bydleli u řeky. Po snídani jsem odešel s klukama k řece. Nikdo nás nikdy nehledal. Nehledali, nehlídali. Měl jsem hlad, tak jsem přišel domů.

Mám všechny školy v polském jazyce. Byli jsme čtyři sourozenci, respektive pět. Jedna sestra zemřela ještě v mládí. Žili jsme v Polsku do 17. září roku 1939. Od 17. září 1939 jsme prostě byli osvobozeni sovětskou armádou. Tak jsem byl do roku 1945 občanem Sovětského svazu, od roku 1945 do prosince roku 1992 občanem Československé republiky a teď od 1. ledna 1993 jsem občanem České republiky. Je to tak.“

Před válkou pracoval pan Petiška jako prodavač u firmy Baťa a následně jako vedoucí obchodu s textilním zbožím. Od mládí byl výtečným střelcem, sedmnáct let provozoval ve volném čase závodní střelbu.

O okupaci svého rodiště Rudou armádou v září 1939 vypráví: „Vůbec nic jsme o Sovětském svazu nevěděli. Komunistická propaganda byla v předválečném Polsku úplně zakázaná. Co já vím, bylo vězněno víc než 30 tisíc polských komunistů.“

Jako dobrovolník narukoval Josef Petiška 27. června 1941 k Rudé armádě. Svůj dobrovolný vstup do sovětské armády odůvodňuje takto: „A co jsem měl doma dělat? Fašistům jsem nechtěl sloužit. Já už jsem hodně let před válkou věděl, co to je fašismus – od otce a dalších lidí. Otec byl harmonikář, tak se u něj scházeli lidé a mluvili o fašismu.“ Zde sloužil přes dva roky. Postupně prodělal výcvik u dělostřelectva a pěchoty, do bojů se zapojil prakticky okamžitě. Se svou jednotkou musel ustupovat před útočící německou armádou. „Několikrát jsme se dostali do obklíčení. Němce jsme ale vůbec neviděli. Měli jsme velitele, kteří dobře znali území západní i východní Ukrajiny, takže se nám ústup dařil. Většinou jsme ustupovali v noci. Největší potíže nám dělali ranění vojáci, které jsme tam nesměli nechat, a nemocní, ženy, děti a starci. A do toho se zamotal kolchozní dobytek. To bylo strašně špatný.“

Během ústupu se jednotka dostala přes Ukrajinu až do Rostova na Donu. „Jednou jsme dostali za úkol demontovat ruskou leteckou továrnu. Bylo nás asi čtyři sta dvacet a museli jsme to stihnout za dvacet čtyři hodin. Měla být před Němci odvezena na východ. Skutečně jsme to zvládli a navógonovali. Co se s tím potom stalo, nevím. Jestli to odešlo nebo ne? To už nevím. Hned jsme pokračovali dál.“

Nejobtížnější byly začátky a první setkání s nepřítelem: „Všichni jsme se báli. Ze začátku války jsme byli vícekrát bombardování a to bylo nejhorší. Důstojníci měli úplně stejný strach jako my, během náletů utíkali, kam jen mohli. Znám dokonce jednoho podplukovníka, který se během náletu podělal.“

Následky některých náletů líčí Josef Petiška jen velmi těžko skrz slzy: „Jednou, nepamatuju si tu železniční stanici, tam naletělo asi jedenáct letadel. Byl tam jeden transportní vlak raněných ze západu. Byl úplně zlikvidován. Ti ranění v něm byli prostě domláceni.

Leželo tam jedno dítě. Mělo utržený nožičky a ručičky. Nikdy na to nezapomenu. Ještě se usmívalo, bylo to hrozné. Ženy bez noh, bez hlav. Pobití Němci, pobití Rusáci. Pomlácení koně. A my jsme pili z toho potoka, kde leželi mrtví. Tak se věci mají. Taková je válka.“

V sovětské armádě musel člověk vykonat všechno, co mu bylo přikázáno. Pan Petiška ovládal částečně i němčinu, proto dělal během války několikrát i tlumočníka na pluku. Poté pracoval jako pomocník kuchaře, stal se dokonce i technikem pluku: „Jednou mě zavolali na pluk. Přišel velitel a říkal: ´Petiška, pojďte! Půjdete na pluk.´ Tak jsem šel na pluk, to bylo asi sedm kilometrů. A tam mně řekli: ´Petiška, podívej se, zejtra ráno tě odveze auto do divizních dílen, kde se zaučíš a budeš dělat technika.´ Já jsem říkal: ´Já tomu nerozumím.´ Ale v sovětský armádě neexistovalo říct v době války nemám, neznám, nerozumím, nevím, kde to je. To jsem mohl taky dostat pořádně do držky. To se nesmělo. Velitel byl dost vzteklej. Tak jsem začal dělat technika pluku u kanónu.“

Jednou musel pan Petiška získat dalekohled k houfnici:

„Ztratili dělostřelecký dalekohled! Bez toho dalekohledu nejde střílet, pouze na přímou palbu. Velitel baterie mně dal tři litry vodky a čtyřiadvacet hodin volno. ´Sežeň mi, kde chceš, z podzemí vykop, třeba jdi na hřbitov a vykopej tam od mrtvýho, dělostřelecký dalekohled.´ Šel jsem do sousední divize na dělostřelecký pluk. Dal jsem jednomu napít vodky, a že potřebuju dalekohled, že u nás ho nemáme. Uvažoval a za dvě hodiny mi ho dones. Tak jsem mu dal dva litry vodky a ten zbylý litr jsem si nechal.“

Jídla měla armáda poměrně dostatek, ale jednotky se potýkaly s nedostatkem střeliva: „Jídla byl dostatek, ale někdy se stávalo, že naše jednotka i čtyři dny nejedla. Ne kvůli tomu, že by se nevařilo, ale že se k nám nemohla dostat polní kuchyně, byli jsme v takovém menším obklíčení. Museli jsme tam tiše sedět, protože moc nábojů jsme neměli, hlavně granáty nám chyběly. Ale pak se k nám dostali a osvobodili nás.“

Se sovětskou armádou se dostal pan Petiška až do pouštních oblastí k mongolským hranicím: „Dostávali jsme málo vody, jen pět litrů na osobu na čtyřiadvacet hodin. A v tom bylo všechno, umytí, jídlo i pití. A žízeň jsme měli strašnou. A nejhorší bylo, když nás potkala písečná bouře. Všude jsme měli písek a prach.“

Pan Petiška neměl za války zprávy o tom, co se děje v jeho rodišti, měl však informace o západní frontě: „Měli jsme informace. V sovětské armádě a potom i u nás totiž začali pracovat političtí pracovníci. Mezi bojem nebo tak byly informace. Měli jsme noviny Za svobodné Československo. Nebo jsme měli taky ruský noviny. Rozhlas jsme ale neposlouchali, ten byl jenom na štábu.“ Věděli i o utrpení židovské populace: „To jsme věděli. Od politických pracovníků nebo v tisku to bylo, jednotlivé články. Věděli jsme o Terezínu, věděli jsme o Osvětimi, o Majdanku. Tohle jsme věděli.“

Na jaře roku 1943 žádal pan Petiška o převelení k československým jednotkám. Musel čekat ještě rok, než byla jeho žádost kladně vyřízena. Od roku 1944 sloužil v československé armádě v dělostřeleckém protitankovém pluku. Bojoval v těžkých operacích na Dukle a u Jaslo. Už od léta roku 1944 se mluvilo o tom, že jejich jednotka pravděpodobně půjde na pomoc Slovenskému národnímu povstání.

Během bojů na Dukle získala jejich pěchota na svém úseku i několik zajatců, mezi nimi také Maďary: „Byl jsem tam svědkem výstupu mezi dvěma Maďary. Oba dva padli již dřív do sovětského zajetí a dobrovolně narukovali do války na naší straně. Jeden z nich ale frontu nečekaně přeběhl zpět k fašistům a teď byl znovu zajat. Vzájemně se poznali a začali se prát. Za chvíli je roztrhli a ten, co přeběhl k fašistům, putoval někam za frontu.“

Na samém konci válka se jednotka nacházela v obci Pivín u Prostějova. Část jednotky se ještě snažila dostat se do Prahy: „Byla utvořena ještě rychlá motorizovaná jednotka, která šla na pomoc Praze. Já jsem byl taky v té jednotce, protože jsem dělal technika baterie. Ale už jsme se nedostali do Prahy, až další den.“

Pan Petiška se ocitl prakticky v cizí zemi. O Československu slyšel do té doby pouze ve škole a z vyprávění otce. Navíc byly před válkou vztahy mezi Polskem a Československem velmi vypjaté. Neuměl sice téměř vůbec česky, komunikaci mu ale ulehčovala podobnost mezi českým a polským jazykem. Také po válce sloužil pan Petiška v armádě, opustil ji až 21. května roku 1970.

Za války bojoval pan Petiška v hodnosti desátníka, po válce dosáhl hodnosti plukovníka.

Byl několikrát vyznamenán, získal medaile za chrabrost – československou, sovětskou a polskou.